1993    1994    1995    1996    1997    1998    1999    2000    2001    2002    2003    2004   


 Úvod
 Aktuálně
 Monitoring tisku
 Obnova řízení
 Guestbook
 Komentáře
 Na vlastní oči
 Reportáže
 Akce
 Fotogalerie
 Milost
 Stížnost k ÚS
 Usnesení NS
 Usnesení ÚS
 Rozhovor
 Vyšetřování
 Pochybení
 Rozsudek
 Zpráva VSČR
 Životopis
 Valdice
 Petice
 Chat
 Odkazy
 Napište nám




Vrchnímu soudu v Praze

 

prostřednictvím

 

Krajského soudu v Plzni

Veleslavínova 40

306 17 Plzeň

                                                                                              V Praze dne 8.11.2004

Věc:    1 Nt 351/2004

odsouzený Jiří Kajínek, nar. 11.1.1961, t.č. věznice Valdice

            Stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.9.2004

Odůvodnění stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.9.2004

 

Vážený soude,

 

jako zplnomocněný advokát Jiřího Kajínka tímto za odsouzeného odůvodňuji stížnost podanou proti usnesení Krajského soudu v Plzni, vyhlášenému dne 23.9.2004, sp. zn. 1 Nt 351/2004. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto tak, že podle § 283 písm d) tr. řádu, se návrh odsouzeného Jiřího Kajínka, nar. 11.1.1961, na povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn.: 4T 25/95, jako nedůvodný, z a m í t á.

 

            Obhajoba za odsouzeného tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a je neodůvodněné.

 

O d ů v o d n ě n í :

 

Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 1, odst. 2 odůvodnění) uvedl, že obhajoba odsouzeného v návrhu na obnovu řízení označila následující důkazy: výpověď svědků Orose, Oberdörfera a Rozsívačové, nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Dále soud uvedl, že odsouzený navrhl nové výslechy osob, které byly již v původním řízení vyslechnuty, byť některé z nich v jiném procesním postavení, konkrétně výslech svědků Hegedüse, Ďurčiho, Vlasáka, Vojtěcha Pokoše. V souvislosti s těmito důkazy pak soud uvedl, že odsouzený navrhl další důkaz v podobě pořadu televize Nova Na vlastní oči ze dne 26. 1. 2004, a že dne 20. 5. 2004 pak tento návrh doplnil o návrh dalších důkazů, kdy se dle tvrzení soudu jednalo se výslech svědků Koleny, Felcmana, zápis o výpovědi svědka Hegedüse, učiněné před obhájcem odsouzeného, zápis o výpovědi svědka Brabce, učiněné před obhájcem odsouzeného a jeho výslech před soudem, výslech svědka Kronďáka, výslech svědkyně PhDr. Gubové a listinu - její vyjádření k duševnímu stavu odsouzeného, výslech svědků Klímy a Kroupy, výslech svědka Kreuzera a záznam o podání vysvětlení tohoto svědka, výslech znalců - psychiatra a psychologa - MUDr. Tichého a Mgr. Preisse, záznam pořadu televize Nova Na vlastní oči z února 2004. Soud dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že odsouzený během veřejného zasedání učinil další důkazní návrhy, kdy se jednalo o výslech svědka Zerzáně a svědka Vachalovského.

 

            K výše uvedenému tvrzení soudu lze uvést, že soud nedostatečně prostudoval návrhy odsouzeného, jak podané písemně, tak ústně do protokolu při veřejném zasedání a opomněl, že byly navrženy i důkazy jiné, s nimiž se ve veřejném zasedání vůbec nevypořádal, ani je nezmínil v napadeném usnesení. Obhajoba odsouzeného navrhla následující důkazy:

 

Výslech svědka Martina Koleny, výslech svědka  Jana Felcmana, výslech svědka Jana Orose, výslech svědka Alexandra Hegedüse, zápis o výpovědi svědka Alexandra Hegedüse, výslech svědka Jaroslava Ďurčiho, výslech svědka Antonína Vlasáka, výslech svědka Martina Koleny, výslech svědka  Jana Felcmana, výslech svědka Miroslava Brabce, důkaz listinou – zápisem o výpovědi svědka Miroslava Brabce, výslech svědka Jaroslava Kronďáka, výslech svědka PhDr. Magdy Gubové, důkaz listinou – odborným vyjádřením PhDr. Magdy Gubové k osobě odsouzeného, výslech svědka Josefa Klímy, výslech svědka Jana Kroupy, důkaz listinou – záznamem o podání vysvětlení svědka Jiřího Kreuzera ze dne 7.4.2004, důkaz listinou – zápisem „Prohlášení“ svědka Jiřího Kreuzera ze dne 28. března 2004, výslech svědka Jiřího Kreuzera, výslech svědka Jana Oberdörfera, důkaz listinou – prohlášením svědka Jana Oberdörfera ze dne 24.11.2003, výslech svědka – poškozeného – Vojtěcha Pokoše, výslech  svědka Miluše Rozsívačové, výslech Jiřího Kajínka, důkaz znaleckým posudkem ze dne 4.4.2004, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vypracovaný znalcem podplukovníkem MUDr. Vlastimilem Tichým, primářem psychiatrického oddělení ÚVN a znalcem Mgr. Markem Preissem, výslech znalce pplk. MUDr. Vlastimila Tichého, výslech znalce Mgr. Marka Preisse, důkaz videozáznamem komplexního pořadu odvysílaného dne 26.1.2004 od 20.00 do 21.00 hod na TV Nova, důkaz videozáznamem pořadu odvysílaného v únoru 2004 jako doplnění pořadu ze dne 26.1.2004 na TV Nova, výslech svědka Zerzáně, výslech svědka Vachalovského.

 

            Z výše uvedeného vyplývá, že soud se opomněl zabývat všemi navrženými důkazy a opomněl jejich provedení i zamítnout, z nichž jedním z nejdůležitějších důkazů, bylo provedení výslechu odsouzeného Kajínka. Tím, že soud na výslech odsouzeného, který byl navržen, zapomněl, zkrátil tak nejen právo odsouzeného na obhajobu, ale zejména porušil příslušná ustanovení trestního řádu a Listiny základních práv a svobod. Tímto postupem soudu bylo dotčeno právo odsouzeného na spravedlivý proces a bylo mu znemožněno právo na obhajobu, tedy vyjádřit se ke skutečnostem, které byly důležité pro řízení o obnově procesu tak, aby jeho vyjádření mohlo v řízení o obnově sloužit jako důkaz.

 

Obhajoba odsouzeného dále v této souvislosti tvrdí, že soud záměrně poškodil odsouzeného tím, že v rozporu s vyhláškou č. 37/1992 Sb., ministerstva spravedlnosti České republiky, ze dne 23. prosince 1991, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, ponechal odsouzenému po dobu jeho přítomnosti v jednací síni donucovací prostředky, aniž k jejich ponechání by předseda senátu vydal pokyn. Tímto postupem došlo k porušení § 12 odst. 2 cit. vyhlášky, dle které se předvedeným donucovací  prostředky snímají, přičemž ponechat, případně je znovu přiložit, lze  jen  na  pokyn  předsedy  senátu a ponechání nebo znovu přiložení donucovacích prostředků se uvede v protokolu o jednání. Jak vyplývá z protokolů o jednání ze dne 25.5.2004, 20.7.2004, 21.7.2004 a 23.9.2004, není v protokolech uvedeno, že by předseda senátu dal pokyn k ponechání donucovacích prostředků, avšak odsouzenému donucovací prostředky sejmuty nebyly. Tím bylo značně omezeno právo odsouzeného se ve veřejném zasedání hájit, když po dobu mnoha hodin byl nucen sedět spoután na rukou i na nohou, za stálého ohrožování jeho osoby přítomnými příslušníky ozbrojeného sboru, kteří na něj permanentně mířili samopaly a brokovnicemi. Za této situace byla osoba odsouzeného značně stresována a v důsledku kombinace všech provedených opatření omezena v právu na obhajobu. Z takového přístupu soudu nelze vyvodit jiný závěr než ten, že soud záměrně neumožnil odsouzenému uplatňovat svá práva ve veřejném zasedání.

 

Soud odůvodnil své rozhodnutí především tím, že obhajobou navržení svědci, v jejichž výpovědích byly obsaženy nové skutečnosti, jsou nevěrohodní, resp. není dána věrohodnost tvrzených skutečností. Takovýto postup soudu, tedy zejména posuzování věrohodnosti předložených důkazů, je v rozporu s názorem pevně zakotveným v českém právním systému, který spočívá v tom, že skutečnosti a důkazy vyšlé nově najevo nelze hodnotit z hlediska jejich  věrohodnosti, neboť by se jednalo o nové rozhodování o vině. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná  absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na jejich základě nastala změna původního  rozhodnutí  (srov. zde použitá slova mohly by),  přicházelo by v úvahu povolení obnovy (rozh. č. 43/1960  Sb.  rozh.  tr.). 

 

I kdyby však nebylo tohoto zřetelného pochybení soudu při náhledu na navržené a provedené důkazy, pak se jeví být chybné i závěry soudu v hodnocení jednotlivých důkazů, ať již důkazů výpověďmi svědků anebo formou listinných důkazů, popřípadě předložených znaleckých posudků.

 

 Nelze přehlédnout, že:

 

V případě svědka Orose, obhajoba nesouhlasí s tvrzením soudu, které se zakládá nikoliv na řádně provedeném a vyhotoveném dokumentu, o kterém soud prohlásil, že je objektivním a těžko zpochybnitelným důkazem. Jedná se o úřední záznam o použití služebního psa na čl. 4530. K tomuto „důkazu“ obhajoba uvádí, že se jedná o listinu úřední záznam, vypracovanou až poté, co byly známy výpovědi svědků, kteří hovořili o tom, že pachatel měl jít jiným směrem, než tím, o kterém bylo hovořeno v souvislosti s projednáváním návrhu na obnovu řízení. Stejně tak ze svědecké výpovědi svědka Koleny, o které bude pojednáno níže vyplývá, že služební pes šel jiným směrem, než který byl tvrzen svědky v původním řízení. Z pouhého úředního záznamu nelze dovodit, že pachatel šel skutečně jiným směrem, než který uvedl svědek Oros.

 

K obsahu výpovědi svědka Orose soud uvedl, že:  „po obsáhlém výslechu svědka Orose a po konfrontaci jeho výpovědi s již provedenými důkazy, které byly v původním řízení provedeny a zhodnoceny a které nebyly žádným ze soudů zpochybněny, shledal soud několik skutečností, opravňující jej k závěru, že takový důkaz je nevěrohodný a nezpůsobilý zvrátit původní rozhodnutí o vině ods. Kajínka.“  V této souvislosti se soud pozastavil i u předložených důkazů – obhajobou předloženém videozáznamu TV Nova a státním zástupcem předloženém videozáznamu a protokolu vyšetřovacího pokusu ze dne 12. 5. 2004. K důkazu předloženému státním zástupcem obhajoba namítala, že jej nelze použít jako důkaz s odkazem na ustanovení § 282  odst. 1  tr. řádu, který se vztahuje na řízení o návrhu  na  povolení  obnovy a týká se postupu soudu, pokud je nezbytné k posouzení důvodnosti návrhu na povolení obnovy prověřit v něm tvrzené skutečnosti, resp. navrhované důkazy. Soud k tomu uvedl, že státní zástupce měl zákonné oprávnění takový pokus provést a předložit jako důkaz, jelikož státní zástupce po celou dobu trestního řízení disponuje oprávněními, danými pro celé řízení, tedy i pro veřejné zasedání o obnově, ustanovením § 180 trestního řádu. Přes shora uvedené tvrzení soudu obhajoba má za to, že i při opatřování důkazů státním zástupcem, je třeba, aby se státní zástupce řídil zákonnými ustanoveními, stejně tak jako soud, pokud se rozhodne důkaz předložený státním zástupcem provést. Obhajobě se jeví být nutné uvést, že opatření a provedení důkazu předloženého státním zástupcem, bylo provedeno v rozporu se zákonem, zejména v rozporu s ustanoveními § 183a odst. 1, 3 tr. řádu a § 282 odst. 1 tr. řádu. Nezákonnost opatření předmětného důkazu spatřuje obhajoba zejména v tom, že obhájce ani odsouzený nebyli o konání úkonu – vyšetřovacího pokusu – vyrozuměni a bylo jim tedy odepřeno právo se úkonu zúčastnit.

 

            Obhajoba odsouzeného dále tvrdí, že důkaz předložený státním zástupcem a provedený ve veřejném zasedání, nemá charakter vyšetřovacího pokusu, tak jak tvrdí soud. Nešlo totiž o pozorování určité skutečnosti důležité pro trestní řízení probíhající v experimentálních podmínkách, tedy v podmínkách uměle vytvořených. Z tohoto důvodu se tedy nemohlo jednat o vyšetřovací pokus, ale o jinou formu prověření skutečností důležitých pro trestní řízení. Navíc nemohly být tímto zjišťovány skutečnosti specifikované v § 104c odst. 1 tr. řádu, neboť v době, kdy státní zástupce prováděl „vyšetřovací pokus“, nebylo ještě prováděno veřejné zasedání, a tedy nemohly být známy skutečnosti „zjištěné v trestním řízení“. Nebyl dán ani navíc důvod k provedení „vyšetřovacího pokusu“, když účelu sledovaného státním zástupcem mohlo být dosaženo jinak. Obhajoba dále v souvislosti s „vyšetřovacím pokusem“ provedeném státním zástupcem namítá, že byl proveden zkresleně, z jiného místa a z jiné ohniskové vzdálenosti, navíc rozmazaně.

 

            I přes názor soudu o hodnotnosti obou videozáznamů, a i přes zásadu, že skutkové pochybnosti by se měly vyložit ve prospěch obviněného, soud  tvrdí, že pachatel musel jít jiným směrem, než uvedl svědek Oros, a to z důvodu existence výše zmíněného úředního záznamu o použití služebního psa a úředního záznamu výjezdové skupiny policie na čl. 4530 a 4516 spisu 4 T 25/95.

 

Závěr soudu o tom, že „tento důkaz považuje soud za stěžejní nejen při hodnocení výpovědi svědka Orose, ale při konfrontaci s dalšímu navrhovanými důkazy“, a že „soud tomuto důkazu přikládá velký význam zejména proto, že u něj nelze mít jakékoli pochybnosti o manipulaci ze strany policie či kohokoli jiného“, protože „jednalo se o jeden z prvních úkonů policie na místě činu v době, kdy ještě zdaleka nebyl znám pachatel vražd“, a že „tento objektivní důkaz podle názoru soudu lze jen těžko zpochybnit, navíc koresponduje s dalším důkazem - výpovědí spoluobžalovaného Ďurčiho a prověrkou jeho výpovědi“, považuje obhajoba za zcela nesprávný a nepodpořený zákonem. I kdyby bylo pravdou, že s ním nebylo manipulováno, pak k takovéto listině nelze přihlédnou jako k důkazu, který by mohl vyvrátit výpovědi několika svědků. Ze soudní praxe není znám jediný případ, kdy by sledování stopy služebním psem, zachycené v úředním záznamu, bylo postaveno na roveň výpovědi svědka, či by mělo dokonce větší důkazní sílu než výpověď svědka tak, aby jí mohlo vyvrátit. Nehledě na skutečnost, že pes veden psovodem mohl sledovat stopu jiné osoby vzdalující se z místa činu, nebo z prostoru, kde čin měl být spáchán. Tedy pokud byla v průběhu vyšetřování vytvořena určitá verze o směru útěku pachatele (střelce), pak nelze vyloučit, že psovod při sepisování konečné zprávy uvedl jen sledování té stopy, která odpovídala předpokládanému směru útěku pachatele, a to i tehdy, kdyby sledoval i jiné stopy a jiné směry. Právě skutečnost, že již existovala verze předpokládaného útěku pachatele, mohla mít psovoda k tomu, že se domníval, že psem zachycená stopa v nyní tvrzeném směru, tzn. přes silnici Klatovskou do úvozu a dále (tak jak jí popisoval svědek Oros a svědek Kolena), byla jen stopou nějaké nezúčastněné osoby. Tak tomu mohlo v daném případě velice dobře být, neboť na místě činu byl, jak vyplývá z výpovědí svědků, nepřehledný zmatek, řada cizích osob, množství policistů a zdravotnického personálu, což pro psovoda vždy znamená, že existuje řada stop, po kterých se pes mohl vydat, avšak mohou to být a také bývají, stopy nezúčastněných osob, nebo dokonce i policistů, kteří prohledávali okolí místa činu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se nejednalo o odlehlé místo, ale o místo na kraji města, ve kterém i před dobou činu a po činu, procházela řada civilních osob a navíc po činu bylo toto místo zahlceno nejméně třiceti osobami, které se pohybovaly v různých směrech. V této souvislosti je tedy třeba dát přednost výpovědi svědků, kteří na vlastní oči viděli, kudy psovod se psem procházel a to zejména proto, že stejným směrem a po stejné trase, byl svědkem Orosem viděn pachatel nebo střelec, který bezprostředně předtím na vozidlo poškozených střílel. Úvaha soudu je tedy spíše projevem nechuti připustit, že skutek, popřípadě děj činu, se odehrál jinak, než jak bylo zjištěno v původním řízení. Soud v tomto případě nechtěl připustit, ani v myšlenkách, žádnou novou skutečnost, která by rušila představu o tom, jak se měl trestněrelevantní děj udát a jak byl popsán v původním řízení. Výpovědi svědků, kteří popisovali cestu psovoda totožnou s cestou střelce, byly novou skutečností, která by byla schopna přivodit jiné rozhodnutí o vině, neboť z jejich výpovědí je zřejmé, že pachatel se vzdálil jinou cestou, než cestou, kterou se měl vzdálit odsouzený Kajínek a na které měl být potkán nezúčastněnými svědky. V této souvislosti znova obhajoba zdůrazňuje, že svědci Hofmann a Brouzda, kteří jako jediní svědci tvrdili, v původním řízení, že viděli pachatele střílet a že viděli jeho podobu, v odsouzeném Kajínkovi pachatele nepoznali. Navíc svědek Felcman (policista), který na místě činu jako první prováděl vytěžování svědků, uvedl, že svědci tvrdili, že pachatel šel po činu směrem doprava přes silnici přes Borské serpentýny, tam, kde na druhé straně je cestička a tam údajně podle asi dvou svědků, mělo stát zaparkované šedivé vozidlo, avšak nikdo neviděl údajného vraha, který přecházel silnici, do tohoto vozidla nastupovat (viz str. 8 odst. 1, poslední věta protokolu z veřejného zasedání dne 20.7.2004). Svou výpověď tento svědek precizoval ještě tak, že k dotazům předsedy senátu ještě uvedl, že:

 

„Když jsem přijel na místo činu, neviděl jsem ani střelce ani osobu jemu dle popisu podobnou. V řadách „čumilů" nebyl, už musel být pryč. Vše, co jsem zde říkal, mi řekli dva chlapci a dalších asi pět svědků. Jména svědků si nepamatuji.

Podle svědků měl střelec přejít borskou silnici tzn. výpadovku z Plzně na Klatovy, když pojedete směrem na Klatovy, tak měl přejít na pravou stranu od serpentin, a tam je pěšinka dolů a tam někde trochu pod tím na travnatém plácku vedle pěšinky mohlo stát to auto. Hovořím o pěšince, která vede, když se přejde z místa činu Klatovská třída, dál směrem do porostu pod věznici. Tvrdili to ti svědci, ti dva mladí chlapci a jeden starší pán.“

 

Pokud je dále nevěrohodnost tvrzení svědka Orose tvrzena v napadeném rozhodnutí soudu, spatřována soudem též v tom, že uvedl, že cesta pachatele od místa činu po trase, kterou svědek popisoval a zpět, trvala 7 – 10 minut, pak tento závěr soudu není správný, neboť i kdyby cesta pachatele (nebo pozorované osoby) pohybující se po tvrzené trase, trvala jinou dobu, např. 4, 5 nebo 6 minut, neznamená to samo o sobě nevěrohodnost tvrzení svědka, neboť z výpovědi tohoto svědka nevyplynulo, že by při pozorování oné osoby, sledoval čas. Svědek ve své výpovědi, pokud uvedl nějaký časový úsek, čas pohybu pouze odhadl a z jeho odhadu, ať již byl správný, nebo nesprávný, nelze dovodit to nejpodstatnější, totiž, že by pachatele na této trase, nebyl býval pozoroval. Je obecně známo, že všechny osoby, pokud se nejedná o osoby, které se zabývají při své pracovní nebo obdobné činnosti, sledováním času, v souvislosti s nějakým pohybem osob, nejsou schopny odhadnout, přesně na minuty, čas děje, který pozorovaly. To jsou schopny učinit pouze tehdy, pokud mají nějaké časové vodítko na počátku nebo v průběhu nebo na konci děje. V rozmezí čtyř až deseti minut je tedy posuzování času osobami nebo svědky vždy velice nepřesné. Navíc svědek vypovídá s odstupem řady let od pozorování děje a vypovídá především o tom, co mu utkvělo v paměti, o tom, co na pozorovaném ději ho vzrušilo, a na co se jeho pozornost i paměť soustředila. V době pozorování děje nejen, že neměřil čas, ale čas pohybu pachatele pro něj byl úplně bezvýznamnou veličinou. Proto jí ani nepozoroval a ni jí není schopen dodatečně dovodit. Úvaha soudu vyvozující z chybného časového údaje nevěrohodnost výpovědi svědka, je tedy zcela nesprávná a svědčí opět, jako u jiných svědků o tom, že soud při svém posuzování byl veden snahou prokázat nevěrohodnost výpovědí svědků, aby tak následně prokázal, že nové skutečnosti zde neexistují a tedy že ani neexistuje důvod k obnově řízení.

 

Stejně tak obhajoba tvrdí, že jsou nesprávné úvahy soudu, které nakonec vedly k vydání napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že věrohodnost svědka Orose je zmenšována tím, že „měl určit tělesné proporce pachatele, podrobně popsat jeho postavu a dokonce i oblečení“. 

 

Z protokolu o jednání ze dne 24.5.2004 lze dovodit, že svědek v této souvislosti pouze uvedl, že:

 

„Já jsem toho člověka, který střílel, nepoznal, nevím, jak vypadal“ (str. 4, 6. odst. protokolu ze dne 24.5.2004)

Viděl jsem jednoho střelce. Jaké měl oblečení, to si nepamatuji, mohu ale říci, že když přišel mezi lidi, byl možná v mojí výšce, byl tedy nižší postavy. Mezi těmi lidmi byl nižší než všichni ostatní.“ (str. 5, 2. odst. od spodu, protokolu ze dne 24.5.2004)

„Když se ten pachatel vrátil mezi ty lidi, zdál se mi být nižší než ti ostatní. Všichni ho převyšovali o kus - o hlavu nebo o dvě.“ (str. 6, poslední věta protokolu ze dne 24.5.2004).

 

Úvahy soudu o nevěrohodnosti svědka z důvodu perfektního popisu pachatele vycházejí zcela zřejmě z jiného pramene, než z jednání ve veřejném zasedání, tak jak bylo protokolováno. Z tohoto hlediska se jeví být důvod těchto úvah přímo nepřezkoumatelný. Jisté však je, že svědek popisoval postavu pachatele (střelce) pouze ve srovnání s ostatními osobami na místě přítomnými, přičemž popisoval jistou zvláštnost, která mu utkvěla v paměti, totiž to, že pachatel byl výrazně nižší než všechny osoby přítomné na místě činu. Protože to byl právě pachatel, který vzbudil jeho zájem tím, že střílel, je zcela pochopitelné, že pachatele sledoval a pokud tento pachatel měl nějakou vlastnost, kterou se odlišoval od ostatních (právě zmíněnou výšku), byla to věc, která mu utkvěla v paměti, a které si na místě povšiml.

 

Opět se v případě úvahy o nevěrohodnosti výpovědi tohoto svědka, z důvodů uvedených v předchozích odstavcích, jedná zcela evidentně o úvahy směřující k tomu, aby celá výpověď tohoto svědka byla označena za nevěrohodnou. Nelze se domnívat nic jiného, že soud při svých úvahách se zaměřil právě na takové skutečnosti, které by alespoň zdánlivě nevěrohodnost svědka mohly odůvodnit, tedy že si předem učinil ve svých úvahách obraz toho, jak se věci měly udát a jiný vývoj děje již předem vyloučil.

 

Pokud soud ve svých úvahách o věrohodnosti tohoto svědka došel dále k tvrzenému závěru, že:

 

„Lze jen těžko uvěřit tomu, že svědek, který by byl svědkem evidentní vraždy, by toto neoznámil pracovníkům vězeňské služby, kteří byli bezprostředně přítomni v místnosti, odkud událost sledoval. Svědek velmi nepřesvědčivě a nelogicky vysvětlil, proč věc neoznámil podstatně dříve, ale až v době, kdy kolem celé kauzy počala mediální kampaň. Jeho vyjádření o strachu ze všech, o válce policistů a podobně nejsou pro soud přijatelné argumenty.“  

 

pak obhajoba odsouzeného tvrdí, že tento závěr soudu je nesprávný a je učiněný buď na nedostatečné znalosti psychologie lidí a nebo znalosti způsobů jednání lidí, zejména osob nacházejících se ve výkonu trestu nebo ve vazbě. V této souvislosti obhajoba odsouzeného tvrdí, že naopak jednání tohoto svědka poté, co pozoroval jím odsvědčenou skutečnost, bylo naprosto logické a odpovídalo psychice vězně a konečně i obvyklým zvyklostem jednání lidí obecně. Nelze přehlédnout, že svědek z dálky a z budovy, kde byl omezen na pohybu, pozoroval napřed čin samotný a následně však pozoroval, že na místo činu se dostavilo nejen přímo shromáždění lidí, ale především i policie a zdravotnický personál. V jeho mysli tedy nevyvstanula žádná potřeba oznamovat to, co se stalo, nějaké další osobě, neboť přímo na vlastní oči viděl a mohl se přesvědčit o tom, že je na místě přítomná policie, která věc vyšetřuje, a že je tam přítomna patrně i řada svědků a zdravotnický personál. Ze své pozice vězně, či osoby ve vazbě, tedy v podstatě z jeho hlediska neměl k věci co říct a neměl důvod se na objasňování věci nijak účastnit. V podstatě ani nemohl, neboť po určité době byl z místa odehnán. Stejně tak nebyl nejmenší důvod v jeho vědomí sdělovat pozorované skutečnosti vězeňské službě, neboť příslušníci vězeňské služby ve své podstatě nejsou nikdy jeho důvěrníky a nepatří do okruhu důvěryhodných osob, se kterými by si dobrovolně sděloval své poznatky. V jeho vědomí jsou to v podstatě vždy nepřátelé, kteří hlídají jeho omezení svobody, tedy osoby nanejvýš nedůvěryhodné pro něj, kterým by s největší pravděpodobností neřekl ani obdobné skutečnosti, kdyby je pozoroval přímo ve vězení.

 

Stejně tak neměl důvod ani potřebu v následujících týdnech, měsících či rocích, oznamovat to, co sám pozoroval, neboť obecně bylo známo, že věc byla vyšetřena. Toto obecné poznání se zcela jistě doneslo i k tomuto svědkovi, bez ohledu na to, zda se nacházel na svobodě nebo ve vězení. Stejně tak svědek ve své výpovědi zcela logickým způsobem zdůvodnil, proč nepřišel jaksi na veřejnost se svým pozorováním, když již v průběhu doby bylo zřejmé, z toho, co slyšel o věci vyprávět v okolí, že průběh děje, tak jak jej pozoroval, byl jiný, než jak byl prezentován v jeho okolí. Svědek přesvědčivě vysvětlil, že se v jeho okolí, tedy v Plzni, hovořilo o tom, že střelba, kterou pozoroval, je výsledkem vyřizování účtů mezi policisty a tudíž se nechtěl do tohoto případu vměšovat. V této souvislosti obhajoba odsouzeného tvrdí, že nejenom v minulosti, ale i v současnosti je ve vědomí většiny obyvatelstva v Plzni představa, že se v dané případě skutečně jednalo o jakési vyřizování účtů policistů, popřípadě o případ, do kterého byli policisté zapleteni. Bez ohledu na to, zda tomu tak je, či není, působí zcela přesvědčivě tvrzení svědka, navíc osoby mnohokrát trestané a mnohokrát v konfliktu s policií, že se obával se do věci zamotávat, neboť se obával, že by mu to právě, protože se jedná o policisty, mohlo uškodit. Je zcela logické, a v tomto směru nelze o výpovědi a motivaci svědka pochybovat, že mnohokrát trestaná osoba považuje nejen policisty, ale i veškerý donucovací aparát, za své nepřátele a příslušníky těchto orgánů za osoby, s kterými nemá a nechce mít nic společného. Kdyby jiné důvody neexistovaly, tak už proto ne, že na sebe nechce upoutávat jejich pozornost.

 

Pokud soud ve svých úvahách o věrohodnosti tohoto svědka uvedl dále že:

„Soud je hluboce přesvědčen, že svědek nehovoří pravdu a jako takový nemůže být novým důkazem v obnoveném řízení. Neobstál totiž v konfrontaci z důkazy, které byly v původním řízení podkladem pro rozhodnutí o vině a které jsou součástí uceleného řetězce s důkazy dalšími. Pro úplnost je třeba dodat, že svědek je osobou patnáctkrát soudně trestanou, což jeho nevěrohodnost ještě prohlubuje.“

 

pak obhajoba odsouzeného tvrdí, že tato úvaha soudu je v podstatě definicí kruhem a navíc zčásti nesmyslná. Pokud soud tvrdí, že je hluboce přesvědčen o tom, že svědek nehovoří pravdu, pak obhajoba chápe vnitřní přesvědčení soudu, avšak nemůže nijak z napadeného rozhodnutí dovodit, jak toto vnitřní přesvědčení vzniklo. Resp. je zřejmé, že toto přesvědčení vzniklo nikoliv na podkladě předložených a zčásti provedených důkazů, ale na podkladě úvahy ještě před prováděním důkazů.

 

Pokud by bylo důvodem toho, že svědek údajně nehovoří pravdu, zjištění soudu, že jeho pozorování, nebo výpověď koliduje nebo je jiná, než v minulosti zjištěné skutečnosti, pak obhajoba tvrdí, že podstatou návrhu na obnovu řízení je právě to, že byly zjištěny nové, jiné skutečnosti, které jsou schopny přivodit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu. Kdyby totiž všichni navržení svědci líčili události stejně jako byly zjištěny tyto události v původním řízení, přestávala by mít jejich výpověď jakýkoliv smysl, neboť by nebyla žádnou novou skutečností. Teprve odlišnost nově zjištěných skutečností od původně zjištěných skutečností, je jedním z důvodů, pro který by bylo možno uvažovat o obnově řízení. Z tohoto důvodu je úvaha soudu naprosto nesprávná. Navíc z této úvahy zcela jednoznačně vyplývá způsob úvah soudu, který vedl k vydání napadeného rozhodnutí. Úvah, které jsou nejen nelogické, ale v podstatě i kontraproduktivní, vytvářející neschopnost v zásadě důvody obnovy posoudit.

 

Stejně tak se jeví být nesprávné hodnocení dalšího důkazu předloženého obhajobou – výpovědi svědka  Ďurčiho.

 

Prvoinstanční soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že:

 

„K výpovědi svědka Ďurčiho lze říci následující. Předně nelze akceptovat, aby pouhá změna výpovědi (ať už v pozici obžalovaného či svědka) byla důvodem k obnově řízení bez dalšího zkoumání této nové výpovědi... a soud se s tím vypořádal.“

 

Tvrzení prvoinstančního soudu je nesprávné. Svědek Ďurči totiž vypovídal usvědčujícím obsahem pouze v původním – přípravném řízení, před policisty. Ale již při jednání v původním hlavním líčení své výpovědi odvolal, prohlásil je za nepravdivé a vynucené. Tvrzení soudu, že „Obžalovaný Ďurči v původním řízení svým způsobem opakovaně změnil postoj k věci,“ je pouze zastřeným  opsáním skutečnosti, že před soudem (již v původním řízení) tento svědek své původní výpovědi odvolal a označil za vynucené.

Stejně tak je naprosto nepřesvědčivé tvrzení soudu, odůvodňující tvrzení soudu, že „Soud má dnes důvod se domnívat, že svědek Ďurči lže.“  Pokud na odůvodnění lživosti tohoto svědka soud uvedl, že:

 

Jeho argumenty, proč v původním řízení usvědčil ods. Kajínka jsou velmi nepřesvědčivé a nelogické. Předně je třeba říci, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by obžalovaný byl kdy stíhán pro spolupachatelství na trestném činu vraždy. Od počátku mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin nadržování a pro tento trestný čin také byla podána obžaloba. Soud proto vyjádření svědka o zastrašování policií v tomto směru musí odmítnout. I kdyby tomu na samém počátku vyšetřování tak bylo, trestní stíhání obžalovaného Ďurčiho bylo pravomocně skončeno dne 23. 6. 1998 zastavením trestního stíhání pro bezúčelnost. Pak mu ovšem podle názoru soudu nebránilo nic v oznámení pravdivé verze událostí orgánům činným v trestním řízení. Je s podivem, že tak učinil až v době, kdy i ostatní svědci se rozhodli podat nová svědectví před soudem.”

 

pak tyto úvahy nejsou správné. Je naprosto logické, že v době původního vyšetřování měl tento svědek důvodnou obavu, že bude spojován s činností obviněného Kajínka. Svědek při veřejném zasedání uvedl v souvislosti se spojováním jeho osoby s případem vražd v Plzni následující:

 

„Policie, přímo vyšetřovatel pplk. Zahradník a další lidé, myslím že také kpt. Volf, nebo takové nějaké jméno, si mi nechali předvést na policii v Praze do Kongresové ulice. Tam mi bylo předestřeno co se vlastně stalo a proč tam jsem. Poté jsem dobrovolně odjel s eskortou na Krajský úřad vyšetřování do Plzně. Tam mi bylo sděleno obvinění ze spolupachatelství na trojnásobné vraždě údajně s p. Kajínkem. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem nic takového neudělal, že jsem nikde nebyl. Oni mi řekli, že to není pravda, že oni mají určité indicie a že mi hrozí vysoký trest a abych si uvědomil co říkám a vážil každé slovo. Byl jsem z toho v určitém napětí a oni využili mojí homosexuality, o čemž jsem právě nechtěl veřejně hovořit. Policie mi vyhrožovala, že bude zatčen můj přítel s tím, že budeme dodáni do stejné cely s p. Kajínkem, který nás zabije a tak podobně. Byl jsem ve velkém tlaku a v takové situaci je člověk ochoten přijmout jakoukoliv nabídku. Nabídka policie byla taková, že mi byly předestřeny otázky s tím, že jsme údajně byli v Plzni, že to bylo tak či onak a já jsem tedy na to přistoupil a bohužel jsem tedy v tom přípravném řízení vypovídal nepravdu. Zcela upřímně musím říci, že jsem s p. Kajínkem nikdy v Plzni nebyl, ten den jsem ho nevezl, ten den, kdy se ta událost v Plzni měla stát, jsme byli spolu v Praze, on byl u nás doma, večeřeli jsem a rozešli jsme se asi v půl desáté nebo v deset. Mohu tedy skutečně dosvědčit, že byl ten den v Praze a ne v Plzni. To, co jsem vypověděl na policii, k tomu jsem byl policií dotlačen. Posléze jsem byl předvolán ke Krajskému soudu v Plzni, kde jsem stáhl svoji výpověď a před senátem JUDr. Poláka jsem řekl, že nebudu vypovídat a že celá ta kauza se nezakládá na pravdě. Přesto, že tam obhájci trvali na tom, aby moje výpověď z přípravného řízení nebyla brána na zřetel, mám dokonce dojem, že tam bylo vyhlášeno usnesení, že to nebude použito, použito to bylo.

 

A dále dodal, na dotazy předsedy senátu :

 

„Pokud jsem hovořil o tom, že jsem byl policií nucen k té výpovědi a mám se vyjádřit k tomu, zda se mělo jednat o nějaké předběžné výpovědi na kriminální policii nebo u vyšetřovatele, tak uvádím, že já jsme byl zřejmě u vyhledavatelů, posléze u vyšetřovatelů, protože jsem tam byl neustále sám, nebyl tam žádný právník, nebylo mi ani řečeno, zda chci nějakého právníka, nebyl tam ani žádný právní zástupce ze strany p.Kajínka, tudíž já přesně nevím, byl jsem tam na té policie nejméně 24 hodin a byl jsem převážen z hlavní budovy úřadu vyšetřování do jiné budovy, takže odpověď ta tuto otázku neznám, nejsem schopen říci, kde jsem přesně co řekl, zda to bylo už u vyšetřovatele nebo u vyhledavatele. Každopádně ale vím, že posléze jsem byl ještě několikrát předvoláván. Co se však týká této věci, těch údajných vražd, byl jsme vyslechnut jak tou pravděpodobně operaturou, posléze tím p.Zahradníkem, pak tím p. Volfem nebo jak bylo to jméno a ještě různými policisty . Mám pocit, že tam byla také státní zástupkyně pí Brázdová a ještě ten pan Hrbotický a v té době tam byl také náměstek policejního prezidenta, nevím teď, jak se jmenuje, ten si mně bral extra dozadu do kanceláře.

V přípravném řízení jsem neabsolvoval žádný výslech, u kterého by byl přítomen můj obhájce. V tom původním řízení v té věci těch vražd jsem neměl žádného obhájce. Neměl jsem ho, protože mi nikdo neřekl, že si ho mohu zvolit, ani mi neřekl, že si ho mám zvolit a nikdo mi ho ani neustanovil.

V této věci jsem byl nejprve oficiálně stíhán pro trestný čin pro spolupachatelství na trojnásobné vraždě, to potom všechno zmizelo a byl jsem obviněn znovu a jen proto, že jsem napomáhal p. Kajínkovi s bydlením v Praze a s takovými věcmi. Oficiálně mi bylo sděleno stíhání pro spolupachatelství na trestném činu vraždy v té budově krajského úřadu vyšetřování, to mi tam dali a já jsem byl z toho úplně zlomen, nechápal jsem, co se děje.

Policisté mi zastrašovali tím, že si musím uvědomit, že jsem s p. Kajínkem v hrozné šlamastice, že budu s p. Kajínkem dán do jedné cely, že mně p. Kajínek zabije, protože jsem údajně já měl volat na linku 158 a říci, kde p. Kajínka najdou. To nebyla pravda, protože já jsem vůbec nevěděl, kde p. Kajínek bydlí, i když jsme se vídali, ale kde měl bydliště jsem já do poslední chvíle nevěděl. Já jsem skutečně na tu linku nevolal, neměl jsem ani důvod, ale oni mi řekli, že na to mají záznamy a kdesi, cosi. Chtěl jsem ty záznamy slyšet, ale oni to hrubě odmítli a tento záznam jsem samozřejmě nemohl nikdy slyšet. Tomto přinesli diktafon a nadiktovali mi, abych řekl, co jsem měl údajně říci na té lince 158. Když jsem chtěl nějaký papír, kde se udělá nějaká konfrontace těch záznamů, tak zase mi bylo řečeno, co si to vymýšlím.

 

Kromě toho, že budu na cele s p. Kajínkem mi bylo vyhrožováno i tím, že mě zbijí, že přivezou mého přítele, kterého obviní také z napomáhání trestného činu dvojnásobné vraždy a pod. Toto všechno způsobilo to, že jsem vypovídal tak, jak oni chtěli.

 

Když mi na policii sdělili, pro co jsem stíhán, byl to pro mně šok přesto, že jsem byl již v minulosti stíhán, ale ne za takový závažný trestný čin a navíc se to řešilo na obvodním oddělení a policisté se chovali úplně jinak.

 

Já žiji v Praze, ale pocházím z Pardubic. V r. 1993, kdy se stala tato událost, jsem neměl s Plzní nic společného, v Plzni jsem byl poprvé až na té policii, Plzeň jsem vůbec neznal, nikdy jsem tu před tím nebyl.

Během přípravného řízení byl se mnou uskutečněn vyšetřovací pokus - rekonstrukce, který byl zaznamenán na videozáznam, kdy jsem měl popisovat cestu z Prahy do Plzně k borským serpentinám. Tato rekonstrukce probíhala tak, že jsme přijeli na úřad vyšetřování a jeli jsem na výpadovku z Plzně na Prahu. Tam na parkovišti jsem dostal papír, na kterém bylo napsáno, co mám říkat. Pak jsme jeli a já jsem četl z papíru, co jsem měl napsáno, kam máme jet až jsme dojeli tam, jak je uvedeno na tom videozáznamu.. Tu trasu jsem jel tehdy poprvé.“

 

 

Avšak ani další tvrzení soudu, týkající se hlavního důvodu „neuvěření“ tomuto svědkovi, tedy tvrzení, že:

 

Hlavním důvodem, proč soud neuvěřil svědkovi, je konfrontace s jeho výpovědí v původním řízení, zejména pak v rámci prověrky jeho výpovědi. Svědek tehdy absolvoval prověrku, která spočívala v tom, že navedl policejní automobil z okraje Plzně - výpadovky na Prahu - až do Borských serpentin. Tohoto úkonu se kromě policistů účastnila i státní zástupkyně a jeho průběh je zachycen na videozáznamu. A právě z tohoto záznamu je zřejmé, že Ďurči naprosto spontánně navigoval policisty přec celou Plzeň až do míst, kde měl vysadit ods. Kajínka a zde na něj počkat. Na záznamu je jasně vidět, že Ďurči nemá v rukou žádný papír s „policejním návodem", ale po celou dobu sleduje cestu a dává pokyny řidiči. Protože se jedná o videozáznam a ne o pouhý protokol, je třeba odmítnout  jakoukoli verzi o manipulaci ze strany policie. Naopak, soud na základě této úvahy odmítá dnes uvěřit cokoli svědku Ďurčimu a jeho výpověď nepovažuje za důvod k povolení obnovy řízení.“

 

nemůže obstát, neboť ze zmíněného videozáznamu  nelze soudem tvrzené skutečnosti dovodit. Navíc si nelze představit, že by orgán činný v trestním řízení pořídil videozáznam tak, aby na něm bylo patrné, že trasa byla čtena.

Je navíc více než nepravděpodobné, že by osoba, která nežije v Plzni či často není nucena projíždět Plzní, by byla sama od sebe schopna popsat předem, popřípadě navigovat přes celé město policisty po trase, kterou měla někdy v minulosti jednou – nanejvýše dvakrát sama absolvovat.

Stejně tak úvahy soudu, spočívající v tom, že tvrzené obavy svědka z případného trestního stíhání jako spolupachatele vraždy jsou liché, neboť byl od počátku stíhán jen pro nadržování, nemohou, ve světle obecných zkušeností z vyšetřování podezřelých osob obstát. Tehdy spoluobviněný byl v postavení osoby, která měla na místo činu přivést vraha, počkat na dokonání činu a opět pachatele dopravit z místa činu pryč. Protože měl čekat poblíž místa činu, musel tedy být podezřelý z toho, že přinejmenším slyšel, ne-li přímo věděl nebo viděl, co se na místě činu odehrálo a přesto napomohl pachateli k útěku z místa činu tím, že jej odtransportoval, přičemž bez jeho pomoci by případně k činu ani nemohlo dojít. Z praxe vyšetřování takových spoluúčastí lze s pravděpodobností hraničící s jistotou dovodit, že přinejmenším v počátečním stadiu řízení – byť ještě před sdělením obvinění, musela být taková osoba policií podezírána ze spolupachatelství (nikoliv z nadržování). Takové podezření této osobě muselo být sděleno, zejména jednalo-li se o osobu s kriminální minulostí, aby byla vůbec ochotná cokoliv dále osvětlovat. Jinak řečeno, nelze si představit v praxi jiný postup kriminální policie než ten, že této osobě bylo předestřeno, že je v ní spatřován spolupachatel, buď přímý nebo v jiné formě spolupachatelství. Následné sdělení obvinění – jen – pro nadržování, se jeví právě jako odměna policie – či státního zastupitelství – za spolupráci, spočívající v usvědčení hlavního pachatele, kterého by jinak nebylo možno usvědčit. Současně však nelze přehlédnout, že již v původním řízení – u hlavního líčení – tento údajný spolupachatel či osoba nadržující pachateli, nebyl schopen, tváří v tvář před obžalovaným zopakovat tvrzení, které měl učinit před policií, navíc bez přítomnosti obhájce.

Z tohoto důvodu se jeví úvaha soudu o tom, že svědek Ďurči  nehovoří pravdu o nátlaku, neboť k takovému nebyl žádný důvod, když byl od počátku stíhán jen pro nadržování,  jako buď projev naprosté neznalosti postupů současné ( i minulé ) policie, nebo jako  účelové tvrzení, mající za cíl znehodnotit výpověď svědka, popřípadě odůvodnit její bezcennost.

 

Stejně tak se jeví jako nesprávně zhodnocený prvoinstančním soudem další důkaz – výpověď svědka Vlasáka.

V případě této výpovědi došel Krajský soud v Plzni k závěru, který je presentován na straně 5, poslední odstavec dole, odůvodnění stížností napadeného usnesení, takto:

„K této výpovědi považuje soud za nutné uvést, že ve vyjádření svědka vidí řadu prvků, které jej opravňují pochybovat o její pravdivosti.

 Předně je třeba se zastavit u situace, kdy svědek měl vědět o možném svědkovi či svědcích, kteří viděli střelbu v Borských serpentinách, a to v době, kdy probíhalo řízení před Krajským soudem v Plzni, ve kterém byl sám obžalovaná pro poměrně závažnou trestnou činnost a nacházel se ve vazbě. Pak se jeví zcela nepochopitelné, že neuplatnil před soudem všechny možnosti obhajoby, navíc tak zásadní. Pokud by tehdy před soudem vypovídali potenciální očití svědci událostí, které by je popisovali odlišně od zjištěného skutkového stavu, mohlo by to skutečně mít zásadní vliv nejen na rozhodnutí ohledně obž. Kajínka, ale právě i ohledně obž. Vlasáka. Soud pak není ochoten akceptovat ani jedno ze zdůvodnění svědka, proč tyto zásadní informace nesdělil u hlavního líčení.

Je málo pochopitelné a téměř vyloučené, že by obhájce v tak závažné věci odmítl navrhnout u soudu provedení důkazu, který by měl zásadní vliv z hlediska obhajoby jeho klienta. Soudu je osobně znám obhájce JUDr. Rösch jako velmi aktivní obhájce i v nepoměrně bagatelnějších věcech než bylo trestní stíhání obžalovaného Vlasáka, navíc jej obhajoval z titulu plné moci, kterou mu obžalovaný udělil. I kdyby obhájce takový postoj zaujal, soud vážně pochybuje, že by obžalovaný se v tomto směru nehájil sám.

 Stejně tak je s podivem, že svědek nepřikládal v době probíhajícího hlavního líčení novým svědectvím velký význam a nyní je považuje za důležité.“

K právě uvedenému závěru Krajského soudu v Plzni obhajoba odsouzeného tvrdí, že je pouhou úvahou – pouhou spekulací nad tím, co svědek měl či neměl dělat v původním řízení a jak by – dle představ předsedy senátu Mgr. Boučka, měl svědek v tehdejší situaci, ve které se nacházel, uvažovat. V této souvislosti obhajoba zdůrazňuje, že tento svědek byl vzhledem k obvinění, které mu bylo předestíráno, v postavení osoby, která byla buď objednavatelem vraždy zastřeleného vyděrače Jandy nebo alespoň osobou, která měla najmout pozdějšího vraha na to, aby na vyděrače nějakým nátlakem  působil tak, aby jej odradil od dalšího vydírání. Vzhledem k následku, ke kterému došlo ( vyděrač byl zastřelen ) a vzhledem k tomu, že z této skutečnosti profitoval i nynější svědek ( dříve spoluobviněný ). V každém případě byl tehdy tento svědek v postavení, kdy mohl být odsouzen jako spolupachatel – návodce – vraždy onoho vyděrače. Za tehdejší situace bylo jen otázkou taktiky obhajoby a ochoty státního zástupce takovou obhajobu akceptovat, zda bude čin svědka posuzován jinak než jako spolupachatelství. Pokud bylo v tehdejším řízení zřejmé, že státní zástupce i soud budou ochotni přijmout obhajobu nynějšího svědka a budou ochotni akceptovat jeho neúčast na vraždě a odsoudit jej pouze za objednání si osoby na jiný nátlak a ne na vraždu, a to navíc v době, kdy tento svědek byl již několik let ve vyšetřovací vazbě, pak bylo naprosto pochopitelné jednání svědka, když akceptoval tvrzení obžaloby a nechal se odsoudit „ pouze“ tak, že uložený trest se rovnal tomu, co tak jako tak již vykonal vazbou. Již existující omezení svobody po téměř 3 léta a touha po propuštění, jakož i strach z toho, že by nakonec mohl být jeho skutek soudem posuzován jako návod ke vraždě, byly tou skutečností, která jej odradila od obhajoby a od uplatňování případných nových skutečností, o kterých se již v průběhu původního řízení dozvěděl, neboť jejich uplatňováním by vůbec nic nedosáhl, kromě dalšího trvání vazby a kromě reálného nebezpečí, být nakonec odsouzen za vraždu jako návodce. Pádnější důvody ke svému postupu svědek míti nemohl a proto je jeho vysvětlení jeho dřívějšího postupu ve věci naprosto věrohodné.

K další úvaze soudu, presentované v souvislosti s výpovědí tohoto svědka takto: 

„Konečně svědek svědčil v tomto veřejném zasedání proto, že mu záleží na očištění svého jména a kauzy jako takové. Pak se ovšem soud oprávněně ptá, proč tak neučinil již dávno, když nejméně po vyhlášení rozsudku v roce 1998 mu bylo jasné jeho postavení, kdy byl odsouzen skutečně „jen" pro vydírání a trest vykonal vazbou.“

Namítá obhajoba odsouzeného, že je opět nesprávná, pouze opět spekulativní, vycházející případně pouze z omezených životních zkušeností soudce Mgr. Boučka a z jeho postavení ve společnosti a jeho postavení v trestních  procesech obecně. Svědek totiž ve své výpovědi ve veřejném zasedání, která je presentována níže, zcela přesvědčivě vysvětlil, proč se nebránil nesprávnému rozhodnutí dříve. Navíc obhajoba odsouzeného tvrdí, že tento svědek neměl v minulosti žádnou šanci na projednání jeho trestní věci samostatně, neboť jeho jednání bylo – v rozhodnutí soudu – vázáno na jednání hlavního odsouzeného – tedy Jiřího Kajínka. Tedy pouze obnova řízení a případně jiné závěry soudu v posouzení skutku a pachatelů mohla přivodit změnu jeho vlastního postavení. Pokud svědek neměl naději, že případ Jiřího Kajínka bude nově projednáván, neměl ani naději, že by mohl dosáhnout změny vlastního postavení v této trestní věci. Proto také se soustředil na presentování jemu známých skutečností, rozhodných pro případné nové posouzení věci až v této době, v souvislosti s návrhem na obnovu řízení, který podal odsouzený Kajínek.

„Na základě výše uvedených skutečností má soud zato, že výpověď svědka Vlasáka nemůže být důvodem k povolení obnovy řízení. Předně je třeba říci, že výpověď svědek není novou skutečností, která by nebyla soudu dříve známa. Svědek podal ve veřejném zasedání pouze zprostředkované informace, které měl od svědků Orose a Oberdörfera, kteří byli smi vyslechnuti. Ani ve spojení s těmito výpověďmi nemůže mít výpověď svědka Vlasáka vliv na původní rozhodnutí. Svědku Orosovi soud neuvěřil, o svědku Oberdörferovi bude hovořeno níže.“

Stejně tak poslední úvaha a závěr soudu, týkající se významu výpovědi tohoto svědka je nesprávná, neboť vychází z úvahy, že svědci Oros a Oberdörfer nehovořili pravdu, tedy z bezcennosti jejich výpovědi a současně z toho, že i výpověď samotného svědka je nepravdivá.

Nepravdivost a nevěrohodnost výpovědi tohoto svědka nelze dovodit ani z toho co ve veřejném zasedání uvedl dále – tedy z jeho výpovědi uvedené na straně 13 – 17 protokolu o veřejném zasedání ze dne 24.května 2004 :

 

 

„Mám zato, že v té době, kdy probíhalo soudní jednání v té věci, že nebylo zcela přihlíženo, co jsem tenkrát vypovídal. Vždycky jsem tvrdil, že jsem nikoho nenajal na žádnou vraždu nebo na nějaké násilí vůči poškozeným Jandovi a Pokošovi. V té době jsem vůbec p. Kajínka neznal a ani jsem ho žádným způsobem nekontaktoval. Jediné, co jsem udělal bylo, že jsem byl v kontaktu s p. Hegedüsem v rámci obchodních styků a byli jsme si poměrně blízcí. V té době jsem ani nevěděl, že byl Hegedüs již trestaný a neznal jsem jeho minulost. Znal jsem ho jako kamaráda.

 

Když jsem byl na vazbě, setkal jsem se tam s několika lidmi, kteří tvrdili, že se během vazby setkali v Pokošem a že od něho slyšeli, že toho střelce nepoznal. Že ho ani neviděl a že to nebyl Kajínek. Několik lidí mi dokonce tvrdilo, že ty události, které se v ten osudný den odehrály v těch serpentýnách, viděli na vlastní oči z horské věznice z jednoho toho křídla, které je obráceno do borských serpentýn. V určité době jsem toto sdělil i svému obhájci, ale on mi řekl, že to už teď není podstatné a abych to více nezamotával, že to není tak důležité. Pořád mi to vrtalo hlavou. Když jsem se pak dozvěděl, že kancelář dr. Kubíčka usiluje o obnovu procesu, tak jsem se zkontaktovali a já jsem jim o těchto věcech řekl. Mgr. Slámová mi řekla, že jsou to důležité věci a že bylo dobré ty lidi, kteří mi o těchto věcech řekli, nějak kontaktovat a zjistit, zda by byli ochotni vypovídat. Jedním z těchto

lidí, kteří byli k tomu ochotni, byl p. Oros, který říkal, že na to koukal z okna. Já jsem mu to tedy moc nevěřil, přesto jsem šel ještě za jiným člověkem, který tvrdit to samé, že tam také byl. Jeho jméno už si bohužel nepamatuji, tenkrát tam byl ve vazbě.

 

Poté jsem se nějakým způsobem dostal k další informaci. S p. Balogem jsem se znal již z dřívějška, potkali jsem se a on říkal, že má nějakého člověka, který se jmenuje Oberdörfer, a že údajně seděl s Pokošem a že rozhlašuje, že mu Pokoš říkal, že Kajínek v žádném případě nestřílel, že ani toho střelce nepoznal. Oznámil jsem tedy tyto skutečnosti advokátní kanceláři dr. Kubíčka. Tento svědek dle informací advokátní kanceláře udělal písemnou formou ve věci nějaké prohlášení.

 

Když jsem shlédl v televizi pořad Na vlastní oči, kde mluvili bývalí policisté a nějaký pan Koleno uváděl na kameru, že viděl tenkrát policistu s psovodem, který šel přesně přes ta místa, jak uváděl p. Oros, tak jsem nabyl přesvědčení, že to tak skutečně muselo být, protože to tvrdili lidé na sobě nezávislí, kteří se neznali ani z dřívějška. Z toho jsem nabyl dojmu, že ty události v serpentýnách se musely odehrát naprosto jiným způsobem, než jak bylo uváděno u soudu při hlavním líčení nehledě na to, že v té době ani nebyla prováděna rekonstrukce a já si myslím, i když jako laik, že v tak závažných případech by se měla vždy provádět. Chtěl bych ještě doplnit své výpovědi, které jsem tehdy učinil, a to v době, než jsem byl vzat do vazby. Byl jsem minimálně 30 nebo 40 krát vyslýchán na policii, vždy to bylo v délce 24 hodin bez možnosti spánku, a proto se mohlo stát, že jsem protokoly podepsal a ni jsem to, co v nich je napsáno nemusel říci. Ten psychický nátlak by obrovský.

 

U toho soudu jsem se doslech od svědků, zejména od p. Koláře, že je na něho činěn velký nátlak, aby vypovídal proti mně, byl to člověk, který byl také vydíraný Pokošema a odevzdal částku asi 2,5 milionu korun. Já se pořád ptám sám sebe celou tu dobu, jak je možné, že policie vůbec může takovým způsobem ovlivňovat svědka proti jinému občanovi. Ta věc mě velmi poškodila, byl jsem jako spoluobžalovaný.

Chtěl bych ještě říci, že jsem neměl důvod nechat Jandu nebo někoho takového odstranit.“

 

K dotazu předsedy senátu:

 

„Když jsem mluvil o tom, že ve vazbě jsem slyšel od různých lidí, že něco viděli, konkrétně když jsem mluvil o p. Orosovi a p. Oberdörferovi, to bylo při mém pobytu ve vazbě v této věci.

 

Od p. Orose jsem se to dozvěděl v Horním Slavkově ještě před soudem. Od p. Oberdörfera jsem se to dozvěděl asi před půl rokem, to byla nová informace.

 

Tuto informaci od Orose jsem považoval jako spoluobžalovaný za významnou, oznámil j sem to svému právnímu zástupci a ten říkal, abych to nekomplikoval dalšími novými výpověďmi. Můj obhájce byl tenkrát dr.Rösch. Řekl jsem mu tenkrát doslova, že existuje svědek, který tu střelbu viděl a on mi řekl to, co jsem již uvedl. Pokud se mám vyjádřit k tomu, jak sem na toto sdělení obhájce tenkrát reagoval, tak jsem tenkrát byl ve velmi špatném psychickém stavu a některé souvislosti mně tenkrát unikaly. Myslel jsem si tenkrát, že má asi pravdu. Dnes tomu ovšem přikládám mnohem větší význam.

 

Asi jsem měl tenkrát pocit, že by toto sdělení o svědkovi Orosovi vylepšilo konkrétně moje procesní postavení před soudem, ale zřejmě ten pocit nebyl tak intenzívní, abych to u soudu řekl, spíše jsem věřil obhájcům, kteří jsou zkušení.

 

To s tím p. Oberdörferem jsem se dozvěděl před půl rokem úplně náhodou. Znám pana Rudu Baloga a ten nás seznámil a je to ve spise i v souvislosti s tím mým vydíráním. Balog mi tenkrát při našem náhodném setkání říkal, že zná člověka, který byl na vazbě s Pokošem a ten mu měl říci, že to Kajínek nebyl, že byl zmanipulovaný policisty, že mu za spolupráci slíbili jakési zmírnění trestu případně propuštění z vazby, což se nakonec také stalo. P. Oberdörfer neměl žádný zájem, aby si vymýšlel, nikdy jsem se před tím neviděli. Na můj dotaz mi řekl, že je ochotný to vše sdělit soudu, tak jsem poté kontaktoval advokátní kancelář dr. Kubíčka.

 

To, že advokátní kancelář dr. Kubíčka usiluje o obnovení procesu jsem se dozvěděl od p. Kreuzera, který v té době nějaké kontakty s kanceláří měl. Poté jsem tuto kancelář kontaktoval i já. Měl jsem zájem, aby došlo k očištění té kauzy, protože pokud to p. Kajínek nebyl, tak jsem ani já nemohl nikoho vydírat.

 

Mám zájem především na očištění svého jména, to, že bych chtěl tu kauzu očistit, to jsem si uvědomoval již od počátku, od počátku jsem chtěl, aby se přišlo skutečně na to, jak to bylo, ale mé možnosti v této věci byly omezeny, protože jsem se potýkal s finančními problémy v mém podnikání a navíc s člověkem s takovou nálepkou nechce mít nikdo nic společného, až když se poté o věc začala zajímat advokátní kancelář, tak jsem to vzal jako určitou možnost, jak objektivně osvětlit tuto kauzu.

 

Dr. Rösch mě nejdříve hájil na základě plné moci, kterou jsem mu dal, až později byl ustanoven ex offo. Pokud se mám vyjádřit k tomu, zda jsem akceptoval to, že obhájce nevyužívá všechny možnosti obhajoby před soudem, když nechtěl věc komplikovat dalším svědectvím svědka Orose, tak já jsem to takto neposuzoval, měl jsem ho a dodnes ho mám za jednoho z nejschopnějších advokátů a nekladu mu to ani za vinu, možná si v té době myslel, že je to tlak nějakého „mukla", který si ve věznici něco vymyslel, ale na druhou stranu mi to pořád vrtalo v hlavě a navíc jsem slyšel pak ještě výpovědi dalších lidí, kteří to dnes u soudu nechtějí potvrdit, protože asi mají strach. Tehdy jsem tomu začal přikládat velký význam, protože ty jejich výpovědi se nějakým způsobem doplňovaly a měly nějaký reálný základ a já jsem si řekl, že na tom něco bude.

 

Z vězení jsem byl propuštěn 31.1.1996 po 38 měsících vazby, tedy ještě během řízení. Odsouzen j sem byl v r. 1998.

 

Tyto informace, které zde dnes říkám, jsem neposkytl orgánům činným v trestním řízení již dříve, protože jsem jim nevěřil a postupem doby jim nevěřím již vůbec. Na státní zastupitelství jsem se neobrátil, protože to byly jen takové věci někde nasbírané a výpověď jen jednoho jediného svědka, p. Orose, jsem nepovažoval za dostatečně vážnou. Až potom při spojení s advokátní kanceláří jsem zjistil, že tato provedla celou řadu dalších šetření a je tady celá řada dalších svědků. Nevím, jací svědci zde mají vypovídat a o čem, vím jen o p. Orosovi.

Orgánům činným v trestním řízení jsem nevěřil a nevěřil jim čím dál víc.

 

Pokud se mám vyjádřit k tomu, že se na situaci vlastně nic nezměnilo, že jsem zde stále jen kvůli jednomu svědkovi - p. Orosovi, tak uvádím, že ještě vím o svědku Oberdörferovi.

 

Proč jsem si před třemi lety myslel, že jeden svědek tomu nepomůže a dnes si myslím, že ano, jelikož žádné jiné informace nemám ani dnes, tak uvádím, že postupem doby jsem dospěl ve spojení s těmi dalšími informacemi, o který jsem zde před chvílí mluvil, že to svědectví má nějakou podstatu, že je dostatečně věrohodné.

 

Dříve jsem také měl zájem, aby se moje kauza vyjasnila, ale nemyslel jsem si v té době, že ty moje informace by byly pro soud nebo státního zástupce natolik závažné, aby zahájili tento proces. Státní zástupce také věděl spoustu věcí, které u soudu proběhly a o tom, jak se v té věci chovala policie a přesto zde byl nezájem o nějaké trestní stíhání za nějaká porušení.

 

Chtěl bych ještě říci, že jednoho z přísedících senátu dr. Poláka jsem později zaměstnával. Měl jsem kovářskou dílnu. Asi dva roky po těch událostech tam můj syn zaměstnal jednoho z těch přísedících, nemohu si teď vzpomenout na jméno. On samozřejmě nevěděl, že můj syn patří k Vlasákovi, který stál před soudem. Tento člověk tam tenkrát povídal, že je dobře, že ty "kriply" policisty Mikeše a Kreuzera vyhodili od policie, že je dobře, že Kajínek dostal doživotí, že je to parchant a tak podobně. Říkal jsem si, že ten člověk musel mít tento postoj už v té době, když tam u toho soudu seděl. A takových střepinek a informací se ke mně dostalo nespočet.“

 

K dotazu státního zástupce uvádí:

 

Na advokátní kancelář dr.Kubíčka jsem se obrátil asi před osmi nebo devíti měsíci, přesně to ale nevím. Pokud se mám vyjádřit k tomu, zda jsem měl v té době, když jsem se obrátil na kancelář dr. Kubíčka, nějaká další svědectví, která by potvrzovala svědectví svědka Orose, tak uvádím, že v té době jsem věděl o těch informacích, to bylo od těch ostatních spoluvězňů. Ten jeden spoluvězeň tenkrát seděl s Orosem na Borech a na jeho popud tenkrát běžel Oros k tomu oknu a tu událost z okna také pozoroval, ale ani já ani p. Oros ho nemůžeme dnes již identifikovat, tenkrát se ve Slavkově jen mihl, ani jsem se ho tenkrát neptal, zda by byl ochoten svědčit a poté už tam nebyl. O tomto svědkovi, který by mohl potvrdit to svědectví p. Orose, jsem se dozvěděl na vazbě v tom Horním Slavkově, to bylo někdy v roce 1994-5. Jestliže jsem uváděl, že jsem znal jen to svědectví Orose a nepřikládal jsem mu takový význam, tak proto, že se mi nepodařilo tohoto svědka identifikovat a nemělo cenu to uvádět.

 

Nedá se říci, že bych se již tenkrát neobrátil na advokátní kancelář, já jsem tam jezdil vždy s p. Kreuzerem, oni ho asi v něčem zastupovali. Mgr. Slámové jsem řekl, co všechno vím a ona mi řekla, že jsou to závažné věci a že by se měly říci před soudem. Pana Orose jsem se potom zeptal, zda by byl ochotný to vše říci před soudem a on řekl, že ano.

 

P.Oros mi přesně řekl, že viděl nějakého člověka, který tam střílí do nějakého auta, kolik to bylo přesně výstřelů nevěděl, tak dva tři a potom utíkal od auta někam k té trati, seběhl tam někam po pěšině a pak se vyškrábal někudy nahoru a vrátil se zpět k tomu místu, kde už byli nějací lidé. Ten člověk tam byl celou tu dobu přítomen.

 

O výpovědi p. Koleny jsem se dozvěděl až poté, co jsem se spojil s obhájcem.

 

Pokud se mám vyjádřit k tomu, zda mi policie během přípravného řízení předestírala to, jak mám vypovídat, uvádím, že od počátku jsem byl pod velkým tlakem, bylo mi vyhrožováno vazbou, že mi dají mezi cikány, protože oni vědí, že jsem jim nechal zabít jednoho z nich a že mi tam zlikvidují a já jsem navíc k Cikánům důvěru nikdy neměl. Měl jsem strach, nikdy jsem nebyl nikdy vyšetřovaný.

Pan Balog je cikán a nemám k němu důvěru, ale je to jeden z takových, který se živí normální prací a živí se poctivě. Já nemám důvěru téměř k nikomu.“

 

Obhajoba odsouzeného dále tvrdí, že ani hodnocení vystoupení svědka Vojtěcha Pokoše ve veřejném zasedání, tak jak jej provedl soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je nesprávné.

 

Vystoupení tohoto svědka je protokolováno na straně 2 protokolu o veřejném zasedání z 20. července 2004 takto :

 

Přistoupeno k výslechu svědka:

Vojtěcha Pokoše - generálie na č.l. 4099 spisu sp. zn. 4T 25/95, totožnost byla    ověřena dle OP. Po poučení dle § 100/2 tr.ř. uvádí:

 

Odmítám vypovídat.

 

Výslech svědka skončen v 8.30 hodin. Svědek nežádá svědečné.

 

Z protokolu o jednání je tedy zřejmé, že svědek byl poučen výhradně ve smyslu § 100/2 tr. řádu o právu odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu, nebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

 

Stejně tak je ze zmíněného protokolu zřejmé, že po tomto poučení svědek uvedl pouze slova „odmítám vypovídat“ a poté byl předsedou senátu pouze dotázán na to, zda žádá svědečné či nikoliv. Svědečné nežádal.

 

Z protokolu o jednání však lze dále dovodit, že:

-         svědek nebyl poučen ve smyslu § 101 odst. 1 trestního řádu o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu,

-         nebyl zjišťován jeho poměr k obviněnému

-         nebyl poučen o možnosti postupu podle § 55 odst. 2 tr. řádu

 

Obhajoba odsouzeného je toho právního názoru, že postup soudu – konkrétně předsedy senátu Mgr. Boučka při provádění tohoto úkonu, byl v rozporu se základními pravidly trestního řádu. Soud především nezkoumal vůbec nijak oprávněnost odepření výpovědi tohoto svědka a  nerozhodoval o této otázce jako o otázce předběžné ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. řádu. Důkazem tohoto tvrzení obhajoby je skutečnost, že svědek nebyl ani dotázán po důvodu odepření svědecké výpovědi. Takový dotaz byl nutný, aby soud mohl o oprávněnosti odepření rozhodnout. V žádném případě totiž z vyjádření tohoto svědka – tak jak bylo podáno – nelze dovodit, zda tak učinil proto, že by výpovědí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě, nebo zda tak učinil proto, že by mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání jiné osobě, uvedené v § 100 odst. 2 tr. řádu. 

 

Obhajoba odsouzeného tvrdí, že o oprávněnosti  odepření výpovědi  rozhoduje orgán  činný v trestním řízení, který svědka  vyslýchá, přičemž svědek ovšem musí uvést alespoň obecně  důvod, pro který  tak činí. Nemusí  poskytovat tak podrobné odůvodnění, jež by se v podstatě blížilo vyzrazení toho, co je  svědek podle zákona oprávněn zamlčet, avšak je povinen uvést alespoň obecně důvod odepření (viz např. rozh. č. 20/1984-II. Sb. rozh. tr.).

 

Obhajoba má v této souvislosti za to, že svědek si může způsobit nebezpečí  trestního  stíhání,  pokud je trestně  stíhán  v jiné trestní věci a jeho procesní situace by jeho výpovědí  jako svědka byla zhoršena, avšak nikoliv tehdy, pokud byl za věc, která s projednávanou věcí souvisela, již odsouzen. Nikdo totiž nemůže být stíhán pro jeden skutek dvakrát.

 

Pokud pak soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí na svou obranu tvrdí, že:

 

„Svědek byl původně ve stejném řízení stíhán pro vlastní trestnou činnost, byť jeho stíhání pak bylo vyloučeno k samostatnému projednání. S trestním stíháním ods. Kajínka a dalších osob však souviselo. Proto bylo zcela namístě poučit svědka podle § 100 odst. 2 trestního řádu o právu odmítnout svědeckou výpověď. Zde je třeba ovšem zdůraznit, že svědek je poučován v takovém případě o právu odmítnout výpověď, pokud by si takovou výpovědí sobě nebo osobě blízké mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání. Svědek tak nebyl poučen ve vztahu k trestnému činu křivé svědecké výpovědi, ale ve vztahu k možnému trestnímu stíhání v širším slova smyslu, a to nejen vůči sobě, ale i osobám blízkým. Soud není oprávněn dále zkoumat důvody odmítnutí svědecké výpovědi, lze si ale představit celou škálu důvodů, proč svědek odmítl vypovídat. Pokud svědek totiž nevyužije takového práva, je pak povinen vypovědět pravdu a nic nezamlčet. Jinými slovy v souvislosti s touto rozsáhlou kauzou by musel vypovídal vše, nikoli pouze to, co by sám chtěl. Soud je tedy toho názoru, že závěry obhajoby a „logické" vývody z postoje svědka jsou pouhou spekulací a skutečností, důležitou pro potřeby případné obnovy řízení je prostý fakt, že svědek Vojtěch Pokoš nezměnil výpověď, kterou podal v původním řízení. Jeho výpověď tedy není novou skutečností, která by v původním řízení nebyla soudu známa.“

 

pak takové tvrzení soudu nesvědčí o ničem jiném, než o tom, že soud nechce připustit jinou verzi skutku a zcela záměrně uvádí spekulace nemající oporu v trestním řádu a ani ve skutečnosti. Pokud totiž svědek Pokoš byl již za trestnou činnost, pro kterou byl původně ve stejném řízení stíhán, odsouzen, tak tedy ve vztahu k této trestné činnosti nemohl mít důvodnou obavu, že by si svou výpovědí mohl způsobit trestní stíhání. Obhajoba v této souvislosti tvrdí, že jediným důvodem, pro který svědek odmítl vypovídat, je skutečnost, že svou výpovědí při veřejném zasedání by se mohl vystavit pouze nebezpečí trestního stíhání pro křivou výpověď, neboť by nevypovídal stejně, jako v původním řízení, kdy označil odsouzeného Kajínka jako pachatele. Pokud soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že si „lze ale představit celou škálu důvodů, proč svědek odmítl vypovídat“, pak je s podivem, proč soud své představy alespoň v hrubých rysech neuvedl do hmotné podoby. Pokud soud tvrdí, že pro potřeby případné obnovy řízení je důležitou skutečností prostý fakt, že svědek Pokoš nezměnil výpověď, kterou podal v původním řízení a že jeho výpověď tedy není novou skutečností, která by v původním řízení soudu nebyla známa, pak obhajoba takové tvrzení odmítá. Skutečnost, že korunní svědek odmítl vypovídat, když mohl přijít a říct to, co uvedl v původním řízení, je důležitým mezníkem celého řízení. Kdyby totiž takovou výpověď svědek učinil v původním řízení, tedy kdyby odmítl vypovídat, neexistoval by důležitý důkaz k posouzení viny odsouzeného (tehdy obžalovaného) Kajínka. Ono odmítnutí výpovědi korunního svědka tedy je novou skutečností, která nemohla být v původním řízení známa. Navíc nutno podotknout, že svědek, který odmítl výpověď, byl předem z médií informován, jak vypovídají ostatní svědci, a zejména o tom, co těmto svědkům měl on sám o případu sdělit. Zcela evidentně tedy nechtěl být konfrontován s vyjádřením ostatních svědků a nechtěl se vyjadřovat k činu jako takovému a k jeho průběhu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poškozeného, jehož bratr byl při skutku zastřelen, a on sám těžce zraněn, nelze si byť i jen představit žádný jiný důvod k odepření výpovědi, kdyby měl v úmyslu vypovídat totéž, co v původním řízení. Teprve změna jeho výpovědi, ať již přivozená jeho vědomím, anebo obhajobou či soudem na podkladě detailních otázek, by mohla pro tohoto svědka znamenat nebezpečí trestního stíhání, totiž trestního stíhání pro křivou výpověď, nebo křivé obvinění, neboť v jeho případě by trestnost těchto trestných činů nebyla promlčena.

 

            Lze tedy jednoznačně dovodit, že samotné odmítnutí výpovědi poškozeného a korunního svědka, je samo o sobě novou skutečností, která by mohla přivodit jiné rozhodnutí o vině či trestu.

 

V případě  posuzování provedeného důkazu – výpovědi svědka Brabce soud opětovně učinil závěr o jeho bezcennosti z důvodu nevěrohodnosti svědka, avšak tento závěr zdůvodnil naprosto nedostatečně, pouze  vnitřním přesvědčením soudce.

Pokud soud ve zdůvodnění toho, proč v tomto  provedeném důkazu nespatřoval nový důkaz, který by ve spojení jinými důkazy mohl vést k obnově řízení, uvedl že :

„K této výpovědi lze uvést pouze to, co už bylo dílem řečeno výše. Jedná se pouze o zprostředkovaný důkaz, který se týká vyjádření svědků Pokoše a Ďurčiho před řadou let ve věznicích. V rámci řízení o obnově nutno tuto výpověď konfrontovat s výpovědí svědka Pokoše, který ji nezměnil, a z kterou se původní soud dostatečně vypořádal. Navíc soud má vážné pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědka Brabce. V tomto ohledu je jeho přístup stejný jako u svědků předchozích. Svědek se na jedné straně prezentuje jako člověk, kterému záleží na nalezení pravdy, na straně druhé tuto pravdu prezentuje až po značné době od chvíle, kdy se zásadní informace dozvěděl. Dále má soud vážné pochybnosti o tom, zda svědek Pokoš skutečně sděloval ve věznicích osobám, které znal velmi povrchně, skutečnosti ohledně jeho lživé výpovědi. Bez zajímavosti není ani moment ve výpovědi svědka ve veřejném zasedání, kterým je jeho vyjádření na čl. 259: „Pan Pokoš tam říkal něco jiného než před tím, myslel jsem si o tom, že se chtěl určitě dostat z vazební věci, za kterou byl stíhán". Tento osobní postřeh svědka až příliš nápadně koresponduje s opakovaným vyjádření ods. Kajínka a jeho obhájce o jistém obchodu svědka Pokoše s policisty. Skutečnost, proč svědek neoznámil nové skutečnosti dříve bez ohledu na aktivitu JUDr. Kubíčka nedokázal logicky vysvětlit. V neposlední řadě se jedná o recidivistu, který podle vlastního vyjádření byl aktuálně odsouzen pro podvod, což je z hlediska věrohodnosti specifický trestný čin a nevěrohodnost svědka ještě prohlubuje. Lze tedy uzavřít, že ve výpovědi svědka Brabce soud nevidí nový důkaz, který by ve spojení s důkazy jinými mohl vést k obnově řízení.“

pak je zcela evidentní, že řídil pouze svým vnitřním přesvědčením  o nedůvodnosti či nevhodnosti obnovy řízení v dané věci a zdůvodnění  této myšlence přizpůsoboval, bez ohledu na hodnotu provedených důkazů.

Lze s pravděpodobností hraničící s jistotou uvést, že snahy soudu se od počátku ubíraly pouze směrem k zamítnutí obnovy řízení, a proto argumenty soudu o nevěrohodnosti či o lžích svědků se opírají z velké části o jejich trestní rejstříky či o dobu, kdy se měli rozhodnout podat svědectví. Na druhou stranu soud v jiných kauzách takovouto pečlivost příliš neprojevoval, stejně tak jako soud v řízení původním. Hodnotit věrohodnost svědka podle záznamů v trestním rejstříku, bez jiných věcných argumentů, je nesprávné. Soud se řídil pouze vlastním přesvědčením založeném na vlastní úvaze, nikoliv na důkazech. Nelze přehlédnout, že svědci sice mají kriminální minulost, avšak kauza, ve které mají vypovídat, se jich v žádném případě netýká a nemohou svou výpovědí ani vylepšit svou minulou, ani současnou situaci.

 

Stejně tak v případě hodnocení  provedeného důkazu – výpovědí svědka Rozsívačové (sestry odsouzeného Jiřího Kajínka), soud zdůvodnil nesprávně hodnotu tohoto důkazu, když ve zdůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že:

 

„Výpověď svědkyně Rozsívačové považuje soud z hlediska případného povolení obnovy řízení za zcela bezcennou. Svědkyně se vyjadřovala pouze stručně k životu odsouzeného, jeho dětství a podobně. Její výpověď není novou skutečností, která by nebyla soudu dříve známa a která by mohla ovlivnit jeho rozhodnutí, byt' by to mělo být toliko ve výroku o trestu. Skutečnost, zda rodiče odsouzeného byli či nebyli rozvedeni je z hlediska závěrů znalců ve vztahu k výjimečnému trestu zjevně nepodstatnou.“

 

Svědkyně  ale uvedla , dle její protokolované výpovědi, že:

 

„Poskytla jsem obhajobě a následně znalcům údaje o rodině a průběhu dětství Jiřího Kajínka. Nepamatuji si přesně, co jsem panu obhájci říkala, ale to jak já vidím dětství své a mého bratra, je jen můj pohled, ale vzpomínám na něj hrozně ráda. Sice jsme žili na venkově, ale přinášelo to výhodu v tom, že jsme byli v přírodě. Blízko Prachovic jsme měli chatu, kde jsme trávili dva měsíce prázdnin, chodili jsme s tatínkem na ryby. Přestože jsme žili v bytě 2 + l, měli jsme s bratrem vlastní pokoj, určitě to bylo přínosem pro naši výchovu.

 

Pan Kajínek chodil v Prachovicích na základní školu 9 let. V 16ti letech jsem odešla na internát a vídala jsem se s bratrem jen o víkendech, takže od jeho 13ti let jsem s ním trávila mnohem méně času. Měli jsme s bratrem běžné dětské nemoci. Když už jsem doma víceméně nebyla, tak měl bratr vážný úraz na motorce. Léčba neprobíhala tak, jak by měla a následně se jeho zdravotní stav zlepšil spíše jeho přičiněním. Naši rodiče k sobě měli velice vřelý vztah, nerozvedli se. Nevím, proč někdo uváděl, že byli rozvedeni.

Domnívám se, že bratr byl mezi kamarády velice oblíbený a neměl problémy ve škole. Učitelé si určitě všimli toho, že je bystrý a vnímavý. Nebyly tam nějaké výrazné problémy.

 

Předestřena část výpovědi svědkyně o tom, že si bratr stěžoval, že ho kluci mlátí a že ho tatínek naučil se bránit a že rodiče nepodporovali žádné ambice, byli z vesnice, jejich způsob života jim vyhovoval. Ano to je pravda, takto jsem to uvedla.

 

Myslím, že k úrazu na motorce došlo pouze jednou, myslím, že bratr ležel dlouho v nemocnici. V žádném případě jsem nebyla svědkem agresivního jednání mého bratra, měli jsme doma spoustu zvířat, naopak bránil děti, nikdy nenechal nikomu ubližovat, bránil slabší.“

 

Tedy vyjadřovala se k osobě odsouzeného. Její výpověď byla navržena proto, že měla osvědčit – procesně hodnotně, že skutečnosti které uvedla znalcům, kteří tyto skutečnosti pak zahrnuli do svých úvah, jsou pravdivé. Stejně tak měla doplnit údaje k osobě odsouzeného, které v původním řízení nebyly k disposici a tedy je původní znalci z oboru zdravotnictví nemohli zahrnout do svých úvah. Protože výsledek psychiatrických a psychologických posudků měl nepochybně význam při rozhodování o druhu a výši trestu, byly informace poskytnuté touto svědkyní nejen novou skutečností, ale i jednou z mnoha  nových skutečností, (i když menšího významu) která by spolu s ostatním mohla přivodit jiné rozhodnutí o trestu. Hodnocení významu tohoto provedeného důkazu, tak jak jej provedl Krajský soud v Plzni, je z výše uvedených důvodů naprosto nesprávné.

 

Stejně tak v případě hodnocení  provedeného důkazu – výpovědí svědka Felcmana  ( bývalého policisty ) tvrdí obhajoba odsouzeného, že nalézací soud tuto výpověď nesprávně zhodnostil,  když svědka označil za nevěrohodného.

 

Ve veřejném zasedání tento svědek – dle protokolovaného zápisu jeho výpovědi – uvedl:

 

K věci svědek uvádí:

 

„V neděli 30.5.1993 jsem pracoval jako dozorčí služba Obvodního oddělení Plzeň - Bory. Během služby jsem dostal hlášení radiostanicí od operačního důstojníka, abych zajel k borským serpentinám, že tam došlo ke střelbě. Jel j sem sám ve vozidle po Klatovské třídě, otočil jsem to a jel jsem do horských serpentin. Na místo činu jsem přijel první, ale nejsem si jist, zda už tam nebyla hlídka PMJ. Dostal jsem první hlášku a první jsem tam jel. Když jsem tam přijel, tak na odbočce vlevo asi 20 m od okraje vozovky stálo zaparkované vozidlo bílé barvy tovární značky Mazda, ve kterém byla osádka dvou mužů a třetí muž ležel od vozidla vlevo na zemi. Přišel jsem k vozidlu, domnívám se, že dveře řidiče byly otevřené, tam seděl řidič zhroucený na sedačce, řidič byl Janda, vedle byl spolujezdec Julian Pokoš a na zemi ležel Vojtěch Pokoš. Pan Janda byl evidentně mrtvý, Julián Pokoš se mnou hovořil, byl zraněný, měl levé oko vypadlé, viselo mu ven. Pravděpodobně byl v šoku, ale byl schopen se mnou hovořit. Já jsem se ho ptal, co se tam stalo, on se se mnou o té záležitosti nechtěl bavit,

říkal: „Nic". Ptal jsem se, kdo jim to udělal a on odpověděl: „To je jedno, nechte to bejt" a víc už se se mnou nebavil, evidentně se mu o tom hovořit nechtělo. Vojtěch Pokoš, který ležel na zemi, nehovořil. Během chvíle přiletěl vrtulník, tuším, že dvě sanitky a rozjela se tam práce lékařů. Já z hlediska svého postavení na místě činu nejsem příslušný věc šetřit, nebyl jsem příslušný ani ohledávat místo činu. Když přejel krajský výjezd, předal jsem celý případ krajskému výjezdu, kteří měli svoje techniky, psovoda, kriminalisty, kteří začali ohledávat místo činu. V rámci prvotních úkonů na místě činu jsem vytěžil první dva svědky, byli to mladí chlapci kolem 17ti - 18ti let. Když jsem sledoval pořad Na vlastní oči, tak z toho vyplynulo, že přijeli vozidlem, ale prvotní údaj byl, že přijeli na motorce. Říkali, že zastavili a mysleli si, že se tam točí nějaký film, po chvíli zjistili, že o film nejde. V době, kdy to viděli, tak údajný střelec stál nad Vojtěchem Pokošem, který ležel na zemi, v každé ruce měl jednu pistoli a střílel do něj. Když je vrah spatřil, tak údajně zvedl obě pistole proti nim, ale oba zásobníky mu vypadly, nato kluci roztlačili motorku, ta jim nechytla a práskli sebou za křoví, kde se schovali. Nejsem si jist, zda jsem motorku za křovím viděl, dřív to tam vypadlo trochu jinak než dnes. Je to dost dlouhá doba, takže si popis pachatele, který uvedli, pamatuji velice mlhavě. Existoval můj úřední záznam, který byl skutečně podrobný, bylo tam vytěžení nejen těchto dvou chlapců, ale dalších osob, celkem sedmi osob, kteří vypovídali jak k popisu pachatele, tak kterým směrem odcházel. Z popisu si pamatuji jen, že to měl být chlap střední postavy, který měl na sobě šedý delší plášť a odcházel po činu směrem doprava přes tu silnici přes horské serpentiny, na druhé straně je cestička a tam údajně podle asi dvou svědků mělo stát zaparkované šedivé vozidlo nezjištěné tovární značky, ale nikdo neviděl údajného vraha, který přecházel silnici, do toho vozidla nastupovat, nikdo neviděl, že by ve vozidle seděl nějaký člověk.

 

K dotazům předsedy senátu svědek uvádí:

 

Když jsem přijel na místo činu, neviděl jsem ani střelce ani osobu jemu dle popisu podobnou. V řadách „čumilů" nebyl, už musel být pryč. Vše, co jsem zde říkal, mi řekli dva chlapci a dalších asi pět svědků. Jména svědků si nepamatuji.

 

Podle svědků měl střelec přejít horskou silnici tzn. výpadovku z Plzně na Klatovy, když pojedete směrem na Klatovy, tak měl přejít na pravou stranu od serpentin, a tam je pěšinka dolů a tam někde trochu pod tím na travnatém plácku vedle pěšinky mohlo stát to auto. Hovořím o pěšince, která vede, když se přejde z místa činu Klatovská třída, dál směrem do porostu pod věznici. Tvrdili to tři svědci, ti dva mladí chlapci a jeden starší pán.

 

V současné době už nejsem policista. Já jsem bezprostředně po šetření události napsal úřední záznam a ráno se dává s dalšími spisy náčelníkovi do pošty. Náčelník zřejmě, vzhledem k tomu, že se jednalo o vraždu, která našemu oddělení nepřísluší, tak materiály postoupil na krajskou správu. Myslím si, že kopie se zakládaly, že se posílaly pouze originály. Je to už 9 -10 let a je tam určitá doba skartace, nevím, jaká je tam lhůta a pokud jde o vraždu, zda vůbec dojde ke skartaci. Od doby, co jsme úřední záznam postoupili krajské správě, o něm nic nevím.

 

Není běžné, že by na místo činu přijel jen jeden policista a nikdy by se to stát nemělo, ale stane se, že policistů je na oddělení málo. Zde se jednalo o neděli, byli jsme na oddělení dva a když jeden vyjel, druhý tam musel být. Já jsem jel vyřídit nějakou malichernost a dostal jsem hlášení ve vozidle a musel jsem to jet prověřit. Výjezd se poznamenával do knihy fonogramů a pokud z toho nastala událost, tak se zapsala do protokolu knihy událostí a číslo případu z protokolu z knihy událostí se napsalo do knihy fonogramů, aby bylo zřejmé, k čemu to bylo. Tato konkrétní událost byla poznamenána v knize událostí. Mám dojem, že i tyto knihy se také skartují asi po čtyřech letech, nevím to jistě.

 

Po příjezdu krajského výjezdu jsem na místě činu byl nejméně ještě hodinu. Přijeli tam ještě tři vedoucí pracovníci, každému zvlášť jsem podával hlášení. Policisté z krajského výjezdu si ode mě opisovali poznámky, bylo to nejméně hodinu. Na místě byl služební pes, ale jeho práci jsem nesledoval. Vím, že se policisté bavili o tom, že pes přeběhl tím směrem borskou silnici a běžel k pěšině. Říkali to kolegové, já sám jsem práci psa neviděl.

 

Od policie jsem odešel sám. Chtěl jsem začít dělat něco jiného. U policie nejsem pátý šestý rok. Nikdy jsem nebyl trestán. Martin Kolena je můj bývalý kolega z obvodního oddělení. Když došlo k této události, tak měl po službě. On končil a slyšel relaci ve vysílačce, byl zvědavý a vzal si vlastní auto. Tuším, že už nevykonával službu. Myslím, že službu končil v 19.00 hodin, protože na místě činu byl už v civilu vlastním autem. Na místě činu jsem si ho nijak nevšímal, pouze jsem se ho zeptal, co tam dělá. Jemu byla práce koníčkem, byl zvědavý, určitě tam byl.

 

K dotazům státního zástupce svědek uvádí:

 

Když jsem uváděl, že tam byla hlídka PMJ, je to pohotovostní motorizovaná jednotka. Jsou to hlídky, které se asi od tří do pěti vozidel pohybují po městě. Ihned chvíli po mém příjezdu tam byli ti dva chlapci na motorce. Pak už se to začalo zaplňovat zvědavci, kteří k činu třeba neměli ani žádný vztah.

 

Podle mého odhadu jsem vytěžil asi 7 osob, vypovídali k popisu, některý ze svědků k tomu neřekl skoro nic, ale do úředního záznamu se píší jména všech lidí, se kterými policista hovořil. Výpovědi se shodovaly na šedivém plášti, který měl kapsy, na šedivém vozidle a na směru odchodu přes silnici. Kromě dvou chlapců na motorce nikdo neviděl pohybovat se tam člověka se zbraní v ruce. Ta doba, kdy svědci viděli pachatele, se shodovala asi 5 - 8 minut po vraždě, podle jednoho svědka se tam ten člověk údajně vrátil a zařadil se mezi lidi, ale to viděl zase jen jeden svědek, ostatní ne. Já jsem si tam nikoho nevšiml, přestože jsem znal jeho popis od těch chlapců, ti pachatele viděli dobře a všimnuti by si ho, kdyby tam někde stál. Tihle dva chlapci neviděli, že by se tam vrátil.

 

Místo, kde mělo stát šedé auto, se těžko popisuje. Vedla tam silnice, vpravo i vlevo je stráň, vpravo je to více travnaté, je to skosené dolů a podle mého odhadu, pokud byste šli kousek po pěšince dolů, tak po levé straně od pěšinky mělo být zaparkované to vozidlo, ale muselo by stát v trávě. Blíž se k tomu nemohu vyjádřit. Auto nemohlo stát v místě, kde se cesta rozdvojuje a je tam odbočka k parkovišti, kde stojí dům, to by muselo stát z kopce. Je možné, aby auto stálo do 8 metrů do silnice, dále ne, to by spadlo dolů, je to tam skosené. Při vytěžování svědků se mi nepodařilo zjistit, zda v autě byla nějaká osádka nebo zda do auta nastoupil pachatel. Hovořilo se tam o zaparkovaném autě v souvislosti s dobou, kdy se pachatel ocitnut na místě činu, souhlasila tam doba zmizení pachatele a zmizení vozidla. Dalo se předpokládat, ale skutečně jen předpokládat, že pachatel přijel vozidlem.

 

Nevzpomínám si, zda jsem na místě činu vytěžoval ženy z jízdárny, které by poskytovaly pomoc. Nevím, zda jsem hovořil s osobou, která přicházela od Litic. K vytěženým osobám mohu říci, že šlo o osoby z okolí, ale vzhledem k době vám nemohu říci, jestli šel ze zdola nebo zprava. Nikdo neřekl, že by potkal pachatele v tomto oblečení a viděl j i tváří v tvář.

 

Když jsem tam přijel, tak můj první dojem byl, že Vojtěch Pokoš je mrtvý. Já jsem s lékařem vynášel z vozidla Jandu a v průběhu poskytování lékařské péče se Pokoš probral a začal se hýbat. Lékaři si ho převzali, nikdo se s postřelenými nebavil, protože to nešlo. Podle výpovědí svědků se tam jednalo o jednu jedinou osobu. Svědci mi ukázali směr, kudy pachatel odešel, nějaký starší muž mě zavedl přes tu silnici a ukázal mi směr na tu pěšinu. Ti dva chlapci mi také ukázali, že pachatel přeběhl silnici a ukázali mi, jakým směrem.

 

Našla mě NOVA Na vlastní oči, našel mě pan Kroupa a požádal mě, jestli bych se ve věci nevyjádřil jako službu konající policista. Já jsem to s nimi jel natočit, vyjadřoval se tam spíše pan Kolena než já. Chtěli po mně hlavně, abych potvrdil nebo vyloučil přítomnost pánů Kronďáka, Kreuzera a Mikeše na místě činu, ale já jsem to nemohl ani potvrdit ani vyloučit, měl jsem tam svých starostí dost. Nepřátelil jsem se s nimi. Pak mě zkontaktoval pan obhájce, který mi zatelefonoval. Za mé vystoupení v pořadu jsem dostal 500,- Kč na benzín. Nešel jsem tam, že bych si od toho sliboval nějakou finanční odměnu. Já jsem se o případ dále nezajímal, mě příslušel prvotní úkon na místě činu, předat nebo dodělat, ale tím pro mě práce skončila. Já jsem ani nedostával přidělené žádné případy k vyřízení, byl jsem pouze dozorčí. Poprvé vypovídám u soudu jako svědek až teď.

 

Předložen protokol o výslechu svědka na č. L 3686, kdy byl svědek vyslýchán panem Klášterkou v případu pana Kajínka.

 

K dotazům státního zástupce svědek uvádí:

 

Pana Klášterku znám velice dobře, je pravda, že mě k případu vyslýchal, uniklo mi to. V žádném případě na mě nečinil nátlak, neříkal, jak mám vypovídat. Chtěl, abych mu řekl, jak to vypadalo na místě činu. Řekl jsem mu všechno, v té době jsem vypovídal pravdu, neměl jsem a ani nemám důvod informace zkreslovat. Pokud jsem nějakou zkreslil, je to díky tomu, že už je to dlouhá doba. Při výslechu měl své instrukce, jakým směrem mě má vyslechnout, podle toho jsem se ve výpovědi vyjadřoval. V současné době jsem zaměstnaný jako obsluha baru.

 

K dotazům předsedy senátu svědek uvádí:

 

Pan Kroupa mě kontaktoval tak, že telefonoval na Obvodní oddělení Plzeň - Bory mému bývalému náčelníkovi a ptal se, kdo byl na místě činu, dali mu můj telefon a pan Kroupa mi zavolal, hovořil jsem s ním dvakrát telefonem, jednou osobně.

 

K dotazům obhájce svědek uvádí:

 

Ten zraněný ležel hlavou k zadnímu pravému kolu Mazdy, nohy měl rovnoběžně se silnicí. Ležel za zadními koly vozidla. Když jsem tam přijel, tak prvotní zajišťování místa činu spadá technikům a nikdo by se neměl ničeho dotýkat, mohu tomu zabránit, když je tam několik lidí, ale nemohu tomu zabránit, když tam najedou lékaři a lékaři tam začali sbírat nábojnice a nosili mi je. Nesmí se to, každou nábojnici zvlášť musí zajistit technik. Na místě činu byl trochu zmatek. Lékaři pak asi popisovali místa nálezu nábojnic, nevím, jak to tam bylo, protože já jsem ohledání místa činu nezpracovával písemně, tak jak to pak kolegové na kraji technicky zpracovali, nevím. Bylo mi vytýkáno vedením městského ředitelství, že jsem neměl v autě pásku, kterou bych dostatečně zajistil místo činu, aby tam nemohly chodit nepovolané osoby. Policisté místo činu vyhradili, ale prošli tam lidé, u takovéto události je

dost velký zmatek a taková událost se stane jednou za století a ta policie na to není připravená. Neměli jsme ani vlastní vozidlo, bylo to civilní vozidlo, takže když jsem někam přijel, tak pokud se nepodívali na uniformu, nevěděli, že jsem policista. Byl tam trochu zmatek.

 

S Vojtěchem Pokošem jsem se nebavil. Mluvil jsem pouze s Juliánem Pokošem, prohodili jsme spolu asi tři věty. Přestože měl veliké zranění, které ho mohlo dostat do šoku, tak na něm bylo vidět, že k tomu nic nechce říct, něco v tom smyslu, abychom se do toho nepletli. Ptal jsem se, kdo mu to udělal, ale on se o věci nechtěl vůbec bavit. Mám dojem, že oba Pokošové byli odvezení do Fakultní nemocnice a snad že se tam střežili, nebylo to v kompetenci našeho oddělení, bylo to v kompetenci týmu, který byl sestavený na vyšetřování tohoto případu a nám o tom nedávali informace.

 

Na místě činu jsem viděl pana Kolenu, pana Jandu z PMJ, toho jsem poznal i když za mnou přijela inspekce z Ministerstva vnitra, poznal jsem ho i na videozáznamu, který mi promítali, tuším, že tam byl pan Kadeřábek. Byl tam technik městského ředitelství, technik krajského ředitelství, ty jsem znal podle vidění.

 

Z obětí jsem znal pouze pana Jandu, bratry Pokošovy jsem vůbec neznal. Jandu jsem poznal, když dělal vyhazovače v Jadranu, ale nebavil j sem se s ním. Nevěděl j sem ani o žádném jejich údajném spojení s policií.

 

Před dva a půl měsícem mě navštívili z inspekce, byli to tři pánové. Sledovali pořad Na vlastní oči, pak se se mnou spojili telefonicky, jestli bychom si nemohli dát schůzku a na schůzce po mně chtěli, abych jim řekl, kolik lidí podle videokazety poznám na místě činu, chtěli to jmenovitě. Jmenoval jsem pouze pana Jandu z PMJ, pana Kolenu a pana Kadeřábka. Ty lidi znám, ale ne jmenovitě. Nevím, jaký to byl videozáznam, domnívám se, že ho pravděpodobně pořídil jeden z techniků na místě činu. Točilo to víc techniků, dva nebo tři. Na tom videozáznamu byli policisté, bylo tam už horší osvětlení.

 

V době bezprostředně po činu jsem se ptal šéfa, zda je něco nového v případu vraždy, říkal mi, že ne, průběžně jsem se o to zajímal. Tipovat pachatele jsme si netroufli, nikdo neznal pozadí. Mezi policisty se říkalo, že pan Vlasák si najal na pana Jandu někoho, že se to vyšetřuje tak, že to vypadá, že v tom jedou i policisté z krajské správy, byly to víceméně dohady. Nic konkrétního nám k tomu nikdo neřekl.

 

Mám dojem, že při mé výpovědi tam byly cílené otázky. Pan Klášterka mi řekl, co ho zajímá, bylo to ohraničené otázkami, měl to dané od svého šéfa, ke kterým bodům mě má vyslechnout. On se mě neptal na nějaké moje úvahy, chtěl pouze fakta, vyjadřoval jsem se pouze k tomu, co jsem viděl a na co se mě zeptal.

 

K dotazům předsedy senátu svědek uvádí:

 

Pokud se mám vyjádřit k tomu, proč jsem až dnes vypověděl o podrobnostech, které jsem dříve neuvedl a které mi sdělovali vytěžení svědci, co měl dělat pachatel, o šedivém plášti apod., uvádím, že moji výpověď nemůžete brát jako stoprocentní, protože je to deset let a já jsem byl ještě pět let v činné službě, takže těch informací mám moc a při své výpovědi jsem se snažil říci věci, které považuji za nejdůležitější v případu, tedy popis pachatele, směr úniku pachatele a prvotní výpovědi svědků, proto o tom hovořím. Já upozorňuji na to, že se pouze domnívám, že mi řekli, že měl na sobě šedý plášť.

 

Pokud se mám vyjádřit k tomu, co bylo stimulem, že mi po deseti letech utkvěly v paměti tak zásadní věci, jako co uváděli svědci, co měl mít pachatel na sobě atd., uvádím, že je to nejdůležitější část šetření policisty. Pouze se domnívám, že svědci uvedli takový popis pachatele, mohl bych se opřít o svůj úřední záznam. Stimulem, že si pamatuji to, co jsem zde dnes uvedl, je to, že za 15 let policejní praxe, jsem na dvojnásobnou vraždu nebo pokus trojnásobné vraždy vyjel pouze jednou v životě a tudíž se mi určité skutečnosti z tohoto případu do smrti nevymažou z paměti. V popisu si nejsem stoprocentně jistý, ale jsem si stoprocentně jistý v tom, že ti dva chlapci mi řekli, že přijeli na motorce, už si nejsem jistý v tom, jestli jsem ji viděl. V tom, že mi popisovali pohyb pachatele konkrétním směrem, jsem si také jist.

 

Poprvé jsem se o této kauze dozvěděl z pořadu Na vlastní oči asi před dvěma třemi roky. Já j sem pořad neviděl v televizi, pouze j sem o tom slyšel. Nevím, na jakých důkazech byl postaven rozsudek Krajského soudu.

 

Ods. Kajínkovi povolena porada s obhájcem.

K dotazu státního zástupce svědek uvádí:

O tom, že úřední záznam měl zmizet, jsem se poprvé dozvěděl od pana Kroupy. Ptal jsem se ho, jestli k tomu mají nějaké materiály. Říkal jsem mu, že kdyby četl můj úřední záznam, že je tam vše uvedeno. Řekl mi, že se ztratil a pak mi to potvrdili pánové z té inspekce. Ten vyšetřovací spis existuje, pouze jsou z něj vybrané úřední záznamy.

 

K dotazu ods. Kajínka, jestli svědek viděl na místě činu nějakou manipulaci s vozidlem Mazda, zda s ním někdo popojíždět, či zda auto zůstalo na stejném místě jako bylo na začátku, svědek uvádí:

 

V první fázi se vozidlem nehýbalo, ale potom jelikož pršelo, to jsem se dozvěděl z jiných zdrojů, se ohledání auta nedělalo na místě činu, ale druhý den v prostorách ministerstva vnitra. Nikdo s autem na místě činu nejezdil nebo že by ho někam šoupal, nic takového j sem neviděl.“

 

 Nalézací soud – Krajský soud v Plzni  zhodnotil provedený důkaz takto :

 

„K této výpovědi je třeba předně uvést, že svědek ve veřejném zasedání neobstál v konfrontaci se svou výpovědí z řízení původního. V tehdejší výpovědi dne 9. 6. 1993, tedy krátce po události se nevyjadřoval k tak zásadním zjištěným informacím, jako byl pohyb pachatele po střelbě a k jeho oblečení. Už vůbec nehovořil o vyjádření jednoho ze svědků, že se měl pachatel vrátit a zařadit mezi přihlížející osoby. Vysvětlení, že se svědka tehdy na to nikdo neptal, je pro soud málo uspokojivé. Ani ve veřejném zasedání v současné době se svědka na počátku výpovědi soud ani nikdo jiný na nic neptal. Svědek byl pouze seznámen s předmětem výslechu a byl vyzván ke spontánní výpovědi. Přesto sám vypověděl okolnosti, týkající se výslechu svědků na místě činu a skutečností ohledně pohybu pachatele a jeho oblečení. navíc soud je toho názoru, že policista v činné službě musí mít více než kdokoli jiný povědomost o důležitosti některých informací a lze vážně pochybovat, že pokud by je tehdy skutečně měl, zamlčel by je vyšetřovateli. Podstatná je také konfrontace svědka s dalšími důkazy, provedenými v původním řízení. Svědek hovoří o vytěžování svědků na místě činu, kdy se zjevně mělo jednat o svědky Hofmana, Brouzdu, Vaice, Minčevovou a Vaništovou. Všichni tito svědci pak byli vyslechnuti v trestním řízení a soud se z jejich výpověďmi vypořádal v rozsudku. Nyní lze pouze konstatovat, že nikdo z těchto svědků nehovoří o pohybu pachatele přes Klatovskou třídu a jeho návratu mezi přihlížející osoby. Naopak někteří z nich (Brouzda, Vaic) hovoří o jeho útěku zkratkou přes serpentiny směrem k hrázi přehrady. To ostatně koresponduje s výpovědí Jaroslava Ďurčiho, který měl čekat na ods. Kajínka právě naproti vyústění oné zkratky na Klatovskou třídu. Soud znovu opakuje, že nesupluje odvolací řízení a předpokládá správnost hodnocení již provedených důkazů v původním řízení. Výpověď svědka Felctuana pak do řetězce takových důkazů vůbec nezapadá. S ohledem na shora uvedené považuje soud tohoto svědka za nevěrohodného, v jehož výpovědích se vyskytují značné rozpory jak vzájemně, tak ve vztahu k dalším důkazům. Navíce se jedná pouze o důkaz zprostředkovaný, jehož obsahem je zejména zprostředkování výpovědí dalších svědků, kteří ale byli vyslechnuti osobně. Soud nepředpokládá, že by jmenovaní svědci krátce po události, kdy ještě nebyl znám pachatel, jakkoli zkreslovali své poznatky. Jedná se o svědky náhodné a na sobě nezávislé. V konfrontaci s nimi nemůže výpověď svědka Felcmana obstát. V neposlední řadě je třeba zdůraznit opakovaně důkaz v podobě záznamu policie o použití služebního psa, který již byl podrobně rozebrán v rámci hodnocení výpovědi svědka Orose.“

 

Obhajoba odsouzeného tvrdí, že již pouhým porovnáním závěrů nalézacího soudu s tím, co svědek skutečně vypověděl lze dojít k závěru, že zdůvodnění nalézacího soudu, proč považuje výpověď svědka za nevěrohodnou a tudíž za skutečnost, která není schopna sama o sobě ani ve spojitosti  ostatními provedenými důkazy přivodit jiné rozhodnutí o vině a trestu, je naprosto nedostatečné a nesprávné.

 

K dalšímu provedenému důkazu – výslechem svědků Josefa Klímy a Jana Kroupy ( redaktorů TV Nova ) neuvedl nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nic, z čeho by bylo možno dovodit, jak hodnotí tento provedený důkaz.

 

V odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézací soud v souvislosti s těmito svědky uvedl pouze:

„Dále byli vyslechnuti svědci Josef Klíma a Jan Kroupa, redaktoři televize Nova, kteří zpracovávali reportáž Na vlastní oči, odvysílanou 26. 1. 2004, která byla ve veřejném zasedání také provedena jako důkaz. Svědci hovořili obecně o tom, jakým způsobem zpracovávali reportáž, jak se dostali do kontaktu s osobami, které v ní vystupují a podobně. Jejich výpovědi nepřinesly žádné nové skutečnosti, které by soudu nebyly dříve známy a jsou proto pro potřeby případné obnovy řízení bezvýznamné. Zde by chtěl soud zdůraznit, že oba svědci hovořili shodně o jejich pátrání, které je přivedlo na stopu skutečného pachatele vražd v Plzni v květnu 1993. Oba také hovořili o člověku, který vraha znal. Soud se ovšem nedozvěděl jakékoli jméno osoby, která by případně mohla být před soudem vyslechnuta. Pak ovšem všechny závěry svědků učiněné na základě jejich pracovní činnosti nelze považovat za nic jiného než za pouhé spekulace. Svědci nedokázali vysvětlit, proč při tak konkrétních poznatcích nepřistoupili ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Jejich sdělení, že odvysílali reportáž, kterou museli vidět policisté i státní zástupci, se jeví poněkud podivné. V této souvislosti pak nutno zmínit, že i samotný obhájce odsouzeného JUDr. Kubíček prohlásil, že zřejmě zná vraha, ale za žádných okolností to nesdělí soudu (čl. 288). To považuje soud za zcela nepochopitelné, když právě takové konkrétní označení skutečného nového důkazu by prospělo zejména odsouzenému, který usiluje o obnovu řízení.

Soud k důkazu provedl i zmíněný videozáznam publicistického pořadu Na vlastní oči, vysílaného televizí Nova dne 26. 1. 2004. Soud tomuto důkazu nepřikládá velký význam. Je pravdou, že v něm hovoří řada osob, které ovšem byly v drtivé většině vyslechnuti soudem ve veřejném zasedání. Výjimkou je svědek Hegedüs, který tento výslech odmítl. O okolnostech jeho výslechu bude ještě hovořeno níže.

Obhajoba odsouzeného v této souvislosti tvrdí, že z výpovědí těchto svědků, kteří vypověděli, dle jejich protokolované výpovědi že :

Josef Klíma, poučen dle § 100/2 tr.ř. uvádí:

 

„Poučení jsem rozuměl, vypovídat budu.“

 Nato poučen dle § 101/1 a 103 tr.ř.

K dotazu předsedy senátu, zda v jejich pořadu Na vlastní oči byly použity některé pasáže z jiných pořadů, svědek uvádí:

 

„Já jsem při dnešním promítání nebyl. Pokud zde byl promítán 50 minutový pořad, tak tento pořad Na vlastní oči jsme začali natáčet od chvíle, kdy Jiří Kajínek utekl z věznice Mírov, tedy v r. 2000. V průběhu let bylo tuším natočeno 11 reportáží. Později jsme natáčeli i věci, které souvisely s jeho útěkem a které vyplynuly zpětně. Tak se to nastřádalo, až nám vzniklo asi 11 reportáží. Tato je dvanáctá v pořadí, kde jsme jednak shrnuli zdůvodnění z předchozích a přidali jsme k tomu nové věci. Byla to úplně nová reportáž, ale zároveň v ní pracujeme s materiály, které vznikly v předchozích letech.

 

K dotazu předsedy senátu, jak přišel k osobám, s kterými byl pořad natočen, kdo je kontaktoval, kdo konkrétně přišel s tím, že vypoví skutečnosti, o kterých se tam hovoří, svědek uvádí:

 

Nepamatuji si to konkrétně, ale spousta lidí se nám přihlásila zpětně a spoustu lidí jsme záměrně vyhledávali, abychom se jich po letech zeptali, jak to tehdy mysleli, protože jsme zjistili nové okolnosti a potřebovali jsme se někoho zeptat. Já jsem zpovídal svědka Hegedüse, kolega Kroupa svědka Ďurčiho. Ti lidé nám najednou říkali jiné věci než jak vyzněly oficiální závěry soudu. Se svědkem Orosem, který to viděl z vězení, přišla advokátní kancelář, toho jsme nevyhledali my, ale ověřili jsme si, zda je ochoten vypovídat. Se svědkem Hegedüsem jsem mluvil v r. 2002, tento materiál je použit v naší reportáži. Mluvím o tom, že Hegedüs uvádí, že vypovídal pod nátlakem a to je dva roky staré. My jsme to zpracovávali průběžně. Reportáže mohu dohledat v archivech. Svědka Hegedüse jsme vyhledali my. Programově jsme šli po všech lidech, kteří s tím případem nějak souviseli, abychom si o nich učinili vlastní obrázek. Svědek Hegedüs spontánně vypověděl to, co je v reportáži.

 

K dotazu předsedy senátu, kdo ie osoba, která je v reportáži označována jako Václav K., svědek uvádí:

 

Je to Václav Král, ten měl být s Pokošem v jedné cele. V době té starší reportáže seděl ve věznici v Jiřicích. Já jsem s ním nejdřív mluvil bez kamery, to bylo při návštěvě. On byl ochoten mluvit na kameru, takže jsem tam přijel s kamerou a ředitel věznice nám natáčení zakázal. Bylo to v r. 2001-2002, přesně to nevím, ale dá se to dohledat. Rozhodně to nebylo letos.

 

K dotazu předsedy senátu, zda svědek Oros obdržel za natáčení reportáže nějaký honorář, svědek uvádí:

 

To nevím, tohle zařizuje produkce. My standardně platíme lidem, s kterými točíme, nějaký poplatek, který je v rozmezí 500-1000,- Kč. Oni nám podepíší, že souhlasí s tím, aby to, co jsme natočili, bylo odvysíláno. Honoráře jako tvůrci na starosti nemáme.

 

K dotazu předsedy senátu proč svědci vypovídali zády ke kameře, svědek uvádí:

 

To bylo z důvodu jejich bezpečnosti, oni si to sami přáli a my jsme jejich přání respektovali. S panem Orosem jsme natáčeli jen jednou. Před natáčením se s člověkem setkáme, chceme vědět, co nám zhruba řekne, abychom si udělali obrázek o jeho výpovědi a mohli jsme ji v televizi vizualizovat. Neřeknu vám přesně, kolikrát předtím jsme s ním mluvili, nejsem to schopen přesně specifikovat. Samotnému natáčení předchází osobní kontakt s tím člověkem, abychom si udělali obrázek, jestli vůbec to, co nám řekne, má nějaký smysl pro naši práci. Pak přijde samotné natáčení.

 

K dotazu státního zástupce, co vše bylo v reportáži nové oproti těm dřívějšímt svědek uvádí:

 

Já ji nyní neviděl, ale nový je svědek Oros, nový je svědek Mikeš a muž, kterého zpovídal kolega Kroupa. Kdybych měl možnost tu nahrávku vidět, tak bych s určitostí řekl, co je nové a co ne, ale na to tady není čas. Jsou tam nové skutečnosti, které jsme zjistili od lidí, co nechtěli mluvit na kameru. Je nový rozhovor se sestrou Jiřího Kajínka. Pokud si vzpomínám, s poškozeným Pokošem byl natáčený rozhovor hned v první naší reportáži, to bylo těsně po útěku Jiřího Kajínka z vězení, čili na podzim r. 2000. Pokud se tyká svědka Krále, tak ten mi sám napsal z vězení a já jsem za ním jel.

 

K dotazu státního zástupce, zda má svědek konkrétní důkaz, že vraždu spáchal někdo jiný, svědek uvádí:

 

My konkrétní důkazy nemáme. Nebojujeme za nevinu Jiřího Kajínka, ale za to, aby se objasnila celá pravda kolem těch vražd. A jestliže budou objasněny všechny pochybnosti a Jiří Kajínek z toho vyjde jako opravdový pachatel, tak řeknu fajn, konečně se to došetřilo. Nás tento případ upoutal právě proto, že tam bylo tolik divných fází a těmi divnými věcmi jsme se museli postupně zabývat. Najednou jsme se dostávali hlouběji a hlouběji. Dostali jsme se k některým policistům, kteří byli velmi zaskočení a rozpačití, báli se vypovídat na kameru. Dostali jsme se k tomu, že neříkají celou pravdu, protože z jiných zdrojů jsme se dozvídali o Kronďákově kooperaci s Jandou i jiné věci. Podrobným obrazem se nám složilo, že plzeňská policie je v tomto případě zapletena daleko víc, než ukazuje původní rozsudek. To je to, z čeho jsme vycházeli a proč jsme rádi, že se koná dnešní proces. Byli bychom rádi, aby bylo další vyšetřování, aby se osvětlily všechny věci, které s tím souvisejí. Pokud na základě všech nových důkazů z toho vyjde pan Kajínek opět jako pachatel, tak řekneme, že to opravdu udělal.

 

K dotazu státního zástupce, zda v době, kdy probíhal soudní proces s Jiřím Kaiínkem, měli k dispozici spisový materiál a vycházeli z něho, svědek uvádí:

 

Televize Nova soudní proces s Kajínkem nevysílala. Co se týče samotného procesu v letech 1996-1998, ten jsme vnímali jen okrajově. Nás to začalo zajímat v době, kdy Jiří Kajínek utekl z věznice a kdy šla jednoznačná vlna o nájemném vrahovi, který je opět na svobodě. Říkali jsme si, jak takový člověk k tomuto dorostl, a začali jsme vzpomínat lidi z jeho okolí, zážitky z dětství a dospívání. Najednou nám z toho začal vylézat jiný obrázek o tom člověku. A tím, že jsme začali šťourat v rozsudku, mluvili jsme s jeho předchozími advokáty a lidmi z jeho předchozích případů, jsme najednou zjišťovali, že tam je spousta divných věcí. Na jedné straně j e portrét člověka, který j e jiný, než jeho mediální obraz, na druhé straně případ, který vypadá sice mediálně jasně, ale najednou jasný není. My jsme zpočátku soudní řízení nesledovali, ale začali jsme je zpětně rekonstruovat. Dostali jsme se k dalším odnožím, které policie nikdy nezkoumala. Mám na mysli reportáž o skupině tachovských podnikatelů, která souvisela s celým tím případem a kde jsme najednou narazili na to, že existovala skupina podnikatelů, která byla napojena na tachovksou Komerční banku, a byla tam divná úmrtí. Existoval tam vrah, který byl objednán na jednotlivé podnikatele, dostal za to peníze a pak ta zakázka byla zrušena. Podle našich údajů to byl právě tento vrah, který vykonal vraždu v borských serpentinách.

 

K dotazu předsedy senátu, zdali podali někdy na někoho konkrétního trestní oznámení v této věci, svědek uvádí:

 

My jsme vysílali pro dva miliony lidí dvanáct reportáží. Já jsem se o tom bavil od policejního prezidenta přes ministra vnitra až po státního zástupce. My jsme dělali vše pro to, aby se toho někdo chytil a začal to vyšetřovat. Nakonec inspekce uzavřela případ tak, jak ho uzavřela. Ten najatý vrah byla konkrétní osoba, ke které jsme se bohužel nedostali, protože jsme narazili na bariéru úředních úkonů.

 

K dotazu státního zástupce, zda měli k dispozici kopie spisového materiálu, svědek uvádí:

 

My jsme měli k dispozici rozsudek i nějaké další materiály, ale nevím už po těch letech, co to bylo.

 

K dotazu obhájce:

 

Byly natočeny i další pořady, např. s panem Felcmanem, na místo činu přijel i pan Kolena. A tito svědci nám zcela nečekaně podpořili výpověď svědka Orose. Oni říkali, že ta původní verze podle toho chování psovoda odpovídala tomu, co vypověděl pan Oros, co viděl při pohledu z věznice. Mám za to, že tato dvě svědectví byla svědectví zásadní. To, co jsme natočili, nám ti lidé skutečně řekli, nebylo to podle nějakého scénáře, u všech osob byla výpověď z jejich vlastní vůle. Pak byl doplněk s těmi dvěmi policisty, další doplněk byl s panem Kronďákem, ale myslím, že tito dva jsou stěžejní. Pro všechny lidi platí svobodná výpověď, my s nimi zásadně nemanipulujeme. Dáváme lidem možnost, že když mají strach, že nebudou poznáni. Nikdy nevypovídají jinak, než sami chtějí. U tachovských podnikatelů. je ta návaznost blízká, můžeme soudu na požádání ten pořad doručit. Byl tam opravdu nájemný vrah. My jsme se nedostali k činu, který měl spáchat předtím někde na Moravě. Narazili jsme na policejní bariéru. Měli jsme víc materiálů, kterými se bohužel policie při trestním řízení nezabývala.

 

K dotazu obhájce, zda svědek Kadeřábek hovořil i mimo kameru a sdělil i něco jiného, než je v reportáži, svědek uvádí:

 

Přesně si to nepamatuji, ale hovořil i mimo kameru. To ovšem není důkaz, tak to tu nechci prezentovat. Domnívám se, že mi pan Kadeřábek řekl, že si myslí, že pan Kronďák v té době na místě vraždy byl. Byli i jiní svědci, kteří hovořili mimo kameru o této skutečnosti, ale nepamatuji si nyní nic podstatného.

 

K dotazu obhájce, co mu vypověděl svědek Kolena, svědek uvádí:

 

Svědectví pana Koleny zaznělo v reportáži. On viděl chování psovoda a psa. Pes podle něj absolvoval skoro stejnou trasu, kterou viděl svědek Oros z věznice. Jako bývalý policista nám to celé potvrdil.

 

K dotazu ods. Kajínka, o jaké peníze šlo v případě tachovských podnikatelů, svědek uvádí:

 

Tuším že šlo o milion Kč a právě z toho milionu si jeden z těch zprostředkovatelů nějakou částku nechal. A když se měly ty peníze vrátit, tak ten, co nám to vyprávěl, řekl, že on byl znechucen, že peníze musí vracet. A byl pak zklidněný tím, že se řeklo, že si je může nechat, že za to odvedl jinou práci a že to byla právě ta vražda v horských zatáčkách.

 

K dalšímu dotazu ods. Kajínka, zda ten svědek řekl, že se mu vrah pochlubil, že vraždu na Borech spáchal, svědek uvádí:

 

Myslím, že jo, je to v té reportáži, kterou jsme vysílali před dvěma lety. Ods. Kajínek uvádí:

Spojitost mezi podnikatelem Hájkem a paní Jandovou je známa, to je jasné ze spisu. Pan Klíma a pan Kroupa mi říkali, že s paní Jandovou připravují reportáž. Ta reportáž se nakonec neuskutečnila, protože Jandová měla rizikové těhotenství. Chtěl bych se svědka zeptat, jestli k tomu může něco říci.

 

Svědek uvádí:

 

Já jsem s paní Jandovou nemluvil, mluvil s ní kolega Kroupa, ten zde bude svědčit po mně, tak je možné se jej zeptat.

 

K dalšímu dotazu ods. Kajínka:

 

S Vojtěchem Pokošem dělal rovněž rozhovor kolega Kroupa, já osobně jsem s ním o tom nemluvil.

 

Ods. Kajínek uvádí:

 

U mě byl pan Kroupa s panem Klímou a bylo mi řečeno, nevím už kterým z těchto dvou, že Vojtěch Pokoš mimo kameru řekl, že se skutečně ten případ neodehrál tak, jak se uvádělo v procesu.

 

K dotazu předsedy senátu, zda mluvil s člověkem, který měl znát vraha z borských serpentin, svědek uvádí:

 

Tuším, že to tak je. Mohu k tomu poskytnout k tomu všechny podklady.

 

K dotazu předsedy senátu, zda poskytl toho svědka obhajobě, svědek uvádí:

 

Mluvili jsme o tom spíš okrajově. My se zabývali tou bezprostřední linií Kajínkova případu.

 

K dotazu předsedy senátu, zda se dotazoval onoho svědka, jestli byl ochoten toto říci orgánům činným v trestním řízení, svědek uvádí:

 

Reportáž jsme točili před dvěma lety a scházeli jsme se s více lidmi a někteří z nich chtěli hovořit na skrytou kameru. Někteří z nich nám mluvili přímo. Ten člověk, který nám mluvil o tom, že na něj byl tento vrah objednaný, nám mluvil natvrdo a jmenoval se Kolář. Jsme schopni tu kazetu dohledat v našem archivu. My jsme to odvysílali a nikdo se tím nezabýval.

 

Obhájce uvádí:

 

Zcela jednoznačně prohlašuji, že mým úkolem není pátrat po pachateli vraždy, ale naopak prokázat, že tím pachatelem nebyl pan Kajínek. A i kdybych věděl, a já asi vím, kdo tu vraždu spáchal, tak v žádném případě a za žádných okolností neřeknu, kdo to byl.

 

Předsedou senátu obhájci sděleno, že kdyby jméno toho člověka, který to měl udělat, bylo známo, bylo by to úplně nejjednodušší dokazování, které vůbec existuje.

 

K dotazu státního zástupce, jak přišli na svědky Felcmana a Kolenu, svědek uvádí:

 

Pan Kolena se ohlásil přímo mně a co se týče Felcmana, to nevím, s tím hovořil kolega Kroupa.

 

K dotazu státního zástupce, zda věděl o tom, že v průběhu vyšetřování případu z borských serpentin se vyjadřovali pan Kolář a Hájek k případu z Moravy, svědek uvádí:

 

My tenkrát v tom prvním kole jsme se k té větvi dostali a to z hlediska televizního. Neměli jsme prostor to zpracovat, protože jsme zahlceni velkým množstvím informací. My jsme se zaměřili na ten hlavní proud, který se týkal Jandy a Pokoše. Tuhletu věc jsme rozpracovali v další reportáži a dostali jsme se k tomu údajnému vrahovi, který měl být sjednán na tuto práci.“

Jan Kroupa - nar. ***, bytem *** Poučen dle § 100/2 tr.ř. uvádí:

 

Poučení  jsem rozuměl, svého práva nevyužívám, budu vypovídat. Nato poučen dle § 101/1 a 103 tr.ř.

 

K dotazu předsedu senátu:

 

Jsem spolutvůrcem pořadu Na vlastní oči, který se zabýval případem Jiřího Kajínka. Je to ten pořad z 26.1.2004, byla to kombinace starších pořadů a nového. Tím případem jsme se zabývali dlouhodobě, takže tam byly i nové informace.

 

K dotazu předsedu senátu, co bylo podnětem pro to, aby Ďurči a Hegedüs vypovídali v tomto pořadu, proč vypovídali jinak a kdo je kontaktoval, svědek uvádí:

 

Nás zaujal způsob, jakým Jiří Kajínek utekl z mírovské věznice. Začali jsme se tím případem zabývat hlouběji a hned v první fázi jsme se snažili obejít svědky, kteří v tom původním řízení figurovali. Z 99% to byla naše iniciativa, my jsme za těmi lidmi přišli, zda by byli ochotni nám o tom znovu něco říci. Já j sem dělal rozhovor s Ďurčim, kolega Klíma s panem Hegedüsem. Podnět k rozhovorům vyšel od nás.

 

K dotazu předsedy senátu:

 

Pan Oros byl svědek obhajoby, o něm jsme se dozvěděli od obhájců.

 

K dotazu předsedy senátu, proč svědci vystupují zády ke kameře, svědek uvádí:

 

Snažili jsme se respektovat jejich přání neohrozit je, protože většina z nich byli lidé, kteří se pohybují v problémovém prostředí. Zveřejnění jejich obličeje by je mohlo ohrozit na životě nebo je nějak nepříjemně poznamenat. My se snažíme je přesvědčit, aby vypovídali čelem ke kameře, nicméně jejich přání respektujeme.

 

K dalšímu dotazu předsedy senátu:

 

Se svědkem Orosem jsme natáčeli pouze jeden den. Před tím natáčením jsme se jednou setkali, my se s lidmi snažíme již mluvit předtím, aby byli ochotni vypovídat.

 

K dotazu předsedy senátu, zda v době natáčení znali stanovisko Orose, svědek uvádí:

 

My jsme s ním předtím dělali záznam, takže jsme víceméně tušili, co při natáčení řekne. Jistotu, že řekne na kameru to samé jako do záznamu, jsme neměli, ale měli jsme základní představu.

 

K dotazu předsedy senátu, jak probíhá interwiev se svědky, svědek uvádí:

 

U nás nejde o žádný výslech, ale o rozhovor. My se snažíme člověka přesvědčit, aby byl ochoten vypovídat. V této kauze to nebylo jednoduché, mnoho lidí bylo problematických a my jim nedokážeme dát záruky, že je ochráníme. Svědek se logicky zeptá, o čem s ním budeme mluvit. My mu to řekneme a je velmi individuální, jak na to zareaguje. Pro nás je lepší, když je rozhovor spontánní. Prakticky nikdy neříkáme přesné otázky.

 

K dotazu předsedy senátu, zda osoby obdrží za natáčení nějaký honorář, svědek uvádí:

 

Toto řeší produkce. Za publicistické vystoupení se standardně platí kolem 1000,- Kč.

K dotazu předsedy senátu, zda pan Oros požadoval větší honorář, svědek uvádí:

Pan Oros nás o peníze nežádal. Samozřejmě se to stává, my to ovšem odmítáme, protože to není v našich možnostech

 

K dotazu státního zástupce, jak došlo k tomu, že natočili rozhovor s Felcmanem a Kolenou, svědek uvádí:

 

Po svědectví, které jsme získali od pana Orose, jsme se snažili zjistit, zda je možné doložit to ještě jiným svědectvím. Logickou úvahou bylo zjistit jména policistů, kteří na místě činu byli jako první. Mohu říci, jak jsem dostal k panu Felcmanovi. Bylo to tak, že jsem mu zavolal na oddělení policie. Přesvědčil sem ho, aby věci, které viděl a slyšel, nám řekl. Svědek Kolena mi řekl, že měl v ten den službu a na místo činu přijel jako první. Pamatoval si, že mluvil s Juliánem. měl se ho ptát, kdo mu to udělal a Julián mu měl říci, ať to nechá plavat. Rovněž mluvil o magnetofonu, že měl pocit, že na místě činu opravdu magnetofon byl, ale s odstupem času to nedokáže garantovat. Pak říkal, že tam postupně přicházeli další lidi, že už tehdy mluvil s člověkem, který mu potvrdil tu cestu, kterou označil pan Oros. Ten rozhovor máme celý v materiálech. Pan Kolena hovořil o automobilu, že u té pevnůstky stálo zaparkované auto.

 

K dotazu obhájce, zda vše, co odvysílali, byla svobodná výpověď svědků, svědek uvádí:

 

My nemáme absolutně žádnou možnost nátlaku na lidi. Nic nebylo zrežírované, to není nikdy. Ti lidé, kteří s námi hovoří, jsou svobodní a nám jde o to, abychom zjistili, co viděli a slyšeli. Tady to byl rozhovor veskrze konfliktního charakteru, kdy ti lidé s tím měli pak problémy a podobně.

 

K dotazu obhájce, zda natočili i jiný materiál, který nebyl odvysílaný, svědek uvádí:

 

Napadají mě nyní dvě věci, které jsme nevysílali a které jsou důležité. První je rozhovor s panem Kadeřábkem, který nám uvedl, že je přesvědčen o tom, že na místě byl policista, ale do záznamu to nebyl ochoten potvrdit. Druhá věc byla, když jsme se zabývali těmi třemi vydíraným podnikateli Kolářem, Hájkem a Vlasákem, tak tam byla velmi zajímavá věc, že přesně v době, kdy se odehrála vražda v horských serpentinách, tak nám jeden tachovský podnikatel řekl, že objednával vraha na pana Koláře. Pan Kolář nám to potvrdil. Ten vrah měl stát milion korun a on si sto tisíc z této částky nechal. Ten vrah byl odněkud z Moravy, přesné detaily si k tomu už nepamatuji. My jsme očekávali, že se nám někdo ozve.

 

Selhalo nám to tehdy v tom, že se nám nepodařilo toho člověka najít, protože neustále měnil jména. Nicméně jsme měli informaci, že se stejnou zbraní se střílelo někde na Těrlicku, ale bohužel nemáme přístup do policejních databází a nedokázali jsme to porovnat. Pak tam byl druhý svědek, který' nám říkal, že s tímto najatým vrahem na pana Koláře noc před objednanou vraždou Koláře, ji odvolali s tím, ať si peníze nechá, že pro něj budou mít ještě další práci. S tím člověkem, který to měl udělat, mluvil ještě další člověk. Nám to selhalo prostě na tom, že jsme ho nenašli.

 

K dotazu obhájce, zda dělal interwiev s paní Jandovou, svědek uvádí:

 

Já jsem s paní Jandovou mluvil několikrát. Paní Jandová říkala zajímavé věci, které se týkaly důvodů, proč Janda přijel do těch serpentin na místo činu a jak se ona sama dostala do borských zátočin. Tvrdila, že ji tam vezl pan Kronďák, který věděl, kam ji veze. Říkala také, že ji policisté jaksi manipulovali a také povídala, což vyplynulo i z rozhovoru, který jsem měl s panem Mikešem, že Janda měl jet na místo činu pro nějaké peníze za posilovnu, kterou chtěl koupit od pana Mikeše. Kontakt mezi panem Mikešem a Jandou měl sjednat Kronďák. Paní Jandová pak měla zdravotní potíže, takže se nepodařilo rozhovor natočit, ale pokud vím, tak Jandová má sepsanou knihu. Ona si myslí, že vrahem je někdo z té tachovské větve.

 

K dotazu předsedy senátu, když byli tak blízko k identitě vraha z borských serpertin, zda využili služeb policie a iniciovali šetření této věci, aby skutečného vraha vypátrali, svědek uvádí:

 

Tohle je pro nás velmi komplikovaná situace jak po stránce etické tak po faktické. My se nezabýváme vinou či nevinou pana Kajínka, ale okolnostmi, které tam jsou. Pravděpodobně vše probíhalo jinak a z té rovnice mi vyplývá, že plzeňská policie a vůbec policie jako taková v tomto případu hraje podivnou roli. Nechci to specifikovat, ale ta role není právě kladná. My jsme odvysílali reportáž a pro nás odvysílání reportáže rovná se oznámení věci. Očekávali jsme, že se nám policie ozve, ale neozval se nikdo, nebyl žádný zájem.

 

K dotazu předsedy senátu, proč tato fakta neoznámil on sám z hlediska lidského a ne jako reportér, svědek uvádí:

 

Já jsem udělal vše, co jsem mohl. My jsme točili další reportáže. Znovu opakuji, že oznámení jsme vlastně podali tím, že jsme odvysílali vše, co jsme věděli. Policie ČR a státní zastupitelství má začít konat v případě, kdy se dozví o spáchání nějakého trestného činu. My jsme odvysílali reportáž, kde jsme uvedli, že na pana Koláře byla připravovaná vražda. Nevím, jestli jsme měli obcházet státní zastupitelství, nevím, co více bychom měli udělat. My jsme to zveřejnili a očekávali jsme, že tam bude nějaká chuť to řešit.

 

Ods. Kajínek uvádí:

 

Pan Kroupa odpověděl na otázky, které jsem měl na pana Klímu. Měl bych jen jednu věc, kdy pan Klíma s panem Kroupou se mnou natočili ve valdické věznici úplně první reportáž a reportáž s panem Pokošem a po tomto odvysílání této reportáže mě pan Klíma s panem Kroupou opět navštívili ve valdické věznici, kde jsme se o tom bavili mimo kameru i přímo na kameru. Tam právě zazněla informace, že Pokoš se vyjádřil v tom smyslu, že to bylo vše jinak, než jak prezentoval u soudu.

 

Svědek uvádí:

 

Vzpomínám si, že jsme s Jiřím Kajínkem mluvili tak, jak to popisuje. S Vojtěchem Pokošem jsme mluvili mimo záznam. Vzpomínám si, že tehdy Vojtěch Pokoš říkal, že se snažil případ pana Kajínka využít jako argumentaci ve svůj prospěch v tom jeho případu vydírání, za které byl odsouzen. Nepamatuji si - ale to nevylučuji, protože je to už dávno-, že by mi doslovně řekl, že to celé probíhalo jinak.

 

bylo možno dovodit, za jakých okolností byli redaktory oslovováni svědci případu, za jakých okolností se k případu vyjadřovali, v jaké době a co konkrétně uvedli. Již tyto skutečnosti byly důležité pro posouzení věrohodnosti svědků, kteří vystupovali nejen v pořadech TV Nova, ale byli  následně vyslechnuti ve veřejném zasedání. Stejně tak skutečnosti, které byly sděleny svědky při rozhovorech před kamerou byly většinou nové skutečnosti, dříve neznámé ze kterých se pak, procesně přijatelným způsobem mohly stát nové důkazy, které by samy o sobě mohly přivodit jiné rozhodnutí o vině odsouzeného.

 

Nalézací soud se však zcela vyhnul hodnocení výpovědi těchto svědků, neboť zcela evidentně tito svědci nemohli být označeni za nevěrohodné. I z absolutního ignorování obsahu výpovědi těchto svědků je zřejmé, že nalézací soud úmyslně a v neprospěch odsouzeného posuzoval či neposuzoval provedené důkazy a to v úmyslu nedopustit případnou obnovu řízení.

 

Stejně tak tvrdí obhajoba odsouzeného, že posouzení důkazu – výslechu svědka Koleny ( bývalého policisty ) tak  jak bylo provedeno nalézacím soudem je nejen nesprávné ale úmyslně podjaté v neprospěch odsouzeného, učiněné v úmyslu znemožnit  případnou obnovu řízení .

 

Nalézací soud uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že :

 

Posledním svědkem, který byl vyslechnut ve veřejném zasedání, byl svědek Martin Kolena. Tento svědek vypověděl v podstatě totéž co svědek Felcman s tím rozdílem, že svědek Kolena tyto věci pozoroval sám. Konkrétně uvedl, že sledoval na místě činu psovoda a viděl jej přejít vozovku Klatovské třídy. Po chvíli se ten pes vracel po silnici zpátky. Když pak stál v hloučku lidí, všiml si, že služební pes štěkal na policisty, psovod ho okřikl a zavřel jej do vozu. To mu připadalo divné, neboť tento pes policisty poznal a nikdy na ně neštěkal. Svědek prováděl na místě činu ohledání, v té době tam již byli kolegové z PMJ. Později tam dorazila zásahová jednotka, které poznal podle černých kombinéz. Svědek vyslovil pochybnost o tom, zda s nimi na místo činu přijel policista Felcman a zda byl vůbec před tím na oddělení. V tomto směru byl svědkovi předestřen k ověření jeho věrohodnosti protokol o výpovědi, sepsaný před JUDr. Kubíčkem dne 8. 5. 2004. O přístupu soudu k takové listině jako k důkazu bylo již hovořeno při rozboru výpovědi svědka Oberdörfera. I tento protokol předestíral soud svědku Kolenovi pouze pro ověření jeho věrohodnosti. Svědek uvedl, že už tehdy uváděl, že si těmito skutečnostmi není jist. Obhájce ovšem zapisoval jeho výpověď rukou a pak jí přepsal v kanceláři. Svědek nic nepodepisoval. Dále svědek ve veřejném zasedání uvedl, že hovořil na místě se svědkem Felcmanem. Ten údajně mluvil s jedním Pokošem a ptát se jej, co se stalo. Podle Felcmana ale Pokoš nebyl vstřícný a pouze řekl něco v tom smyslu: „to se ani neptejte, to ani nechtějte vědět". Co dalšího mu měl Pokoš říci si svědek Felcman nevybavil. 1 zde předestřel soud svědkovi jeho výpověď před JUDr. Kubíčkem, kde je výslovně uvedeno: „Felcman mi řekl, že když se na místě činu ptal postřeleného Pokoše, kdo střílel, řekl mu To se ani neptejte, nebo to nechtějte vědět nebo přijdete o kariéru, jsou v tom policajti“. Svědek Kolena tento rozpor nedokázal uspokojivě vysvětlit. Jeho sdělení, že si na tuto frázi dnes nevzpomněl, je málo přijatelné, když se jedná o stěžejní pasáž jeho výpovědi. Navíc v tomto ohledu se výrazně liší od samotného svědka Felcmana, který o takto konkrétních informacích od Juliána Pokoše nikdy nehovořil. Z celé výpovědi svědka je totiž zřejmé, že má tendenci vypovídat ani ne tak ve prospěch odsouzeného, jako ve výrazný neprospěch policistů. Soud má hned několik důvodů k této úvaze. Předně se jedná o bývalého policistu, který podle vlastních slov neodešel od policie za zcela normálních okolností. Svědek měl soudní spor s vedením plzeňské policie, osobní konflikt s policistou Kadeřábkem a podobně. Lze se důvodně domnívat, že svědek za situace, kdy se veřejně hovoří o možné účasti některých  policistů na předmětných vraždách a v té souvislosti se objevují jména Kadeřábek, Kroňďák Mikeš a podobně, může mít zájem vypovídat v neprospěch těchto osob. Zde je třeba zmínit část výpovědi svědka ohledně přítomnosti zásahové jednotky na místě činu. Toto tvrzení je v příkrém rozporu se zprávou Inspekce ministra vnitra (čl. 310-316), ze které vyplývá, že v době činu nedisponovala zásahová jednotka policie černými kombinézami a proto jí nemohl svědek takto identifikovat.

 

Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že výpověď svědka je velmi nevěrohodná. Jednak soud shledal rozpory mezi jeho výpovědí e veřejném zasedání a jeho výpovědí před obhájcem, u které má navíc značné pochybnosti o její autentičnosti a způsobu, jakým byla tato listina sepsána, když od někter ch pasáží se distancoval sám svědek. Jeho výpověď je ale v rozporu zejména s již mnohokrát zmiňovaným úředním záznamem o použití služebního psa, s výpovědí svědka Koleny a zcela vybočuje z uceleného řetězce důkazů provedených v hlavním líčení. O nevěrohodnosti takového svědka pak dílem svědčí i obsah přílohového spisu Okresního soudu Plzeň - město 1 T 9/95, kde byl oznamovatelem trestné činnosti vůči jeho osobě v rámci výkonu služby, ovšem obžalovaná byla nakonec zproštěna obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, když soud shledal, že žalovaný skutek se nestal. Lze tedy uzavřít, že výpověď svědka Koleny je sice formálně novým důkazem, ktery' nebyl soudu dříve znám, ale jeho věrohodnost je tak malá, že nemůže být důvodem pro obnovu řízení, neboť již teď neobstojí v konfrontaci s dříve provedenými důkazy a nemohl by vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu.

 

Svědek uvedl, ve své protokolované výpovědi před Krajským soudem v Plzni následující :

 

„Ten den jsem měl denní službu na Obvodním oddělení Plzeň-Bory, která trvala od 7 do 19 hod. Když se předávala služba, seděli jsme chvíli na oddělení a vyměňovali si informace, v tom zazněla relace, že v borských serpentýnách se střílí, byl přijato telefonické oznámení operačnímu důstojníkovi a ten tuto informaci předával vysílačkou. Vyjeli jsme tedy s kolegy na místo, jel jsem s kolegy, kteří měli noční službu, já jsem měl po službě, měl jsem na sobě ještě uniformu a jel jsem také s nimi, protože nenechám přece kolegy ve štychu, když se někde střílí. Na místě činu jsem provedl ohledání tratě, na místě bylo už více aut jak civilních tak služebních. Po prohledání té koleje jsem se vrátil zpátky k silnici nahoru, kde byl hlouček policistů a čekalo se na techniky. Mezitím jsem si všiml, že psovod, který byl na místě, zachytil stopu a šel přes silnici tou cestičkou dolů, doprovázeli ho jeden nebo dva policisté a po chvíli se ten pes vracel po silnici zpátky. Chvíli jsem byl pak ještě na místě činu, poté už nebyl důvod tam déle zůstávat, tak j sem odjel na služebnu, převlékl j sem se a odešel domů.

 

Když jsem tam v tom hloučku stál, tak jsem postřehl, že pes, který se vrátil s psovodem na místo, štěkal na policisty, psovod ho okřikl a zavřel ho do vozu. Místu činu jako samotnému, tomu autu a co se dělo kolem zajišťování stop, tomu jsem nevěnoval pozornost.

 

K dotazu předsedy senátu:

 

Nepamatuji se, zda jsme s kolegy na místo činu odjeli jedním autem společně nebo více auty, měli jsme na oddělení svoje auto pomalované, ale z kriminálky nám někdy půjčovali džípa, takže jsme tam někdy mívali jednu nebo i dvě noci dvě auta a jak to bylo tenkrát, to už nevím, nepamatuji si ani, zda jsme tam případně nejeli nějakým vlastním osobním autem, což se občas také stávalo. Mám dojem, že jsem stoprocentně jel s těmi dvěma kolegy, kteří měli noční službu. Už si nepamatuji, kdo to byl. Určitě jsem nejel sám. Zda je možné, že někdo z kolegů odjel na místo sám, to si takhle nepamatuji, je možné, že dozorčí byl s jedním autem někde mimo a na to místo jel sám autem.

 

V tu chvíli na oddělení byli tři noční kolegové, já a dozorčí Felcman, u kterého ovšem nemohu říci, zda byl na oddělení přítomen, to si přesně nepamatuji. Bylo nás tam tedy pět.

 

Na místo činu jsme přijeli tak do 5 minut po té relaci. Byli tam již policisté, a to osm aut pomocné motorizované jednotky, později, když jsem prohledával místo činu, dorazila i zásahová jednotka, zásahová jednotka s námi přes noc vždy sloužila, že je to zásahová jednotka jsem poznal proto, že ta jediná měla v té době černé kombinézy, to byla jediná součást policie, které j e směla nosit.

 

Jména Kronďák, Kreuzer, Mikeš, Kadeřábek znám, pan Kadeřábek dělal na městě na kriminálce, později přestoupil výš, v současné době dělá myslím na policejním prezídiu. Ta ostatní jména znám z kriminálky, s p. Kronďákem jsem dělal na výjezdové skupině. Kreuzera a Mikeše znám podle jména i podle vidění. Na místě činu jsem viděl p. Kronďáka, to vím stoprocentně, zda jsem tam viděl Kreuzera a Mikeše, to si nejsem stoprocentně jist, mám pocit, že tam možná byli, ale je možné, že jsem je viděl ten den nebo druhý den při službě na našem oddělení, když si přišli pro spisy, s nimi jsem přicházel do styku dost často, ne že bychom si povídali, ale potkávali jsme se.

 

Když jsem jel tehdy na místo činu, měl jsem ještě na sobě uniformu.

Pokud jde o kolegu Felcmana, nevím, zda jsem s ním jel, na místě činu byl, protože jedině dozorčí je z oddělení oprávněn provádět ohledání místa činu popřípadě přivolat krajský výjezd. Felcman na místě činu byl, věnoval se ohledání místa činu.

 

Když jsem sděloval informace dr. Kubíčkovi, to jsme se sešli u nás v Oseku v hospodě, datum už si nepamatuji. Bylo to letošního roku, tak měsíc po pořadu Na vlastní oči, kdy se se mnou dr. Kubíček spojil, nepamatuji si přesné datum, bylo to tak měsíc před prázdninami, pokud je tam napsáno, že to bylo 8.5., tak je to možné.

 

Skutečně si nepamatuji, které osoby jely se mnou v autě nebo které nejely, nejsem si stoprocentně jistý, ale myslím si, že jeden z hlídkových, který sloužil, byl Lódr, ale zda zůstal na oddělení nebo jel s námi, to nedokáži přesně říci.

 

Svědkovi předestřena předsedou senátu část jeho výpovědi učiněná před dr. Kubíčkem, k tomu svědek:

 

Pokud moje výpověď v květnu letošního roku u dr. Kubíčka byla v určitých věcech velice podrobná a věci, o kterých dnes říkám, že si je nepamatuji, jsem si tehdy pamatoval, pokud si dnes např. přesně nepamatuji, zda Felcman s námi jel a v květnu jsem uváděl, že: ,,...na místě činu jsem si všiml bezprostředně po příjezdu s Felcmanem, co přijel se mnou“, z čehož vyplývá, že v květnu jsem si pamatoval, že Felcman jel se mnou a dnes si to již nepamatuji, k tomu mohu uvést pouze to, že už předtím jsem uvedl, že si myslím, že to tak bylo, ale že je to už z odstupem deseti let....

 

Pokud v mojí výpovědi sepsané před obhájcem není uvedeno nic o mých pochybnostech, o odstupu deseti let, a výpověď je poměrně jednoznačná, k tomu chci uvést, že obhájci jsem tam tenkrát podal informace, a nic jsem nepodepisoval, obhájce si to psal propiskou a ten přesný záznam se mnou nedělal, protože to přepsal v kanceláři. Já jsem tu výpověď nečetl ani neviděl.

 

Pokud p. Felcman zde u soudu uváděl, že já jsem měl po službě a že jsem na místo činu přijel sám, že on v té době nebyl vůbec na oddělení, relaci dostal na ulici a jel sám služebním autem a já že jsem dorazil na místo později svým vlastním osobním automobilem, k tomu uvádím, že to je vzpomínka p. Felcmana, co on si pamatuje, já nejsem schopen říci, zda jsem jel přímo s ním, ale my, co jsme byli na oddělení, jsme sedli do jednoho auta a jeli jsme na místo jedním vozidlem, zda bylo služební, si nepamatuji, nemohu vyloučit, zda to nebylo moje osobní vozidlo, nevzpomínám si, zda jsem řídil.

 

Psovoda jsem na místě činu přímo nesledoval, my jsme stáli u hlavní silnice nahoře v hloučku, nějakých 6-10 policistů. Tam už jsme jen čekali na příjezd techniků a všiml jsem si, že pes zachytil stopu a s psovodem a dalšími policisty šli přes Klatovskou ulici na tu pěšinku po pravé straně Klatovské třídy, která vede dolů k borské hrázi jakoby pod trať. Po chvíli po pěti, osmi minutách se vracel zpět po silnici. Jak se dostal na tu silnici, to jsem neviděl, domnívám se, že někudy z té pěšinky se musel vrátit zpátky přes svodidla jako na silnici, nebo popřípadě níž byla taková kraťoučká cesta a parkoviště, dnes to tam vypadá jinak, tak jestli neprošel přes to parkoviště zpátky.

 

Pokud jsem uváděl, že pes štěkal na nějaké policisty, tak řeknu příklad z minulosti. Někdy v noci při službě jsme se scházeli na benzínce a psi běhali normálně mezi námi a nebylo normální, že by ten pes na někoho z nás štěkal, ale na tom místě, když se vrátili, začal ten pes štěkat. Vysvětluji si to možná i tím, že tam byla spousta policistů v civilu, psi jsou většinou vycvičeni, že na uniformy neštěkají. Že by ten pes štěkal na někoho konkrétně, to jsem neviděl, štěkal prostě na ten dav, tam se pohybovali technici a další lidé kolem místa činu, ten pes vlastně štěkal do davu.

 

Pokud mám říci, za jak dlouho po našem příjezdu přijela na místo zásahová jednotka, tak to přesně nevím, ale já když jsem přijel, připojil jsem se ke kolegům, kteří prohledávali trať, tu trať jsme prohledávali tak možná 10-15 minut, když jsem se vrátil zpět, byla už tam zásahová jednotka, měla ty černé kombinézy, podle vidění jsem znal kolegy ze zásahové jednotky, ale nevím, zda tam byly konkrétně určité osoby.

 

Pokud je mi zde předestřeno ze závěru šetření Ministerstva vnitra, že černé kombinézy pro zásahovou jednotky byly do výstroje policie zařazeny až v r. 1994, k tomu uvádím, že zásahová jednotka měla kombinézy od samého začátku, já jsem v té době chodil na zimní stadion jako velitel opatření a už v té době tam zásahovka v čele s p. Dufkem stála v černých kombinézách, nevím, zda to měli jako oficiální výstroj, nebyl tenkrát ještě zákon o zásahových jednotkách, oni ani nevěděli, co zásahová jednotka bude dělat a proto s námi po nocích v Plzni hlídkovala a prováděla s námi zákroky a v té době sloužila v černých kombinézách.

 

U policie nesloužím 2 roky. Odešel jsem na vlastní žádost, bylo to z toho důvodu, že jsem měl problémy s vedením policie, nebyly to moje osobní problémy, ale problémy toho rázu, že jsem třeba objasnil, kdo vlastní kradená auta, byli to kolegové z kriminálky, a na základě toho, kdy jsem šel proti policistům, bylo na mně vypracováno hodnocení se závěrem, že nejsem schopen sloužit u policii, já jsem to dal k soudu, soud mi dal za pravdu, zastupoval mně dr. Vachovec a k policii jsem se vrátil, ale protože jsem zde v Plzni pod vedením p. Brázdy nemohl sloužit, protože jsem se s ním soudil, tak si mě vzal policejní prezident pod sebe pod cizineckou policii na Balkovou, v zájmu reformy se pak Balková převedla pod Plzeň a já jsem odešel bez udání důvodů, ale vedly mně k tomu tyto důvody.

 

Nemám záznam v rejstříku trestů.

 

K dotazu státní zástupkyně uvádí:

 

Na místě činu jsem s psovodem nehovořil o tom,, zda pes zjistil stopu. S kolegy jsme situaci na místě činu nerozebírali, až na oddělení druhý den.

 

Policisté, kteří byli na místě činu přítomni, mně znali, znali jsme se tak nějak všichni, ale já jsem byl takový, že jsem šel tvrdě i proti policistům, když něco provedli, takže moje jméno bylo v Plzni známé a s těma klukama jsem sloužili každý den, každou noc, takže si myslím, že jim nebylo divné, že jsem tam, oni nevěděli, zda sloužím službu do sedmi nebo od sedmi. Ani mým kolegům, kteří měli noční službu na oddělení nebylo divné, že s nimi jedu, vždyď přece když se někde střílí, tak tam nepojedou jeden nebo dva policisté, a taková věc se nestává každý den.

 

K dotazu předsedy senátu uvádí:

 

Pokud se mám vyjádřit k tomu, jakým způsobem jsem se vůbec zkontaktoval s televizí Nova a s dr. Kubíčkem, tak uvádím, že jsem v r. 1989 zasahoval na národní třídě coby student na policejní škole, takže už v minulosti jsem vystupoval v pořadu Tabu, takže jsem měl kontakt na TV Nova a když probíhal pořad na Vlastní oči o panu Kajínkovi, a v tom pořadu se zmínili, jestli se najdou další svědci, přihlásil jsem se sám televizi Nova, p. Klíma za mnou přijel do Teplic, řekl jsem mu co vím a poté mi ještě jednou kontaktoval, zda bychom se mohli sejít zde v Plzni a natočit o tom reportáž.

 

Pokud se mám vyjádřit k tomu, zda jsem měl někdy nějaký osobní konflikt s nějakým vyšším policejním důstojníkem, tak to byly takové konflikty, které se vyřešily mezi námi. Např. dr. Kubíčkovi jsem řekl, že jsem nachytal p. Kadeřábka v zákazu vjezdu, měl k tomu taková nepříjemná slova, tak jsem mu řekl, že buďto vycouvá nebo to sepíšem a on to uznal a vycouval. Nebyl to nějaký závažnější konflikt, v tu chvíli, kdy jsem ho stavěl v tom zákazu vjezdu, nevěděl jsem o koho jde, nevěděl jsem tehdy ani že je již na policejním prezídiu, on měl stáhnuté okénko a řekl spolujezdkyni něco v tom smyslu: „Koukni, jak to hovno z ulice setřu". Nadechl jsem se a jednal jsem s ním podle předpisů, neřešilo se to dál, nesepsalo se to, vyřešili jsem si to mezi sebou. Bylo to tak měsíc nebo dva poté, co byl přemístěn na policejní prezídium.

 

K dotazu státní zástupkyně:

 

Nevím, kdo byl tenkrát zařazen do tehdejšího vyšetřovacího týmu, to šlo mimo oddělení. Nic jsem k tomu nepsal, záznam psal pouze dozorčí, který postupuje na krajskou vyšetřovačku a jaký vyšetřovací tým udělá město, o tom jsem neměl přehled.

 

Pokud se mám vyjádřit k tomu, že v záznamu té mojí výpovědi před dr. Kubíčkem jsem měl uvést, že ,,...je s podivem, že do vyšetřovacího týmu byl zařazen i p. Mikeš, když sloužil na zásahovce a z titulu své funkce neměl vlastně v tom týmu být", mohu jen říci, že jsme se o tom bavili, ale to jsem se vyjádřil jen k tomu, že vyšetřovací tým, který je složen na kriminálce, je vesměs složený z lidí, kteří na té kriminálce slouží a zásahovka byla jiná instituce. Samozřejmě na oddělení nějaká jména padla, kdo je v tom vyšetřovacím týmu, ale to byly jen takové dohady, co kdo slyšel. Tenkrát mně také překvapilo, že v tom vyšetřovacím týmu je také někdo, kdo vlastně s tou kriminálkou nebo s vyšetřovacím týmem nemá nic společného, tedy někdo ze zásahovky. Kolik lidí ze zásahové jednotky v tom týmu bylo nevím, přesné složení vyšetřovacího týmu neznám.

 

K dotazu předsedy senátu uvádí:

 

Pokud se mám vyjádřit k tomu, zda jsem mluvil na místě činu s někým z kolegů, zda hovořili s někým z toho auta nebo zda ti lidé nemluvili, tak na místě činu ne, potom jsme se o tom bavili tak mezi námi, to mi tenkrát vyprávěl Felcman, nevím po jaké době, že se s tím dotyčným Pokošem bavil a ptal se ho, co se na tom místě činu stalo a Pokoš údajně nebyl k němu vstřícný a říkal mu něco v tom smyslu to se ani neptejte, to ani nechtějte vědět. Co dalšího mu přesně Pokoš ještě řekl, to už si nevybavuji.

 

Předseda senátu cituje část výpovědi svědka učiněné před obhájcem dr. Kubíčkem, kde se uvádí: ,, Felcman mi řekl, že když se na místě činu ptal postřeleného Pokoše, kdo střílel, řekl: „To se ani neptejte, nebo to nechtějte ani vědět, nebo přijdete o svoji kariéru, jsou v tom policajti..": K tomu svědek:

 

Něco v tom smyslu, že ,,...to se ani neptejte nebo přijde o práci..." řekl. To, že ,,...jsou v tom policajti...", také možná padlo. Pokud se mám vyjádřit k tomu, proč jsem to teď sám neřekl, tak proto, že si přesně nevzpomínám, jak to přesně řekl. V květnu jsem to vypověděl spontánně, nikdo mi to nemusel připomínat. Není pravda, že dnes jsem si na to nevzpomněl, ale nevzpomínám si jak to přesně bylo, něco v tom smyslu padlo, ale já si nevzpomínám, jak to přesně bylo, to jsem tenkrát řekl i p. Kubíčkovi.

 

K dotazu obhájce uvádí:

 

V souvislosti s tímto činem naše oddělení ještě vypomáhalo tak, že jeden kolega z hlídkových policistů vypomáhal s hlídáním zraněného Pokoše v nemocnici, tento kolega se nevyjadřoval k tomu, zda Pokoš ještě něco říkal.

 

Felcman dělal na místě úkoly dozorčího, které spočívaly v zajištění a ohledání místa činu, případně zavolal krajský výjezd. P. Felcman tam zajišťoval místo, nevím přesně jaké úkoly tam dělal, kolik techniků mu tam pomáhalo, tomu j sem nevěnoval pozornost.

 

Já jsem nepsal žádný úřední záznam, ten psal pouze dozorčí Felcman. Originál toho záznamu se postupoval na Krajský úřad vyšetřování ke spisu, nevím jakým způsobem, zda se tam vozil nebo šel přes městské ředitelství poštou a kopie se zakládala na oddělení, nevím, jaká je tam skartační doba, snad 20 let, když se jedná o vraždy. Na místě činu nehovořil nikdo o nějakých zajištěných svědcích, o tom, co říkali. Později na oddělení, když jsem se bavil s Felcmanem, říkal, že tam vytěžoval pár lidí, ale co přímo mu říkali, mi neříkal.

 

Na místě činu jsem viděl Felcmana, Kadeřábka, pan Kronďák z kriminálky na sto procent.

 

Nikdo mně k té věci nevyslýchal, ať už tehdy nebo později, akorát po pořadu na vlastní oči byla u mně doma inspekce MV, vyptávali se mi podobně jako zde přítomný soud, na věci kolem toho, nic nesepisovali, byli dva, byli to podplukovníci. Nehovořili o videozáznamu, o filmu, neukazovali mi žádné osoby, zda jsem je poznal či nikoli.

 

Poté, co psovod zavřel toho psa, jsem byl na místě činu ještě tak půl hodiny nebo hodinu, po celou dobu mé přítomnosti na místě činu byl pes zavřený.

 

Znal jsem Votěcha Pokošů, v minulosti jsem ho zatýkal za přepadení pošťačky. Na místě činu jsem si nevšiml, že je to právě on, na místě činu přímo jsem se nepohyboval, až později jsem se dozvěděl, že tam byl zastřelený Janda a bratři Pokošové, tehdy jsem si uvědomil, že ho znám. Nějaký popis pachatele mezi námi nekoloval, na oddělení jsme si povídali, kolovaly různé verze, ale to bylo jedna paní povídala, nedalo se to brát vážně. Až s odstupem času jsem se dozvěděl, že byl zatčen p. Kajínek.

 

K dotazu odsouzeného Kajínka:

 

Nevšiml jsem si , že by kdokoli jakkoli manipuloval s vozidlem na místě činu.

 

Obhajoba odsouzeného v souvislosti s hodnocením provedeného důkazu ( výslechu svědka Koleny ) tvrdí, že hodnocení provedeného důkazu tak, jak ji provedl nalézací soud  -  cituji:  „Lze tedy uzavřít, že výpověď svědka Koleny je sice formálně novým důkazem, který nebyl soudu dříve znám, ale jeho věrohodnost je tak malá, že nemůže být důvodem pro obnovu řízení, neboť již teď neobstojí v konfrontaci s dříve provedenými důkazy a nemohl by vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu.“ – je naprosto nesprávné. Jedná se zcela evidentně o pouhou spekulaci, přičemž soud nepřípustně hodnotí „věrohodnost“, tedy činí to, co by mělo být činěno až po případné obnově v novém řízení. Z tohoto důvodu je posouzení tohoto důkazu v rozporu se zákonem.

 

Stejně tak, jako i ve výše uvedených případech  tvrdí obhajoba odsouzeného, že i hodnocení provedeného  důkazu  znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, tak jak jej učinil nalézací soud je naprosto nesprávné.

 

Nalézací soud uvedl v odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, že:

 

„Soud pak k návrhu obhajoby provedl ještě další důkazy. Předně se jednalo o znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie ze dne 4. 4. 2004, který byl zpracován na žádost obhajoby a který měl být prostředkem k dosažení obnovy řízení ve výroku o trestu odnětí svobody na doživotí. Zde je třeba připomenout, že v původním řízení byl odsouzený zkoumán opakovaně a dne 12. 12. 1997 byl na jeho osobu vypracován revizní ústavní znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, který pak byl podkladem při hodnocení osoby obžalovaného a v konečném důsledku mimo jiné pro uložení trestu. K nově předloženému posudku lze říci pouze tolik, že se zabývá výhradně duševním stavem odsouzeného v současné době. V tomto ohledu posudku nelze nic vytknout a dobře by mohl posloužit například pro potřeby žádosti o podmíněné propuštění. Snad lze pouze vyslovit pochybnost nad objektivitou a vahou takových závěrů, když znalci neměli k dispozici kompletní spisový materiál. Nicméně ve vztahu k rozhodnutí soudu o uloženém trestu doživotí nemá tento důkaz žádný význam. Nepřináší totiž žádné nové skutečnosti, které by soudu v době rozhodování nebyly známé a v tomto směru nelze na základě takového důkazu povolit obnovu řízení. Posudek navíc ani neobsahuje žádnou polemiku se znaleckým posudkem tehdejším, nic mu nevytýká ani jej nijak nenapadá. Tehdejší závěry znalecké komise byly kategorické a nikdy nebyly zpochybněny žádným z rozhodujících soudů.“

 

Hodnocení tohoto důkazu nalézacím soudem je opět, tak jako u ostatních důkazů, naprosto nesprávné a neodpovídá obsahu provedeného důkazu. Pokud nalézací soud uvedl, že:

K nově předloženému posudku lze říci pouze tolik, že se zabývá výhradně duševním stavem odsouzeného v současné době“, pak toto tvrzení je naprosto nepravdivé.  V závěrech posudku je uvedeno – cituji :

 

K takto položeným otázkám znalci :

 

1)      Postačuje k podání znaleckého posudku ambulantní vyšetření odsouzeného?

2)      Trpí odsouzený v současné době, či trpěl odsouzený v minulosti nějakou duševní poruchou nebo chorobou?

3)      Jaká je možnost převýchovy (resocialisace) odsouzeného v současné době, zejména s ohledem na skutečnost, že odsouzený je ve vězení (vazba a výkon trestu) od 8.2.1994, tedy 10 let a s přihlédnutím k jeho jednání v době krátkodobého útěku z věznice v roce 2000, který trval 40 dní (od útěku k dopadení)?

4)      Jaká možnost převýchovy – resocialisace odsouzeného, byla možná v minulosti, (zejména v roce 1994, 1997 a dále) zejména s ohledem na nyní znalci zjištěnou strukturu osobnosti odsouzeného?

5)      Jaký byl vývoj osobnosti nyní odsouzeného v minulosti, zejména do roku 1994 a pak následně po roce 1994?

6)      Jaké morální a etické hodnoty má odsouzený, pokud lze kvalitu a kvantitu takovýchto hodnot znaleckým posudkem zjistit?

7)      Znalec nechť uvede, jakým způsobem se znalecky zjišťuje stupeň morálních a etických hodnot odsouzeného, pokud míra těchto hodnot má význam pro posouzení struktury osobnosti odsouzeného.

8)      Jak se liší morální a etické hodnoty odsouzeného co do kvality a kvantity od průměrné osoby současné populace, jsou – li vůbec změřitelné? (Jinými slovy též uvést, jaké morální a etické hodnoty má průměrná osoba současné populace, zejména vzhledem k posunu morálních a etických hodnot v letech 1992 – 2004, s přihlédnutím k odrazu těchto hodnot v jednání týkající se majetku, života, popřípadě zdraví druhých osob)

9)      Z čeho lze, z hlediska znalců, usuzovat na schopnost, či neschopnost převýchovy (resocialisace) odsouzeného?

10)  Je pobyt odsouzeného na svobodě nebezpečný a v případě že ano, z jakého důvodu?

11)  Navrhuje znalec u odsouzeného ochranné léčení a v případě že ano, v jaké formě?

12)  Uveďte i další skutečnosti, které jsou výsledkem provedeného vyšetření duševního stavu odsouzeného, pokud mají vztah, nebo jsou jinak důležité v souvislosti s výše uvedenou trestní věcí, a to i tehdy, kdyby ve výše uvedených otázkách nebylo zodpovězení

                                                           

Podali znalci tento posudek – závěr :

 

K položeným otázkám:

Ad 1.

Ambulantní vyšetření psychiatrické a psychologické postačuje k podání soudně znaleckého posudku.

Ad 2.

Z psychologického ani z psychiatrického hlediska nebylo zjištěno, že by odsouzený trpěl v současnosti nebo minulosti psychickou chorobou…. Osobnost je možno popsat jako iniciativní, energickou, vysoce exploračně excitabilní, dobrodružnou, málo úzkostnou, vytrvalou, spoléhající na sebe a své schopnosti, nezávislou na mínění druhých….  Intelekt ods. je v pásmu nadprůměru.  

 

Ad 3.

Možnost resocializace hodnotíme v současné době jako uspokojivou. Předpokládáme, že v případě, pokud by byl z vězení propuštěn, bude mít sklon vést život zaměřený na svoje potřeby, orientovaný na materiální hodnoty a rozvoj partnerského vztahu.

 

Ad 4+5.

Vzhledem ke struktuře osobnosti a životnímu stylu obv. a jeho pohybu v subpopulaci recidivistů byla schopnost resocializace v minulosti nižší než nyní. Jeho předcházející  kriminální kariéra byla kombinací počátečního vzájemného vlivu party vrstevníků, kteří se navzájem potencovali při své sociální a morální nezralosti v kriminální činnosti, kde za vyniknutí v očích kamarádů se považovalo být úspěšným v této činnosti, lepším než ostatní členové party,  její odmítnutí, pak prokázání slabosti a zesměšnění se v očích druhých, eventuelně být vyloučen z této společnosti. Zároveň to přinášelo účastníkům této kriminální činnosti zisk, kterým byli zvýhodněni oproti ostatním vrstevníkům, kteří tuto činnost neprováděli. Ods. Kajínek díky svému nadprůměrnému intelektu, manuální šikovnosti, cílevědomosti, dominanci,  sklonu k dobrodružnosti, schopnosti kooperovat s ostatními a sebezaměřenosti byl v této skupině spoluvrstevníků uznáván,  vynikal zde, přizpůsobil se jí, což ne na jednu stranu sytilo jeho potřebu vyniknutí nad ostatními a být úspěšný, na druhou stranu byl stále více vtahován do kriminálních aktivit s potřebou předvést něco nového, posléze i  zvítězit nad druhou stanou (policisty, strážnými), což bylo potencována jeho relativní nezralostí v sociální a morální oblasti (nebyla zde však úplná morální absence hodnot, ods. měl své hodnoty jako vztah k rodičům, sestře, přátelům, starším lidem, které dodržoval). Zároveň byl schopen dobře se přizpůsobit sociálnímu prostředí ve kterém žil (viz posudky vězeňské služby na ods., jeho vysoká autorita v podsvětí, jeho relativně dlouhá „přežití“ na útěcích apod.). Kdyby se v období dospívání dostal mezi skupinu vrstevníků, která by byla zaměřena jiným, pozitivnějším směrem, a sytila jeho výše uvedené rysy včetně potřeby dobrodružnosti a úspěšnosti, vyniknutí a uznání okolím, lze s  určitou pravděpodobností předpokládat, že by se vydal tímto směrem. Pokud se mu v kriminální činnosti a ve střetech s policií, vězeňskou službou a justicí dařilo, pokračoval ve svém dosavadním způsobu života. Pak však došlo k jeho zadržení v r. 93, dlouhodobému věznění, 2 nepodařeným útěkům, odsouzení na doživotí, jednomu přechodně podařenému útěku z Mírova, prozatím marným snahám k obnovení řízení s hrozbou dožití na relativně silně omezujícím prostředí oddělení doživotně odsouzených valdické věznice a k medializaci celé kauzy s mohutnou odezvou laické veřejnosti s následným silným zviditelněním odsouzeného ve veřejnosti a u ods. se začíná objevovat posun v jeho myšlení, prožívání, chování a jednání, kdy si uvědomuje, že může vyniknout jiným způsobem, legálním, ne tolik ohrožujícím jeho svobodu, kde může i slušně vydělat, být obdivován, uznáván a zároveň zvítězit „nad druhou stranou“, dochází k sociálnímu a rozumovému pragmatickému vyzrávání obv., začíná si uvědomovat, že plno lidí se staví na jeho stranu, podporuje ho, těší ho to, ale zároveň si uvědomuje, že tito lidé po jeho „případném propuštění“ od něj budou čekat jisté morální zásady, postoje, chování, a že by je případným kriminálním pokračováním kariéry zklamal.  Zároveň věkovým fyzickým a psychickým stárnutím dochází u ods. ke snížení akcentace  některých negativních povahových rysů, k většímu pragmatismu se snahou řešit věci „méně ostře a konfrontačně“. Ods. také udržuje pozitivní vztahy s prostředím mimo věznici, je schopen i dobrých vztahů v rámci věznice. Dále dochází k tomu, že díky medializaci jeho případu a tím ke zvýšení jeho popularity mezi laickou veřejností k nabídkám k zaměstnání a bydlení po eventuelním propuštění v budoucnosti, odsouzený je schopen legálně si vydělat „venku“ i během VTOS (viz reklamní bilboardová kampaň s jeho tváří  jedné české rozhlasové stanice). Tím se stává schopnost resocializace Jiřího Kajínka nyní relativně uspokojivou a větší než v minulosti.

 

Ad 6.

…, je … schopen postavit se za potřeby a blaho  jemu blízkých lidí a prosazovat je.

 

Ad 7.

Znalecké zjišťování stupně morálních a etických hodnot není možné pomocí jedné metody (např.dotazníkové či projektivní). Obvykle se vychází z řady informací (subjektivně anamnestických, objektivní anamnézy, pozorování chování ad.). Morální a etické hodnoty jsou součástí vyšetření struktury osobnosti, např. u tzv. anetické psychopatie se předpokládá nedostatečný rozvoj morálních a etických hodnot.

 

Ad 8.

V soudně znaleckém vyšetření je obecně problematické zachytit kvantitativně morální a etické hodnoty např. dotazníkovou metodou zaměřenou na tuto oblast…

 

Ad 9.

Na uspokojivou schopnost resocializace lze usuzovat podle absence těžké poruchy osobnosti (zjistili jsme jen dissociální rysy, ne přímo  poruchu osobnosti, nebyla zjištěna jiná specifická porucha osobnosti), přítomnost verbálního a přesvědčivého odsouzení svých předchozích kriminálních činů (krádeží ad.), částečně také změna postavení ve společnosti (proces stání se „celebritou“, ikonou, známým člověkem, možnost získání odpovídajících zisků-obživy legální cestou přijatelnou pro posuzovaného), existence určitého sociálního zázemí.

 

Ad 10.

Domníváme se, že by pobyt odsouzeného na svobodě z psychiatrického a psychologického hlediska by nemusel být nebezpečný pro zdraví spoluobčanů – nezjistili jsme přítomnost klinicky nápadné agresivity, nezdá se pravděpodobné, že by se stal  fyzicky agresivním z klinického hlediska.

 

Ad 11.

Z psychologického a psychiatrického hlediska není ochranné léčení nutné, za vhodné považujeme psychoterapeutické vedení.

 

Ad 12.

Nejsou.

Obhajoba odsouzeného tvrdí, že závěry znaleckého posudku byly novou skutečností, která by byla schopna přivodit jiné rozhodnutí o trestu. Proto je hodnocení tohoto důkazu nalézacím soudem nesprávné a jeho důsledkem je i napadené rozhodnutí.

 

                                                 Z á v ě r   :

Obhajoba odsouzeného  žádá, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2004 čj. 1 Nt 351/2004, kterým byl návrh odsouzeného Jiřího Kajínka na povolení obnovy ve věci Krajského soudu v Plzni sp.zn. 4T 25/95, jako nedůvodný zamítnut, a vrátil věc prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

 

Obhajoba odsouzeného oznamuje současně odvolacímu soudu, že odůvodnění stížnosti bude obhajobou dále doplněno v nejbližší době, neboť krátký časový úsek 3 dnů od doručení písemného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nepostačoval z technických důvodů k úplnému vypracování odůvodnění podané stížnosti. Stížnost byla podána po vyhlášení rozhodnutí dne 23. 9. 2004  ústně do protokolu o jednání a dále i písemně  dne 27.9.2004. Písemné vyhotovení usnesení Krajského soudu v Plzni  ze dne 23. 9. 2004 bylo obhájci doručeno až 8.11.2004.

 

S projevem nejhlubší úcty,                                         odsouzený Jiří Kajínek

                                                                                          za odsouzeného :

                                                                                 JUDr. Kolja Kubíček – obhájce

 

 


nahoru