Stížnost k Ústavnímu soudu
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998 vydaným pod sp. zn. 4 T 25/95 uznán vinným trestným činem vraždy a byl mu uložen trest odnětí svobody na doživotí, jeho odvolání do rozsudku shora označeného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999 vydaným pod sp. zn. 11 To 79/98 zamítnuto.
Dne 13. 9. 2010 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení ve věci shora označené, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2011 vydaným pod č. j. 5 T 9/2010-81 byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítnut. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011 vydaným pod č. j. 11 To 28/2011-99 byla stížnost proti usnesení krajského soudu zamítnuta.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2011 vydanému pod č. j. 5 T 9/2010-81 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011 vydanému pod č. j. 11 To 28/2011-99 podává stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost a navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodňuje následujícím:
Státní moc lze uplatňovat jen způsobem, který zákon stanoví.
Rozhodování v trestním řízení je jednou z forem uplatňování státní moci.
Trestní řízení musí být vedeno a rozhodováno v něm způsobem, který zákon stanoví, tedy v souladu s trestním řádem.
Dojde-li k tomu, že trestní řízení je vedeno či je rozhodováno v něm v rozporu s trestním řádem, věc se může dostat do roviny protiústavnosti s ohledem na ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Za takového stavu je možné tvrdit, že se stěžovateli nedostalo spravedlivého procesu garantovaného mu v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť nemůže být spravedlivého procesu tam, kde nejsou dodrženy jeho zákonem, v daném případě trestním řádem, stanovené zásady a postupy a tedy kde není dodržena Listinou základních práv a svobod požadovaná zásada uplatňování státní moci v souladu se zákonem.
Stěžovatel je si vědom, že ne každé rozhodnutí v řízení zatíženém procesní vadou je možné označit za protiústavní, ovšem v případech, kdy takové rozhodnutí zakládá následek, který protiústavní je, v tomto případě zbavení osobní svobody, patrně takové rozhodnutí za protiústavní označit lze.
Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uplatňoval a tvrdil důkazy a skutečnosti spočívající ve zjištění, že určité části povrchu vozidla, ve kterém byli nalezeni poškození, musely přijít do kontaktu s nezakrytou rukou střelce a že tyto části vozidla jsou způsobilé nabrat a uchovat daktyloskopickou stopu a že absence nálezu jeho daktyloskopické stopy jej vyviňuje.
V podrobnostech dovoluje si stěžovatel odkázat na obsah svého podání ze dne 8. 9. 2010 označeného jako návrh na povolení obnovy řízení, stěžovatel toto podání považuje za součást své ústavní stížnosti a přikládá je.
Stěžovatel údaje obsažené v návrhu na povolení obnovy řízení považoval za nové důkazy a skutečnosti vycházeje z názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v odůvodnění usnesení vydaného dne 25. 4. 2007 pod sp. zn. 4 Tz 113/2006, cit.: Jak právní teorie tak stávající právní praxe považují za nové skutečnosti (nova producta) takové, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečností dříve neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít zásadní vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Dle názoru Nejvyššího soudu skutečností je objektivně existující jev.
Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy argumentoval způsobilostí povrchu vozidla nabrat a uchovat daktyloskopickou stopu – nelze tuto vlastnost povrchu vozidla označit jinak, než jako existující jev, dále stěžovatel argumentoval tvrzením, že poškozený J. P. utrpěl střelné poranění hlavy způsobené střelbou vedenou z pravé strany vozidla – opět se jedná o existující jev, dále stěžovatel uváděl, že poškozený J. P. neotevřel dveře vozidla a musel je otevřít střelec, tedy uváděl existující jev.
Z uvedeného by mělo být zřejmé, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy uplatnil existující jevy s tím, že existovaly objektivně a nebylo tudíž ze strany soudu možné je bez bližšího odůvodnění označit za domněnky a spekulace.
Stěžovatel tvrdí, že uplatnil skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, je veden úvahou v tom smyslu, že, zjednodušeně řečeno, co není uvedeno v trestním spisu a v rozsudku, nebylo soudu známo.
Je-li soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, nutně též musí uvést, které za prokázané nepovažoval, tudíž z odůvodnění rozsudku je zjistitelné, které skutečnosti soud znal.
Vzhledem k faktu, že v odůvodnění odsuzujícího rozsudku není žádná zmínka o problematice daktyloskopických stop zanechaných pachatelem v souvislosti se střelbou, lze oprávněně tvrdit, že skutečnosti a důkazy uváděné stěžovatelem v návrhu na povolení obnovy byly skutečnostmi a důkazy soudu dříve neznámými.
Stěžovatel tvrdil, že skutečnosti a důkazy jím uplatněné v návrhu na povolení obnovy byly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a byl názoru, že absence jím zanechaných daktyloskopických stop by jej měla vyviňovat.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že konstrukce návrhu na povolení obnovy řízení je zcela chybná, neboť ignoruje faktický obsah důkazů a skutečnost, že nebyly nalezeny žádné daktyloskopické stopy, neboť při ohledání vozidla nebyly hledány (str. 3, odst. 2 usnesení KS).
Ať již byla stěžovatelova konstrukce chybná či nikoli, míněno ve vztahu k daktyloskopickým stopám, důležité je, že soud učinil zjištění, že daktyloskopické stopy hledány nebyly (což nebylo dříve známo, známo bylo jen to, že není žádná zmínka o daktyloskopických stopách v protokolu o ohledání vozidla).
Soud uvedením zjištění, že daktyloskopické stopy nebyly hledány, sám vyslovil skutečnost, která je skutečností dříve neznámou, přičemž se jedná o skutečnost zásadního významu, která může odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Soud uvedením takového zjištění vyjádřil nezpochybnitelnou skutečnost v tom smyslu, že orgány činné v trestním řízení zmařily podstatný důkaz.
Bylo-li by rozhodováno o vině za současné situace, t. j. měl-li by soud povědomost o zmařeném důkazu, musel by se s touto skutečností v odůvodnění rozsudku náležitě vypořádat, neboť taková skutečnost, zmaření důkazu, který by mohl být důkazem o nevině, zakládá výrazné pochybnosti, které jdou ku prospěchu stěžovatele.
Soud mohl být přesvědčen o nedůvodnosti stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení a mít návrh za cela nelogicky koncipovaná tvrzení, jak soud uvedl v odůvodnění usnesení, bylo to věcí jeho úvahy, takto však mohl být přesvědčen pouze do momentu svého zjištění o tom, že daktyloskopické stopy nebyly hledány.
Soud měl od chvíle svého zjištění nové skutečnostmi brát tuto skutečnost v úvahu a měl posoudit, zda je způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a dospěl-li by k závěru, že návrh na povolení obnovy není důvodný, měl v odůvodnění usnesení uvést, jak posoudil své vlastní zjištění o nehledání daktyloskopické stopy a jak toto své zjištění hodnotil v kontextu se stěžovatelem uvedenými skutečnostmi a důkazy.
Stěžovatel je názoru, že v případě, učinil-li by tak soud, nemohl by odůvodnit svůj závěr o nedůvodnosti návrhu na povolení obnovy řízení, stěžovatel tvrdí, že soud se hodnocení svého vlastního zjištění vyhnul a tím se dostal do rozporu s trestním řádem.
Stěžovatel v průběhu veřejného zasedání navrhl důkaz výslechem pana JUDr. J. B., který obhajoval stěžovatele v původním trestním řízení. Pan JUDr. B. měl být vyslechnut k tomu, zda v postavení obhájce stěžovatele žádal o vyrozumívání o termínech konání vyšetřovacích úkonů.
V trestní věci stěžovatele v přípravném řízení byly provedeny výslechy a prověrka výpovědi tehdy obviněného J. Ď. bez vyrozumění a tudíž bez přítomnosti stěžovatelova obhájce, přičemž J. Ď. byl jedním z klíčových svědků, z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že soud ho považoval za důležitého svědka, jehož výpověď usvědčuje stěžovatele.
Krajský soud důkaz výslechem svědka pana JUDr. B. neprovedl s odůvodněním, že takový důkaz je bezvýznamný.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 4. 2007 vydaném pod sp. zn. 4 Tz 113/2006 vyložil, co je novým důkazem, cit.: Novým důkazem (novum repertum) je pak důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou z procesních stran nebo proveden.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 9. 2001 vydaným pod sp. zn. 5 Tz 37/2001 uvedl, cit.: … ve vztahu k námitkám obviněného, pokud tvrdí, že s některými svědky „bylo manipulováno“ nebo že byly jinak ovlivněny další důkazy. Uvedená tvrzení zatím nejsou nijak prokázána, což platí rovněž o namítaných pochybnostech ohledně žádostí obhájce tohoto obviněného JUDr. J. B. o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Kdyby se tedy následně zjistilo, že některé z dosud provedených důkazů byly zmíněným způsobem zkresleny či opatřeny a provedeny v rozporu se zákonem, měl by být podán návrh na obnovu řízení.
Pan JUDr. B. opakovaně v hlavním líčení uváděl, že žádal o vyrozumívání o termínech konání vyšetřovacích úkonů, viz protokol o hl. líčení a odůvodnění rozsudku, je tudíž předem známo, co by pan JUDr. B. ohledně žádosti o vyrozumívání v postavení svědka vypověděl, je však třeba zdůraznit, že teprve poté by se jeho tvrzení stalo důkazem, dosud byl v postavení obhájce a obhájcovo tvrzení přirozeně důkazem není. S odkazem na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení vydaném pod sp. zn. 4 Tz 113/2006 by se pak jednalo o nový důkaz.
Z názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení vydaném pod sp. zn. 5 Tz 37/2001 vyplývá, konkrétně z formulace „měl by být podán návrh na obnovu řízení“, že návrh na povolení obnovy řízení je v takovém případě důvodným návrhem, neboť jen obtížně by bylo možné argumentovat, že Nejvyšší soud vyjádřil názor, že by měl být podán návrh na povolení obnovy, aniž by byl o oprávněnosti a důvodnosti takového návrhu přesvědčen.
Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení vyjádřil shodný názor a souhlas s postupem a závěrem soudu prvního stupně, má stěžovatel za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s trestním řádem a že oba tyto soudy nerespektovaly názor Nejvyššího a soudu.
S odkazem na argumentaci uvedenou na stránkách 2 a 3 tohoto podání dovoluje si stěžovatel domnívat se a tvrdit, že obě rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
V Praze dne 23. září 2011