Jak to bylo u soudu

[nek]
Jak to bylo u soudu


V neděli 8. 5. 2005 navečer jsem dorazila do Plzně. Chvílemi pršelo a byla ošklivá zima. Ubytovala jsem se a vyrazila ke Krajskému soudu. Ve vratech stál příslušník justiční stráže a dával dvěma mladíkům vstupenky na zítřejší soud s Jiřím Kajínkem. Takže chmurné vize, že budu muset celou noc stát před Krajským soudem v dešti a zimě, abych získala vstupenku do jednací síně, se nevyplní. Radost mi vzápětí zkazil telefonát: "Hele, já nedorazím. Rozsypalo se mi auto, vracím se domů," informoval mě Smajlík. Tak to to hezky začíná.

V pondělí ráno po půl osmé jsem se vydala do budovy Krajského soudu. Překvapilo mě, že jsem tentokrát ušetřena obvyklého divadla - není tu zatarasená ulice ke Krajskému soudu, u vchodu nehlídají zakuklenci... Je vůbec ten správný den? Byl. V 8 hodin se ozvala siréna přijíždějící kolony. V opancéřovaném VW s dvojitými dveřmi seděl Jiří Kajínek. Kolona vjela do dvora Krajského soudu v Plzni. Nejprve vyskočili členové Vězeňské služby v kuklách a obsadili dvůr, po nich si našel svou pozici psovod s mohutným vlčákem a pak velitel eskorty odemkl zadní vchod do budovy, kam Jiřího Kajínka odvedli.

Soudní jednání začalo v 8.15 hodin. Nejprve byli do soudní síně vpuštěni novináři a veřejnost se vstupenkami, potom fotografové a kameramani. Nakonec přivádějí členové eskorty Jiřího Kajínka. Po chvíli jsou fotografové a kameramani vyzváni, aby opustili jednací síň.

Jiřího Kajínka zastupovali oba jeho obhájci, JUDr. Klára Slámová a JUDr. Kolja Kubíček.

Soudce Bouček přečetl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, z něhož vyplynulo, že se Krajský soud dopustil několika procesních chyb. Doporučil znovu předvolat V. Pokoše, vyslechnout Jiřího Kajínka a svědka A. Hegeduse.

Obhajoba přišla s novým svědkem, Františkem Schreyerem, který vypověděl v podstatě to, co si můžete přečíst na našich stránkách v článku "Schreyer: Janda příliš věděl". Potvrdil, že se od Pokoše dozvěděl, že v borských serpentinách vraždili bývalí plzeňští policisté Mikeš a Kronďák. Soudce Bouček se snažil výpověď zpochybnit tím, že Schreyer není žádný věrohodný svědek, protože má za sebou několik výkonů trestů.

Zatím stále zůstává tím věrohodným pouze několikrát soudně trestaný Vojtěch Pokoš. Ten se k soudu dostavil se svou maminkou. Na chodbě se stále dívali z okna a odmítali jakýkoli rozhovor. V soudní síni Pokoš opět odmítl vypovídat.

Dále byla dána možnost Jiřímu Kajínkovi. V padesátiminutové řeči hovořil o tom, proč nepovažuje soud a policii za rovnocenné partnery, proč tento soudní proces nepovažuje za spravedlivý. Od počátku vyšetřování byl ochoten spolupracovat, navrhoval rekonstrukci, rekognici in natura (určení pachatele mezi figuranty), měl i další náměty vyšetřování, které měly napomoct najít pravého pachatele a jeho očistit, ale všechny důkazy v jeho prospěch byly zamítnuty. Stejný pocit má u tohoto soudu. Všichni svědkovél obhajoby jsou nevěrohodní nebo nepřinášejí nic nového. Má pocit, že je předem rozhodnuto a celé jednání k tomu směřuje.

Vzhledem k tomu, že se k soudu opět nedostavil svědek Alexandr Hegedus, soud jednání odročil na 18. - 20. července 2005 do jednací síně č. 20.

Od soudu jsem odcházela se smíšenými pocity. Soudce Bouček sice věnoval připomínkám Vrchního soudu patřičnou pozornost, přijal od obhajoby návrhy na výslechy dalších svědků, ale svým chováním mě nepřesvědčil o tom, že by jen na chvíli zapochyboval, že to tenkrát v těch borských serpentinách mohlo být úplně jinak. Za celou dobu si vůbec nepřipustil, že proti němu na lavici obžalovaných nemusí sedět skutečný vrah. Nezbývá tedy než vyčkat, co přinese červencové jednání. Přejme si zázrak.