1993    1994    1995    1996    1997    1998    1999    2000    2001    2002    2003    2004   


 Úvod
 Aktuálně
 Monitoring tisku
 Obnova řízení
 Guestbook
 Komentáře
 Na vlastní oči
 Reportáže
 Akce
 Fotogalerie
 Milost
 Stížnost k ÚS
 Usnesení NS
 Usnesení ÚS
 Rozhovor
 Vyšetřování
 Pochybení
 Rozsudek
 Zpráva VSČR
 Životopis
 Valdice
 Petice
 Chat
 Odkazy
 Napište nám



Rozsudek je ke stažení
jako dokumet word 605 kB (131 stran)
nebo Winzip         135 kB

                                                               4 T 25/95

 

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 

   

        Krajský Soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy  JUDr.Pravoslava Poláka a přísedících Jiřího Štětky a Františka Vavřince, v hlavním líčení konaném dne 23. června 1998,

t a k t o:

 Obžalovaní

1) Jiří Kajínek,

 

nar. 11.1.1961 v Chrudimi, bez zaměstnání, trvale bytem Praha 10, Křenická č. 811/48, t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve  Věznici Valdice,

 

2) Antonín Vlasák,

 

nar. 4.4.1951 v Klatovech, soukromý podnikatel, trvale bytem Malešice č.155, okr. Plzeň-sever,

 

3) Alexandr Hegedüs,

 

nar. 5.11.1960 v Písku, soukromý podnikatel, trvale bytem Praha 4, Hrabákova 1974, t.č. ve vazbě v jiné trestní věci ve Věznice Brno,

         

j s o u    v i n n i,

že

I. Obžalovaný Jiří Kajínek

 

     dne 30.5.1993, kolem 20.15 hodin v Plzni, na silnici vedoucí do Českého údolí, cca 15 metrů od křižovatky Klatovské třídy se silnicí do Českého údolí, za použití dvou samonabíjecích pistolí ráže 7.65 mm, zastřelil řidiče osobního automobilu, tov. zn. MAZDA 323 F, SPZ: PMM 28-31, Štefana Jandu, nar. 26.6.1966, když na něho vypálil nejméně pět střel, z nichž tři zasáhly jeho hlavu  a způsobily smrt, jejíž bezprostřední příčinou bylo střelné poraněni mozku, ve stejné době a na stejném místě, stejným způsobem, s obdobným záměrem usmrtit vypálil obžalovaný nejméně čtyři střely na spolujezdce poškozeného Jandy Juliána Pokoše, nar. 14.2.1968, kterému způsobil nástřel stěny břišní v oblasti podbřišku vlevo, nástřel hřbetu levého předloktí, zástřel břicha se vstřelem na levé boční ploše trupu zhruba ve výši 7. žebra se střelným kanálem pronikajícím do dutiny břišní mírně shora dolů, prakticky kolmo k podélné ose těla s průstřelem levého jaterního laloku, žaludku a zástřelem pravého jaterního laloku a zástřel hlavy se vstřelem ve vlasaté části čelní krajiny vpravo, přičemž střelný kanál pronikal oběma čelními laloky mozku do levé očnice,  kde způsobil těžké zranění levé oční koule, zmíněné střelné poraněni hlavy vedlo k těžkému pohmoždění mozku, což bylo bezprostřední příčinou smrti Juliána Pokoše dne 1.6.1993 v 17.00 hodin, dále v úmyslu usmrtit dalšího spolujezdce Vojtěcha Pokoše, nar. 19.3.1970, na tohoto obžalovaný vypálil nejméně čtyři střely, které zasáhly pravé předloktí a pravé stehno, levou hýždi a záda v oblasti druhého krčního obratle, přičemž otvor vstřelu byl nad hřebenem pravé lopatky a střelný kanál procházel svalstvem do oblasti šíje, střely nezasáhly žádné životně důležité orgány, avšak v případě, že projektil v případě zástřelu do lopatkové krajiny a šíje by vnikl z oblasti druhého krčního obratle do míšního kanálu a zde poranil míchu, mělo by to za následek prakticky okamžitou smrt poškozeného Vojtěcha Pokoše; tohoto jednání se obžalovaný Kajínek dopustil za úplatu nejméně 100.000,- Kč, vyplacenou mu obžalovaným Vlasákem prostřednictvím obžalovaného Hegedüse s tím, aby poškozeného Vlasáka zbavil vyděračů, při páchání tohoto jednání byl obžalovaný zároveň veden i snahou vyjít vstříc obžalovanému Hegedüsovi a imponovat jako zkušený profesionál,

 

t e d y

   

      jiného úmyslně usmrtil, takový čin spáchal na dvou osobách v úmyslu získat majetkový prospěch a zároveň se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného s tím, že takový čin bude spáchán na více osobách, v úmyslu získat majetkový prospěch, avšak k jeho dokonání nedošlo.

 

II. Obžalovaný Antonín Vlasák

 

      v přesně nezjištěné době v druhé polovině května 1993 využil

nabídky spoluobžalovaného Alexandra Hegedüse a jeho prostřednictvím kontaktoval obžalovaného Jiřího Kajínka s žádostí, aby za úplatu nejméně 100.000,- Kč ho zbavil vydírání ze strany Štefana Jandy a bratrů Vojtěcha a Juliána Pokošových, přičemž požadoval, aby vyděrači byli zastrašeni či zmláceni; obžalovaný Kajínek zadání splnil jednáním pod bodem I. výroku tohoto rozsudku, avšak bez vědomí obžalovaného Vlasáka překročil usmrcením poškozených danou úmluvu,

 

t e d y

 

jiného navedl, aby jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco opomenul.

 

III. Obžalovaný Antonín Vlasák

 

     v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu až květnu 1993 v Plzni si bez povolení příslušných státních orgánů opatřil pistoli nezjištěné značky ráže 7,65 mm bez označení, včetně dvou zásobníků a 16 ks nábojů a dále pistoli zn. GECADO ráže 6,35 mm, včetně jednoho zásobníku a 6 ks nábojů, v přesně nezjištěný den v květnu 1993 si od Petra Hurta prostřednictvím Františka Řezáče opatřil další pistoli nezjištěné značky ráže 9 mm a od zmíněného Františka Řezáče přesné nezjištěné množství nábojů stejné ráže; pistole ráže 7,65 mm a pistole ráže 6,35 mm byly i se střelivem vydány svědkem Josefem Tomáškem, u něhož je obžalovaný uschoval, dne 27.8_1993, pistoli ráže 9 mm odevzdal sám obžalovaný hned následující den po jejím získání Juliánu Pokošovi,

 

t e d y

 

bez povolení sobě opatřil zbraně a střelivo.

 

IV. Obžalovaný Alexandr Hegedüs

 

       poté, co se dozvěděl, že dne 30.5.1993 kolem 20.15 hodin v Plzni v blízkosti křižovatky Klatovské třídy se silnicí do Českého údolí došlo střelnou zbrani k usmrceni podnikatele Štefana Jandy, Juliána Pokoše a pokusu o usmrcení Vojtěcha Pokoše, za situace, kdy od poloviny května 1993 věděl o tom, že obžalovaný Vlasák je vydírán, a proto mu nabídl pomoc obžalovaného Kajínka, po seznámení obžalovaným Vlasákem dne 31.5.1993, že obětí vraždy byli právě vyděrači, o kterých se obžalovanému Hegedüsovi již dříve zmiňoval a po následné výzvě obžalovaného Vlasáka, aby obžalovaného Kajínka někam schoval, neoznámil bez odkladu policejnímu orgánu ani prokurátorovi, co je mu o tomto trestném činu a jeho pachateli známo,

 

t e d y

 

hodnověrným způsobem se dozvěděl, že jiný spáchal trestný čin vraždy podle § 219 tr.zák. a takový trestný čin neoznámil bez odkladu prokurátoru nebo bezpečnostnímu orgánu.

 

 

V. Obžalovaný Alexandr

 

 

    od 23.1. 1993, kdy se obžalovaný Kajínek nevrátil z přerušení výkonu trestu do Věznice Příbram, tomuto po přesně nezjištěnou dobu ukončenou zatčením obžalovaného Kajínka dne 8.2.1994 v Praze a dalších přesně nezjištěných místech napomáhal jednak poskytnutím finančních prostředků a především v srpnu 1993 opatřením cestovního pasu č. 1195951, řidičského průkazu č. 271370 AJ a občanského průkazu č. 320229 AK, všech dokladů vystavených na jméno Lukáš Voňavka, ačkoli věděl, že se jedná o osobu na útěku z výkonu trestu, proti níž je zároveň vedeno trestní stíhání,

 

t e d y

 

pachateli trestného činu pomáhal v úmyslu umožnit mu, aby unikl ( trestnímu stíhání a výkonu trestu.

 

VI. Obžalovaný Jiří Kajínek

 

       od přesně nezjištěného dne měsíce srpna 1993 do 8.2.1994, kdy byl zadržen, v Praze a na dalších místech používal jako pravé doklady, a to

 

- občanský průkaz ČSSR č. 320229 AK vystavený na jméno Lukáš Voňavka, nar. 10.7.1964, bytem Úvaly, okr. Praha-západ

-  cestovní pas ČSSR č. 1195951 vystavený na jméno Lukáš Voňavka,

nar. 10.7.1964,

- řidičský průkaz ČR č. 271370 AJ vystavený na jméno shora uvedeného držitele,

 

v nichž ve všech byla vyměněna jeho vlastní fotografií,

původní fotografie a nahrazena

 

t e d y

užil podstatně změněné veřejné listiny jako pravé.

 

VII. Obžalovaný Jiří Kajínek

     

     jako odsouzený rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 4 ze dne 20.9..1991, sp. zn.  5 T 16/91, k nepodmíněnému trestu odnětí  svobody v trvání 11 roků, poté, co bylo ředitelem Věznice v Příbrami rozhodnuto o přerušení výkonu trestu tohoto odnětí svobody na dobu od 08.00 hodin dne 21.1.1993 do 20.00 hodin dne 23.1.1993, se již do výkonu trestu odnětí svobody nevrátil a zdržoval se v Praze a na dalších místech v České republice až do svého zatčeni dne 8.2.1994,

 

t e d y

 

mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil účel trestu.

 

VIII. Obžalovaný Jiří Kajínek

 

     dne 23.7.1994 v 08.45 hodin při provádění vycházek obviněných ve vazební Věznici České Budějovice vyhnul krycí stropní pletivo vycházkového dvorce, poté vylezl na střechu věznice a po hromosvodu slezl do prostoru Vojenských staveb a odtud se pokusil o útěk směrem k zimnímu stadiónu v Českých Budějovicích, kde byl v prostoru přilehlého parkoviště zadržen hlídkou Policie ČR a Vězeňské služby ČR,

 

t e d y

 

podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu tím, že uprchl z vazby.

 

IX. Obžalovaný Jiří Kajínek

 

     v přesně nezjištěné době od 23.1.1993 do 8.2.1994 si bez řádného povolení opatřil a 'v bytě v Praze 10, Hostinské ulicí č. 516 a v bytě v Praze 9, Ctěnické ulici č. 696/15, přechovával střelby schopné zbraně, a to pistoli zn. SMITH & WIESSON model 439, výrobní číslo 743694, ráže 9 mm se zásobníkem a 9 ks nábojů, samopal zn. STAIER MANNLICHER TMP 9x19, výrobní číslo 50226, ráže 9 mm se čtyřmi kusy prázdných zásobníků, pistoli zn. FROMER, ráže 7,65 mm, výrobní číslo 81152 s tlumičem, prázdný zásobník, pistoli FN model 1906, ráže 6,35 mm Browning, výrobní číslo 314756, samopal vzor 58 V, ráže 7,62 mm s ramenní opěrkou a dvěma zásobníky svázanými náplastí s 58 ks nábojů, výrobní číslo 34512 V, samopal značky UZI se sklopnou ramenní opěrkou, ráže 9 mm, výrobní číslo 0822727, pistoli zn. FN model 1935, ráže 9 mm, výrobní číslo 77693a s jedním zásobníkem, pistoli zn. ČZ model 38, ráže 9 mm se dvěma zásobníky, brokovnici zn. MAVERICK, ráže 12 mm se čtyřmi kusy nábojů, výrobní číslo MV 46157, pistoli zn. WALTHER model P-38, ráže 9 mm, výrobní číslo 396 H se zásobníkem bez nábojů, pistoli zn. RECK, ráže 8 mm K se zásobníkem a třemi kusy nábojů s chemickou dráždivou látkou typu CS,.pistoli zn. ČZ model 75, ráže 9 mm Luger, výrobní číslo N 7311 se dvěma zásobníky, pistoli zn. ČZ model 83, ráže 7,65 mm, výrobní číslo 005466 a velké množství střeliva, a to nejméně 55 ks nábojů ráže 6,35 mm, 367 ks nábojů ráže 7,65 mm, 1.100 ks nábojů ráže 22 1.052 nábojů ráže 9 mm různých typů, 5.421 ks nábojů ráže 7,62 mm do SA 58 V, 794 ks brokových nábojů různých typů,

t e d y

bez povolení sobě opatřil a přechovával zbraň hromadně účinnou a hromadil zbraně a střelivo a takový čin spáchal ve větším

rozsahu,

 

čímž spáchali

 

Obžalovaný Jiří Kajínek

 

ad I.

 

trestný čin vraždy dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 219 odst.l,2 písm.a),f) tr.zák. ve znění zákona č. 557/1991 Sb., § 8 odst.l k § 219 odst. 1,2 písm.a),f) tr.zák. ve znění zákona č. 557/1991 Sb.,

 

ad VI.

 

Trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst.l tr.zák.,

 

ad VII.

 

trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.l písm.e) tr.zák.,

 

ad VIII.

 

trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.2 písm.b) tr.zák.,

 

ad IX.

 

trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.2 písm.a),b), odst.3 písm.b) tr.zák, ve znění zákona č. 290/93 Sb.,

 

Obžalovaný Antonín Vlasák

 

ad II.

 

návod k trestnému činu vydírání podle § 10 odst.l písm.b) k § 235 odst.l tr.zák.,

 

ad III.

 

trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.2 písm.b) tr.zák. ve znění zákona č. 557/1991 Sb..

 

Obžalovaný Alexandr Hegedüs

 

ad IV.

 

trestný čin neoznámení trestného činu podle § 168 odst.l tr.zák. ve znění zákona č. 557/1991 Sb.

 

ad V.

 

trestný čin nadržování podle § 166 odst.l tr.zák:,

a odsuzují se

Obžalovaný Jiří Kajínek

   

        Podle § 219 odst.2 tr.zák. za použití § 35 odst.l tr.zák. 29 odst.3 tr.zák, k výjimečnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody n a   d o ž i v o t í.

 

        Podle § 39a odst.2 písm.d) tr.zák. se tento obžalovaný pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do vězníce  s e  

z v ý š e n o u       o s t r a h o u.

 

        Podle § 55 odst.l písm.a) tr.zák. se obžalovanému Jiřímu Kajínkovi u k l á d á   trest propadnutí věcí - zbraní a střeliva specifikovaných v bodě IX. výroku o víně tohoto rozsudku.

 

Obžalovaný Antonín Vlasák

    

     Podle      § 235 odst.l tr.zák. za použití      § 35  odst.l tr.zák.

k úhrnnému      nepodmíněnému      trestu      odnětí      svobody v trvání     

š e s t n á c t i (16)        m ě s      í c ů.     

 

      Podle      § 39a odst.2      písm.b)      tr.zák.     se pro výkon trestu   zařazuje do      věznice s   d o z o r e m.   

 

       Podle § 55 odst.l písm.a) tr.zák. se tomuto obžalovanému

u k l á d á   trest  propadnutí věcí, a to pistole nezjištěné značky, ráže 7,62 mm, bez označení včetně dvou zásobníků a 16 ks nábojů a pistole zn. GECADO, ráže 6,35 mm, bez výrobního čísla včetně jednoho zásobníku a 6 ks nábojů, vydaných Josefem Tomáškem dne 27.8.1993.

 

Obžalovaný Alexandr Hegedüs

 

       Podle § 168 odst.l tr.zák. za použití § 35 odst.l tr.zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání

d v a c e t i d v o u (22)  m ě s í c ů.

 

       Podle § 39a odst.2 písm.c) tr.zák. se tento obžalovaný pro výkon trestu zařazuje do věznice s  o s t r a h o u.

 

      Podle § 228 odst.l tr.ř. se obžalovanému Jiřímu Kajínkovi

u k l á d á zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovna Plzeň, se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 31, PSČ 301 54, 52.066,- Kč.

 

Obžalovaní

 

a) bývalý major Policie ČR

 

Jiří Kreuzer,

 

nar. 20.7.1949 v Habartově, okr. Sokolov, bytem Dobřany, ulice Loudů 950, okr. Plzeň-jih, soukromý podnikatel,

 

b) bývalý podporučík Policie ČR

 

Jan Mikeš,

 

nar. 7.2.1962 v Klatovech, bytem Plzeň, Toužimská 21, soukromý podnikatel,

se zprošťují

 

Obžalovaný Jan Mikeš       podle § 226 písm.a) tr.ř.

Obžalovaný Jiří Kreuzer   

 

podle § 226 písm.b) tr.ř.

obžaloby Krajského státního zástupce v Plzni, sp.zn. Kv 2/93 ze dne 29.9.1995, podle které v době od 30.5.1993 do 12.11.1993 ovlivňováním svědků v trestní věci vraždy Štefana Jandy a Juliána Pokoše, pokusu vraždy Vojtěcha Pokoše spáchaných dne 30.5.1993 v Plzni, oba mařili odhalení pachatele tohoto trestného činu, ačkoli měli jako příslušníci Policie České republiky podle § 2 odst.l písm.d) zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR za povinnost odhalovat trestné činy a zjišťovat pachatele,

 

čímž měli spáchat

 

oba trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.l písm.a) tr.zák..

Odůvodnění

 

      Z důkazů provedených v hlavním líčeni vzal soud za prokázané, že obžalovaný Jiří Kajínek byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.9.1991, sp.zn. 5 T 16/91, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst.l tr.zák. pro trestné činy loupeže dle § 234 odst.l tr.zák. a útoku na veřejného činitele dle § 159 odst.1a, 2a tr.zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trváni 11 let. Pro jeho výkon byl zařazen do III. nápravně výchovné skupiny. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.10.1991, sp.zn. 5 To 390/91, byl v odvolacím řízení napadený rozsudek potvrzen a nabyl právní moci. Do výkonu trestu byla obžalovanému započtena vazba vykonávaná od 28.6.1990 do 30.10.1991 a téhož dne byl převeden do výkonu trestu do Věznice Příbram. Ve výkonu trestu byl obžalovaný Kajínek hodnocen velmi kladně, a proto byl často kázeňsky odměňován, až docílil nejvyšší kázeňské odměny spočívající v přerušení výkonu trestu. Ředitel NVÚ rozhodl o přerušeni výkonu trestu odnětí svobody dne 21.1.1993 s tím, že výkon trestu se přerušuje na dobu od 8.00 hodin téhož dne do 23.1.1993 do 20.00 hodin (č.l. 220). V době přerušeni výkonu trestu se obžalovaný měl zdržovat u Evy a Petra Musilových, na. adrese Praha 10, Křenická 811/48, tedy ve svém trvalém bydlišti. Poté, co se obžalovaný tímto způsobem ocitl na svobodě, snažil se o revizi svého případu. Když zjistil, že ani  jeho audience u ministra spravedlnosti neměla kýžený efekt, rozhodl se do výkonu trestu nevrátit a až do svého zatčení dne 8.2.1994 se zdržoval v Praze a na dalších v České republice (bod VI. obžaloby, bod VII. výroku odsuzujícího rozsudku).

 

      V hlavním líčení se obžalovaný Kajínek odmítl k věci vyjádřit, postupem podle 207 odst.2 tr.ř, byla přečtena jeho výpověď z přípravného řízení na č.l. 2607-17, v níž spáchání trestné činnosti doznával a vysvětloval své pohnutky. Kromě svého doznání je obžalovaný usvědčován listinnými důkazy založenými na č.l. 198-251, výpovědí svého vychovatele z výkonu trestu svědka Kopečného (č.l. 3913-17, 6141), tehdejšího zástupce ředitele ve Věznící Příbram Jiřího Maršálka (č.l. 4007-10, 6482-4) a svědka Ing. Petra Musila (č.l. 6413-16), který se vyjadřoval i ke svým kontaktům s obžalovaným a jeho snaze o revizi případu. K životu obžalovaného na útěku se vyjadřovaly také svědkyně Špálová a Slavíková. Posledně zmíněná svědkyně v přípravném řízení popisovala i zákrok - zatčení obžalovaného (č.l. 413-16). K tomu byl před soudem vyslechnut utajený svědek s krycím jménem "Josef Novák" (č.l. 4071-2, 6118). Podle názoru zdejšího soudu byly již v přípravném řízení splněny podmínky stanovené § 55 odst.2 tr.ř., neboť tento svědek pracuje jako člen zásahové jednotky a je zájem na tom, aby jeho tvář a generálie zůstaly pro veřejnost utajeny. V případě prozrazení totožností by tomuto svědkovi s ohledem na povahu jeho činnosti mohlo hrozit vážné nebezpečí. Ve smyslu § 209 odst.2 tr.ř, byla ověřena i věrohodnost tohoto svědka vyžádáním opisu rejstříku trestů, který je založen v přílohové obálce. Potřebné údaje o předchozím odsouzení obžalovaného zjistil zdejší soud z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. S T 16/91. Další důkazy vztahující se k zatčení obžalovaného budou rozebrány v souvislosti s dokazováním bodu IX. výroku tohoto rozsudku.

 

      Shora uvedeným jednáním naplnil obžalovaný Kajínek všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.l písm.e) tr.zák., neboť mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil účel trestu. Za takové závažné jednání spáchané v úmyslu přímém s cílem zmařit účel a výkon pravomocně uloženého nepodmíněného trestu je třeba považovat skutečnost, že obžalovaný se nevrátil do Věznice v Příbrami a více než 1 rok se trestu úspěšně vyhýbal. Na protiprávnosti tohoto jednání a hodnocení jeho společenské nebezpečnosti nemění nic ani argumentace obžalovaného, který vysvětloval, že pro tento krok se rozhodl až potom, co jeho předchozí pokusy o revizi případu selhaly.

 

         S ohledem na skutečnost, že po obžalovaném bylo vyhlášeno celostátní pátrání, nemohl vystupovat pod vlastní totožností.

Nejprve používal doklady svého známého, původně spoluobžalovaného Jaroslava Ďurčiho, nar. 2.1.1964, pod jeho jménem a na jeho doklady uzavřel dne 31.3.1993 v Praze smlouvu o pronájmu bytu č. 37 v Praze 10, Hostinské ul. č. 516 s Evou Balcerovou a následně dne 21.9.1993 dokonce na dopravním inspektorátu Policie ČR přihlásil obžalovaný Ďurči na svoje jméno osobní automobil tov.zn. Mercedes 230 E, SPZ: AEJ 26-16, jehož skutečným majitelem byl právě obžalovaný Kajínek. Od přesně nezjištěného dne v srpnu 1993 až do svého zadržení 8:2.1994 používal obžalovaný Kajínek jako pravé doklady, které mu opatřil spoluobžalovaný Hegedüs, a to občanský průkaz, cestovní pas a řidičský průkaz na jméno Lukáš Voňavka, nar. 10.7.1964, bytem Úvaly, okr. Praha-západ. Ve všech těchto dokladech byla vyměněna původní fotografie a nahrazena fotografií obž. Kajínka (bod V. obžaloby, bod VI. rozsudku). Obžalovaný Hegedüs, který svému příteli - obžalovanému Kajínkovi tyto doklady opatřil a přitom věděl, že se jedná o osobu na útěku z výkonu trestu, proti které je vedeno trestní stíhání, obžalovanému Kajínkovi napomáhal i poskytnutím finančních prostředků (bod IX. obžaloby, bod V. rozsudku).

 

      Obžalovaný Kajínek odmítl v hlavním líčení k této věci vypovídat (č.l. 5927), postupem podle § 207 odst.2 tr.ř. byla přečtena část jeho výpovědi z přípravného řízení na č.l. 2573, kde uvedl, že svědka Voňavku osobně nezná, ale podle dokladů zřejmě existuje. Jinak již před vyšetřovatelem při další pokusu o jeho výslech odmítl obžalovaný odpovědět na otázku, kde sehnal, nebo kdo mu sehnal výše uvedené doklady s tím, že i když to vyšetřovatel ví, nebude k tomu vypovídat (č.l. 2594). Stejně tak obžalovaný Hegedüs v hlavním líčení odmítl k této věci vypovídat (č.l. 5933), jeho výpověď k tomuto bodu obžaloby z přípravného řízení na č.l. 2628-38, 2660-7 je ve vztahu k obžalovanému Kajínkovi nepoužitelná, neboť byla učiněna ještě předtím, než obžalovaný Kajínek byl pro tento skutek stíhán, když od 1.1.1994 s účinností novely trestního řádu nemohlo být zahájeno trestní stíhání ve věci samé. Při dalším pokusu o výslech v přípravném řízení tento obžalovaný již nevypovídal (č.l. 2681-2), ve svém písemném vyjádření založeném na č.l. 6858-61a obžalovaný Hegedüs doznal, že skutečně obžalovanému Kajínkovi tyto doklady opatřil (č.l. 6861a).

 

       Vina obžalovaného Kajínka v bodě VI. tohoto rozsudku je kromě písemného vyjádření spoluobžalovaného Hegedüse prokazována fotokopiemi dokladů na č.l. 1890-902, 1904-12 a příslušnými zprávami na č.l. 1889 a 1903 (pozor na změnu číslování ve spise). Ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha na č.l. 1876-84 vyplývá, že předložené doklady vystavené na jméno Lukáš Voňavka jsou ve svých tiskopisech pravými doklady, v cestovním pase, občanském průkazu i řidičském průkazu však byla odstraněna původní fotografie a nahrazena fotografií současnou - tedy fotografií obžalovaného Kajínka, u kterého byly doklady zajištěny při jeho zatčení (č.l. 2310). Svědek Voňavka v hlavním líčení usvědčil obžalovaného Hegedüse a vysvětlil, jakým způsobem se jeho doklady dostaly k dalším osobám (č.l. 6127-8). Přitom logicky vysvětlil, proč při prvé výpovědi v přípravném řízení vypovídal odlišně. Svědkyně Balcerová v řízení před soudem potvrdila, že obžalovaný původně používal doklady spoluobžalovaného Ďurčiho (č.l. 6498-501). Přes námitky obžalovaného Kajínka byl v hlavním líčení postupem podle § 211 odst.2 písm.a) tr.ř. přečten protokol o výpovědi svědka Trošnera založený na č.l. 4241-4. Svědka Trošnera je totiž třeba považovat za nezvěstného ve smyslu § 211 odst.2 písm.a) tr.ř., neboť z opakovaně vyžadovaných zpráv z centrálního registru obyvatel vyplývá, že není hlášen na jiné adrese, než, na kterou byl opakovaně jako svědek obesílán, veškerá předvolání se vrátila jako nedoručená či nedoručitelná a efekt neměly ani žádosti o předvedení tohoto svědka (č.l. 5738, 6088, 6092, 6098, 6531, 6536, 6572, 6574, 6649, 6686). S ohledem na tyto skutečnosti nemohlo být vyhověno žádosti obžalovaného Kajínka, aby tento svědek byl vyslechnut osobně před soudem (č.l. 6702). Námitky ze strany obžalovaného k této výpovědi se však vztahovaly spíše k jednání pod bodem I., proto je není na tomto místě nutno rozebírat.

 

          Shora uvedeným jednáním r.naplnil obžalovaný Kajínek všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst.l tr.zák., neboť užil podstatně změněné veřejné listiny jako pravé. Oproti obžalobě nedošel soud k závěru, že by obžalovaný Kajínek užil padělané veřejné listiny, protože ze zmíněného znaleckého posudku KÚ Praha vyplývá, že doklady byly vystaveny na pravých tiskopisech. Šlo tedy výhradně o užívání dokladů, v nichž výměnou původní fotografie a jejím nahrazením fotografií obžalovaného Kajínka došlo k podstatné změně obsahu. Občanský průkaz, cestovní pas a řidičský průkaz je třeba považovat za veřejnou listinu, neboč jde o dokumenty vydané státním orgánem v rámci jeho pravomoci předepsaným způsobem, přičemž tyto dokumenty zjišťují určitý stav a zakládají práva nebo povinnosti. Tohoto jednání se obžalovaný Kajínek dopustil úmyslně, a to v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm.a) tr.zák., neboť' potřeboval pozměněné doklady pro vlastní potřebu, aby nadále pátrání po jeho osobě bylo bezúspěšné.

 

       Obžalovaný Hegedüs v přípravném řízení i ve svém písemném vyjádření předloženém v závěru hlavního líčení doznával, že spoluobžalovanému Kajínkovi opatřil doklady na jméno Lukáše Voňavky, doznával i to, že mu poskytl finanční prostředky, a to v době, kdy si byl plně vědom, že obžalovaný Kajínek je na útěku z výkonu trestu a v té souvislosti je proti němu vedeno trestní stíhání. Jeho vina je prokazována již zmíněnou výpovědí svědka Voňavky a fotokopiemi příslušných dokladů.

        Shora uvedeným jednáním pod bodem V. výroku rozsudku (bod IX. obžaloby) spáchal obžalovaný Hegedüs trestný čin nadržování podle § 166 odst.l tr.zák., neboť pachateli trestného činu pomáhal v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání a výkonu trestu. Především jednání tohoto obžalovaného směřovalo k pomoci obžalovanému Kajínkovi, aby unikl výkonu trestu, do něhož se po jeho přerušení nevrátil, o čemž obžalovaného Hegedüse informoval. V době, kdy obžalovaný Hegedüs spoluobžalovanému pomáhal, ten již naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.l písm.e) tr.zák., obžalovaný Hegedüs tedy pomáhal i v úniku obžalovaného Kajínka před trestním stíháním (č.l. 2629). Součástí pomoci bylo i opatření dokladů od svědka Voňavky, v úvahu přicházelo tedy účastenství k trestnému činu dle § 176 odst.l tr.zák.. Soud je  však toho názoru, že tento trestný čin byl pouze prostředkem k páchání trestného činu dle § 166 odst.l tr.zák., jedná se tedy o faktickou konsumpci.

 

      V přesně nezjištěné době, poté, co se obžalovaný Kajínek nevrátil do výkonu trestu si bez řádného povolení opatřil a v obou jím užívaných bytech v Praze přechovával střelby schopné zbraně specifikované pod bodem IX. výroku tohoto rozsudku a větši množství střeliva detailně popsaného tamtéž. Takto ozbrojen byl až do svého zatčení, kdy veškeré zbraně a střelivo byly zajištěny (bod VIII. obžaloby).

        Obžalovaný Kajínek nejprve v hlavním líčení odmítl vypovídat, později poukázal před soudem na to, že na místě, kde byly nalezeny ostatní zbraně, byly uloženy ještě další dvě pistole a větší finanční obnos. Tyto dvě pistole a peníze však podle policie nalezeny nebyly, a to přesto, že obžalovaný konkrétně popsal místo, kde peníze byly uloženy. Se zřetelem ke skutečnosti, že později svědkyně Balcerová nalezla pod kobercem v obálkách finanční hotovost, došel obžalovaný Kajínek k závěru, že obě pistole a částku 500.000,- Kč si někdo z policistů ponechal (č.l. 6501). V přípravné řízení na č.l. 2570-4, tedy před sdělením obvinění pro nedovolené ozbrojování (č.l. 2598) se obžalovaný vyjadřoval k jednotlivým zbraním, připouštěl, že nevlastní zbrojní průkaz a vysvětloval, že zbraně a náboje měl z toho důvodu, že  jde o jeho zálibu. Podle názoru soudu je však tato výpověď z přípravného řízení nepoužitelná, neboť se nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon a obviněný Kajínek byl v přípravném řízení k těmto skutečnostem vyslýchán ještě předtím, než mu zákonným způsobem bylo sděleno obvinění. Před vyšetřovatelem se k věci již odmítal poté vyjádřit (č.l. 2600).

 

     Vina obžalovaného Kajínka v tomto bodě je prokazována nejen z jeho částečného doznání na č.l. 6501, ale především protokoly o domovních prohlídkách na č.l. 1974-7, 1987, protokolem o ohledání místa činu na č.l. 2068-70, protokolem o prohlídce jiných prostor na č.l. 2065-7, příslušnou fotodokumentací a dále znaleckými posudky z oboru balistiky na č.l. 1845-54 a daktyloskopie na č.l. 1871-2. Rovněž k tomuto bodu obžaloby byl před soudem vyslechnut již zmíněný utajený svědek "Novák", který popisoval okolnosti zatčení obžalovaného včetně toho, že ten byl při zákroku ozbrojen a klad odpor.

 

      Shora uvedeným jednáním pod bodem IX. výroku spáchal obžalovaný trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.2 písm.a),b), odst.3 písm.b) tr.zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb., neboť bez povolení - bez zbrojního průkazu sobě opatřil a přechovával zbraň hromadně účinnou (za takovou zbraň je třeba považovat zajištěné samopaly, které při obvyklém použití jsou způsobilé současně usmrtit více lidí, nebo jim způsobit těžkou újmu na zdraví) a hromadil zbraně a střelivo a takový čin spáchal ve větším rozsahu. Ve smyslu § 16 odst.l tr.zák. bylo jednání obžalovaného posuzováno podle trestního zákona účinného v době spáchání, neboť pozdější novela trestního zákona není pro obžalovaného příznivější. Proto je také třeba vycházet z pojmů vysvětlených v zákoně č. 147/1983 Sb. o zbraních a střelivu ve znění platném v té době. Za zbraně tedy nelze považovat

jakýkoli předmět způsobilý učinit útok proti tělu důraznějším ve smyslu § 89 odst.5 tr.zák., ale výhradně střelné zbraně podléhající povolovacímu řízení a evidenční povinnosti. Těmi jsou bezesporu všechny zbraně uvedené ve výroku pod bodem IX. a tam uvedené střelivo různých typů. Obžalovaný si tyto zbraně bez povolení opatřil, již tím došlo k naplnění znaků výše uvedené skutkové podstaty a dále je přechovával, pod čímž se rozumí jakýkoli  způsob držení zbraně. Přitom si tyto zbraně postupně opatřoval, čímž je ve smyslu trestního zákona hromadil. Podle názoru zdejšího soudu tento čin spáchal obžalovaný ve větším rozsahu, neboť si opatřil a přechovával více zbraní hromadně účinných, větší počet dalších střelných zbraní a větší množství střeliva - nábojů. Ve smyslu § 88 odst.l tr.zák. je třeba považovat spáchání činu "ve větším rozsahu" z takovou okolnost, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Proto při právním posouzení byla použita kvalifikovaná skutková podstata třetího odstavce zmíněného zákonného ustanoven. Mezi zbraněmi zajištěnými u obžalovaného byla i plynová  pistole zn.   RECK  ráže 8 mm K, se zásobníkem  a třemi kusy nábojů s chemickou dráždivou látkou typu CS. Podle současné právní úpravy v návaznosti na nový zákon o střelných zbraních č. 288/1995 Sb. nepodléhají registraci plynové zbraně, u nichž energie střely dosahuje nejvíce 10 J. Ve vztahu k této zbrani by podle současné právní úpravy tedy obžalovaný nespáchal trestný čin. Za situace, kdy však soud používal pro něho jinak příznivější původní úpravu, musel vycházet z komplexu blanketních předpisů, na které ustanovení § 185 tr.zák. v té době odkazovalo, což znamená, že i opatření a přechovávání zmíněné plynové pistole v té době bylo nedovoleným ozbrojováním, a to právě s přihlédnutím ke skutečnosti, že šlo pouze o jednu z velkého množství dalších zbraní. Trestný čin nedovoleného ozbrojování je úmyslným trestným činem, obžalovaný, jehož zálibou jsou střelné zbraně, nepochybně věděl, že nemá oprávnění k jejich opatření či přechovávání. Rovněž tento čin spáchal v úmyslu přímém. Pokud ve výčtu zbraní a stanovení množství střeliva uvedeného ve výroku pod bodem IX. došlo k odlišnostem oproti obžalobě, je to způsobeno tím, že zdejší soud v poradě zjistil početní nesprávnosti v obžalobě.

        Z důkazů provedených v hlavním líčení bylo dále zjištěno, že obžalovaný Antonín Vlasák byl vydírán poškozeným - soukromým podnikatelem Štefanem Jandou a jeho ochrankou - poškozenými bratry Vojtěchem a Juliánem Pokošovými. Údajným důvodem pro poškozeného Jandu byly neshody ohledně zaplacení restaurace v Kozolupech. Hostinec Na křižovatce v Kozolupech č. 62, okr. Plzeň-sever, vydražil poškozený Janda ve veřejné dražbě dne 31.8.1991 za cenu 1.358.000,- Kč (č.l. 571). K zaplacení ceny si vzal úvěr od Komerční banky, pobočky Tachov, když úvěrová smlouva č. 048/05/91/20 byla uzavřena dne 10.9.1991 (č.l. 572-4). Zároveň s touže pobočkou téhož peněžního ústavu uzavřel poškozený Janda dne 12.9. 1991 další úvěrovou smlouvu č. 049/05/91/10 na rekonstrukci, vybavení a zásoby do vydraženého hostince v Kozolupech v celkové výši 450.000,- Kč (č.l: 575-7). Dne 23.10.1991 poškozený Janda prodával zmíněnou nemovitost Milanu Kolářovi, Petru Hájkovi, Antonínu Vlasákovi a manželům Zuzaně a Milanu Kuglerovým, z nichž každý vlastnil jednu čtvrtinu podílu (č.I. 594, 650). Svědek Kulger za sebe i za svoji manželku převedl svůj vklad na obžalovaného Vlasáka, který byl jeho společníkem ve společnosti s ručením omezeným CARAI Plzeň se sídlem v Plzni, Staniční č. 41 (č.l. 655-6). Dne 24.10.1991 zakoupil obžalovaný Vlasák spoluvlastnické podíly k uvedené nemovitosti i od Petra Hájka a Milana Koláře za 1.000.000,- Kč od každého prodávajícího s tím, že vlastníkem se stává zmíněná s.r.o. CARAI (č.l. 650). Společnost CARAI byla zrušena dne 30.5.1992 (č.l. 658 p.v.) S tím, že celé jmění, tedy včetně vlastnického práva k restauraci v Kozolupech, přechází dnem výmazu na právního nástupce, jímž je obchodní společnost TOMIR s.r.o. se sídlem v Malešicích č. 115 (č.l. 684). Tato firma zastoupená. obžalovaným Vlasákem jako jednatelem a zároveň ředitelem uzavřela smlouvu o úvěru s Komerční bankou a.s_, pobočkou Plzeň-sever č. 3/S/92/Klt., ze dne 13.8.1992 na nákup, rekonstrukci a vybavení hotelu v Kozolupech v celkové výši 7.000.000,- Kč. Závazek byl zajištěn zřízením zástavního práva k nemovitosti čp. 62 včetně příslušenství v katastrálním území Kozolupy (č.l. 775-82). Motivem sporů mezi poškozeným Jandou a obžalovaným Vlasákem, které započaly již v roce 192 a poté byly přerušeny v důsledku zdravotní indispozice Štefana Jandy způsobené v důsledku jeho zdravotní nehody, byl právě posledně zmíněný úvěr získaný obžalovaným na jeho firmu TOMIR ve výši 7.000.000,- Kč. Poškozený Janda, který původně nemovitost prodal shora uvedeným spoluvlastníkům za odhadní cenu se dožadoval, aby mu byla doplacena určitá částka mimo kupní smlouvu s tím, že kupní smlouva byla uzavírána na nižší prodejní cenu z toho důvodu, aby nebylo třeba platit tak vysokou daň. K tomu však nedošlo a mezitím byla celá nemovitost převedena na obžalovaného Vlasáka, resp. jeho firmu. Proto všichni předchozí společníci odkazovali poškozeného Jandu s jeho požadavky výhradně na obžalovaného Vlasáka, který však odmítl jakoukoli další částku uhradit s poukazem na to, že v objektu nebyla nezávadná voda, na což poškozený Janda jako prodávající neupozornil. Navíc v době, kdy nemovitost v Kozolupech byla použita jako zástava ke krytí úvěru ve výši 7.000.000,-Kč pro firmu TOMIR, zůstal v Komerční bance - pobočce Tachov, ničím nekrytý, nesplacený úvěr poskytnutý poškozenému Jandovi ke dni 10.1.1992 ještě ve výši 680.000,- Kč, včetně dalšího nesplaceného úvěru ve výši 450.000,- Kč _ poskytnutého na rekonstrukci, vybavení a zásoby zmíněného hostince. Štefan Janda tedy snadno mohl dospět k závěru, že se obžalovaný Vlasák jako majitel firmy TOMIR na jeho účet obohatil a rozhodl se proto až pro použití nelegálních cest k zaplacení svých pohledávek z prostředků, které získal právě obžalovaný Vlasák (č.l. 769-70). Protože poškozený Janda neměl splaceny zmíněné úvěry, odmítala mu banka poskytnout pro jeho podnikání další úvěr. Rozhodl se tedy, že bude vymáhat nejen zaplacení svých úvěru, ale i jakési odškodné. V tomto směru se obrátil nejen na obžalovaného Vlasáka, ale i na svědky Hájka a Koláře, přičemž všem vyhrožoval použitím fyzického násilí proti nim, jejich rodinám i jejich majetku. Svědci Hájek a Kolář se nátlaku podvolili, svědek Hájek zaplatil Jandovi z prostředků svého nového společníka svědka Žíly počátkem května 1993 jednak 400.000,- Kč v hotovosti, jednak 1.157.368,- Kč, dne 17.5.1993 svědek Žíla převedl ze svého účtu 28849-401 vedeného u pobočky Komerční banky v Tachově na úvěrový účet č. 318-155858-401 vedený v souvislosti s úvěrovou smlouvou poškozeného Jandy na rekonstrukci hostince v Kozolupech (č.l. 4903). V té souvislosti podepsali svědci Milan Kolář a Petr Hájek obžalovanému Jandovi tzv. dlužní úpis založený ve fotokopii na č.l. 2239 s tím, že 13.5.1993 proběhlo předběžné jednáni o výši odstupného 2.500.000,- Kč s tím, že se zavazují dlužnou částku vrátit nejpozději do předběžného jednáni vůči panu Vlasákovi. Zároveň na této listině bylo potvrzeno převzetí finanční hotovosti 400.000,- Kč i zmíněný převod na úvěrový účet. Následně dne 20.5.1993 se svědci Hájek a Kolář sešli s obžalovaným Vlasákem s tím, že výši odstupného vymáhaného panem Jandou v současné době dořeší obžalovaný Vlasák (č.l. 2240).

 

     Nejdůrazněji vymáhal poškozený Janda vyrovnání právě na obžalovaném Vlasákovi, a to za výrazně aktivity svých ochránců - bratrů Pokošů. Nejprve sháněli obžalovaného Vlasáka v jeho bydlišti, kde však zastihli pouze jeho syna Petra. Tomu vyhrožovali fyzickou likvidací, jeden z Jandových ochránců ho ohrožoval pistolí a vzápětí ho udeřil pěstí do obličeje (č.l. 6121). Potom odjeli. Petr Vlasák spěchal o incidentu informovat svého otce do jeho kanceláře na restaurací Na Májovce, na Klatovské tř. v Plzni. Obžalovaný Vlasák se okamžitě telefonicky

spojil s poškozeným Jandou a poté, co mu Janda do telefonu dále vyhrožoval a nadával s tím, že za chvíli za ním přijede, vytočil číslo 158 a oznámil celý běh událostí Policii ČR. Asi po 5 minutách přijel Štefan Janda za obžalovaným. Při vzájemném jednání. v kanceláři obžalovaného na něm poškozený již požadoval vyrovnání, a to 3.000.000,- Kč od každého z kupujících nemovitosti v Kozolupech (č.l. 2693). V průběhu rozhovoru obžalovaného s poškozeným se dostavili policisté, kterým obžalovaný vylíčil celou situaci, včetně toho, že byl fyzicky napaden jeho syna a je jím vyhrožováno zabitím, syn byl ohrožován i střelnou zbraní. Nato policisté provedli kontrolu občanských průkazů a řekli, že jsou pro důležitější věci a odešli. Přitom o prošetření hlášení nesepsali žádný záznam (č.l. 2430). Poškozený Janda se obžalovanému vysmíval, že má všude na policií známé. Po odchodu policistů do kanceláře obžalovaného bez zaklepání vstoupili oba bratři Pokošové a po krátkém rozhovoru s nimi Janda upozornil obžalovaného, že jeho lidé drží jako rukojmí mladšího syna obžalovaného Vlasáka a jeho družku a vyhrožoval, že jeho družku znásilni, vykuchají a synovi prostřelí břicho a kolena pokud "nenavalí peníze". Ze strachu o rodinu se obžalovaný Vlasák snažil s Jandou domluvit s tím, že nemá požadovanou částku, ale je ochoten nějakou částku zaplatit a zbytek formou splátek. Mezitím bratři Pokošové okatě manipulovali se střelnými zbraněmi. V důsledku popsaného nátlaku obžalovaný Vlasák vlastnoručně sepsal dlužní úpis s tím, že do 26.5.1993 poškozenému Jandovi splatí půjčku v hodnotě 3.000.000,- Kč a do této doby mu dává jako zástavu své dva automobily Renault Trafic a Mercedes Benz 123 s tím, že, nebude-li dlužná částka uhrazena v termínu do 26.5.1993, bude každým dnem zaplaceno 100.000,- Kč navíc a pokud do týdne od uplynutí stanovené lhůty nebude zaplaceno, bude obžalovanému odebrán zmíněný Mercedes (č.l: 2234-5). Následujícího dne byl celý dlužní úpis přepsán na stroji s dodatkem, že zástava automobilů a případné převedení Mercedesu Benz na poškozeného Jandu nezbavují obžalovaného Vlasáka povinnosti nadále splácet leasingové splátky (č.l. 2236). Jeden z bratrů Pokošů odvezl vozidlo Mercedes, syn obžalovaného Petr Vlasák dojel do trvalého  bydliště pro vozidlo Renault Trafic a odvezl ho do fitnescentra  poškozeného Jandy. Ještě následující den učinil obžalovaný Vlasák další oznámení na policii, a to na Obvodním oddělení v Touškově.

S ohledem na předchozí varování ze strany poškozeného Jandy policistům pouze sdělil, že věc oznamuje pouze pro jejich informaci a odešel. Na jeho oznámení však nebylo bezprostředně reagováno a záznam o oznámení byl sepsán až dodatečně po spáchané vraždě (č.l. 2429-30). Ještě 18.5.1993 zaplatil obžalovaný Vlasák Štefanu Jandovi v hotovostí 200.000,- Kč (č.l. 2237). Následně bratři. Pokošovi, eventuelně Štefan Janda navštěvovali obžalovaného Vlasáka takřka každý den, nebo s nám alespoň byli v telefonickém spojení a on jim musel vysvětlovat, jak pokračuje ve shánění peněz. Přitom Štefan Janda připravil jakési nevyplněné formuláře, jednak ve formě dlužního úpisu, jednak ve formě potvrzení o převzetí hotovostní zálohy, na nichž nebylo vyplněno datum a bylo předepsáno jméno obžalovaného Vlasáka. Tyto doklady byly nalezeny v kufříku u umělé koženky černé barvy, který vydala po smrti svého bratra policistům svědkyně Marta Pokošová (č.l. 2246-52). Obžalovaný Vlasák, který neuspěl a nezískal pomoc Policie ČR ani 12.5.1993, ani následujícího dne (byt v druhém případě neposkytl potřebnou součinnost) se rozhodl vyřešit svoji svízelnou situaci tím, že s ohledem na romský původ bratrů Pokošů telefonicky požádal o pomoc svědka Dezidera Baloga (č.l. 2694, 6487-8). Svědek Dezider Balog byl v té době poslancem parlamentu

a požíval mezi Romy určité autority. Ten však bratry Pokošovy osobně neznal a obrátil se na svého bratra Rudolfa Baloga s tím, aby bratrům Pokošovým domluvil, ať zvolí mírnější prostředky, že obžalovaný Vlasák je ochoten a schopen své závazky splnit. Svědek Rudolf Balog se domluvil se svědkem Petrem Hurtem a informovali obžalovaného Vlasáka, že ochranku poškozenému Jandovi dělají bratři Pokošovi a chtěl po něm 100.000,- Kč, za to, že jim domluví, aby od vydírání odstoupili, že obžalovaný Vlasák později zaplatí (č.l. 2694-5, 6491-2). Jednání těchto svědků s bratry Pokošovými však bylo neúspěšné, přičemž s ohledem na výpověď svědka Pokoše a soudní minulost Rudolfa Baloga a Patra Hurta (č.l. 5699-700, 5712-13), má soud pochybnosti, zda vůbec tito svědci měli od počátku v úmyslu obžalovanému Vlasákovi pomoci. Když se obžalovanému Vlasákovi tímto způsobem nepodařilo vyřešit svoji tíživou situaci, rozhodl se opatřit si další zbraň, a to přesto, že v té době neměl zbrojní průkaz. V přesně nezjištěný den v květnu 1993 si obžalovaný Vlasák od svědka Hurta prostřednictvím Františka Řezáče opatřil pistoli nezjištěné značky ráže 9 mm a od zmíněného Františka Řezáče přesně nezjištěné množství nábojů stejné ráže. Kromě toho v přesně nezjištěné době předcházející opatření této zbraně již v měsíci dubnu - květnu 1993 si v Plzni bez povolení příslušných státních orgánů opatřil od neznámé osoby na burze pistoli nezjištěné značky ráže 7,65 mm bez označení, včetně dvou zásobníků a 16 ks nábojů a dále pistoli zn. CECADO ráže 6,35 mm, včetně 1 ks zásobníku a 6 ks nábojů. Ihned následující den po opatření pistole ráže 9 mm byl obžalovaný donucen odevzdat ji Juliánu Pokošovi, který se o tom, že obžalovaný se ozbrojil, dozvěděl. Zbývající dvě zbraně uschoval obžalovaný Vlasák v květnu 1993 u svého známého Josefa Tomáška, který je včetně střeliva vydal policii dne 27.8.1993 (bod III. výroku, bod XIV. obžaloby).

 

      Obžalovaný Vlasák odmítl k jednání od bodem III. výroku před soudem vypovídat, v přípravném řízení se k této trestné činností opakovaně doznal (č.l. 2684-5, 2686-7), jeho výpovědi před vyšetřovatelem mu byly přečteny v hlavním líčení postupem podle § 207 odst.2 tr.ř.. Na svoji obhajobu uváděl, že zbraně zakoupené na burze si opatřil z neuváženosti, neboť v té době si je již mohl opatřil legální cestou. Zbraně si opatřil proto, že začal podnikat a ze záliby ke zbraním. Poukazoval na to, že pistole získaná od Řezáče byla nefunkční. Obhajoba poukazovala na to, že některou z pistolí si obžalovaný pořídil až v době, kdy byl brutálním způsobem vydírán, navíc od 25.8.1993 měl zbrojní průkaz na pistoli zn. Taurus ráže 9 mm (č.l. 2687). Kromě doznání obžalovaného je jeho vina prokazována výpověďmi svědka Tomáška, protokolem o vydání věcí tomto svědkem na č.l. 2309 a příslušnou fotodokumentací. Ve vztahu k opatření zbraní ráže 6,35 a 7,65 mm nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného že si je opatřil od nezjištěné osoby na burze ve v Plzni Štruncových sadech. Pokud jde o získání pistole ráže 9 mm v květnu 1993, skutečnost, že šlo o pistoli nefunkční, potvrzuje svědek Hurt (č.l. 6490-4) a svědek Jiří Vlasák (č.l. 4333). Za souhlasu stran byla před soudem podle ., § 211 odst.l tr.ř. přečtena výpověď svědkyně Kašparové z přípravného řízení, která potvrzuje, že svědek Řezáč, který sám odmítl po poučení podle § 100 odst.2 tr.ř. vypovídat, opatřil tomuto obžalovanému střelivo (č.l. 3864, 6711). Soud nemohl použít ani původní výpověď svědka Řezáče z přípravného řízení, kdy sice vypovídal, avšak k úkonu došlo před sdělením obvinění obžalovanému a z toho důvodu nebyly splněny podmínky § 211 odst.3 tr.ř. (č.l. 6710). Jako listinný důkaz se přečetl toliko dopis tohoto svědka založený na č.l. 6193, jehož obsah odmítá nejen obžalovaný Vlasák, ale i svědek Hurt, a i senát je toho názoru, že z něho nelze vycházet i s ohledem na sníženou věrohodnost tohoto svědka se zřetelem k jeho zcela rozporným údajům, které se rozcházejí se všemi ostatními důkazy. Navíc soud nemohl pominout ani tu skutečnost, že tento dopis psal svědek Řezáč z výkonu trestu, v době, kdy tato kauza byla medializována, přihlédl i k jeho soudní minulosti (č.l. 5771-2). Soud vzal za prokázané i tvrzení obžalovaného Vlasáka v tom směru, že pistoli 9 mm hned následujícího dne po jejím získání musel odevzdat Juliánu Pokošovi. Z výpovědí svědkyně Brenkusové (č.l. 6227-9), bývalé družky zemřelého Juliána Pokoše, bylo zjištěno, že zemřelý Julián Pokoš jí svěřil koncem května 1993 do úschovy černý kufřík, který ona předala jeho sestře Martě. Z protokolu o vydání tohoto kufříku a jeho obsahu je prokázáno, že mezi jinými věcmi byla i pistole zn. ČZ výrobní číslo 129991 ráže 9 mm s prázdným zásobníkem (č.l. 2244, 2246). Tato zbraň byla však střelby schopná (č.l. 1753-5). Podle názoru soudu se však nemusí jednat o totožnou zbraň, kterou obžalovaný tomuto poškozenému odevzdal. Funkčnost obou pistolí obžalovaným údajně zakoupených na burze byla znalecky zkoumána, podle znaleckého posudku z oboru balistiky obě pistole byly střelby schopné, jednalo se o krátké kulové zbraně podle § 2 odst.l písm.a) zák. č. 147/1983 Sb. v tehdy platném znění.

 

     Ostatní důkazy, z nichž soud vycházel při prokázání skutečností ohledně vydírání poškozeného a průběhu událostí předcházejících opatření pistole od svědků Hurta a Řezáče budou rozebrány v souhrnu s dalšími důkazy vztahujícími se k těmto skutečnostem a následnému jednání obžalovaného Vlasáka.

 

      Shora uvedeným jednáním pod bodem III. výroku naplnil obžalovaný Vlasák všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.2 písm.b) tr.zák., ve znění zákona č. 557/1991 Sb., neboť bez  povolení - bez zbrojního průkazu sobě opatřil zbraně a střelivo. Při právním posouzení tohoto jednání vycházel soud ve smyslu § 16 odst.1 tr.zák. ze znění trestního zákona účinného v době spáchání, když pozdější novela není pro obžalovaného příznivější. V té souvislosti musel také vycházet ze znění zákona o zbraních a střelivu platného v té době. Charakteristika střelných zbraní byla již zmíněna v souvislosti se znaleckým posudkem z oboru balistiky, za střelivo je třeba považovat náboje do těchto zbraní. Tohoto jednání se obžalovaný dopustil v úmyslu přímém, s plným vědomím, že k získání a držení zbraně je třeba zbrojního průkazu, který si posléze také opatřil. Dodatečné opatření zbrojního průkazu poněkud snižuje konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného, avšak nikoli na míru uplatňovanou v závěrečném návrhu obhájce. Ten má s ohledem na krátkou dobu držení zbraní, soudní zachovalost obžalovaného a dobu, která uplynula od spáchání trestného činu za to, že chybí materiální podmínka pro použití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 88 tr.zák.. Je toho názoru, že jednání obžalovaného spočívající v držení tří starých a do určité míry i špatně funkčních pistolí a několika nábojů a zásobníků, není možno s odkazem na tuto materiální podmínku § 88 odst.l tr.zák. hodnotit jako spáchání trestného činu podle § 185 odst.2 písm.b) tr.zák., nýbrž pouze podle ustanovení § 185 odst.l tr.zák.. Změna právní kvalifikace by v takovém případě měla za následek aplikaci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3.2.1998, neboť základní skutková podstata trestného činu nedovoleného ozbrojování je sankcionována sazbou do 1 roku odnětí svobody. Proto obhajoba navrhuje zmírnit právní kvalifikaci v naznačeném směru a zastavit trestní stíhání dle § 11 odst.l písm.a) tr.ř.. S tímto názorem se však soud neztotožňuje. Okolnosti, na které poukazuje obhajoba, zhodnotil soud následně ve výroku o trestu. Má však za to, že nelze pominout skutečnost, že pro svoji potřebu si obžalovaný neopatřil jedinou zbraň, ale zbraní několik. Byť je soud toho názoru, že s ohledem na skutečnost, že obžalovaný měl k dispozici spíše jen dvě zbraně, nikoli tři (když o třetí a nefunkční záhy přišel), není důvod posuzovat jeho jednání jako "hromadění", má za to, že zákonodárce v kvalifikované skutkové podstatě chtěl zohlednit vyšší nebezpečnost jednání spočívajícího v tom, že se nejedná o opatření jediné zbraně. Takový předpokládaný vyšší stupeň společenské nebezpečnosti je podle názoru zdejšího soudu dán a znovu se opakuje, že okolnosti, na něž.poukazuje obhajoba, byly zohledněny ve výroku o trestu.

 

 

        Obžalovaný Vlasák se netajil s tím, že je vydírán a svěřoval se s tím nejen osobám blízkým, ale i svým obchodním partnerům. Mezi nimi byl i již zmíněný obžalovaný Hegedüs. Hned následující den po donucení sepsat dlužní úpis a dát auta do zástavy se obžalovaný Vlasák svěřil obžalovanému Hegedüsovi v hrubých rysech, že je vydírán, že ho vydírají nějací cikáni a že má strach. Přitom neuváděl žádná jména (č.l. 2658, 6858). Pří té souvislosti se obžalovaný Vlasák svěřil obžalovanému Hegedüsovi,

že se snažil o kontakt s "čečenskou mafií", avšak měla mu být nabídnuta dvě řešení, která nemohl akceptovat. První spočívala v tom, že by si je platil jako ochranku, druhá varianta bylo pozvání nájemného vraha z Ruska. Obžalovaný Hegedüs nabídl obžalovanému Vlasákovi pomoc svého známého, přičemž měl na mysli obžalovaného Kajínka, kterého potkal dne 7.5.1993, kdy mu slíbil, že mu finančně vypomůže a domluvil si s ním další schůzku na 14.5.1993 (č.l. 2660, 2661, 6858). Nabídka pomoci ze strany obžalovaného Hegedüse vyzněla v tom směru, že pokud se mu to povede, obrátí se na obžalovaného Vlasáka člověk, který se představí, že je "Od Saši", tomu člověku se obžalovaný Vlasák měl svěřit se svým problémem. Pomoc nesliboval obžalovaný Hegedüs závazně, protože si nebyl jistý, zda na následující schůzku obžalovaný Kajínek přijde. Druhého dne se sešel s obžalovaným Kajínkem a při rozhovoru mu popsal problém Vlasáka a jeho vydírání s tím, že by obžalovaný Vlasák potřeboval někoho, kdo by ty lidi "nějak zastrašil, nebo profackoval" (č.l. 2661, 6858). Obžalovaný Kajínek pomoc přislíbil s tím, že je to maličkost (č.l. 6662, 6858). Obžalovaný Hegedüs informoval obžalovaného Kajínka o jakou částku se ve vydírání jedná, popsal ekonomické aktivity obžalovaného Vlasáka a upozornil ho, že ten pomoc nechce zadarmo. Obžalovaný Kajínek v té souvislosti upozornil na to, že není mobilní, nemá vůz a že taková záležitost si vyžádá nějaké náklady. Vzhledem k tomu mu obžalovaný Hegedüs předal částku 100.000,- Kč, kterou měl připravenou jíž na základě jejích domluvy z předchozí schůzky, když obžalovaný Kajínek údajně potřeboval peníze na úplatky na generální prokuraturu, aby dosáhl podání stížnosti pro porušení zákona ve svém případu. Zároveň obžalovaný Hegedüs dal obžalovanému Kajínkovi, který o problém projevil zájem, telefonní číslo na obžalovaného Vlasáka, a to do jeho restaurace Na Májovce. Na to obžalovaný Hegedüs informoval obžalovaného Vlasáka, že svého člověka kontaktoval a ten, že s vystrašením souhlasí a že mu tedy předal zálohu v celkové výši 100.000,- Kč s tím, že jeho člověk bude obžalovaného Vlasáka kontaktovat (č.l. 2662). Částku 100.000,- Kč obžalovaný Vlasák vyzvedl ze svého účtu v Kreditní bance a.s. Plzeň č. 1158520/2000 dne 26.5.1993 (č.l. 1635-6) a vrátil ji obžalovanému Hegedüsovi. Tím fakticky potvrdil, že za poskytnutou zálohu očekává pomoc od obžalovaného Kajínka. Protože obžalovaný Hegedüs poté již obžalovaného Kajínka nekontaktoval a nesdělil  mu ani jména osob, proti nimž měl "zakročit", je nesporné, že obžalovaný Kajínek musel přinejmenším jednou telefonicky kontaktovat obžalovaného Vlasáka, od kterého zjistil další podrobnosti.

 

       Koncem května 1993 se obžalovaný Vlasák o tom, že je vydírán, zmínil svému známému obžalovanému Kreuzerovi, který v té době působil jako velitel skupiny Zásahové jednotky Policie ČR Správy pro Západočeský kraj v Plzni. Přitom mu řekl i o svých negativních zkušenostech s přístupem policistů. Mjr. Kreuzer přesvědčil obžalovaného Vlasáka, aby celou záležitost oficiálně oznámil policii. Zároveň se obžalovaný Kreuzer s obžalovaným Vlasákem domluvili, že Vlasák dojedná schůzku s Jandou a Pokošem, při které dojde k předání peněz, při této schůzce zasáhne policie. Termín schůzky byl domluven na pátek 28.5.1993 v 16.00 hodin v kanceláří obžalovaného Vlasáka nad restaurací Na Májovce. Téhož dne se v ranních hodinách obžalovaný Kreuzer obrátil na ředitele krajské správy s žádostí o povolení použít k zákroku zásahovou jednotku. Ten ho odkázal na svého zástupce mjr. Budka. Ten rozhodl, že je třeba sepsat s obžalovaným Vlasákem oznámení trestného činu a odkázal obžalovaného Kreuzera na svého zástupce vrchního komisaře Pluhaře. Svědek Pluhař po seznámení se zápisem pořízeným obžalovaným Kreuzerem, přizval k řešení případu mjr. Josefa Chybu. Protože připravovaný zákrok měl probíhat v obvodu působnosti Městského ředitelství Policie ČR v Plzni, informoval svědek Pluhař zároveň vrchního komisaře svědka Kadeřábka. Okolo 14.00 hodin proběhlo v kanceláří svědka Kadeřábka jednání, jehož

se kromě tohoto svědka zúčastnil obžalovaný Kreuzer, svědek Chyba a svědek Talpaš - člen skupiny zásahové jednotky, který se měl na akci podílet, a vyšetřovatel Vokurka. Svědek Kadeřábek rozhodl o změně termínu u akce na pondělí 31.5.1993 v ranních hodinách,

a to přesto, že obžalovaný Kreuzer ve spolupráci s velitelem zásahové jednotky svědkem Duchkem měl dostatečně připravený plán  akce již na pátek 28.5.1993. Samotný zákrok zásahové jednotky měl řídit právě obžalovaný Kreuzer. S ohledem na změnu termínu zákroku na popud obžalovaného Kreuzera obžalovaný Vlasák znovu kontaktoval poškozeného Jandu s tím, že nesehnal peníze a ty budou k dispozici právě až v pondělí 31.5.1993. Pplk. Kadeřábek dal zároveň pokyn prověřit údaje uváděné v oznámení obžalovaného Vlasáka a vytěžit další osoby, které měly být Jandou vydírány, tedy konkrétně svědky Hájka a Koláře, k čemuž následně došlo. Svědek Kadeřábek zároveň uložil přijmout opatření na zajištění bezpečnosti rodiny obžalovaného Vlasáka. Ten tedy v sobotu odjel s celou rodinou za svými známými do rekreačního zařízení Povodí Vltavy ve Staré Lhotě, okr. Klatovy (č.l. 4354). Přitom dostal pokyn od obžalovaného Kreuzera, aby telefonáty s poškozeným Jandou zaznamenával na magnetofon. V neděli 30.5.1993 ve 13.46 hodin zavolal obžalovaný Vlasák poškozeného Jandu a rozhovor si zaznamenával na magnetofon. V průběhu tohoto rozhovoru zjistil, že poškozený Janda byl do podrobností informován o tom, že na pondělí 31.5.1993 je naplánována policejní akce, při které má být i se svou ochrankou zadržen (č.l. 5111, 1793-1804). Podle názoru zdejšího soudu, s ohledem na výpovědi svědků Chyby, Pokoše a Jandové-Havlové, upozornil poškozeného Jandu s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou na chystaný zákrok policista Kronďák, který byl seznámen se zápisem o výpovědi obžalovaného Vlasáka (č.l. 3764). Na zjištěnou skutečnost, že Janda je seznámen s připravovanou akcí proti němu, upozornil obžalovaný Vlasák, obžalovaného Kreuzera a ten s tím ještě téhož dne seznámil pplk. Budka. K odložení akce ani jiné změně plánu však nedošlo, akce se neuskutečnila výhradně proto, že ve večerních hodinách dne 30.5.1993 byli Štefan Janda a Julián Pokoš zavražděni a Vojtěch Pokoš těžce zraněn.

 

     Obžalovaný Vlasák v hlavním líčení odmítl vypovídat včetně toho, že nehodlal odpovědět ani na položené otázky. Vysvětloval to tím, že má strach o sebe a svoji rodinu. Vyjádřil se pouze v tom směru, že celé obvinění je naprosto nesmyslné, vše, co věděl, už vypověděl policii, policie naprosto selhala a přitom policisté, kteří nereagovali, jsou stále ve službě. Obžalovaného

i Kajínka nikdy neviděl, ani ho nezná. Celý případ chtěl řešit legální cestou, jako každý občan, oznámil to na policii a očekával, že zasáhne. Ta však nereagovala. Považuje za nelogické, aby napřed toto na policii oznámil a pak, aby udělal to, co je mu obžalobou dáváno za vinu (č.l. 5928). Postupem podle § 207 odst.2 tr.ř. -byly přečteny výpovědi obžalovaného Vlasáka z přípravného řízení. S obsahem protokolů obžalovaný Vlasák souhlasil a dodával, že magnetofonovou pásku měla k dispozici policie a není vyloučeno, že s ní sama nějak manipulovala. V tomto směru odkazoval právě na výpověď svědkyně Jandové ohledně toho, jakým způsobem ji instruoval policista Kronďák jako člen vyšetřovacího týmu, a to proti jeho osobě (č.l. 5929). Dále se před soudem tento obžalovaný vyjadřoval toliko při provádění jednotlivých důkazů. Poukazoval na rozpory ve výpovědích spoluobžalovaného Hegedüse, odmítal jako fantastické tvrzení o "čečenské mafii". Poukazoval na to, že z výpovědi spoluobžalovaných vyplývá, že žádné peníze neposkytoval, a to, co se stalo, nechtěl (č.l. 5933). V reakci na výpověď svědka Pokoše uváděl, že svědek si vymýšlí, když se staví do pozice, jako by byl určitou obětí a přitom se od samého počátku podílel na činnosti organizované skupiny. Konstatoval; že svědek si vzpomíná jen na věci, které směřují proti obžalovanému Vlasákovi a vyjádřil dojem, že svědek hovoří podle scénáře, právě tak, jak uváděla svědkyně Jandová, že jí Kronďák uváděl, co má vypovídat (č.l. 5967). K výpovědi svědka Koláře uváděl, že ta v hrubých rysech souhlasí, vyjádřil však výhradu k jeho poslední výpovědi  z přípravného řízení. Připustil, že si stěžoval na Jandu i na policisty, ale ničeho se nedopustil (č.l. 6396). K výpovědi svědka Budka o tom, že obžalovaný Vlasák mu měl na papírek napsat jméno údajného prostředníka, tedy obžalovaného Hegedüse, obžalovaný Vlasák poukázal na to, že v průběhu roku, od doby, kdy k události došlo až do jeho vzetí do vazby, byl zhruba tak 30x zadržen policií, pokaždé držen 24 hodin, nebyl brán ohled na to, že chce advokáta, nenechali ho vyspat a když odmítal cokoli podepsat, nakonec mu řekli, že když nic nepodepíše, domluví se vzájemně na nějaké skutečnosti. Trval na tom, že o takovém papírku nic neví a není pravda ani to, že by svědku Kadeřábkovi  řekl při nějaké schůzce nějaké jméno. K dotazu předsedy senátu, který reagoval na tvrzeni obžalovaného, že se u něho střídali tři nebo čtyři policisté, obžalovaný uvedl, že si již nepamatuje jejich jména, ví, že často tam byli policisté Kadeřábek a Váchal i svědek Budek. Připustil, že přítomný svědek Budek tam byl pouze v jediném případě (č.l. 6479). Naproti tomu obžalovaný souhlasil s výpovědí svědka Dezidera Baloga s tím, že podrobnosti řešil s bratrem tohoto svědka, kterému dal peníze proto, aby je nabídl Pokošům. Tímto způsobem se chtěl zbavit vydírání, a to způsobem velice mírným, když jednak nabízel peníze a jednak se obrátil na policii. Nikoho nenabádal k použití násilí či nějaké agrese (č.l. 6490). Obdobně souhlasil i s výpovědí svědka Hurta (č.l. 6493). K výpovědi svědka Bouberleho, který potvrzoval jednání obžalovaného Vlasáka se svědkem Kadeřábkem mimo rámec vytěžování či vyšetřování, setrvával obžalovaný Vlasák na své obhajobě (č.l. 6715). Výpověď svědka Kadeřábka obžalovaný Vlasák kategoricky odmítal ve dvou směrech, jednak v tom, že peníze připravené na předání Jandovi za monitorování policie měl v pátek 28.5.1993 k dispozici, v tom směru se odvolával i na výpověď svědka mjr. Duchka. Pokud jde o skutečnost, že svědku Kadeřábkovi měl sdělit jméno pachatele, to rovněž popíral s tím, že neodmítal spolupráci s policií, ale protože neměl s případem nic společného, nemohl nějaké jméno pachatele uvádět. Při výsleších se dostal do kontaktu s tolika lidmi, že není již schopen věrohodně zdokumentovat, s kým vším hovořil a o čem, neví, jestli hovořil se svědkem. V těch rozhovorech padla řada úvah a hypotéz

 a to, co uvádí svědek Kadeřábek o informaci, kterou mu měl dát, je podle názoru obžalovaného Vlasáka spíše jeho úvaha, když on mu žádná jména uvádět nemohl (č.l. 6281).

 

 

      V přípravném řízení byl obžalovaný Vlasák k jednání uváděnému pod bodem II. výroku tohoto rozsudku vyslýchán opakovaně. Při výslechu dne 12.11.1993 za přítomnosti svého obhájce uvedl, že jednání kladené mu za vinu nespáchal. Připustil, že zná osobně obžalovaného Hegedüse, trval však na tom, že mu nikdy nedával žádné peníze na to, aby takovým způsobem řešil jeho potíže. S trestným činem vraždy nikdy nesouhlasil. Ke svým konfliktům s poškozeným Jandou uváděl skutečnosti, z nichž soud vycházel při popisu skutku, podrobně uváděl pohnutky, které Jandu vedly k vydírání, způsob a gradaci nátlaku ze strany Jandy a bratrů Pokošových (č.l. 2689-94), Připouštěl, že si postěžoval Dezideru Balogovi, který mu přislíbil, že si o věci promluví se svým bratrem a následně jednal s Rudolfem Balogem a Petrem Hurtem, kterým dal 100.000,- Kč pro bratry Pokošovy (č.l. 2694-5), Poukazoval na to, že opakovaně se pokusil oznámit věc na policii a na to, jakým způsobem byla připravována akce zásahové jednotky na pátek 28.5.1993, jemu známé důvody, proč akce byla odložena až na pondělí, a události z víkendu, kdy se skrýval u svých známých ve Staré Lhotě a kdy z telefonického rozhovoru s Jandou zjistil, že akce byla vyzrazena (č.l. 2695-8). Konstatoval, že svědek Budek v neděli řekl, že celá akce následujícího dne proběhne, jak bylo domluveno, on měl jít normálně do práce a obžalovaný Kreuzer se měl v pondělí kolem 7.00 hodin ráno hlásit u svědka Budka. V pondělí ráno odjeli do Plzně, obžalovaný Kreuzer na ochranu přidělil obžalovanému Vlasákovi svědka Talpaše. Kolem 8.00 hodin obžalovaný Kreuzer požádal obžalovaného Vlasáka i zmíněného svědka, aby se ihned dostavili na krajskou správu, kde byl znovu vyslýchán obžalovaný Vlasák k okolnostem ze strany Štefana Jandy a zhruba po 6 hodinách výslechu byl informován, že Janda je mrtev (č.l. 2698). Následně odpovídal na dotazy vyšetřovatele k osobě obžalovaného Hegedüse s tím, že jde o jeho obchodního partnera, připouštěl, že se mu svěřil se svými problémy, a to zřejmě i v přítomnosti někoho z jeho společníků, on mu odpověděl, že by mu rád pomohl, ale blíže to nespecifikoval. Pokud předával Hegedüsovi nějaké peníze, byla to půjčka, postupně 700.000,- Kč na provoz hotelu a další obchodní aktivity. Obžalovaný Hegedüs se mu nikdy nezmínil o osobě pana Kajínka, toho muže vůbec nezná. Až někdy v srpnu 1993 z řeči obžalovaného Hegedüse vyplynulo, že člověk, který to udělal měl být v nějaké pátrací relací v televizi. Obžalovaný Hegedüs se k tomu však blíže nevyjádřil. Obžalovaný Vlasák to pochopil tak, že to mohl být člověk, kterého Hegedüs může znát a začal si vraždu Jandy dávat do souvislosti s Hegedüsem a s tím člověkem, co to udělal. Nikdy však o tom s Hegedüsem nemluvil a ani on mu nic konkrétního nesdělil (č.l. 2699). Dále se vyjadřoval k osobě obžalovaného Kreuzera a k jejich vzájemným kontaktům. Po přečtení protokolu požadoval obžalovaný Vlasák opravu protokolu v tom směru, že někdy v měsíci srpnu z poznámky Hegedüse vyplynulo, že člověk, který měl údajně nějak domluvit Jandovi, byl v nějaké pátrací relaci, snad v televizi nebo jinde, a že "něco asi zpackal". Blíže se k tomu však Hegedüs nevyjadřoval. Obžalovaný Vlasák si však nemyslel, že by obžalovaný Hegedüs toho člověka na něco podobného, co se stalo, nějak naváděl (č.l. 2701). Při výslechu před soudkyní rozhodující o jeho vzetí do vazby za přítomnosti svého obhájce obžalovaný Vlasák uváděl, že není pravda, že by někoho žádal, aby usmrtil Štefana Jandu. Připustil, že žádal o pomoc ve věci vydírání, ale nejprve policii, a to již ten samý den, kdy to vydírání začalo. Potom o tom mluvil se spoustou lidí, kteří jsou jeho obchodními přáteli, mluvil o tom i s obžalovaným Hegedüsem, a to kolem 20.5.1993. Říkal mu o svých problémech s vydíráním a on se mu sám nabídl, resp. mu navrhl řešení v tom smyslu, že zná nějaké lidi, kteří by dovedli Jandu "přimáčknout nebo mu domluvit". Ještě předtím hovořil o vydírání s Deziderem Balogem a Petrem Hurtem, kteří mu nabídli, že se pokusí přemluvit bratry Pokoše za částku 100.000,- Kč, aby upustili od vydírání. To však nevyšlo. Trval na tom, že obžalovaný Hegedüs za ním nikoho neposlal a on o tom již s nikým nejednal. Smrtí Štefana Jandy byl sám překvapen, dozvěděl se o ní až po výslechu na policii. Popíral, že by kontaktoval tzv. "čečenskou mafii", trval na tom, že obžalovaného Kajínka nezná, viděl ho pouze na fotografiích na policii při svém posledním výslechu, nikdy se s ním nekontaktoval, ani telefonicky, písemně, či prostřednictvím jiné osoby. Trval na tom, že veškeré peníze, které poskytl Hegedüsovi byly půjčkou. Potvrdil, že 27.5.1993 se s Hegedüsem setkal Na Bouchalce, avšak schůzka se týkala obchodních záležitosti. Nepamatoval si, zda se s ním setkal do 30.5.1993, spíše vyjadřoval názor, že nikoli, připustil, že s nim mohl telefonovat. S Hegedüsem hovořil až po smrti Jandy v tom smyslu, že je to špatné, že to na něho vrhá špatné světlo. Při rozhovoru asi po dvou měsících Hegedüs řekl, že asi před l4.dny měl být v nějaké pátrací relaci nějaký člověk, kterého znal a měl s ním domluvit, že zamezí vydírání obžalovaného Vlasáka Jandou. Podle obžalovaného Vlasáka se Hegedüs vyjádřil v tom směru, že ten člověk to "posral". Připustil, že Hegedüsovi ukázal fotografii osob, po nichž bylo pátráno v souvislosti s vraždou Jandy s tím, že fotografii dostal od Kreuzera s žádostí, aby ho upozornil, kdyby někoho takového viděl. Jméno toho muže neznal. Pokud byl k tomu vyslýchán jako svědek, popíral informaci získanou od Hegedüse, protože nechtěl, aby tento případ byl spojován s jeho osobu a měl strach o svoji osobu ze strany člověka, kterého takto nařkl. Dále se znovu vyjadřoval ke svým vztahům k obžalovaným Kreuzerovi a Mikešovi a k podávaným stížnostem na plzeňské policisty (č.l. 2702-3). Při dalším výslechu před vyšetřovatelem za přítomnosti obhájce dne 19.11.1993 se odvolával na správnost svých předchozích výpovědí a na otázky vyšetřovatele se vyjadřoval k osobám obžalovaných Mikeše, Kreuzera a svědka Kronďáka. Potvrdil, že od obžalovaného Kreuzera dostal identikit údajného pachatele vraždy, nevzpomínal si, jestli ho ukazoval také na hotelu Kamzík a zda jej ukazoval Hegedüsovi. Po seznámení s tím, že existuje magnetofonová kazeta, kde je nahrán rozhovor na hotelu Kamzík mezi obžalovaným Vlasákem, Mikeše, Kreuzerem a svědkem Kolářem, k němuž mělo dojít v září 1993, obžalovaný uváděl, že na této nahrávce se hovořilo o tom, že by mohla být jistá spojitost mezi panem Jandou a vysokými policejními důstojníky v souvislosti s převážením kamiónu zboží ze zahraničí načerno. Nahrávka byla pořízena v jedné z kanceláří stejným magnetofonem, který byl použit při nahrávání rozhovoru s Jandou dne 30.5.1993. Kazetu měl obžalovaný Kreuzer. Nemohl se vyjádřit k tomu, zda s ním mohl manipulovat obžalovaný Mikeše. Na otázku, komu přehrával záznam rozhovoru se Štefanem Jandou ze dne 30.5.1993 od 13.46 hodin po dobu 18 minut, uváděl obžalovaný Vlasák, že ji přehrával nejprve obžalovanému Kreuzerovi v jeho bydlišti, následně na chalupě pplk. Budkovi a část, že přehrál své rodině. Nevzpomínal si, kdo ho volal na Eurotel do jeho automobilu poté, co hovořil s Jandou. K dotazu svého obhájce uváděl, že nechápal, proč zákrok proti Jandovi byl odložen až na pondělí, když celá plánovaná akce byla prozrazena. Poukazoval na to, že v podstatě se k jeho ochraně ze strany policie nic nepodnikalo. Připouštěl, že dne 30.5.1993 v 18.49 hodin volal svědka Koláře, uváděl, že si postěžoval na prozrazení akce (č.l. 2715). Při dalším výslechu dne 22.12.1993 za přítomnosti obhájců odpovídal výhradně na otázky. Sdělil, že neví o tom, že by se znali obžalovaný Hegedüs a poškozený Janda a že by spolu měli slovní kontakt. Schůzku ohledně předání peněz domluvil s Jandou na pondělí 31.5.1993 v 11.00 hodin, a to po telefonním rozhovoru již v pátek. V neděli s Jandou hovořil mezi 13.00 - 14.00 hodin, jednalo se jen o potvrzení té pondělní schůzky (č.l. 2719). Dále se vyjadřoval k okolnostem kupní smlouvy ohledně restaurace

v Kozolupech a znovu k nahrávce rozhovoru s Jandou a k přehrávání kazety. Uvedl, že rozhovor nahrál z podnětu obžalovaného Kreuzera, další rozhovory s Jandou nenahrál z toho důvodu, že když ho volal Janda, nestačil si magnetofon vzít a když volal Jandovi v neděli, zvedl to někdo z jeho rodiny a proto to nenahrával (č.l. 2720). V rámci této výpovědi se vyjadřoval podrobně i ke svým obchodním aktivitám i ve vztahu k osobám obžalovaných Mikeše, Kreuzera a svědka Michálka. Znovu se vyjadřoval k tomu, že policisté přivolaní na tísňovou linku 158 se sice dostavili do jeho kanceláře, ale nebyli přítomni sepsání dlužního úpisu (č.l. 2722). Nepamatoval si, co měl na sobě dne 30.5.1993. Po seznámení s rozpory ve výpovědích svědka Budka, obžalovaného Kreuzera, svědka Petra Vlasáka i jeho vlastních, ohledně telefonátu z jeho vozidla dne 30.5.1993, se vyjadřoval k tomu, kdy svědek Budek telefonoval z jeho auta. Obžalovaný sám při tomto výslechu poukázal na kontakt s Josefem Sivákem, který byl údajně informován obžalovaným Hegedüsem o podrobnostech spáchání vraždy (č.l. 2723). Při výslechu dne 17.1.1994 se obžalovaný Vlasák vyjadřoval toliko k okolnostem vrácení osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz, které vydal poškozenému Jandovi jako zástavu (č.l. 2727). Při dalším výslechu dne 26.10.1994 za přítomnosti obhájce se vyjadřoval k okolnostem nahrávky svého telefonního rozhovoru s poškozeným Jandou a k tomu, že podle znalců z oboru fonoskopie došlo k přehrání původní nahrávky (č.l. 2730). Při dalším pokusu o výslech již obžalovaný Vlasák odmítl vypovídat.

 

       Obhájce obžalovaného v závěrečném návrhu poukazoval na to, že pokud jde o návod k trestnému činu vraždy, je obžaloba v podstatě postavena jednak na výpovědích spoluobžalovaného Hegedüse, jednak na výpovědích svědků zmíněných na stranách 85-6 obžaloby. Poukazoval na tu skutečnost, že spoluobžalovaný Hegedüs  při hlavním líčení odmítl vypovídat a podle § 207 odst.2 tr.ř. byly přečteny protokoly o jeho dřívějších výpovědích. Některé z těchto výpovědí však ve vztahu k obžalovanému Vlasákovi jsou nepoužitelné, neboť byly provedeny před sdělením obvinění a tedy ani obžalovaný Vlasák, ani jeho obhájce se neměli možnost některých těchto úkonů plnohodnotně zúčastnit a klást otázky. Za takto nepoužitelný považuje obhajoba výslech obžalovaného Hegedüse z 10.11.1993 i z 11.11.1993, když poukazuje na to, že ke sdělení obvinění z návodu k vraždě obžalovanému Vlasákovi došlo až 12.11.1993. Z procesního hlediska je tedy použitelná toliko výpověď obžalovaného Hegedüse z 23.12.1993. V ní však obžalovaný Hegedüs vypovídá místy značně nekonzistentně, často i nelogicky, mnohdy protichůdně a řada jím uváděných údajů a vysvětlení je vnitřně rozporná a kontradiktorní, Nedokázal srozumitelně a přesvědčivě vysvětlit, kolik finančních prostředků poskytl obžalovanému Kajínkovi, kdy mu je poskytl, k jakému účelu a na základě jaké motivace. Jeho jednotlivá vysvětlení v tomto směru se lišila a odporovala v rámci této jediné výpovědi. Bez ohledu na tyto výhrady však obžalovaný Hegedüs nikdy neuvedl, že obžalovaný Vlasák si přál najmout někoho na zabití poškozených Jandy a Pokošů. Sám obžalovaný Hegedüs potvrdil, že obžalovaný Vlasák mu nikdy nesdělil ani nějaké údaje o tom, že by on sám měl mít s vraždou Jandy cokoli společného, naopak mu říkal, že se připravoval se známými z policie na zatčení vyděračů v neděli ráno. Od Vlasáka také získal obžalovaný Hegedüs informací o tom, že s Kajínkem se tito dva nikdy nekontaktovali. Obhajoba obžalovaného Vlasáka dále poukazuje na skutečnost, že obžalovaný  Hegedüs je osobu obecně velmi nevěrohodnou s bohatou kriminální minulostí a do značné míry s popsaným trestním rejstříkem, i v současné době je proti němu vedeno trestní stihání. Tyto okolností snižují věrohodnost takového důkazu. Dále se obhájce zabýval rozborem výpovědí jednotlivých svědků, na které poukazovala obžaloba ve svém odůvodnění na str. 85, 86 a 150. Zdůrazňoval, že samotná obžaloba na základě výpovědi těchto svědků poukazuje na to, že obžalovaný využil nabídky obžalovaného Hegedüse na najmutí osoby schopné a ochotné stále dotírajícího Štefana Jandu z p a c i f i k o v a t, najmutí osoby způsobilé splnit tento úkol, t.j.  o d s t r a n i t  Štefana Jandu. To je údajně kromě výpovědi obžalovaného Hegedüse prokazováno výpověďmi výše uvedených svědků. Podrobný rozbor jednotlivých výpovědí je uveden v písemném vyhotovení závěrečné řeči obhájce JUDr. Rösche na č.l. 6877-881. Obhájce především zpochybnil výpověď svědka Koláře z přípravného řízení, a to konkrétně ze dne 25.5.1994, se zřetelem k jeho následné změně výpovědi a k tvrzení obžalovaného Vlasáka a obžalovaného Kreuzera. Poukázal na to, že i svědek Kugler uváděl, že

v přípravném řízení byl "tlačen proti Vlasákovi", konstatoval obsah výpovědí svědků Hurta a Dezidera Baloga s tím, že za situace, kdy odmítli svoji výpověď svědci Rudolf Balog, František Řezáč a Rudolf Horváth a nejsou dány podmínky ustanovení § 211 odst.3 tr.ř., jsou výpovědí těchto svědků z přípravného řízení ve vztahu k obžalovanému Vlasákovi nepoužitelné. Velice podrobně rozebíral výpověď svědkyně Jandové-Havlové a poukazoval na značné rozpory a zjevnou nepravdu v některých pasážích. Zcela odmítal tvrzení obžaloby, že ve vztahu k obžalovanému Vlasákovi je údajně tento usvědčován i výpověďmi svědků z řad rodinných příslušníků Štefana Jandy, když poukazoval na to, že svědci Daniel Černoch, Josef Černoch a Eva Černochová nic konkrétního k účasti obžalovaného Vlasáka neuvádějí. Pokud obžaloba na str. 150 uvádí jako usvědčující důkazy i svědkyni Brigitu Kučerovou a Marii Kounovskou, poukazuje obhajoba na to, že svědkyně Kučerová před soudem uvedla, že při fotografické rekognici v přípravném řízení zřejmě označila fotografii obžalovaného Kajínka omylem, neboť tohoto muže zřejmě viděla již předtím v televizi a navíc jí fotografie byly ukazovány opakovaně, čímž byla ohrožena hodnověrnost fotografické rekognice. Pokud jde o svědkyni Kounovskou, ta sice nadále tvrdila, že obžalovaného Kajínka skutečně v hotelu Kamzík v minulosti viděla, před soudem si však nebyla jista tím, v které době to bylo. Jinak z vlastního pozorování nezjistila nic, co by nasvědčovalo tomu, že obžalovaný Vlasák měl s tímto mužem něco společného. Její výpověď je zpochybňována obžalovanými Kreuzerem a Mikešem, když obžalovaného Mikeše si tato svědkyně měla splést s některým jiným kolegou obžalovaného Kreuzera. Proto nelze vyloučit, že se mohla splést i při fotografické rekognici. Navíc tato svědkyně nosí brýle. Podle názoru obhajoby z žádného z důkazů výše uvedených, ani ze samotných výpovědí jednotlivých spoluobžalovaných nevyplývá, že by stanovisko obžaloby ve vztahu ke spáchání návodu k předmětnému trestnému činu bylo ohledně obžalovaného Vlasáka odůvodněné. Naopak je poukazováno na to, že řadou svědků je obžalovaný hodnocen jako dobrosrdečný, důvěřivý a slušný člověk, který se nikdy k násilí, jakožto prostředku k prosazováni svých zájmů, neuchyloval (č.l. 6883). Dále se poukazuje na to, že v průběhu hlavního líčení byla vyslechnuta celá řada svědků z řad policistů, avšak ani jeden z nich nemohl uvést, že by se mu obžalovaný Vlasák někdy přiznal k tomu, že si někoho najal na zavraždění Štefana Jandy či členů jeho ochranky. Proto má obhajoba za to, že v průběhu dokazování nebylo v žádném případě prokázáno, že by se tohoto jednání dopustil právě obžalovaný Vlasák. Má za to, že i po skončení hlavního líčení zůstalo vůči tomuto obžalovanému pouze určité podezření, že by se mohl tohoto jednání dopustit, není zde však jistota o tom, že byl skutečně pachatelem. Obhajoba v tomto směru poukazuje i na další možné verze skutkového děje (č.l. 6883-4). Proto je navrhováno zproštění obžaloby dle § 226 písm.c) tr.ř. při použíti zásady in dubio pro reo.

 

        Dokazování trestné činnosti pod bodem I., II. výroku tohoto rozsudku bylo značně složité, což bylo jednak způsobeno velkým časovým odstupem od projednávaných událostí, dále tím, že počínaje dnem 1.1.1994 začal platit trestní řád ve znění nadále i

nepřipouštějícím provádět úkony ve věci samé před sdělením obvinění konkrétní osobě, s výjimkou úkonů neodkladných a neopakovatelných. Soud tedy při provádění a následném hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, se musel především zabývat otázkou, zda se jedná o důkazy účinné ve vztahu k obžalovaným, eventuelně, zda jsou účinné vůči každému z obžalovaných a po vyřešení těchto otázek se musel zabývat odstraňováním četných rozporů ve výpovědích svědků. Právě s ohledem na obtížnost takového dokazování a jeho hodnocení byla poměrně popisným způsobem shrnuta závěrečná řeč obhájce obžalovaného Vlasáka, kterou lze spíše označit za skutkový a právní rozbor tohoto případu. Ze stejného důvodu je třeba uvést ve vztahu k jednání dávanému za vinu obžalovanému Vlasákovi i argumentaci Krajského státního zástupce v Plzni. Pokud jde o písemnou obžalobu, nelze především přehlédnout, že podle bodu II. měl obžalovaný Vlasák poskytnout obžalovanému Kajínkovi prostřednictvím obžalovaného Hegedüse částku 100.000,- Kč, aby jej "zbavil vydírání ze strany Štefana Jandy". V odůvodnění obžaloby na str. 156 se pak uvádí, že obžalovaný Vlasák veden snahou učinit přítrž jednání Štefana Jandy vůči své osobě využil nabídky obviněného Hegedüse na najmutí osoby schopné a ochotné stále dotírajícího Štefana Jandu "zpacifikovat". Dále se hovoří o najmutí osoby způsobilé splnit úkol, t.j. "odstranit" Štefana Jandu. Stejně tak v písemném vyhotovení závěrečné řeči státního zástupce se objevuje formulace, že obžalovaný Vlasák využil nabídky obžalovaného Hegedüse na najmutí osoby, schopné, ochotné a způsobilé stálé dotírajícího Štefana Jandu "zpacifikovat" (č.l. 6863). Na téže straně se objevuje navazující závěr v tom směru, že "obžalovaný Jiří Kajínek zadaný úkol splnil, ovšem v širším rozsahu, než jaké bylo zadání". Takto popsané jednání obžalovaného Vlasáka je obžalobou posuzováno jako návod k trestnému činu vraždy, a to dokonce k vraždě nájemné, spáchané za úplatu (§ 10 odst.l k § 219 odst.l,2 písm.a),f) tr.zák. účinného k 30.5.1993). Svůj závěr o vině obžalovaného Vlasáka opírá obžaloba - pokud je o předmět sporu a způsob vymáhání finančních prostředků ze strany Jandy - o svědecké výpovědi svědků Koláře, Ing. Bardoně, ale i listinné důkazy. Samotné najmutí osoby způsobilé odstranit Štefana Jandu je podle názoru státní zástupkyně doloženo jednak výpovědí obžalovaného Hegedüse, která však není osamocena, když hodnověrnost údajů poskytnutých tímto obžalovaným podporují také skutečnosti vyplývající z výpovědí Dezidera Baloga a Petra Hurta svědčící o snaze obžalovaného Vlasáka najít někoho, kdo mu od jednání Štefana Jandy pomůže. Hodnověrnost výpovědi obžalovaného Hegedüse podle jejího názoru vyplývá ze svědecké výpovědi Marie Kounovské, která přímo před soudem potvrdila osobní spojení obžalovaného Vlasáka s obžalovaným Kajínkem. Následný úmysl obžalovaného Kajínka splnit úkol, za který byl zaplacen, dokazují podle této závěrečné řeči také výpovědi svědků z řad rodinných příslušníků Štefana Jandy, kteří vypovídají o opakovaných kontaktech s mužem vydávajícím se za Dr. Lebedu. Ztotožnění Dr. Lebedy s obžalovaným Kajínkem provedl svědek Pokoš. V té návaznosti jsou uváděni svědci prokazující vinu samotného obžalovaného Kajínka, jako pachatele trestného činu vraždy.

 

        Soud po bedlivém zkoumání a hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu došel k závěru, že s velikou pravděpodobností si obžalovaný Vlasák skutečně objednal fyzickou likvidaci poškozeného Jandy a jeho ochranky. Bylo to za situace, kdy předchozí opakovaná oznámení na policii byla bezvýsledná, úspěch neměla ani intervence svědků Rudolfa Baloga a Hurta. Potom tedy po určitých ne zcela prokázaných kontaktech s "čečenskou mafií" využil obžalovaný Vlasák nabídky obžalovaného Hegedüse a jeho prostřednictvím kontaktoval obžalovaného Kajínka. Tuto skutečnost považuje soud za prokázanou a následně v tomto směru zhodnotí jednotlivé důkazy. Otázkou ovšem zůstává, co konkrétně obžalovaný Vlasák od obžalovaného Kajínka požadoval. Tento senát je toho názoru, že pravděpodobně se jednalo skutečně o objednání vraždy, protože jediný muž měl zasáhnout proti třem mužům, o nichž obžalovaný Vlasák věděl, že jsou ozbrojeni. Jejich střelné zbraně viděl, byl jimi ohrožován, byl jimi ohrožován jeho syn, byl donucen jim vydat svoji pistoli ráže 9 mm, a přesto se spoléhal na to, že tuto záležitost vyřeší definitivně jediný muž. Samotná, byť sebevětší míra pravděpodobnosti však nestačí k uznání viny za situace, kdy v důkazní nouzi je třeba rozpory v dokazování vykládat ve prospěch obžalovaného s využitím zásady in dubio pro reo. Už opatrné používání termínu "zpacifikovat, zbavit" apod. v obžalobě i závěrečné řeči státní zástupkyně  svědčí o tom, že i ona si byla vědoma nedostatku důkazů, o které by mohla opřít razantnější vyjádření jednoznačně směřující k obvinění a obžalování Antonína Vlasáka v tom směru, že si objednal výslovně fyzickou likvidaci. Pokud by ho najal, aby ho zbavil vydírání, neznamená to, že je prokázáno, že byl požádán, aby vyděrače usmrtil, termín "zpacifikovat" je třeba vykládat v kontextu s výpověďmi svědků Dezidera Baloga a Hurta, z nichž vyplývá, že obžalovaný Vlasák byl v dřívější době ochoten investovat 100.000,- Kč k úplatě bratrů Pokošových. Ani obžalovaný Vlasák, ani nikdo ze spoluobžalovaných či svědků v této trestní věci nevypověděl nic o tom, že obžalovaný Vlasák si objednal vraždu. Přestože se v dokazování promítla řada podstatných rozporů mezi jednotlivými svědky, jednotlivými obžalovanými i mezi opakovanými výpověďmi týchž osob, takový fakt nikdy potvrzen nebyl. Proto soud došel k závěru, že došlo sice ke kontaktování obžalovaného Kajínka a Vlasáka, obžalovaný Kajínek byl najat a zaplacen za zásah proti vyděračům - Štefanu Jandovi a bratrům Pokošovým, ale prokázáno není, že by si obžalovaný Vlasák objednal jejich vraždu. Proto není na místě ani kvalifikace uváděná v obžalobě, ani právní posouzení konstatované v závěrečné řeči státní zástupkyně poté, co obžalovaní Kajínek a Vlasák byli upozorněni na možnost přísnější kvalifikace (č.l. 6848, 6848 p.v.).

 

       Závěr o vině obžalovaného Vlasáka se opírá o následující

důkazy:

 

       Skutečnost, že obžalovaný Vlasák byl vydírán, byla kromě jeho výpovědi a výpovědi svědků - rodinných příslušníků a příbuzných, kteří byli buď přímo ohrožováni, nebo přinejmenším informováni o nastalé situaci, prokazována i výpovědí svědka Koláře a Ing. Bardoně (č.l. 6447-50). Zřejmě by se k tomu mohli vyjádřit i svědci manželé Hájkovi, ti však před soudem využili svého práva podle § 100 odst.2 tr.ř. a odmítli k věci vypovídat. Za situace, kdy nebyly splněny podmínky § 211 odst.3 tr.ř. nebylo možné přečíst ani jejich výpovědi z přípravného řízení. Dalším důkazem v tomto směru bylo i pravomocné odsouzení poškozeného Vojtěcha Pokoše pro pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst.l k § 235 odst.l,2 písm.b),c), odst.3 tr.zák. právě za jednání vůči obžalovanému Vlasákovi (č.l. 6748-79). Vývoj sporů mezi obžalovaným Vlasákem a poškozeným Jandou se datoval od transakce s nemovitostí v Kozolupech. Ta je prokazována jednak z výpovědi obžalovaného Vlasáka, svědků Koláře a Kuglera na straně jedné, jednak z výpovědi svědkyně Jandové-Havlové na straně druhé, přičemž soud měl k dispozici předmětné listinné důkazy založené ve spise, na které je poukazováno v závorkách ve vylíčení skutkového děje.

 

     Ze zmíněných listinných důkazů vzal soud za prokázané i to, že s ohledem na nesplacené úvěry, které si vzal poškozený Janda

na zaplacení ceny restaurace v Kozolupech a její rekonstrukci, odmítala mu banka poskytnout pro jeho podnikání další úvěr. Navíc s ohledem na skutečnost, že původně bylo domluveno, že kupci zaplatí cenu vyšší, než byl úřední odhad, domáhal se poškozený Janda již zmíněného odškodnění. Z výpovědí svědků Koláře a Žíly vyplývá, což prokazuje i dlužní úpis na č.l. 2239, že svědci Hájek a Kolář se ze strachu nátlaku poškozeného Jandy podvolili, následně se sešli s obžalovaným Vlasákem a sepsali prohlášení na č.l. 2240, z něhož vyplývá, že počínaje dnem 20.5.1993 na sebe obžalovaný Vlasák přebíral veškerou odpovědnost za vyrovnání se s poškozeným Jandou. Ten už v té době měl za sebou ataky ze strany poškozených Jandy a Pokošů i smutnou zkušenost s policií, která, jak vyplývá ze závěrů prošetření stížností tohoto obžalovaného, nesplnila své povinnosti a nezakročila ani poté, co obžalovaný Vlasák využil tísňového volání, ani po jeho opatrném pokusu nahlásit záležitost na Obvodním oddělení v Touškově. Z dlužních úpisů na č.l. 2234-6 přitom vyplývá, že do zástavy byl donucen předat poškozenému Jandovi své dva automobily a zavázal se zaplatit dluh v hodnotě 3.000.000,- Kč. Z potvrzení na č.l. 2237 vyplývá, že dne 18.5.1993 zaplatil tento obžalovaný zmíněnému poškozenému na hotovosti 200.000,- Kč. Z výpovědi svědků Dezidera Baloga a Hurta je prokazováno, že obžalovaný Vlasák se snažil bratry Pokošovy uplatit částkou 100.000,- Kč. Výpovědi dalších osob vztahující se k této skupině, která měla intervenovat ve prospěch obžalovaného, tedy svědků Horvátha, Rudolfa Baloga a Řezáče, nemohl soud s ohledem na to, že využili  svého práva a odmítli před soudem vypovídat, použít, když nebyly splněny podmínky podle § 211 odst.3 tr.ř.. Přitom svědek Řezáč sám v dopise na č.l. 6193 žádal, aby byl k věci před soudem vyslechnut s tím, že poukazoval, že byli objednáni na likvidaci Štefana Jandy, nikoli na zaplacení či zastrašení. Toto jeho tvrzení je však ojedinělé, je v rozporu s ostatními ve věci provedenými důkazy, navíc z důvodů uvedených již při hodnocení důkazů ve vztahu k nedovolenému ozbrojování obžalovaného Vlasáka je zřejmé, že svědek Řezáč je značně nevěrohodný. Proto vzal zdejší soud za prokázané, že obžalovaný Vlasák se skutečně prostřednictvím Dezidera Baloga snažil s bratry Pokošovými spíše  domluvit, resp. je finančními prostředky získat na svoji stranu. I z výpovědi svědka Vojtěcha Pokoše je zřejmé, že takové snažení bylo bezúspěšné. Při zkoumání časových souvislostí nemohl soud pominout, že prokazatelně v době, kdy se obracel přes Dezidera Baloga na jeho bratra, svěřoval se obžalovaný Vlasák se svými potížemi dalším osobám. Především v té souvislosti kontaktoval své předchozí společníky z podnikání Hájka a Koláře. Pokud svědek Kolář při jedné z výpovědí v přípravném řízení (konkrétně dne 25.5.1994) uvedl, že obžalovaný Vlasák ho informoval, že jestli bude Janda ohrožovat jeho rodinu, že ho nechá zlikvidovat, že na to má lidi v Praze a pak si udělá alibi (č.l. 3902), je třeba poukázat na několik důvodů, proč zdejší soud z této ojedinělé výpovědi nevychází. Především lze souhlasit s obhajobou v tom směru, že nelze přehlédnout, že tento svědek byl v květnu 1994 vyslýchán v průběhu tří dnů po sobě, přičemž prvé dva dny probíhal jeden výslech, který byl přerušen, přitom však o těchto výsleších nebyl obhájce obžalovaného Vlasáka vyrozuměn, přestože jíž dne 22.11.1993 dal žádost, aby byl vyrozumíván o všech vyšetřovacích úkonech. Z toho důvodu má tento senát za to, že tyto výpovědi jsou použitelné pouze ve vztahu k obžalovanému Kajínkovi, jehož obhájce o vyrozumívání o úkonech ve vyšetřování nepožádal, nebo alespoň ve spisu taková žádost není založena. Navíc nelze odhlédnout od toho, že svědek Kolář před soudem zpochybnil právě tuto svoji jedinou výpověď s tím, že byla učiněna pod tlakem (č.l. 6392). K ověření věrohodnosti tohoto svědka si soud vyžádal opis jeho rejstříku trestů, který je založen na č.l. 5701-2. Tento svědek byl v průběhu své výpovědi v hlavním líčení opakovaně poučován o následcích křivé výpovědi, zdejší soud je tedy toho názoru, že jde o svědka nevěrohodného, z jehož výpovědí lze vycházet pouze za situace; kdy jeho tvrzení jsou podporována dalšími zjištěnými důkazy. V tomto směru jeho tvrzení o tom, že obžalovaný Vlasák se mu zmiňoval o fyzické likvidaci, je osamocené, navíc jeho výpověď je zpochybněna i v tom směru, že údajně mu obžalovaný Vlasák měl uvádět, že na Šumavu pojede i ve společnosti obžalovaného Kreuzera, což je v rozporu s tvrzením i tohoto obžalovaného. Zpochybněni výpovědí svědka Koláře se vztahuje i k rekognici, která s ním byla prováděna, při které měl, byť nejistě, označit obžalovaného Kajínka jako osobu, kterou v minulosti viděl někdy v létě 1982 (č.l. 4500). V té době byl totiž obžalovaný Kajínek ve výkonu trestu odnětí svobody. Na rozdíl od obžaloby je zdejší soud toho názoru, že nelze opírat závěr o vině obžalovaného Vlasáka o výpověď svědka Kuglera. Jak již bylo naznačeno, ten vypovídal spíše k provedené transakci s restaurací v Kozolupech, nevěděl nic konkrétního o vydírání. Přitom však soud nemohl pominout tu skutečnost, že i ve výpovědích tohoto svědka byly určité dílčí rozpory, které bylo nutno odstraňovat postupem dle § 211 odst.l písm.b) tr.ř., svědek se obával vypovídat v přítomnosti obžalovaných, což vysvětloval ve svém dopise založeném ve spise na č.l. 6114 tím, že mu bylo opakovaně vyhrožováno a má strach o svoji osobu, případně své děti. V žádném případě však nelze osobu tohoto svědka označit za jeden z řady usvědčujících důkazů proti obžalovanému Vlasákovi. Zdejší soud se ztotožňuje i se závěry obhajoby, pokud jde o nevěrohodnost výpovědi svědkyně Jandové-Havlové, která v rozsáhlé výpovědi před soudem byla opakovaně poučována o následcích křivé výpovědi a jejíž některá tvrzení jsou v rozporu s jejími konkrétními činy. Tím má soud na mysli především skutečnost, že - jak správně uvádí obhájce ve své závěrečné řeči - pod sankcí křivé výpovědi vypovídala, že na obžalovaném Vlasákovi, jako vdova po Štefanu Jandovi, žádné finanční nároky neuplatňovala a nechtěla po něm zaplatit finanční částky ze shora uvedeného dlužního úpisu, zatímco z předloženého dopisu ze dne 19.8.1993 vyplývalo, že tato svědkyně o zaplaceni uvedeného dluhu obžalovaného Vlasáka požádala. I další rozpory, na které poukazuje obhájce tohoto obžalovaného, jsou objektivní příčinou, proč zdejší soud při rozhodování o vině pod bodem II. výroku nehodnotí podrobněji výpověď této svědkyně. Ta bude zhodnocena v souhrnu důkazů vztahujících se k jednání pod bodem I.. Tam budou rozebrány i výpovědi svědků Daniela Černocha, Josefa Černocha a Evy Černochové, souhrnně označovaných státní zástupkyní jako rodinných příslušníků Štefana Jandy, neboť jejich výpovědi se rovněž vztahují spíše k okolnostem předcházejícím smrti Štefana Jandy a Juliána Pokoše, než k vzájemným vztahům mezi obžalovaným Vlasákem a zmíněnými poškozenými.

 

 

      Podrobněji je k tomuto bodu výroku nutné zhodnotit zbývající důkazy. Obžalovaný Vlasák nepopírá, že se obžalovanému Hegedüsovi svěřil se svými problémy a ten, že mu nabídl pomoc. Přitom ji údajně blíže nespecifikoval. V tomto směru ještě mezi tvrzeními těchto dvou obžalovaných nejsou podstatné rozpory. Nerozcházejí se ani v tom, a o tom již byla zmínka, že obžalovaný Vlasák výslovně neplánoval fyzickou likvidaci vyděračů. Jejich výpovědi se liší až následně v tom směru, zda obžalovaný Vlasák kontaktoval kvůli  svému problému "čečenskou mafii", zda byl posléze informován obžalovaným Hegedüsem v tom směru, že ten kontaktoval "svého muže" a proplatil mu ze svého účtu peníze, jakožto zálohu. Obhájce obžalovaného Vlasáka napadá především tu skutečnost, že obžaloba argumentuje i výpověďmi obžalovaného Hegedüse učiněnými před sdělením obvinění jeho klientovi. V té souvislosti je třeba znovu poukázat na to, že do 31.12.1993 se trestní stíhání zahajovalo podle § 160 odst.l tr.ř. v tehdy platném znění usnesením ve věci samé. Bylo tedy možné provádět důkazy i v řízení proti neznámé osobě. Orgány činné v trestním řízení přitom postupují podle trestního řádu platného v době řízení, které vedou. Všechny výslechy provedené po zahájení trestního stíhání v této věci, před sdělením konkrétního obvinění jsou podle názoru zdejšího soudu relevantní. Skutečnost, že v té době nebyla stíhána konkrétní osoba, která tedy neměla ani svého obhájce a ten se tudíž nemohl zúčastnit těchto vyšetřovacích úkonů, má svůj význam toliko při posuzování podmínek podle § 211 odst.3 tr.ř. ohledně možnosti číst výpovědi svědků, kteří v hlavním líčení odmítli po poučení dle § 100 tr.ř. vypovídat, byť byli obdobným způsobem poučeni v přípravném řízení a vypovídali. Obhájce ani obviněný totiž v té době neměli možnost být předchozímu výslechu přítomní. To však neplatí, pokud jde o použitelnost výpovědi spoluobviněných učiněných před 1.1.1994, kdy se stala účinnou novela trestního řádu č. 292/1993 Sb., která ve prospěch realizace práva na obhajobu zavedla zahájení trestního stíhání sdělením obvinění konkrétní osobě. Proto také úkony učiněné po 1.1.1994 hodnotí tento soud již z toho pohledu, zda vyšetřovací úkony včetně výslechů spoluobviněných a svědků byly učiněny před, čí po sdělení obvinění a zda obhájci byli vyrozuměni o konání vyšetřovacího úkonu s ohledem na žádost učiněnou podle § 165 odst.2 tr.ř.. Proto je třeba odmítnout výtky obhajoby a jejich závěry o nepoužitelnosti všech výpovědí obžalovaného Hegedüse učiněných v listopadu 1993. Obě výpovědi, jak z 10.11.1993, tak z 11.11.1993 byly již učiněny po zahájení trestního stíhání ve věci (č.l. 1). Byť byly učiněny před sdělením obvinění obžalovanému Vlasákovi, z hlediska tehdy platného trestního řádu tedy jsou již relevantní. Časově první výpověď nemá pro dokazování větší význam, neboť obžalovaný Hegedüs v té době ještě popíral vlastní kontakty s obžalovaným Kajínkem. Důvody toho posléze logicky vysvětlil. Naproti tomu tento obžalovaný již tehdy připustil, že za přítomnosti svědka Valihracha ho informoval obžalovaný Vlasák, že má problémy s vyděrači, kteří po něm chtěli tři milióny a měli vydírat jeho i jeho manželku, a to i se zbraní. Logicky poukázal na to, že z tohoto důvodu, protože byl vydírán, mu obžalovaný Vlasák nemohl půjčit žádné peníze na zajištění zásob proviantu pro hotel Kamzík (č.l. 2624). Zároveň již při této výpovědi obžalovaný Hegedüs uváděl, že obžalovaný Vlasák jméno vyděračů neuváděl (č.l. 2625). Při následující výpovědi obžalovaný Hegedüs ve své obsáhlé výpovědi (č.l. 2628-54) připustil své kontakty s obžalovaným Kajínkem, jak již o nich byla zmínka při hodnocení důkazů k jeho trestné činnosti pod bodem V. výroku tohoto rozsudku. Tuto výpověď obžalovaný Hegedüs učinil za situace, že se již nalézal ve vazbě a byl tedy dán důvod vazby dle § 36 odst.l písm.a) tr.ř.. Obžalovaný Hegedüs v té době však ještě obhájce neměl, když jeho manželka mu zvolila obhájce JUDr. Zdeňka Vlčka až 15.11.1993 (č.l. 2477), a plná moc, jíž si sám obžalovaný zvolil jako obhájce JUDr. Bergla, je datována až 12.11.1993 (č.l. 2479). Přestože tehdy tento obžalovaný sám požádal o konání výslechu, a to pří plném vědomí, že jsou dány důvody nutné obhajoby a on obhájce ještě nemá (č.l. 2627-8), podle názoru tohoto soudu se nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, a proto skutečnost, že byl prováděn vyšetřovací úkon v době, kdy obviněný Hegedüs obhájce ještě neměl, přestože jej musel mít podle § 36 odst.l písm.a) tr.ř., byla porušení jeho práva na obhajobu. Proto celou změněnou výpověď ze dne 11.11.1993 považuje zdejší soud za irelevantní. Tato výpověď byla sice čtena v hlavním líčení podle § 207 odst.2 tr.ř., avšak poté, co v poradě senát došel k názoru, že bylo porušeno právo na obhajobu ve smyslu ustálené soudní praxe (Rt 1/79-III, IV), k tomuto důkazu v závěrečné poradě senátu nepřihlížel. Při výslechu před soudcem rozhodujícím o vzetí do vazby dne 11.11.1993 v 10.15 hodin (tedy ještě před zmíněným nepoužitelným výslechem) setrvával obžalovaný Hegedüs na své verzi své výpovědi učiněné před vyšetřovatelem dne 10.11.1993. Proto ve shodě s obhajobou je senát toho názoru, že první procesně použitelnou výpovědí obžalovaného Hegedüse, v níž usvědčuje obžalovaného Vlasáka z toho, že využil jeho nabídky pomoci proti vyděračům tak, jak je uvedeno ve vylíčeni skutkového děje, je výpověď ze dne 23.12.1993. I při ní tento obžalovaný trval na tom, že Štefana Jandu neznal a obžalovaným Vlasákem byl informován, že ho vydírají Romové, přičemž konkrétně jméno pana Jandy nepadlo (č.l. 2658). Na otázku vyšetřovatele obžalovaný Hegedüs tehdy uvedl, že Kajínek mu řekl, že se vydal z peněz, když poskytl úplatek na někoho, kdo měl kontakty na generální prokuraturu, zároveň však konstatoval, že Kajínek po něm žádnou půjčku nepožadoval. On mu sám nabídl 100.000,- Kč proto, že si pamatoval, že obžalovaný Kajínek mu ve výkonu trestu dost psychicky pomohl. Přitom o vrácení peněz se nedomlouvali, v tomto směru to zůstalo zcela otevřené. Po připomenutí vyšetřovatelem, že ve stejné době si obžalovaný Hegedüs vzal půjčku 20.000,- Kč od obžalovaného Vlasáka a sám potřeboval peníze na provoz hotelu Kamzík, uvedl obžalovaný Hegedüs, že jeho situace se s ohledem na to, že vypracoval s penězi měnila i v průběhu týdne. Nedokázal odpovědět na to, ze které operace tuto částku čerpal. Znovu potvrdil, že obžalovaný Vlasák se ho posléze několikrát ptal, zda kontaktoval toho člověka, o kterém se mu zmínil (č.l. 2660). Uvedl, že 100.000,- Kč, které dal Kajínkovi, měly být použity pro úhradu nákladů obžalovaného Kajínka spojených s jeho pomocí panu Vlasákovi. Proto informoval obžalovaného Vlasáka, že sám ze svých prostředků Kajínkovi vyplatil 100.000,- Kč. Tyto peníze měl původně připraveny pro obžalovaného Kajínka tak, aby mohl vyplatit peníze člověku, který mu zprostředkovával kontakt s generální prokuraturou. Obžalovaný Vlasák obžalovanému Hegedüsovi podle jeho tvrzení tuto částku vrátil z toho důvodu, že on je vyplatil člověku - Kajínkovi, který měl Vlasákovi pomoci (č.l. 2661). Zároveň k dotazu obhájce obžalovaného Vlasáka znovu vysvětlit, že předtím, než předával obžalovanému Kajínkovi

peníze, proběhla schůzka s obžalovaným Vlasákem, při které byl informován o tom, že ten je vydírán a že přijel do Prahy hledat pomoc. Bavili se o tom, že obžalovaného Vlasáka vydírajíc nějací Romové a bylo by dobré je nějak "vyděsit nebo zbít, tak aby dali pokoj". Zároveň obžalovaný Vlasák měl se svědkem Vavřičkou ten den schůzku s nějakým zástupcem "čečenské mafie" ohledně řešení tohoto vydírání. Obžalovaný Hegedüs mu řekl, že by mu možná mohl pomoci, že zná člověka, který by eventuelně celou záležitost tak, jak je popisována, vyřídil, ovšem s tím, že neví, jestli se s ním potká. Obžalovaný Hegedüs dále specifikoval časové údaje v tom směru, že jeho tehdejší schůzka s obžalovaným Vlasákem proběhla den poté, co ten byl ohrožován ve vlastní kanceláři pistolemi vyděračů. Přitom dva dny poté měl domluvenou schůzku s Kajínkem. Proto řekl obžalovanému Vlasákovi, že pokud ten s tím bude souhlasit; že se mu telefonicky ozve ten člověk do Plzně na Májovku a představí se, že volá "od Saši". Při následné schůzce s obžalovaným Kajínkem obžalovaný Hegedüs podle své výpovědi ho seznámil s problémem obžalovaného Vlasáka, on řekl, že to bude maličkost, která by se dala vyřídit a zároveň říkal, že s tím bude mít náklady. Jejich výši nijak nespecifikoval, obžalovaný Hegedüs mu dal 100.000,- Kč s tím, že může čerpat z těchto peněz (č.1.2661-la). Na otázku obhájce obžalovaný Hegedüs poukazoval na to, že peníze 100.000,- Kč původně shromaždoval s tím, že budou použity pro prostředníka, který má kontakt na generální prokuraturu. Protože však před touto schůzkou se potkal s obžalovaným Vlasákem a nabídl mu pomoc, předal ty peníze Kajínkovi s tím, že je může použít i na výdaje spojené s případem pana Vlasáka. Obžalovaného Kajínka přitom instruoval, že vyděrači měli pistole v ruce a že je třeba je nějak "zastrašit nebo profackovat". 0 totéž vlastně žádal obžalovaný Vlasák s tím, že se toho snad zaleknou a najdou si pro vydírání nějaký snadnější či jednodušší objekt (č.l. 2661a). Po schůzce s obžalovaným Kajínkem obžalovaný Hegedüs dle svého tvrzení potkal obžalovaného Vlasáka v Praze-Nuslích, ten ho informoval o dvou možnostech řešení pří použití "čečenské mafie" (č.l. 2662), nato ho  obžalovaný Hegedüs informoval, že kontaktoval svého člověka, ten s tím vystrašením souhlasí a že mu předal zálohu v celkové výši 100.000,- Kč s tím, že ten jeho člověk bude obžalovaného Vlasáka kontaktovat. Již před tím pří schůzce obžalovaný Hegedüs předal obžalovanému Kajínkovi telefonní číslo Vlasáka. Obhájci obžalovaného Vlasáka na jeho otázku obžalovaný Hegedüs odpověděl, že hovořil o záloze, protože počítal, že tak se mu vrátí od obžalovaného-Vlasáka celých 100.000,- Kč a tím, že bude pokryta i celá částka, kterou poskytl Kajínkovi na zprostředkovatele revize jeho případu. Připustil, že obžalovanému Kajínkovi o doplatku nic neříkal. Trval na tom, že pokud vzal od obžalovaného Vlasáka následně v bance 100.000,- Kč, jednalo se o proplacení této zálohy s tím, že obžalovaný Vlasák ho požádal, aby eventuelně uváděl, že šlo o vrácení půjčky (č.l. 2663). Připustil, že nemá žádnou vědomost o tom, zda skutečně došlo k navázáním kontaktu mezi  obžalovaným Kajínkem a obžalovaným Vlasákem s tím, že po celou dobu mu obžalovaný Vlasák říkal, že se nekontaktovali, spíše se ho vždy dotazoval, co je s tím "jeho člověkem" nového. Trval na tom, že až do doby vraždy nevěděl, že jedním z vyděračů měl být zavražděný Janda. Připouštěl, že měl zlé tušení, že by celá záležitost se zavražděním Jandy mohla mít nějakou spojitost s Kajínkem od doby, kdy mu bylo vráceno 100.000,- Kč Vlasákem, avšak o tom, že to má spojitost s Kajínkem se dozvěděl až v době, kdy mu bylo ukázáno usnesení o stíhání obžalovaného Kajínka pro trestný čin vraždy, což bylo bud' 9. nebo 10.11.1993. Potvrdil, že již od února 1993 věděl, že po Kajínkovi

je vyhlášeno pátrání, později se dozvěděl v souvislosti s případem vraždy podnikatele Jandy, že je vedeno celostátní pátrání po obžalovaném Kajínkovi, a to z televize (č.l. 2665). Na otázku obhájce obžalovaného Vlasáka uvedl, že obžalovaný Vlasák se mu nikdy nesvěřil s tím, že by měl s vraždou Jandy on sám něco společného, naopak mu říkal, jak byla připravena akce na jejich zatčení s tím, že v té době byli již mrtvi a že to mohl udělat každý, koho vydírali. Při dalších pokusech o výpovědi v přípravném řízení obžalovaný Hegedüs již odmítal vypovídat (č.l. 2668-72, 2675-6, 2677-8, 2680-2). V hlavním líčení odmítl obžalovaný Hegedüs vypovídat (č.l. 5933), postupem podle § 207 odst.2 tr.ř. mu byly přečteny všechny výpovědi z přípravného řízení, a to včetně výpovědi, kterou posléze tento senát označil v poradě jako nezákonnou. Obžalovaný Hegedüs neměl k protokolaci svých předchozích výpovědí žádné připomínky. Až v době, kdy se řízení před soudem chýlilo ke svému konci, obžalovaný Hegedüs prostřednictvím svého obhájce navrhl doplnit dokazování jeho vlastním výslechem (č.l. 6814). Když se soud pokusil o tento výslech, požádal o odročení hlavního líčení s tím, aby měl možnost se na svoji výpověď připravit (č.l. 5815). Při odročeném hlavním líčení však obžalovaný před svým výslechem požádal, aby mu bylo umožněno doslova přečíst výpověď z připravených poznámek. Po připomenutí, že by se nejednalo o ústní výpověď, ale toliko o písemné vyjádření, obžalovaný po poradě se svým obhájcem nehodlal ke věci vypovídat a pouze přečetl písemné vyjádření založené na č.l. 6858-61a. V něm znovu popsal, jak byl obžalovaným Vlasákem informován, že ho vydírají nějací "cikáni", svoji nabídku pomoci s tím, že mu nemůže slíbit pomoc na 100%, neboť nevěděl, zda se s obžalovaným Kajínkem ještě uvidí, a nebo, zda se ten bude chtít při svých problémech angažovat. Znovu potvrdil, že dne 14.5.1993 informoval obžalovaného Kajínka s problémy obžalovaného Vlasáka a s tím, že by potřeboval někoho, kdo by vyděrače dokázal zastrašit, případně zbít, aby ho nechali na pokoji, popsal, o jakou částku se v tomto vydírání jedná, ekonomické aktivit obžalovaného Vlasáka s tím, že ten to nechce zadarmo. Obžalovaný Kajínek se vyjádřil v tom směru, že se jedná o maličkost. Poukázal však na to, že nemá vůz a není mobilní a taková záležitost si vyžádá nějaké náklady. Proto mu obžalovaný Hegedüs dal 100.000,- Kč, původně připravených na úplatky na   generální prokuraturu s tím, aby část peněz použil na vyřízení pomoci s vyděrači. Zároveň mu dal telefonní spojení na obžalovaného Vlasáka. V tomto vyjádření znovu opakoval okolnosti následné schůzky s obžalovaným Vlasákem dalšího dne s tím, že obžalovaný Vlasák ho informoval o svém jednání s "čečenskou mafií" a chtěl bližší informace o člověku, kterého mu nabídl.

Z toho obžalovaný Hegedüs dovozoval, že v té době ještě neměli obžalovaní Vlasák a Kajínek žádný vzájemný kontakt. Zmínil svoje předchozí vyjádřeni v tom směru, že Kajínek čekal na to, zda mu na příští schůzce dá pokyn, aby se ve věci angažoval, avšak

i k této další schůzce již nedošlo. Potvrdil, že 27.5.1993 došlo k setkání s obžalovaným Vlasákem Na Bouchalce, schůzku vyvolal obžalovaný Vlasák, který se ho ptal, zda je něco nového, že na něj ty vyděrači tlačí. Obžalovaný Hegedüs mu řekl, že je to zaplacené a že je to v podstatě mimo něj. O vraždě podnikatele Jandy a jeho ochránce se dozvěděl v novinách 31.5.1993, téhož dne se telefonicky spojil s Vlasákem, toho informoval, že byl na chalupě a byl připraven zákrok zásahovou jednotkou proti vyděračům. Znovu opakoval svoje tvrzení, že při dalším setkání s obžalovaným Vlasákem na hotelu Kamzík mu ten ukázal identikit, ten však nebyl podobný obžalovanému Kajínkovi. Přesto ho obžalovaný Vlasák požádal, aby toho člověka někam schoval a zařídil, aby někam zmizel. Od té doby obžalovaný Hegedüs dle svého vyjádření tušil, že to byl obžalovaný Kajínek, byt se v duchu přesvědčoval, že on to není. Dále vysvětloval své vyjádření v předchozích výpovědích v tom směru, že nevěřil tomu, že by to byl obžalovaný Kajínek, ten to podle jeho názoru být nemohl, protože z jednání Vlasáka a z toho, co říkal, usoudil, že oni dva v kontaktu nebylí. Připustil, že informoval obžalovaného Vlasáka, který se ho ptal, zda se s tím člověkem, co mu měl eventuelně pomoci s vyděrači, ještě stýká, on mu na to řekl, že po něm pátrá policie i prostřednictvím televize.

 

      Stejné jako obhájce obžalovaného Vlasáka v závěrečné řeči, nemohl zdejší soud pominout soudní minulost obžalovaného Hegedüse tak, jak vyplývala z opakovaně vyžadovaných opisů rejstříků trestů, bral v úvahu i tu skutečnost, že v jeho jednotlivých

výpovědích jsou určité rozpory, avšak tyto rozpory, narozdíl od obhajoby, nepovažuje soud za tak podstatné, aby nebylo možné vycházet z výpovědi obžalovaného Hegedüse z 23.12.1993. Přestože obžalovaný Hegedüs před soudem projevoval tendenci zmírňovat svoje předchozí vyjádření tak, aby mohla být vykládána více ve prospěch obžalovaných Kajínka a Vlasáka, nikdy nezpochybnil své předchozí výpovědi, ani je neodvolal. Naopak, i přesto, že jeho vztah k obžalovanému Kajínkovi je nadále přátelský a nemá ani žádný zájem na odsouzení obžalovaného Vlasáka (naopak se snažil modifikovat předchozí tvrzení, která by mu mohla ublížit), ve svém písemném vyjádření v podstatě zopakoval podstatné body ze svých výpovědí. Přitom od jeho prvních výslechů uplynulo takřka

pět let. Za situace, kdy i obžalovaný Vlasák sám připouští, že se svěřil obžalovanému Hegedüsovi s vydíráním a ten mu nabídl člověka, který by na Jandu přitlačil natolik, aby od dalšího vydírání upustil (č.l. 2724), považuje soud za prokázané, že ze strany obžalovaného Hegedüse došlo k nabídce pomocí od osoby, kterou obžalovanému Vlasákovi nejmenoval, ale jednalo se 0 obžalovaného Kajínka. Pokud obžalovaný Hegedüs opakovaně v průběhu pěti roků přípravného řízení a řízeni před soudem uvádí, že obžalovanému Kajínkovi dal telefonní číslo na obžalovaného Vlasáka, avšak nemohl mu říci, kdo konkrétně obžalovaného Vlasáka vydírá, dovozuje z.toho soud za situace, kdy považuje za prokázanou i W nu obžalovaného Kajínka v bodě I. výroku, že tento obžalovaný musel obžalovaného Vlasáka kontaktovat, aby zjistil totožnost osob, proti nimž má zakročit. Narozdíl od obhajoby nepovažuje soud za vnitřně rozpornou výpověď obžalovaného Hegedüse ani pokud vysvětluje, jakou částku a za jakým účelem obžalovanému Kajínkovi předal. Logicky vysvětlil, že bylo dopředu domluveno, že mu přinese peníze, peníze přinesl, s ohledem na žádost o pomoc obžalovaného Vlasáka vysvětlil obžalovanému Kajínkovi, že částka 100.000,- Kč není pouze pro zprostředkovatele kontaktu na generální prokuraturu, ale i na uhrazeni nákladů spojených se zákrokem proti vyděračům. Z výpisu z účtu na č.l. 1636 vyplývá, že dne 26.5.1993 provedl obžalovaný Vlasák výběr hotovosti 100.000,- Kč. V tomto směru je potvrzována výpověď obžalovaného Hegedüse, stejně jako výpovědí svědka Vavřičky ohledně zájmu obžalovaného Vlasáka kontaktovat  "čečenskou mafii". Zdejší soud považuje za nelogické, aby tato částka byla formou pomoci obžalovanému Hegedüsovi v jeho podnikání, nebo snad návratem dlužné částky, když nelze pominout, že právě v té době stupňoval poškozený Janda svůj nátlak na obžalovaného Vlasáka, aby mu zaplatil 3.000.000,- Kč. V tomto směru soud obhajobě obžalovaného Vlasáka neuvěřil.

 

      Pokud jde o svědky v této trestní věci, zatímco svědek Michálek v hlavním líčení si takřka na nic nepamatoval a i v přípravném řízení se vyjadřoval velice obecně, byť připouštěl, že obžalovaný Vlasák v jeho přítomnosti informoval

o tom, že je vydírán (č.l. 6461-5), svědek Vavřička potvrzoval verzi obžalovaného Hegedüse, pokud jde o zájem obžalovaného 1:.: Vlasáka, o řešení jeho problémů s poškozeným Jandou a spol. prostřednictvím "čečenské mafie" (č.l. 6223). Tento svědek navíc poukazoval na, podle jeho názoru, velice těsné vazby právě mezi obžalovanými Vlasákem a Hegedüsem (č.l. 6225). V přípravném řízení i v následném řízení před soudem byl velice podrobně vyslýchán svědek Otakar Valihrach. Ten v prvém výslechu před vyšetřovatelem potvrdil, že v průběhu května 1993 na jedné z obchodních schůzek v Praze 3, si obžalovaný Vlasák stěžoval na osobní problémy, kdy musí hájit svoji rodinu a že obracet se na policii je bezpředmětné (č.l. 4256). Nikdy však neslyšel, že by obžalovaný Hegedüs nakontaktoval muže, který poškozené usmrtil (č.l. 4263). Připouštěl, že se mohli bavit mezi sebou i o "čečenské mafii", avšak spíše nevážně (č.l. 4264). Pří další výpovědi v přípravném řízení dokonce připustil, že byl od manželky obžalovaného Hegedüse informován, že její muž zprostředkoval kontakt od Vlasáka na Kajínka (č.l. 4274). Tato výpověď však byla učiněna bez vyrozumění ostatních obhájců o konání úkonu, proto je nepoužitelná vůči obžalovanému Vlasákovi i Kajínkovi. Stejného dne se tento svědek podrobně vyjadřoval ke svým kontaktům s obžalovaným Kajínkem, avšak už to bylo poté, co obžalovaný Hegedüs byl vzat do vazby. Při výpovědi dne 22.6.1994 za přítomnosti obhájců však uváděl, že neví nic konkrétního o kontaktech mezi obžalovanými Vlasákem a Kajínkem (č.l. 4286, 4290). Při další výpovědi dne 28.6.1994 tento svědek připustil, že když spolu s obžalovaným Hegedüsem zjistili z novin, že přežil svědek, oba to shodně považovali za komplikaci s tím, že to spustí daleko důkladnější vyšetřování a to s ohledem na evidentní vazby mezi nimi a obžalovaným Vlasákem (č.l. 4297). I tento svědek však potvrdil ve prospěch obžalovaného Vlasáka, že neznal konkrétní intenzitu jeho vydírání, on sám byl toho názoru, že postačí, když vyděračům "někdo rozbije hubu" a měl pocit, že obdobný názor sdílí i obžalovaný Hegedüs (č.l. 4300). Proto souhlasil s tím, když ho obžalovaný Hegedüs seznámil s možností zajistit pro obžalovaného Vlasáka pomoc. Potvrdil, že po vraždě byl obžalovaný Hegedüs vyděšený a že se mu ještě před svým zatčením svěřil s tím, že obžalovaný Kajínek byl na tuto akci najatý. Zdejším soudem byl tento svědek vyslýchán opakovaně, i s ohledem na časový skluz harmonogramu jednotlivých hlavních líčení byl jeho výslech přerušen a bylo s ním poté pokračováno. V hlavním líčení tento svědek uváděl, jak se spřátelil s obžalovaným Hegedüsem a ten ho posléze informoval o obžalovaném Kajínkovi, znovu potvrdil, že obžalovaný Vlasák se mu svěřil s tím, že je vydírán nějakými cikány (č.l. 6170-l). Svědek se již na předchozí výpovědi příliš nevzpomínal a po jejich přečtení je označil za přesnější. vysvětlil, že mu bylo několikrát telefonem vyhrožováno, o kontaktech s obžalovaným Kajínkem, na počátku svých výslechů v přípravném řízení nevypovídal ze strachu. Poněkud opravil své předchozí vyjádření, že se od paní Hegedüsové dozvěděl, že její manžel zprostředkoval kontakt Vlasákovi na Kajínka. Byla to z jeho strany pouze dedukce. Při odstraňování rozporů označil za pravdivé právě předchozí podrobně výpovědi (č.l. 6173). K dotazům obhájců vysvětlil, že svoji výpověď o kontaktech s obžalovaným Kajínkem v průběhu jediného dne 16.6.1994 nezměnil zcela, ale pouze v tom směru, že kontakt s tímto obžalovaným přiznal (č.l. 6213). Znovu vysvětlil, že pravým důvodem, proč původně neuváděl o svých kontaktech s obžalovaným Kajínkem byl strach, který podpořily anonymní telefonáty. Připustil rovněž, že nemůže vyloučit, že když mu obžalovaný Hegedüs vyprávěl o lidských osudech svého kamaráda, nejednalo se právě o obžalovaného Kajínka. Trval na tom, že pozitivně neví nic o vztazích Hegedüs a Kajínek, Vlasák, v souvislosti s projednávanou vraždou (č.l. 621~). S ohledem na jeho soudní minulost a rozpory ve výpovědích, je třeba i svědka Valihracha považovat za osobu nevěrohodnou, přesto lze vycházet z toho, že tento svědek opakovaně potvrzuje úzkou vazbu obžalovaného Hegedüse na Kajínka a shodný závěr s obžalovaným Hegedüsem v tom směru, že Kajínek měl být najatý toliko k zastrašení vyděračů.

 

      Jak v závěrečné řečí státní zástupkyně, tak v závěrečné řeči obhájce se argumentuje obsahem výpovědí svědkyň Kounovské a Kučerové. Obě tyto svědkyně měly prokazovat kontakty obžalovaného Vlasáka a obžalovaného Kajínka. Podle tvrzeni svědkyně Kounovské v přípravném řízení a s ní provedené rekognice (č.l. 3924-9, 4482-3), viděla tato svědkyně obžalovaného Kajínka na hotelu Kamzík jíž v dubnu 1993, eventuelně začátkem května 1993. To samo o sobě je již zpochybněno, když z výpovědi obžalovaného Vlasáka, obžalovaného Hegedüse i skutečnosti, že poškozený Janda začal s vydíráním radikálně 13.5.1993 vyplývá, že obžalovaný Vlasák neměl žádný důvod obracet se na Kajínka ještě předtím, než byl vydírán. Tato svědkyně však v hlavním líčeni připustila, že si není jista tím, ve které době tam toho muže viděla. Trvala však na tom, že obžalovaný Kajínek na hotelu byl. V úvahu přicházejí dvě možnosti, jednak skutečnost, že obžalovaný Kajínek na hotelu byl, avšak až po spáchání vraždy, resp., že se svědkyně zmýlila s ohledem na svoji krátkozrakost, když v tomto směru zpochybňuje její tvrzení nejen obžalovaný Vlasák a obžalovaný Kajínek, ale i obžalovaní Kreuzer a Mikeš, neboť svědkyně si obžalovaného Mikeše měla splést s jiným kolegou obžalovaného Kreuzera. Ať platí jakákoli z těchto variant, nelze z výpovědí této svědkyně vycházet v tom směru, že by byl prokázán osobní kontakt obžalovaného Vlasáka a Kajínka před činem uvedeným pod bodem I. tohoto výroku. Totéž platí i o výpovědi a rekognici provedené se svědkyní Kučerovou - vrátnou na hotelu Kamzík (č.l. 3992-6, 4507-9, 4491 a násl.), která v hlavním líčení zpochybnila provedené znovupoznání osoby, kterou měla vidět na hotelu, kterou původně označovala jako obžalovaného Kajínka, když uvedla, že zřejmě se jednalo o omyl, neboť obžalovaného Kajínka ještě předtím viděla v televizi a navíc fotografie jí byly ukazovány opakovaně. Za této situace soud došel k závěru, že pokud měla svědkyně možnost vidět obžalovaného Kajínka, ať již ve sdělovacích prostředcích, nebo opakovaně na fotografiích překládaných policisty ještě před rekognicí, jsou výsledky této rekognice zcela nepoužitelné, neboť nelze vyloučit, že nepoznala osobu, s níž se osobně setkala za okolností, které popisovala ve své výpovědi, ale toliko podobiznu, která jí po opakovaném předkládání utkvěla v pamětí.

 

        V hlavním líčení byl vyslechnut svědek Zdeněk Bouberle - policista, který obžalovaného Vlasáka v této věci vytěžoval, který potvrdil, že mimo rámec vytěžováni požádal obžalovaný Vlasák o možnost promluvit s některým vysokým funkcionářem policie. Tím byl svědek Kadeřábek, který potvrdil, že obžalovaný Vlasák mu dal informaci o prostředníkovi, který nakontaktoval vraha poškozených Jandy a Pokoše, a informací o tom, že tento pachatel je v pátrání policie. Jako prostředníka označil právě obžalovaného Hegedüse (č.l. 6277), avšak i tento svědek potvrdil, že obžalovaný Vlasák neuváděl nic v tom směru, že by muž, který vraždu měl sjednat, jednal na jeho pokyn, nebo v jeho zájmu. Pokud obžalovaný Vlasák tuto skutečnost odmítá, je podle názoru soudu jeho obhajoba vyvrácena především tím, že teprve po této informaci byl vyslýchán obžalovaný Hegedüs, který posléze potvrdil, že byl skutečně prostředníkem mezi obžalovaným Vlasákem a Kajínkem. Prokázaný fakt, že obžalovaný Vlasák využil kontaktu zprostředkovaného obžalovaným Hegedüsem a podle názoru zdejšího soudu následně nezjištěným způsobem kontaktoval obžalovaného Kajínka, kterému sdělil potřebné údaje o vyděračích, nejsou v rozporu s jeho obhajobou, když uvádí, že neměl důvod postupovat takovým způsobem, když se nechal přemluvit obžalovaným Kreuzerem a oznámil věc policii. Z výpovědi obžalovaného Hegedüse je zřejmé, že od doby, kdy Vlasáka informoval o kontaktu na muže ochotného mu pomoci až do spácháni vraždy, obžalovaný Vlasák opakovaně urgoval další informace o řešení jeho problému a o muži, který měl proti vyděračům zakročit. Za situace, že se stále nic nedělo ( předchozí schůzky s tzv. Dr. Lebedou neproběhly na osamoceném místě, nebo poškozený se na schůzku osobně nedostavil), je logické, že obžalovaný Vlasák hledal i jiný způsob řešení. Přitom soud stále vychází z předpokladu, že obžalovaný Vlasák neobjednával vraždu, ale toliko zastrašení. Proto má jeho vinu za prokázanou. Pokud obhájce tohoto obžalovaného na str. 10-11 své písemné závěrečné řeči poukazuje na možné verze, že pachatelem byl někdo jiný, je třeba uvést, že nelze vyloučit, že poškozený Janda, a tudíž i jeho ochránci, byli zapleteni do nelegálního podnikání, které s sebou neslo i patřičné riziko, nebyli oblíbeni svou konkurencí, a proto i z její strany jim mohlo hrozit nebezpečí. Lze souhlasit s názorem obhajoby v tom směru, že je zde řada zarážejících skutečností, a to těch, na které obhájce věcně a logicky poukazuje. Přesto má zdejší soud za to, že vina obžalovaného Vlasáka tak, jak je uváděna pod bodem II. výroku, je prokázána  bez důvodných pochybností, právě s tou modifikací oproti obžalobě, že z jeho strany nešlo o návod k vraždě. Zdejší soud totiž nepochybuje o tom, že vrahem poškozených byl právě obžalovaný Kajínek, což prokazují důkazy v hlavním líčení provedené.

 

         Samostatnou skupinu svědků v této trestní věci tvořili vysocí funkcionáři Policie ČR v Plzni, kteří se vyjadřovali k okolnostem, za nichž obžalovaný Kreuzer připravoval zákrok proti poškozenému Jandovi a jeho ochrance, plánování a načasování akce, zejména k důvodům, pro které byl zákrok přeložen z pátku 28.5.1993 na pondělí 31.5.1993 a vyjadřovali se i ke skutečnosti, že chystaný zákrok byl Jandovi prozrazen. Je smutným faktem, že mezi jednotlivými výpověďmi těchto vysokých důstojníků policie a mezi jejich vzájemnými tvrzeními byly takové rozpory, které nelze vysvětlit pouze velkým časovým odstupem. Proto soud ve vylíčení skutkového děje vycházel do značné míry z výpovědi obžalovaného Kreuzera, s níž koresponduje jednak výpověď svědka Talpaše (č.l. 6697-702) a v tom podstatném, že akce byla připravena včas a dostatečně, i výpověď svědka Duchka (č.l. 6199-210). Stejně jako obžalovaný Vlasák považuje i soud za výmluvu, že důvodem k odložení akce byla skutečnost, že neměl potřebnou finanční hotovost. Podle názoru soudu, pokud by to bylo jedinou překážkou provedení zákroku, při řádném monitorování mohla akce. proběhnout i při nedostatku finanční hotovosti, což ostatně připouštěl před soudem i svědek Chyba (č.l. 6196), svědek Duchek (č.l. 6201, 6203-4) a konečně i svědek Budek. Bez toho, že ! by tomuto soudu náleželo komentovat vlastní činnost policistů, je přinejmenším zarážející, že do vyšetřovacího týmu, který objasňoval spáchanou vraždu, byli zařazeni obžalovaný Kreuzer a především svědek Kronďák, který měl velice úzký vztah k poškozenému Jandovi. Na podkladě výpovědí svědka Pokoše, Havlové a Chyby, učinil soud již ve skutkovém zjištěni učiněný závěr o tom, kdo akci prozradil. Zmínění svědci ani obžalovaný Kreuzer se blíže nevyjadřovali k jednání, které je obžalovanému Vlasákovi dáváno za vinu obžalobou pod bodem II., s výjimkou svědka Budka. Proto krajský soud nepovažuje za nutné rozebírat jejich výpovědi podrobněji. Co se týče svědka Budka, ten se vyjadřoval také k tomu, že byť nebyl členem specializovaného pracovního týmu vyšetřovatelů, ani obžalovaného Vlasáka nevytěžoval, že i jemu obžalovaný Vlasák uvedl jméno prostředníka a napsal dokonce jméno obžalovaného Hegedüse na stroji (č.l. 3619, 6476 a násl.). Pokud obžalovaný Vlasák zpochybňuje tuto výpověď v tom směru, že svědci Kadeřábek a Budek se měli lépe domluvit o tom, komu to jméno sdělil (č.l. 6479), je třeba připomenout, že svědku Kadeřábkovi obžalovaný Vlasák nesdělil pouze jméno prostředníka, ale především údaje o tom, jak ztotožnit pachatele (č.l. 3852-3). Přitom sám obžalovaný Hegedüs potvrzuje, že tuto informaci o tom, že tvář obžalovaného Kajínka prošla pátrací relací, Vlasákovi dával a ten to nepopírá.

 

        V přípravném řízení byla prováděna celá řada důkazů vztahující se k ekonomickým aktivitám obžalovaného Vlasáka, a to nejen ke zjištění motivu jeho projednávané trestné činnosti, ale zřejmě i k prověření podezření z hospodářských či majetkových deliktů. Je tedy logické, že soud naprosto většinu těchto důkazů v hlavním líčení neprováděl, neboť neměly z hlediska zásady umělé izolace jevů v trestním právu význam pro objasňování projednávané trestné činností, další důkazy v hlavním líčení prováděny byly, ale zjištěné poznatky neměly význam pro rozhodnutí ve věci, proto se jejich hodnocením zdejší soud blíže nezaobírá. Na některé další důkazy vztahující se k jednání pod bodem II. odkazoval soud již ve vylíčení skutkového děje, z toho lze dovodit, že _ z poznatků získaných jejich provedení vycházel. Jejich bližší. hodnocení nepovažuje soud za účelné. V tomto směru se shoduje  i se stanovisky procesních stran, neboť ani státní zástupkyně, ani obhajoba je nepovažovala za tak podstatné, aby se jimi zabývala ve svých stanoviscích. Pro úplnost se dodává, že výpověď svědka Pokoše ve vztahu k jednáním s obžalovaným Vlasákem a příslušníky jeho rodiny, považuje soud za účelovou, vedenou snahou zmírnit svoji vinu, když tyto výpovědi učinil svědek Pokoš za situace, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání, pro který byl posléze pravomocně odsouzen. Jeho výpověď bude podrobněji rozebrána a zhodnocena v souvislosti

s prokazováním jednání pod bodem I. výroku.

 

       Shora uvedeným jednáním pod bodem II. výroku tohoto rozsudku naplnil obžalovaný Vlasák všechny zákonné znaky návodu  k trestnému činu vydírání podle § 10 odst.l písm.b) k § 235 odst.l tr. zák., neboř jiného - obžalovaného Kajínka navedl, aby jiného - poškozené Jandu a bratry Pokoše násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco opomenuli. Žádost o zákrok proti vyděračům, kterým měl buď přímým použitím fyzického násilí - jejich zbitím, nebo zastrašením - pohrůžkou násilí je přimět, aby nadále nenutili obžalovaného Vlasáka k placení, je třeba považovat za návod ve smyslu § 10 odst.l písm.b) tr.zák.. Přitom obžalovaný Vlasák jednal v úmyslu přímém s plným vědomím, že vytlouká takzvaně klín klínem. Opomenutím vynucovaným na návod obžalovaného Vlasáka v daném případě není zdržení se nějakého povinného konání ve smyslu § 89 odst .2 tr.zák., ale prostě nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala. Již samotný návod je formou účastenství směřující k tomu, aby se určitá osoba rozhodla spáchat trestný čin, ten v daném případě byl dokonán použitím přímého násilí. Obžalovaný Vlasák však nezodpovídá za exces ze strany tzv. hlavního pachatele, tedy obžalovaného Kajínka. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že si objednal zavraždění svých vyděračů, nemůže být trestně odpovědný za návod k trestnému činu vraždy. V souvislosti s tíživou situací, v niž se obžalovaný Vlasák ocitl v důsledku vydírání poškozených Jandy a Pokošů, zvažoval soud i tu skutečnost, zda není dána některá z okolností vylučující protiprávnost jeho jednání. Jak vyplývá z pravomocného rozsudku zdejšího soudu, sp.zn. 4 T 15/93, ze strany poškozených Štefana Jandy, Juliána Pokoše a Vojtěcha Pokoše se jednalo o trestný čin vydírání, tedy nepochybně útok ve smyslu § 13 tr.zák., nikoli nebezpečí ve smyslu § 14 tr.zák.. S ohledem na charakter jejich trestné činnosti však zdejší soud je toho názoru, že útok nehrozil přímo. Protože útok nezačal, logicky nemohl v době jednání obžalovaného Vlasáka trvat. Přestože obžalovaný Vlasák měl smutnou zkušenost s nezájmem ze strany policie, měl možnost již tehdy, kdy byl odmítnut na nižší úrovni, obrátit se na vyšší složku Policie ČR, nebo přímo na tehdejší prokuraturu. Stát nemůže připustit svémoc takového charakteru, jakým je objednání si vyděrače proti vyděračům.

 

        Společenská nebezpečnost jednání obžalovaného je dána významem zájmu chráněného trestním zákonem, kterým je ochrana svobodného rozhodování člověka, byť to zní absurdně s ohledem na okolnosti tohoto případu. Promítá se v trestní sazbě. Při absenci důkazů neposoudil soud jednání obžalovaného jako návod ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu vydírání podle § 235 odst.2 nebo 3 tr.zák., má za to, že následek jednání hlavního pachatele nezvyšuje konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného Vlasáka, ten je naopak snižován okolnostmi případu. To se promítlo i ve výroku o druhu a výši trestu.

 

 

    Z důkazů provedených v hlavním líčení vzal soud dále za prokázané, že obžalovaný Kajínek akceptoval návrh spoluobžalovaného Hegedüse, aby zasáhl proti poškozeným Jandovi a bratrům Pokošům ve prospěch obžalovaného Vlasáka. Při shora zmíněné schůzce s obžalovaným Hegedüsem od něj obžalovaný Kajínek obdržel telefonní číslo do kanceláře obžalovaného Vlasáka v jeho objektu na Májovce v Plzní, na Klatovské třídě. V přesně nezjištěné době se obžalovaný Kajínek nezjištěným způsobem spojil s obžalovaným Vlasákem, který ho - narozdíl od obecné informace obžalovaného Hegedüse - seznámil s totožností vyděračů, proti nimž měl obžalovaný Kajínek za úplatu zakročit. Obžalovaný Kajínek se telefonicky spojil s poškozeným Jandou a opakovaně se s ním snažil sejít a vylákat ho na schůzku na osamělé místo, když vystupoval pod jménem Lebeda. K první schůzce došlo 23.5.1993 kolem 21.00 hodin na místě, na kterém posléze došlo k vraždě  poškozených, poškozený Janda se však na schůzku nedostavil sám, ale v doprovodu svých ochránců (č.l. 3780, 4105-6). Když obžalovaný Kajínek viděl, že poškozený Janda není sám, jak po něm požadoval, schůzku ukončil. Potom však poškozeného Jandu znovu telefonicky kontaktoval, pozval ho na schůzku dne 27_5.1993 ve večerních hodinách na Libeňský most (č.l. 3940, 3802-3, 4107-8). Poškozený Janda však měl určité podezření, když dotyčný Lebeda znal jeho telefonní číslo, přestože nebylo uveřejněné v telefonním seznamu a poukazoval na schopnost poškozeného Jandy vymáhat dluhy a věděl i to, že Janda jezdí v bílé Mazdě. Proto ve společnosti své manželky, obou strážců a svého dobrého známého svědka Kronďáka dojel pouze do restaurace na Rudné a bratry Pokošovy poslal na Libeňský most. Tam obžalovaný Kajínek poté, co  zjistil, že poškozený Janda se na místo schůzky nedostavil, odmítl nasednout k bratrům Pokošovým do vozidla a jet na Rudnou s tím, že tam přijede sám vlastním autem, avšak již se na dohodnuté místo nedostavil. V sobotu dne 29.5.1993 v odpoledních hodinách byl poškozený Janda informován o chystaném zákroku policie, byl varován, že na schůzku s obžalovaným Vlasákem dne 31.5.1993 se musí dostavit beze zbraní a že veškeré zbraně má jak on, tak i jeho ochranka schovat. V tomto směru poškozený Janda okamžitě instruoval své ochránce (č.l. 3789, 4116, 4594). Dne 30.5.1993 kolem 19.00 hodin byl poškozený Janda telefonicky pozván na třetí schůzku s panem "Lebedou" s tím, aby se ihned dostavil na stejné místo, na kterém proběhla první schůzka (č.l. 3640, 3645, 3649, 4108). Poškozený Janda si vyzvedl své ochránce a kolem 20.15 hodin svým osobním automobilem tov. zn. MAZDA 323 F dojel v Plzni na silnici vedoucí do Českého údolí cca 15 metrů od křižovatky Klatovské třídy se silnící do Českého údolí. Tam, zatímco poškozený Janda svým automobilem couval, ještě předtím, než uvedl vozidlo do klidu, zahájil obžalovaný Jiří Kajínek palbu ze dvou samonabíjecích pistolí ráže 7,65 mm. Přitom na Štefana Jandu vypálil nejméně pět střel, z nichž tři zasáhly jeho hlavu a způsobily smrt, jejíž bezprostřední příčinou bylo střelné poranění mozku. Nejméně čtyři střely vypálil na spolujezdce poškozeného Jandy Juliána Pokoše, kterému způsobil poranění uvedená ve výroku tohoto rozsudku pod bodem I., přičemž nejzávažnějším poraněním bylo střelné poranění hlavy, které vedlo k těžkému pohmoždění mozku, což bylo bezprostřední příčinou násilné smrti Juliána Pokoše dne 1.6.1993 v 17.00 hodin. V úmyslu usmrtit dalšího spolujezdce Vojtěcha Pokoše na něho obžalovaný Kajínek vypálil nejméně čtyři střely, ty způsobily poranění uvedená pod bodem I. výroku tohoto rozsudku, nezasáhly však žádné životně důležité orgány, avšak v případě, že projektil, který zasáhl záda v oblasti druhého krčního obratle, by z této oblasti vnikl do míšního kanálu a poranil míchu, mělo by to za následek prakticky okamžitou smrt Vojtěcha Pokoše. Při svém činu byl obžalovaný Kajínek vyrušen svědky Stanislavem Brouzdou a Ladislavem Hofmanem, kteří přijeli na místo činu osobním automobilem Volkswagen Golf právě v okamžiku střelby. Z větší vzdálenosti ve směru od objektu jezdeckého oddílu VŠ Slavia Plzeň (č.l. 4040-1) byl obžalovaný při činu pozorován svědkyněmi Vaništovou a Minčevovou. Z místa činu utíkal obžalovaný po silnici vedoucí od Českého údolí na Klatovskou třídu, k železničnímu mostu a těsně před nim odbočil na pěšinku vlevo, která probíhá podél této komunikace směrem k hrázi borské přehrady (č.l. 4255). Tam nasedl do zaparkovaného vozidla tov. zn. ŠKODA Favorit 135 L šedé barvy pardubické SPZ, v němž na něj čekal jako řidič původně spoluobžalovaný Jaroslav Ďurči, nar. 2.1.1964, který obžalovaného Kajínka, který v té době neměl k dispozici jiný automobil, ani řidičský průkaz, na tuto schůzku přivezl (č.l. 2810-11, 5988, 4067). Auto okamžitě vyjelo směrem na Litice a odtud do Prahy. K zadržení obžalovaného Kajínka došlo, jak již bylo opakovaně uvedeno, až 8.2.1994.

 

    Obžalovaný Kajínek od počátku trestního řízení vinu popíral, trval na tom, že na nikoho nestřílel a dále se k věci nechtěl vyjadřovat (č.l. 5927). Stejně tak v přípravném řízení k věci nevypovídal, pouze při výslechu před soudcem rozhodujícím o vzetí do vazby uvedl, že trestné činnosti se nedopustil (č.l. 2564). Stejně tak vinu popíral při dalším výslechu před vyšetřovatelem, při němž se však konkrétně vyjadřoval k osobě spoluobžalovaného Ďurčiho (č.l. 2590-4). K naprosté většině provedených důkazů v hlavním líčení neměl obžalovaný Kajínek připomínek, po promítnutí videozáznamu z ohledání místa činu a videozáznamu o prověrce výpovědí obžalovaného Ďurčiho, trval na své obhajobě (č.l. 5936). Až po výslechu zpracovatelů revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie a psychologie, namítal obžalovaný Kajínek způsob vlastního vyšetření znalci, poukazoval na rozpory mezi oběma znaleckými posudky a na nesrovnalosti v těchto posudcích. Poukázal na to, že doznává, že se v  minulosti dopustil některých protizákonných jednání, neuznává však odsouzení za loupež. Namítal, že pokud je jeho postup prezentován znalci tak, že bagatelizuje svůj předchozí čin a není sebekritický, a to ani v tomto projednávaném případě, nemůže být sebekritický, když od počátku uvádí, že s tím nemá nic společného. Odmítal tvrzení znalců, že jeho nebezpečnost se stupňuje od majetkové trestné činností přes loupež až k trestnému  činu vraždy s tím, že nesouhlasí s právní kvalifikací použitou

v předchozím rozsudku. Vyjadřoval se i ke své údajné citové chudosti, když poukazoval na své zkušenosti s předchozím zkoumáním duševního stavu a zpochybňoval možnost znalců vynášet objektivní soudy o jeho osobě, když nebylo vyhověno jeho žádosti o dlouhodobé vyšetření duševního stavu. Zdůrazňoval, že pro peníze by nikoho nezabil, natolik si lidského života váží (č.l. 6810-12). Dále obžalovaný poukazoval na to, že policie manipulovala s některými důkazy (č.l. 6814). Četné výhrady uváděl obžalovaný Kajínek k výpovědi svědka - bývalého vyšetřovatele Miroslava Lva (č.l. 6784-90).

 

 

 

       Prostřednictvím svého obhájce tento obžalovaný opakovaně požadoval doplnit dokazováni. V písemném návrhu založeném na č.l. 6371-2 navrhoval přibrání znalce z oboru techniky střelby z krátkých zbraní, který by se měl vyjádřit k technice nabíjení, natahování zbraní, které byly údajně použity ke spáchání trestné činností a zejména k otázce obsluhy a použití obou těchto zbraní současně jedním střelcem, když tyto otázky vyslechnutý znalec před soudem neobjasnil a výslovně uvedl, že není kompetentní k zodpovězení takovýchto otázek. V té souvislosti dával v úvahu ověřit údaje takového znaleckého posudku vyšetřovacím pokusem. Zároveň upozorňoval na nepřesnost znaleckého posudku pokud jde o počet nábojů v zásobníku jednotlivých údajně použitých zbraní.

 

      Současně navrhoval, aby s ohledem na nepřesvědčivé

a rozporuplné závěry znalců z oboru zdravotnictví - psychiatrie a psychologie a důvodnou pochybnost o závěrech znalců bylo nařízeno pozorování obžalovaného ve zvláštním oddělení nápravného zařízení a nové vyšetření duševního stavu. Zároveň žádal o provedení rekonstrukce trestného činu přímo na místě, kde mělo dojít ke spácháni trestné činnosti, a to za účelem odstranění, resp. vysvětlení dosavadních rozporů ve výpovědích svědků a ohledání místa činu a závěrů znaleckých posudků.

 

     Poté, co soud vyhověl pouze některým z důkazních návrhů, obhájce znovu žádal soud, aby posoudil možnost provedení rekonstrukce, případně vyšetřovacího pokusu (č.l. 6537). Dne

13.3.1998 byl zdejšímu soudu doručen další návrh na doplnění dokazování, a to výslechem Pavla Kolovratníka, t.č. ve výkonu trestu ve věznici ve Valdicích, který byl údajně po určitou dobu ve vazbě ve věznici v Praze-Ruzyni společně se svědkem Vojtěchem Pokošem v době, kdy jmenovaný byl v této věci obviněný. Podle názoru obhajoby by se tento svědek mohl vyjádřit k osobě Pokoše, který se mu údajně měl svěřovat s některými skutečnostmi v této trestní věci, přičemž tyto údaje by mohly sloužit při hodnocení věrohodnosti výpovědi zmíněného svědka - poškozeného. Dále bylo navrhováno, aby znalci z oboru kriminalistiky, kteří zpracovávali znalecký posudek na techniku střelby, byly soudem vyzváni k tomu, aby závěry svého posudku demonstrovali před soudem se skutečnými zbraněmi, popř. i školními náboji. Po seznámení obhajoby se závěry písemného znaleckého posudku se jevil obhájci tento postup jako nezbytný (č.l. 6747). Na písemný návrh na doplnění dokazování založený na č.l. 6747 odkazoval obžalovaný Kajínek ještě v hlavním líčení dne 24.3.1998 (č.l. 6815).

 

       Ve své závěrečné řeči se obžalovaný Kajínek plně ztotožnil se závěrečnou řečí svého obhájce založenou na č.l. 6894-905 

a znovu odmítl jakoukoli svou účast na vraždě s tím, že z jeho pohledu je absurdní, že ho někdo obviňuje z usmrcení dvou lidí za 100.000,- Kč. Poukázal na to, že kdyby byl střelcem on, je nelogické, že by pro podobnou akci nepoužil některou z výkonnějších zbraní, např. samopal UZI s tlumičem, který je  výkonný,

spolehlivý a výstřel by nebylo slyšet. Zopakoval své  výhrady k průběhu vytěžování a vyšetřování v tom směru, že í samotní policisté a vyšetřovatelé měli pochybnosti o jeho vině a byli manipulováni. Připustil, že obžalovaný Hegedüs je jeho přítel, ostatní obžalované však nezná. Nikdy s nikým nejednal, nikde s nimi nikdy nebyl. Neměl na ně ani telefonické spojení, neznal ani jména. Vyslovil svůj názor, že policie udělala cokoli proto, aby do své mozaiky proti němu získala jakýkoli střípek, což podle něj vyplývá i z toho, jakým způsobem dotlačili svědkyni Kučerovou a Kounovskou k tvrzení, že ho poznávají. Poukazoval na to, že vyšetřovatel odmítl konfrontaci se svědkem Pokošem, poukázal na to, že Pokoš sám uvádí, že se bojí policie a že tento svědek místo toho, aby byl okamžitě obviněn poté, co opustil  nemocnici v červnu 1993, obviněn z vydírání Vlasáka, byl na  svobodě údajně proto, že policii slíbil, že s nimi bude spolupracovat. Přitom chodil po Plzni s tím, že za vším je policie, že ví, kdo vraždil a vyřídí si to sám a až po několika měsících obžalovaného Kajínka na videu označil za pachatele. Upozornil, že již v roce 1989 byli oba spolu ve výkonu trestu ve věznici na Borech, svědek Vojtěch Pokoš dokonce chodil navštěvovat vězně, s nimiž byl obžalovaný Kajínek ubytován na cele a od té doby ho zná. Považuje za kuriózní, že v průběhu vazby ho Pokoš nechával pozdravovat. Podle tvrzení obžalovaného Kajínka mu Vojtěch Pokoš také vzkázal, aby ovlivnil Vlasáka v případě, v němž je obviněn on a pak, že bude vypovídat ve  prospěch obžalovaného Kajínka. Obžalovaný Kajínek poukázal na nelogičnost trestního řízení, v němž Pokoš byl nejprve svědkem, poté spoluobviněným ve společném řízení, a když odmítl vypovídat, státní zástupce si zařídil, aby věc Pokoše byla vyloučena k samostatnému řízení. Vyslovil svůj názor, že svědek Pokoš byl zmanipulován a poukazoval na přístup krajského státního zástupce. Znovu se vyjadřoval ke svému poslednímu odsouzení s tím, že nezpochybňuje vinu, ale nesouhlasí s kvalifikací a výší trestu. Poukazoval na to, že i spoluobžalovaný Ďurči byl manipulován, když, přestože proti němu bylo vedeno trestní stíhání, byl ponechán na svobodě údajně na žádost vyšetřovatele Lva. Poukázal na nezákonný postup policie, např. pokud jde o okolnosti výslechu svědka Ďurčiho a zmanipulováni svědků tak, aby po několika výsleších za sebou vypovídali něco jiného. V té souvislosti poukázal na to, že tito svědci nejsou stíháni pro křivou výpověď, a to jen proto, že vypovídají ve prospěch verze obžaloby. Konstatoval, že došlo k úniku informací z policie, všichni vědí, že to byl svědek Kronďák, avšak na lavici obžalovaných sedí obžalovaný Kreuzer a inspekce ministerstva vnitra nezjistí u Kronďáka žádné pochybení (č.l. 6888-93).

 

     S ohledem na závažnost tohoto případu a problematické dokazování, považuje soud za potřebné na tomto místě shrnout námitky uváděné v závěrečné řeči obhájce tohoto obžalovaného. Je to účelné i z toho důvodu, že soud se musí zabývat i řadou důkazních návrhů obhajoby, na které je v této řeči rovněž poukazováno. Obhajoba obžalovaného Kajínka považuje za bezpečně a nepochybně prokázáno, že obžalovaný Vlasák byl skutečně v průběhu dubna a května 1993 vydírán Štefanem Jandou společně s bratry Pokošovými. V té souvislosti poukázala na snahu obžalovaného Vlasáka stresovou situaci řešit několika způsoby. S ohledem na odložení akce proti poškozeným až na 31.5.1993, nastolil obhájce otázku, zda je náhoda, že ke střelbě došlo 30.5.1993, když následujícího dne měli být Janda a bratři Pokošovi zatčeni. Konstatoval, že obžalovaný Vlasák rozhodně popřel, že by obžalovanému Hegedüsovi dával peníze na pomoc s řešením svých potíží a popřel jakoukoli svou spojitost s vraždou. Pokud jde o výpověď  obžalovaného Hegedüse, poukázal na to, že odmítal při prvé výslechu jakoukoli spojitost s trestnou činností obžalovaného Kajínka, dne 11.11.1993 byl vyslechnut údajně na vlastní žádost bez účasti obhájce a v této výpovědi uvádí některé okolnosti ze setkání s obžalovaným Kajínkem. Tuto jeho výpověď stručně ve své závěrečné řeči shrnuje. V té souvislosti poukazuje na rozpory v této výpovědi. Podle tvrzení obžalovaného Hegedüse mu měl obžalovaný Vlasák ukazovat identifikační portrét muže podezřelého z vraždy, který obžalovaného Hegedüse uklidnil, neboť ani vzdáleně nepoznával obžalovaného Kajínka, avšak toto jeho tvrzení je v rozporu s dalším údajem, že měl tušil, že obžalovaný Kajínek byl vrahem, avšak, jak upřesnil před soudem, stále se spoléhal na to, že tohoto činu se obžalovaný Kajínek neodpustil a je o tom přesvědčen. Za důležitý považuje obhájce údaj obžalovaného C, Hegedüse, že byl vyslýchán 6x až 7x, přičemž některé z výslechů byly bez zápisu. Obžalovaný Hegedüs potvrdil tři schůzky s obžalovaným Kajínkem, ale uvedl, že sám jej nemohl kontaktovat, neboť  na něj neměl spojení a tento již nepřišel na poslední schůzku 21.5.1993, přitom on sám nemohl obžalovanému Kajínkovi sdělit konkrétní jména vyděračů, která neznal ani on sám. Poukázal na postoj obžalovaného Hegedüse k jeho předchozím výpovědím tak, jak ho projevil před soudem s tím, že tento spoluobžalovaný potvrdil, že vyšetřovatel Lev jemu také říkal, že je tlačen k uzavření případu. Pokud jde o výpovědi obžalovaného Ďurčiho, poukazuje na to, že ten ještě jako svědek popřel jakékoli kontakty s obžalovaným Kajínkem, jako obviněný byl  vyslechnut 9.2.1994 bez účasti obhájců, kteří nebyli ani řádně  vyrozuměni. Shrnul obsah jeho výpovědi a poukázal na skutečnost,

že 11.2.1994 byl tento obžalovaný opět vyslechnut, a to opět bez účasti obhájců, kteří záměrně nebyli předvolání a téhož dne proběhla prověrka jeho výpovědi, ze které byl pořízen videozáznam a protokol s fotodokumentací, když k tomuto úkonu opět záměrně nebyli obhájci předvoláni. Konstatuje popis oblečení obžalovaného Kajínka podle tvrzení Ďurčiho v kritický den. Namítá, že 21.2.1994 byl tento obžalovaný opět vyslechnut bez účasti obhájců, stejně jako 2.3.1994 a až 20.4.1994 za jejich účasti se odvolával na své výpovědi. Má za to, že tímto odvoláním na předchozí výpovědi za účasti obhájců chtěl zřejmě vyšetřovatel zlegalizovat předchozí nezákonné úkony. Poukazuje v té souvislosti na tvrzení obžalovaného Ďurčiho, že se rozhodl vypovídat po "dlouhodobém povídání s Policií ČR". Z protokolace ze dne 12.4.1995, kde tento obžalovaný uváděl, že vypovídá spontánně a dobrovolně, dovozuje obhajoba další snahu o legalizaci nezákonného postupu vyšetřovatele. Dále je poukazována na to, že při hlavním líčení obžalovaný Ďurči všechny předchozí výpovědi odvolal. Za klíčovou považuje obhajoba výpověď svědka Vojtěcha Pokoše, když však poukazuje na to, že nedostatkem výslechu s tímto svědkem byl nedokonalý popis osoby Dr. Lebedy a zdůrazňuje popis oděvních svršků uváděných v přípravném řízení tímto svědkem. Podle názoru obhajoby nebyl v přípravném řízení tento svědek dostatečně vyslechnut k popisu muže, který střílel, zejména ke srovnáni, zda byl oblečen stejně, jako při předchozích schůzkách a zdůrazňuje, že při hlavním líčení již svědek Pokoš uvedl, že si nevzpomíná, jak byl tento muž při poslední schůzce oblečen. Za zásadní nedostatek přípravného řízení považuje obhajoba fakt, že ani při jednom výslechu nebyl svědek Pokoš podrobně vyslechnut k popisu muže, který střílel. Portrét, který byl nakreslen podle jeho údajů a který zřejmě měl k dispozici obžalovaný Vlasák, v žádném případě podle tvrzení obžalovaného Hegedüse neodpovídal podobě obžalovaného Kajínka. Za zásadní chybu vyšetřováni považuje obhájce, že po zatčení obžalovaného Kajínka nebyla provedena rekognice in natura, a to přesto, že svědek předtím již viděl podobu obžalovaného Kajínka na videozáznamu. Obrací pozornost na to, že svědek Pokoš rekognici   odmítal, nebyl ochoten se jí zúčastnit, podmiňoval účast na rekognici svým propuštěním z vazby atd.. Pokud při hlavním líčeni ukázal na jediného muže, který byl spoután, seděl sám v první lavici, jeho gesto považuje za teatrální, a to s připomenutím toho, že v jednací síní byla přítomna jeho matka a další členové jeho rodiny. Zpochybňuje věrohodnost tohoto svědka, který vypovídal různě podle různého procesního postavení a na formulace, které měl tento svědek používat při ztotožnění obžalovaného Kajínka jako střelce. Má za to, že se jedná o typickou policejní formulaci. Poukazuje na to, že tento svědek v celém přípravném řízení nikdy nevypovídal za účastí obhájců, neoznačil obžalovaného Kajínka jako střelce, nebyla provedena rekognice ani žádný důkaz a má za to, že tento svědek viděl před úkony provedenými dne 4.10.1993 obžalovaného Kajínka v pátrací relaci linky 158. Poukázal na to, že tento svědek se nemohl vyjádřit, z jaké pozice na něj muž střílel, a nevyloučil, že mohl střílet někdo další. V další části své písemné závěrečné řeči rozebíral obhájce jednotlivé výpovědi svědků, především, pokud jde o popis střelce a skutečnost, kde stál, kterým směrem střílel a kolik měl zbraní. Poukazuje na rozpory mezi výpověďmi svědků Brouzdy, Hofmana, Minčevové, Vaništové, především, pokud jde o rozdílné údaje o oblečení, postavě a různých detailech. poukazuje na výpověď utajeného svědka "Nováka", který údajně potkal střelce běžícího k automobilu a vypověděl, že tento muž nasedl do auta do pravých zadních dveří, když obě místa vepředu, již měla být obsazena a údajně měl v ruce pistoli se zásobníkem. Přitom však tento svědek si před soudem již nebyl jist popisem a podobou tohoto muže. Rozebíral výpověď svědka Vaice, který viděl muže běžet po pěšině k hrázi přehrady, když podle něj tento muž si měl sednout na zadní sedadlo, když vepředu seděl řidič a spolujezdec a věnoval pozornost i popisu tohoto muže tímto svědkem. Poukazoval na rozpory ohledně popisu Dr. Lebedy tak, jak o něm byla svým manželem informována svědkyně Jandová - Havlová, svědkyně Brenkusová od Juliána Pokoše a svědkyně Černochová od poškozeného Jandy. Pokud jde o výpověď svědka Valihracha, poukazovala obhajoba na zajímavý zvrat v jeho výpovědích v přípravném řízení, kdy ještě. 16.6.1994 v 11.15 hodin za přítomnosti obhájců uvedl, že obžalovaného Kajínka nezná a poté  za neznámých okolností se ještě téhož dne dostavil k výslechu v 17.50 hodin, vyslýchán byl až do 21.35 hodin, přičemž o konání výslechu byl obhájce přítomen, ani na jeho konání upozorněn a svědek Valihrach "po rozmluvě s příslušníky policie" svojí výpověď změnil. Poukázal na rozdíly ve výpovědích svědkyně Kounovské v přípravném řízení a před soudem a zdůraznil, že podle jejího tvrzení muž, kterého měla vidět na hotelu Kamzík, neměl brýle, zatímco podle svědkyně Kučerové měl mít muž brýle s černými rámečky. Ta však připustila, že podobu obžalovaného Kajínka viděla již před rekognicí a fotografie viděla opakovaně. V té souvislosti upozornil obhájce na výpověď svědkyně Balcerové, v jejíž garsonce v Praze obžalovaný Kajínek delší dobu bydlel, když trvala na tom, že ten podobu nikdy neměnil, měl vždy rovné vlasy a byl krátce ostříhán. Zpochybnil výpověď svědka Lva, jehož odpovědí byly vyhýbavé, vágní a nedokázal, nebo nebyl ochoten vysvětlit řadu svých postupů. Pozornost věnoval obhájce dvěma opatřeným znaleckým posudkům z oboru balistiky a techniky střelby, když poukázal na to, že podle znalců oba typy pistolí údajně použitých k střelbě vyhazují prázdné nábojnice doprava nahoru. Na místě činu bylo nalezeno 8 nábojnic, zajištěno bylo 7 střel a nalezen byl 1 plný náboj, který podle stop prošel podle znalců mechanismem pistole. Zdůrazňoval rozpor mezi počtem nalezených prázdných nábojnic a střel, a to i vzhledem k typu zbraní a rozporům mezi místem nálezu těchto nábojnic pří ohledání místa činu a závěrem znalkyně z oboru soudního lékařství prim. Kvapilové o vzdálenosti, z niž bylo stříleno na poškozeného Vojtěcha Pokoše a o úhlu, z něhož byl Julián Pokoš střelen do hlavy. Má za to, že pokud zmíněný poškozený měl být střelen do hlavy z pravé strany v úhlu 45 stupňů, jediný střelec by se musel dostat na pravou stranu vozidla a tohoto poškozeného jednou ranou střelit ještě z pravé strany, pak by ale nábojnice musela být na zcela jiném místě, než byly nábojnice nalezeny, totiž na opačné straně. Za zajímavý považuje i fakt, že pravé přední okno u spolujezdce nebylo rozbité, při ohledání vozidla bylo mírně otevřené. Jedinou variantou podle něho je, že střelec by musel střílet pootevřenými pravými předními dveřmi, což však neodpovídá místu nálezu nábojnic. Poukazuje i na to, že je v rozporu exaktně zjištěná vzdálenost střelby na Vojtěcha Pokoše s údaji svědků Brouzdy, Hofmana, ale í tohoto poškozeného, když tito shodně vypovídali o delší vzdálenosti, a to dokonce několika metrů. Klade otázku, proč by při střelbě z tak malé vzdálenosti byl takový rozptyl střelby a proč střelec jednající v úmyslu Vojtěcha Pokoše zabít, ho nestřelil z tak malé vzdálenosti do hlavy. Považuje za chybu zejména přípravného řízení, ale i řízení před soudem, že jím navrhovaný důkaz - rekonstrukce na místě činu či experiment byl zamítnut. Je toho názoru, že zevrubné zkoumání a porovnání důkazů by buď potvrdilo verzi o jednom střelci, obsluhujícímu současně dvě zbraně, nebo by se tato verze vyvrátila a orgány činné v trestním řízení by se musely zabývat původní verzí, že střílet museli dva střelci. Poukazuje na to, že když všichni svědci vypovídají o jediném střelci, liší se jejich výpovědi v údaji o počtu zbraní, přesto popisují dvě různé osoby. Podle jeho názoru tedy vznikly dvě skupiny svědků, z nichž každá popisuje, resp. uvádí svou variantu popisu střelce. V každém případě však popis ani jednoho z nich, byt se jedná o svědky z místa činu, neodpovídá popisu obžalovaného Kajínka, a to jak oblečením, tak zevnějškem, v této souvislosti připomíná věrohodnou výpověď svědkyně Balcerové i to, že svědci se odlišují rovněž od výpovědi obžalovaného Ďurčiho, který se uváděním různých podrobností snažil zvěrohodnit svou výpověď. Konstatuje, že pistole použité ke střelbě nebyly nikdy nalezeny. Přitom u obžalovaného Kajínka při domovní prohlídce a prohlídce jeho vozidla byly nalezeny různé zbraně podstatné účinnější, než zbraně užité při vraždě. Pokud znalci označují obžalovaného Kajínka za člověka přesného, perfektního a chladnokrevného, který se snaží působit dojmem profesionála, klade otázku, proč by ke svému činu nepoužil některou ze svých dalších zbraní vhodnějších a účinnějších, zda by se dopustil při těchto svých deklarovaných vlastnostech tolika chyb - zda by se nechal odvézt na místo činu zcela nespolehlivým člověkem jako je Ďurči, použil nevhodné zbraně, nedokonal trestnou činnost, nechal se vidět řadou svědků a podobně. V té souvislosti poukazuje na to, jaký by měl obžalovaný Kajínek k takovému jednání motiv. Připomíná, že i samotná státní zástupkyně pochybovala, že by se dopustil trestné činnosti za 100.000,- Kč. Pokud obžalovanému Hegedüsovi měl podle jeho výpovědi obžalovaný Kajínek odpovědět kladně na  otázku, zda by nepomohl jeho známému zastrašit vyděrače například zbitím, jednali pouze v této rovině a o střílení a zabíjení nikdy prokazatelně žádná řeč mezi nimi nebyla. Proč by tedy obžalovaný Kajínek měl jít nad rámec svého údajného poslání a místo zastrašení nebo zbití vraždit. Názor obhajoby je takový, že v žádném případě nebyly provedeny takové přesvědčivé důkazy, které by nezvratně potvrdily spojení mezi obžalovaným Kajínkem a obžalovaným Vlasákem. Nebylo prokázáno, že by obžalovaný Kajínek byl v Plzni, že by znal Jandu a Pokoše " znal telefon Jandy, nebylo ani spolehlivě prokázáno, že by to byl obžalovaný Kajínek, kdo se vydával za Dr. Lebedu, když se poukazuje na zásadní rozdíl v popisu Dr. Lebedy se zevnějškem obžalovaného Kajínka. Stejně jako obhájce obžalovaného Vlasáka poukazuje na to, že mnohem výraznější motiv pro odstranění Jandy mohla mít celá řada jiných osob (č.l. 6903). Přitom od dalších možných verzí a jejich prověrky se upustilo v okamžiku, kdy jako pachatel byl vytipován právě obžalovaný Kajínek. Podle názoru obhajoby musí soud vyhodnotit podstatné rozdíly a rozpory ve výpovědích obžalovaných i svědků, vyhodnotit zákonnost postupu vyšetřovatele při provádění některých důkazů, kdy zcela vědomě a opakovaně porušoval právo obžalovaného na obhajobu, a posoudit, které důkazy jsou vůbec pro rozhodnutí soudu použitelné. Má za to, že přestože bylo provedeno rozsáhlé dokazování, použitelné důkazy zůstávají - značně rozporuplné , netvoří uzavřený řetěz a neprokazují bezpečně skutkový děj popsaný v obžalobě při současném vyvrácení možnosti jiného průběhu skutkového děje. Nepovažuje za prokázané spojení obžalovaného Hegedüse a obžalovaného Vlasáka, nepovažuje za prokázaný motiv, který by vedl obžalovaného Kajínka k vraždám. Má za to, že nebylo prokázáno, zda střílel jeden či dva střelci, a hlavně, kdo tento střelec či střelci byli. Znovu opakuje rozpor ve výpovědích svědků Vaice a "Nováka", podle nichž ve Favoritu, byli zcela jistě _tři lidé, a obžalovaného Ďurčiho, který vypovídal o tom, že do Plzně jel sám s obžalovaným Kajínkem. Poukazuje na hodnocení obžalovaného Kajínka jeho dlouholetým přítelem Ing. Musilem a vychovatelem z věznice v Příbrami mjr. Maršálkem, kteří ho oba znali delší dobu a vyloučili u něho jednání, ze kterého je obžalován. Zpochybňuje výpověď svědka Trošnera jako nevěrohodnou. Poukazuje na to, že soud zamítl návrhy na výslech svědka Kolovratníka a konstatuje, že se nabízely v této souvislosti i výpovědi dalších svědků, kteří byli ve vazbě či výkonu trestu s Vojtěchem Pokošem, který se jim měl svěřit s okolnostmi tohoto případu. Připustil, že se jedná o zprostředkovaná svědectví, i když by tato svědectví mohla přispět zejména k posouzení věrohodnosti výpovědi tohoto poškozeného jako svědka. Vyslovuje názor, že dokazování zejména v přípravném řízeni nebylo úplné a řada důkazů je nepoužitelných z procesního hlediska. Proto navrhuje zprostit obžalovaného obžaloby ve smyslu § 226 písm.c) tr.ř., neboť při vzevrubném a pečlivém hodnocení těchto důkazů jak jednotlivě, tak v souhrnu nelze učinit zcela jednoznačný závěr o vině obžalovaného Kajínka, pokud jde o jednání pod bodem I. tohoto výroku.

        Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu má soud za to, že obhajoba obžalovaného byla vyvrácena a jeho vina je prokázána bez důvodných pochybností. V tomto řízení byla vyslechnuta řada svědků, dokonce i očitých  svědků z místa činu. Ti viděli střelce, vyjadřovali se k jeho pohybu, uváděli jeho popis. K tomu je třeba připomenout, že ho viděli poprvé, každý z nich z jiné vzdálenosti, ale v jejich jednotlivých výpovědích byly ohledně popisu pachatele podstatné rozpory, přestože jej sledovali ve stejné době. Markantní je to především u svědků Brouzdy ml. a Hofmana, kteří podle svého vyjádření sledovali střelce zhruba 20 vteřin a přitom měl údajně mířit i na ně. Každý z nich ho popisuje poněkud odlišně a podstatně se jejich výpovědi rozcházejí, pokud jde o popis jeho oděvu. Přitom jeden z nich si měl všimnout, že muž, který na něho míří pistolí, má na ruce zlatý prsten, a to všechno v rozmezí několika vteřin, kdy byl střelcem ohrožován, Při hodnocení výpovědi svědkyně Ing. Vaništové musel soud vzít v úvahu i to, že celý děj sledovala z větší vzdálenosti spolu se svědkyní Minčevovou, přitom jde o svědkyni, která je silně krátkozraká a již  v době činu měla brýle s 8 dioptriemi (č.l. 5982). Stejně tak musel soud s určitou rezervou přistupovat i k výpovědím dalších  svědků, kteří měli možnost děj a především pachatele sledovat po dobu několika vteřin, přičemž muže, kterého popisovali, viděli poprvé a za takové situace, která svou povahou mohla ovlivnit jejich koncentraci. Všichni tito náhodní svědci se však shodují, že ve stejném okamžiku viděli jediného muže, jak střílí. Přitom podle jejich opakovaných vyjádření byly výstřely tak hlučné, že upoutaly jejich pozornost. Ve stejném okamžiku tedy pachatele sledovali svědkyně Vaništová a Minčevová a svědci Brouzda a Hofman, všichni tito svědci viděli jediného střelce. V této souvislosti je však třeba připomenout, že k výpovědi svědkyně Mínčevové z přípravného řízení nemohl soud přihlížet, když její výpověď před soudem neprováděl za situace, kdy po problémech se zajištěním přítomnosti této svědkyně (č.l. 6692, 6707, 6709, 6717,.6746) před soudem senát došel k závěru, že její výslech i s ohledem na další dostupné důkazy je nadbytečný, když je zřejmé z fotodokumentace, že celou situaci pozorovala ze značné dálky a narozdíl od svědkyně Vaništové nešla blíže. Přitom soud zohlednil i tu skutečnost, že již v přípravném řízení tato svědkyně nikoho nepoznávala a nemohl pominout ani časový odstup od objasňovaných událostí. K popisu střelce se vyjadřovali i svědek Vaic a utajený svědek vystupující pod jménem "Jan Novák" (č.l. 5987-91, 6118-21). Svědek Vaic viděl muže, který utíkal z místa činu pěšinkou protínající serpentiny a směřující k hrázi přehrady. Přestože při rekognici bezpečně tohoto muže identifikoval jako obžalovaného Kajínka (č.l. 4484-6, 4477-9), samu o sobě by jeho výpověď ani ztotožnění obžalovaného soud nepřeceňoval a nepovažoval by je za rozhodující důkaz za situace, kdy sám svědek připouští, že do obličeje tomu muži viděl tak 2 sekundy. Když střelec utíkal po pěšince, vzápětí poté, co zazněly výstřely, takřka se srazil s již zmíněným utajeným svědkem "Janem Novákem" a jeho synem. Vzhledem k podstatným rozporům ve výpovědi tohoto svědka je však soud toho názoru, že je značně nevěrohodný, když z jeho výpovědi v přípravném řízení vyplývá, že muže si neprohlédl a nepoznal by ho, zatímco před soudem náhle "poznával" obžalovaného Kajínka jako muže, který odpovídá popisu muže, kterého v kritické době viděl. Podle názoru senátu lze z výpovědí svědků Brouzdy, Hofmana, Vaice, "Jana Nováka" a poškozeného Pokoše v návaznosti na jíž zmíněné výpovědi svědkyně Vaníštové dovodit pouze to, že na místě činu střílel jediný muž, který měl dvě zbraně. To ostatně odpovídá i závěrům znaleckých posudků z oboru balistiky, soudního lékařství a protokolu o ohledání místa činu. Ze závěrů znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze, z oboru kriminalistické techniky - balistiky vyplývá, že na místě činu byly použity dvě samonabíjecí pistole ráže 7,65 mm Browning, typově odpovídající pistoli tuzemské provenience ČZ vzor 27 a například francouzské UNIQUE. Tomuto závěru odpovídají jak střely zajištěné v tělech obětí, tak nábojnice nalezené při ohledání místa činu. Protože předběžná zpráva z balistiky (č.l. 1739) připouštěla, že s ohledem na cíl střel, kde byly nalezeny a skutečnost, že se střílelo ze dvou pistolí, mohlo jít o dva střelce, a zpracovatel znaleckého posudku Ing. Planka nedokázal reagovat na všechny otázky ze strany obhajoby, které posléze vedly k podání zmíněných návrhů  na   doplnění   dokazování  (č.l. 6286-90), byl k doplnění znaleckého posudku z oboru balistiky přibrán jiný znalec, přičemž se jednalo pouze o doplnění, nikoli revizní znalecký posudek. Jeho závěry se shodovaly se závěry kriminalistického ústavu, v písemném posudku a jeho pozdějším stvrzení před soudem (č.l. 6739-42, 6492-3) však reagoval i na předchozí připomínky obhajoby. Vysvětlil, že je možná obsluha dvou krátkých zbraní jedním střelcem, včetně toho, že po nacvičení lze natáhnout závěr a vyhodit náboj ze zbraně i jednou rukou. Závěry obou znaleckých posudků z oboru balistiky považoval soud za jednoznačné a kategorické. Proto neviděl důvod, proč by bylo třeba doplnit dokazování vyšetřovacím pokusem, či dokonce rekonstrukcí na místě činu. Jinak lze souhlasit s obhajobou, že rozpory jsou nejen ve výpovědích svědků navzájem a v jejich postupných výpovědích, ale, že jejich tvrzení odporují i závěrům znaleckých posudků a místům, kde byly nalezeny stopy. V té souvislosti je třeba poukázat na vyjádřeni znalce, že místo nálezu nábojnic nemusí odpovídat místu, kam nábojnice dopadla, neboť se mohla odrazit v závislosti na kvalitě povrchu. Soud má tedy za prokázané, že střelcem byl jediný člověk, který střílel ze dvou samonabíjecích pistolí. V tomto směru lze tedy vycházet i z jinak poněkud rozporných výpovědí svědků. Naproti tomuto, jak již bylo konstatováno, soud mohl těžko vycházet z výpovědí shora uvedených svědků ve vztahu k popisu muže, kterého viděli buď přímo střílet, nebo utíkat z místa činu. Svědci se lišili - jak  správně poukazuje obhajoba - v popisu oblečení, v údajích o odhadu věku, tělesné konstrukci, v tom, za muž měl či neměl  brýle, jaký měl účes. Tady všude byly rozpory takové povahy, že bez dalších důkazů by těžko došlo k jednoznačnému výroku o vině obžalovaného Kajínka, a to přesto, že svědci Vaic a Hofman ho poznali jíž při rekognicích provedených v přípravném řízení (č.l. 4471-3, 4454-61). Pokud však svědek Hofman uvedl, že obžalovaný Kajínek je podobný tomu střelci právě podle výrazné brady, podle hranatého obličeje, je třeba konstatovat, že tento markant odpovídá skutečnosti. Naproti tomu nelze pominout tu skutečnost, že týž svědek před soudem uváděl, že muž se na něho nestačil podívat čelem, aby mu mohl vidět do obličeje (č.l. 5993). Přitom střelec měl na něho mířit a dokonce zmáčknout spoušť. Zůstává však neprokázáno, zda se skutečně snažil na přítomné svědky Brouzdu a Hofmana vystřelit a zabránily mu v tom pouze prázdné zásobníky, nebo v té době se zásobníky nějakým způsobem manipuloval. V každém případě to nepochybně byl moment, který mohl ovlivnit schopnost obou těchto svědků všimnout si popisu střelce a zapamatovat si jej. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že z popisu uváděného jednotlivými svědky nelze vycházet a lze toliko znovu konstatovat, že na místě činu byl jediný střelec, který střílel ze dvou zbraní. Obhájce obžalovaného Kajínka obšírně a s nepochybnou znalostí, a to i v posuzování odborných otázek, rozebíral určité nejasnosti ve vztahu k počtu nalezených nábojnic, zajištěných střel, rozmístění nalezených nábojnic za situace, kdy obě samonabíjecí pistole vyhazují prázdnou nábojnici směrem vpravo vzhůru. Na to reagovali již i zmíněni znalci z oboru balistiky. Pokud obhájce namítal i rozpory mezi místem nálezu nábojnic při ohledání místa činu a závěry znalkyně z oboru soudního lékařství prim. Kvapilové o úhlu, z něhož byl Julián Pokoš střelen do hlavy a o vzdálenosti, z níž bylo stříleno na poškozeného Vojtěcha Pokoše, podle názoru soudu lze připustit, zda nábojnice nebyly nalezeny na místě, kam dopadly, že svědci Vojtěch Pokoš, Brouzda i Hofman v kritické situací, v níž se ocitli, nemuseli správně informovat o vzdálenosti, ze které střelec střílel. Ostatně sám svědek Hofman v hlavním líčeni připustil, že odhad vzdáleností není jeho silnou stránkou. Pokud obhájce sám zpochybňuje skutečnost, že poškozený Julián Pokoš střelený do hlavy z pravé stran měl být zasažen, i když nebylo rozbité pravé přední okno u spolujezdce, sám ve své závěrečné řeči uvádí verzí, která takovou situaci připouští. S ohledem na skutečnost, že svědci Vaništová, Brouzda ml. a Hofman sledovali střelbu ve stejném okamžiku a viděli jediného střelce a následně svědci Vaic a "Jan Novák" viděli jediného muže utíkat z místa činu k přistavenému automobilu, považuje zdejší soud polemiku o počtu střelců za uzavřenou. I to bylo důvodem, proč neviděl nutnost doplnit dokazování rekonstrukcí na místě činu k prověření přesného postavení střelce. Další doplnění dokazování ve směrech naznačených obhajobou zamítl soud jako nadbytečné s ohledem na další provedené důkazy.

 

      Především lze odkázat na poznatky, které soud učinil z výpovědí spoluobžalovaného Hegedüse tak, jak tento důkaz byl rozebrán již v souvislosti s jednáním pod bodem II. výroku. Obžalovaný Hegedüs opakovaně vypovídal v přípravném řízení, před soudem sice výpověď odmítl, ale neměl námitky k protokolacím předchozích výpovědí a tyto neodvolal. Ve svém závěrečném písemném vyjádření svoje předchozí tvrzení modifikoval spíše ve prospěch obžalovaného Vlasáka, ale potvrdil, že skutečně obžalovaného Kajínka informoval o problémech obžalovaného Vlasáka s vyděrači, byť jen v obecné rovině, a dal mu Vlasákovo telefonní číslo. Obě výpovědí obžalovaného Hegedüse z 10.11.1993 i 11.11.1993 byly již učiněny po zahájení trestního stíhání ve věci samé v době, kdy obžalovaný Kajínek byl již pro projednávaný trestný čin stíhán (č.l. 4). Obhájce JUDr. Bárta byl obžalovanému Kajínkovi přitom ustanoven až 19.11.1993. U všech dalších výslechů nebo pokusů o výslech tohoto spoluobžalovaného byl obhájce obžalovaného Kajínka nadále přítomen. Podle názoru zdejšího soudu jsou tedy všechny výpovědi obžalovaného Hegedüse z přípravného řízení ve vztahu k obžalovanému Kajínkovi použitelné. Tento závěr učinil soud na podkladě týž argumentů, které byly podrobně rozebrány při hodnocení důkazní situace ohledně obžalovaného Vlasáka k jednání pod bodem II.. Tam je zdůvodněno, proč a z kterého tvrzení obžalovaného Hegedüse soud vychází. Proto považuje soud za prokázanou skutečnost, že obžalovaný Hegedüs obžalovaného Kajínka seznámil se situací obžalovaného Vlasáka, s tím, že je vydírán, požádal o pomoc a předal mu obnos 100.000,- Kč původně připravený na výpomoc obžalovanému Kajínkovi v jeho snaze o revizi odsouzení s tím, aby

z této částky peníze vynaložil i na náklady k zajištění pomoci obžalovanému Vlasákovi. Stejně tak považuje soud za prokázané, že obžalovaný Hegedüs neznal jména vyděračů, a proto je nemohl sdělit obžalovanému Kajínkovi. Z provedeného dokazování žádným důkazem skutečně nebylo vyvráceno tvrzení obžalovaného Hegedüse a obžalovaného Vlasáka, že dohoda zněla na zastrašení vyděračů, případně jejich zmlácení.

       Další důležité skutečnosti zjistil soud z výpovědí původně spoluobžalovaného Ďurčiho. Jeho trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Přitom soud nepominul tu skutečnost, že u pramene tohoto důkazu, tedy u obžalovaného Ďurčiho, lze mít určité pochybnosti, zda on sám neměl zájem na zatčení obžalovaného Kajínka a zda s ním nebylo nějakým způsobem manipulováno. Odstranění těchto pochybností věnoval senát náležitou pozornost. Soud přihlížel k tomu, že obžalovaný Ďurči byl v minulosti soudně trestán (č.l. 6839-40), že je proti němu  vedeno v současné době další trestné stíhání pro majetkovou trestnou , činnost. Svědecky je prokázáno, že má tendence  k přehánění, sám se označuje za lékaře, přestože nemá příslušné vzdělání a i ze samotné výpovědi obžalovaného Kajínka je zřejmé, že obžalovaný Ďurči slibuje více, než může splnit. Soud se musel  v tomto směru vypořádat i s obhajobou obžalovaného Kajínka, který  poukazoval na to, že obžalovaný Ďurči mu zapůjčil doklady ke koupí osobního automobilu a z toho důvodu mohl mít zájem na tom, aby byl obžalovaný Kajínek zatčen a Mercedes mu zůstal. Obžalovaný Kajínek v té souvislosti zdůrazňoval, že se svěřil obžalovanému Ďurčimu s tím, že v případě zatýkáni bude klást takový odpor, aby se znovu jíž do vězení nedostal, i kdyby měl zemřít. Pokud by tedy při zatýkání obžalovaný Kajínek zemřel, zmíněný osobní automobil nemalé hodnoty by zůstal právě obžalovanému Ďurčimu. Není bez  zajímavosti, že obžalovaný Ďurči v době, kdy byl vyslýchán ještě jako svědek v této trestní věci (byt z hlediska procesního je obsah té výpovědi pro účely tohoto řízení nepoužitelný), jednak popíral své kontakty s obžalovaným Kajínkem, jednak skutečně tvrdil, že automobil je jeho. Přes shora uvedené námitky došel soud k závěru, že z obsahu výpovědí obžalovaného Ďurčiho ve vztahu k jednání obžalovaného Kajínka vycházet lze. Přitom musel zároveň vyřešit otázku, zda a která z výpovědi tohoto spoluobžalovaného v přípravném řízeni je  použitelná, zda jeho výslechy byly prováděny zákonným způsobem. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že přípravné řízení nebylo, ať už ze strany vyšetřovatelů či dozoru státního zástupce, prováděno plně v souladu s trestním řádem, což vedlo ke ztížení dokazování a prodloužení soudního řízení. Není obvyklé, aby obhájci, kteří  řádně požádali o vyrozumívání o vyšetřovacích úkonech, vyrozumíváni nebyli, nebo nebyl učiněn alespoň pokus o takové

vyrozumění. Přesto obžalovaný Ďurči byl v přípravném řízení opakovaně vyslýchán bez přítomnosti obhájců, bez obhájců byla prováděna i prověrka jeho výpovědi s pořizováním videozáznamu, a to dokonce bez jakéhokoli pokusu o jejich vyrozumění. Z toho důvodu má soud za to, že takto opatřené výpovědi z přípravného řízení nejsou relevantní ve vztahu ke spoluobžalovaným, jejichž obhájci ve smyslu § 165 odst.2 tr.ř. požádali o informaci o konaných vyšetřovacích úkonech, aby  se jich mohli případně zúčastnit. Obhájci obžalovaného Hegedüse tak učinili 8.2., resp. 10.2.1995, obhájce obžalovaného Vlasáka již 22.11.1993. Jedná se však toliko o relativně neúčinné důkazy ve vztahu k obžalovaným Hegedüsovi a Vlasákovi.  Obhájce obžalovaného Kajínka JUDr. Bárta však o takovéto vyrozumívání nepožádal, nebo alespoň  ve spise  není taková žádost založena, z toho důvodu ve vztahu k tomuto obžalovanému jsou všechny předchozí výpovědi obžalovaného Durčiho z přípravného řízení relevantní, když byly učiněny již po obvinění obžalovaného Kajínka. Obžalovaný Ďurči pří výslechu 9.2.1994 uvedl, že obžalovaného Kajínka potkal v lednu 1993 v Praze a opakovaně se setkali v únoru toho roku. Po další době stále ještě na jaře 1993 požádal obžalovaný Kajínek Ďurčiho o zapůjčení jeho občanského průkazu, aby mohl sepsat smlouvu o pronájmu. Obžalovaný Ďurči v té době disponoval osobním automobilem tov. zn. ŠKODA Favorit 135 L šedé barvy, který si zapůjčil ve firmě Kučera-Car v Pardubicích. Protože obžalovaný Kajínek v té době neměl k dispozici žádné auto, občas obžalovaného Ďurčiho požádal o svezení (č.l. 2809). Ve druhé polovině května 1993 tak obžalovaný Kajínek požádal, aby ho obžalovaný Ďurči odvezl na pracovní schůzku do Libně, do okolí Libeňského mostu, nakonec však schůzka byla odvolána. V odpoledních hodinách dne 30.5.1993 kolem 15.00 hodin navštívil obžalovaný Kajínek dle tvrzení Ďurčiho v jeho bytě a požádal, aby  ho odvezl na pracovní schůzku do Plzně. Z Prahy vyjížděli mezi 16.00-17.00 hodin, v Plzni obžalovaný Kajínek ukazoval  Ďurčimu cestu. Projeli Plzeň po silnici, po jejíž pravé straně je. Věznice Bory, dojeli do serpentin pořád z kopce a v jedné zatáčce po pravé straně mimo silnici zastavili na odstavné ploše nad vodní nádrží. Obžalovaný Ďurči po příjezdu vozidlo otočil tak, že předek auta směřoval k silnici. Když obžalovaný Kajínek vystupoval z auta, obžalovaný Ďurči si všiml, že za pasem má pistoli v pouzdru. Potom Kajínek odešel doleva nahoru do kopce směrem k městu, a to kolem 19.00-19.30 hodin. Schůzka měla být přesně v 19.30 hodin. Obžalovaný Ďurči čekal v autě asi 30 minut, čas nekontroloval a náhle uslyšel řadu po sobě jdoucích výstřelů. Připadalo mu, jakoby střelba vycházela 2 borské věznice a nepřikládal tomu žádnou váhu (č.l. 2810). Vzápětí po střelbě přiběhl obžalovaný Kajínek po silnici dolů k autu, nic neříkal, pouze vyzval obžalovaného Ďurčiho, aby jel. Vyjeli na hlavní silnici a zabočili doprava na silnici ven z města a potom vesnicemi projeli až na komunikaci vedoucí na Prahu. Zatímco při cestě do Plzně připadal obžalovaný Kajínek Ďurčimu trochu nervózní a neklidný, při zpáteční cestě se choval zcela normálně. Při tomto výslechu se obžalovaný Ďurči vyjadřoval i k oblečení, které měl kritického dne obžalovaný Kajínek na sobě, připouštěl, že na své doklady pro obžalovaného Kajínka zakoupil osobní automobil Mercedes. Zároveň vysvětlil, že v prosinci 1993 mu obžalovaný Kajínek sdělil telefonní číslo do bytu, kde bydlel s tím, že tam má záznamník, aby mu eventuelně nechal vzkaz. On toho využil v pondělí 7.2.1994, když rušil předem domluvenou schůzku, a to z toho důvodu, že se obával, aby případnému zatčen obžalovaného Kajínka nedošlo u něho v bytě. V  lednu 1994 ve večerních hodinách z telefonní_budky v centru Prahy totiž učinil oznámení na linku 158, že obžalovaný Kajínek je na zmíněném telefonním čísle a jezdí v Mercedesu. Vysvětlil, že skutečnosti týkající se Kajínka ve své svědecké výpovědi zatajil, protože se hrozně bál, a nadále se bojí toho, že ho Kajínek při první příležitosti zabije, protože ten se nikdy netajil s tím, že v případě podrazu takového člověka zlikviduje (č.l. 2814, 2815). K dotazu vyšetřovatele obžalovaný Ďurči svoji výpověď doplnil v tom směru, že ještě před zastavením na odstavné ploše u přehrady při příjezdu k praku kousek od Věznice Bory ho obžalovaný Kajínek požádal, aby zastavil, že si potřebuje zatelefonovat (č.l. 2815). Podle jeho názoru výstřely byly ze střelné zbraně, nikoli však ze samopalu. Šlo o jednotlivé, avšak poměrně rychlé za sebou jdoucí výstřely. 0 vraždě se dozvěděl z novin těsně po události a dal si vše do souvislosti. V době, kdy slyšel střelbu si však nepřipouštěl, že by to mohl střílet Kajínek. Znovu zopakoval, že má z obžalovaného Kajínka strach, který ani nedokáže vysvětlit, resp. popsat, ale projevil ochotu ukázat místo, odkud obžalovaný Kajínek telefonoval, kde parkoval a kudy projížděli Plzní dne 30.5.1993 a svoji výpověď doplnil náčrtkem, který je založen na č.l. 2819, a to včetně jeho vlastnoručních poznámek. Při další výpovědi dne 11.2.1994 (při které údajně "nebyli vzhledem k časové tísni vyrozuměni obhájci" !) se obžalovaný Ďurči znovu vyjadřoval k oblečení obžalovaného Kajínka dne 30.5.1993 a znovu uváděl, že obžalovaný Kajínek měl na očích brýle s čirými skly a tenčími tmavými obroučkami. Nemohl přesně popsat jeho účes v kritické době, ale poukazoval na to, že on prakticky pořád nosil stejný účes, a to vepředu rovně zastřižené vlasy, udělané mikádo asi tak délky k límci, vlasy spíše rovné (č.l. 2822). Vyjadřoval se i ke svému vlastnímu oblečení a účesu. Téhož dne byla provedena prověrka výpovědi obžalovaného, která je protokolárně podchycena na č.l. 2824-43, a to včetně dokumentace. Videozáznam z tohoto úkonu byl při hlavním líčeni promítán. Nedokázal přitom nalézt telefonní budku, ze které podle jeho tvrzení obžalovaný Kajínek před schůzkou telefonoval (č.l. 2830-31). Znovu opakoval, že když obžalovaný Kajínek vystupoval z auta, zvedla se mu bunda a obžalovaný Ďurči viděl pouzdro s pistoli. Podle jeho názoru se k autu vrátil svižnějším krokem, nebo spíše poklusem (č.l. 2837). S odstavné plochy u vodní nádrže odbočil doprava směrem na obec Litice, dále na Plzeň - Radobyčice a na následující křižovatce se obžalovaný Ďurči již neorientoval (č.l. 2842), avšak trval na tom, že jeli  cestou mezi poli, až přijeli na výpadovku na Prahu. Dne 21.2.1994 - opět bez přítomnosti a vyrozumívání obhájců ! - se vyjadřoval k chování obžalovaného Kajínka poté, co byl vzat do vazby jeho známý, který mu dělal prostředníka. Někdy v prosinci 1993, možná později, byl podle obžalovaného Ďurčiho obžalovaný Kajínek rozčilený s tím, že ve vazbě někdo mluvil, že lidi jsou nespolehliví a hovořil o střídání týmu na policii s tím, že nový tým je dezorientovaný (č.l. 2846). I následující výslech dne 2.3.1994 proběhl bez vyrozumívání obhájců ostatních obviněných (č.l. 2849), při tomto výslechu se obžalovaný Ďurči vyjadřoval výhradně k tomu, jakým způsobem opatřil pro obžalovaného Kajínka neprůstřelnou vestu a k tomu, že obžalovaný Kajínek sháněl jeho prostřednictvím zbraně. Znovu opakoval, že obžalovaný Kajínek za ním přišel v neděli 30.5.1993 kolem 15.00 hodin s tím, že má v Plzni dohodnutou pracovní schůzku, jestli by ho tam nemohl odvézt (č.l. 2851). Až dne 20.4.1994 za přítomnosti obhájců odkázal obžalovaný Ďurči na správnost předchozích výslechů i prověrky své výpovědi. Vyšetřovatel prověřoval tvrzení obžalovaného Ďurčiho o tom, jaké bylo kritického dne počasí (č.l. 2853). S ohledem na to, že zpráva hydrometeorologického ústavu odporovala tvrzení tohoto obžalovaného, předestřel mu obsah této zprávy. Obžalovaný Ďurči poukazoval na to, že uváděl, že v Praze bylo chladné počasí a mrholilo a v Plzni svítilo sluníčko. Podle jeho názoru bylo chladno. K dotazu obhájců uváděl, že o aktivitách spolupodnikatelů Kajínka na Plzeňsku nic bližšího nevěděl a neví, nevzpomíná si, že by se mu obžalovaný Kajínek zmínil o nějakých svých známých v Plzni a vysvětlil změnu svého postoje oproti své výpovědi jako svědka s tím, že by se stejně časem přišlo na to, že obžalovaného Kajínka vezl on. Z otázek policistů totiž vyplynulo, že se ví o šedivém Favoritu s pardubickou značnou a on ho má do dneška zapůjčený. Navíc Mercedes užívaný Kajínkem byl napsán na něho a při provedené domovní prohlídce byly zajištěny veškeré písemnosti týkající se automobilu, takže by se zjistilo, že má vztah na Kajínka. V závěru své výpovědi doslova uvedl, že "po dlouhodobém povídání s pracovníky policie jsem se rozhodl říci vše tak, jak proběhlo a co k tomu vím. Žádným způsobem jsem nebyl k výpovědi nucen, ani tlačen, co jsem vypověděl, bylo dobrovolně a sám od sebe". Při další výpovědi 17.2.1995 se vyjadřoval v souvislosti s údajnou majetkovou trestnou činností obžalovaného Kajínka ke starožitnostem a uváděl, že telefonní číslo do bytu, kde obžalovaný Kajínek bydlel, dostal dva nebo tři týdny předtím, než zavolal na policii (č.l. 2861). Znovu opakoval. že na policii zavolal z toho důvodu, že Kajínek vždy mezi řečí naznačil, že kdyby mu někdo ublížil, tak ho zlikviduje. Vyjádřil ochotu přistoupit ke konfrontaci mezí ním a obžalovaným Kajínkem, což opakoval i při následujícím výslechu 12.4.199~, kdy znovu vysvětloval důvod, proč zavolal na policii. Protokol o tomto výslechu obsahuje i pasáž, na kterou upozorňuje obhájce obžalovaného Kajínka, a to, že k otázce vyšetřovatele obžalovaný Ďurči vysvětloval, jakým způsobem probíhala prověrka jeho výpovědi (č.l. 2868).

 

       V hlavním líčení odmítl obžalovaný Ďurči vypovídat, odpovídat na otázky a všechny své předchozí výpovědi z přípravného řízení odvolal (č.l. 5922). Zároveň výslovně požádal, aby nadále hlavní líčení probíhalo v jeho nepřítomnosti. Právě toto odvolání předchozích výpovědí považuje soud ze strany obžalovaného Ďurčiho za účelové. Obžalovaný Ďurči má z obžalovaného Kajínka hrozný strach a obává s jeho pomsty, za to, že pomohl policii k jeho dopadení. Tím lze vysvětlit, proč ke konfrontaci nedošlo. Není přitom sám, kdo ze strany obžalovaného Kajínka pociťuje určitou hrozbu, byť má k obavám zjevně největší důvody. Řada svědků vyslýchaných před soudem se vzhledem k okolnostem případu obávala vypovídat v přítomnosti obžalovaných, někteří z nich dokonce využili možnosti dané trestním řádem a byli vyslýcháni s použitím audio-videotechniky jako utajení svědci. Platí to jednak o jíž zmíněném "Josefu Novákovi" - příslušníku zásahové jednotky, který obžalovaného Kajínka zatýkal, stejně tak o již zmíněném "Janu Novákovi", u něhož soud sice zvažoval, zda jsou důvody pro utajení, nakonec však došel k závěru, že podmínky § 55 odst.2 tr.ř. jsou dány. Proto totožnost tohoto svědka zůstala utajena a soud prověřil jeho věrohodnost vyžádáním opisu rejstříku trestů. Pokud jde o věrohodnost obžalovaného Ďurčiho, vycházel soud ze skutečnosti, že předchozí četné výpovědi v přípravném řízení učinil tento obžalovaný sice bez přítomnosti obhájců, avšak za jejich účasti na nich setrval, odkázal na jejich správnost a přitom tento svůj postoj neměnil doslova v průběhu několika let, kdy bylo vedeno přípravné řízení. Navíc jeho vysvětlení, proč obžalovaného Kajínka oznámil na policii a z jakého důvodu se rozhodl o jeho osobě vypovídat, je logické. K argumentům tohoto obžalovaného lze doplnit, že na jeho občanský průkaz byla uzavřena i nájemní smlouva se svědkyní Balcarovou, takže i touto cestou by po zatčení obžalovaného Kajínka policie dospěla k jeho sobě. Konečně i jeho tvrzení, že mu bylo naznačeno, že policii je známo, že poblíž činu byl zaparkován šedivý Favorit pardubické poznávací značky, odpovídá skutečnosti. Svědek Vaic si sice nezapamatoval celou SPZ, vypověděl však, že začínala písmenem "P", i utajený svědek "Jan Novák" hovořil o tom, že muž nasedl do šedivého Favoritu, rovněž svědek Veselý popisoval automobil stejného typu a barvy (č.l. 6711-2). Argumenty obžalovaného Ďurčiho tedy považuje soud za logické, když k námitkám obhajoby lze poukázat na to, že tento obžalovaný mohl i po zatčení obžalovaného Kajínka setrvat na svém tvrzení, že automobil je jeho, když Mercedes byl zakoupen na jeho jméno a na to byly vystaveny veškeré doklady. To však neudělal. Lze také poukázat na to, že při zatčení a zajištění věcí obžalovaného Kajínka byla mezi nimi nalezena i zmíněná neprůstřelná vesta, kterou, jak potvrzuje svědek Urban, obžalovaný Ďurči pro Kajínka sehnal. Výpověď obžalovaného Ďurčiho ohledně účesu obžalovaného Kajínka v době činu koresponduje s výpovědí svědkyně Balcarové, stejně jako jím uváděný údaj o brýlích (č.l. 6500), které měl obžalovaný Kajínek i v době svého zatčení (č.l. 6118). Proto soud vychází z výpovědí obžalovaného Ďurčiho z přípravného řízení. Jedinou nejasností zůstává to, zda obžalovaný Ďurči vezl pouze obžalovaného Kajínka, nebo zda v autě čekal o borské přehrady ještě další spolujezdec (č.l. 4250, 4252, 6119). Na to však lze reagovat připomenutím, že i kdyby v autě čekalo více osob, je dostatečně prokázáno, že pachatelem trestného činu vraždy byl jediný střelec. Podle názoru soudu tedy obžalovaný Ďurči prokazuje přítomnost obžalovaného Kajínka poblíž místu činu v kritické době. Pokud ve svých výpovědích zmiňuje i plánovanou schůzku u Libeňského mostu, je třeba poukázat na to, že takových schůzek s různými lidmi mohl obžalovaný Kajínek mít několik, proto tomuto tvrzení nelze přikládat větší význam, stejně jako výpovědi svědka Trošnera, který v přípravném řízení vypověděl, že obžalovaný Kajínek byl již v dřívější době v Plzni, a to právě v květnu 1993 (č.l. 4242-3). Důvody, proč tento svědek nebyl vyslechnut před soudem, byly jíž uvedeny v souvislosti s hodnocením předchozí trestné činností obžalovaného Kajínka. Obžalovaný Kajínek tvrzení tohoto svědka odmítá jak vylhané, jeho obhajoba argumentuje tím, že obsah výpovědi tohoto svědka je v rozporu s výpovědi svědkyně Cecákové. V té souvislosti je třeba připomenout, že výpověď této svědkyně soud jako nadbytečnou, stejně jako řadu dalších důkazů, neprováděl. Soud nepřikládá výpovědi svědka Trošnera větší význam, neboť teoreticky je možné, že obžalovaný Kajínek zapůjčil vozidlo další osobě a i kdyby byl v květnu 1993 v Plzni, samo o sobě to ještě nic neprokazuje.

 

      Soud má tedy k dispozici výpověď obžalovaného Hegedüse, která prokazuje, že obžalovaný Kajínek jím byl informován o potížích obžalovaného Vlasáka a dostal telefonní číslo na tohoto obžalovaného, a výpověď obžalovaného Ďurčiho, která prokazuje, že ozbrojený obžalovaný Kajínek byl kritického dne poblíž místa činu. Ostatní vyhodnocené důkazy - výpovědí svědků z místa činu jsou rozporné a nelze z nich jednoznačně prokázat, že střelcem byl právě obžalovaný Kajínek. Důkazní situace se však výrazně mění po zhodnocení dalšího důkazu, který představuje určitý poslední článek zapadající do řady těch nepřímých důkazů, i,, které bylo možné vykládat různým způsobem. Tím je výpověď jediného přímého svědka, který měl být také obětí. Svědek Vojtěch Pokoš však přežil. Tento svědek opakovaně označil obžalovaného Kajínka jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem jako střelce. Všechny jeho výpovědi jsou ve vztahu k obžalovanému Kajínkovi použitelné. Byl vyslechnut opakovaně v rozmezí od 3.7.1993 do 6.10.1993, a to plně v souladu s tehdy platným trestným řádem, při dalším pokusu o výslech dne 24.3.1995 po poučení podle § 100 odst.2 tr.ř. odmítl ve věci vypovídat s poukazem na to, že má strach o sebe a svou rodinu, předchozí výpovědi však označil za správné. Velice podrobně byl k celé záležitosti vyslýchán v hlavním líčení (č.l. 59~6-69). Podle svého opakovaného tvrzení byl svědek Pokoš jediným, kdo neviděl  střelce pouze po dobu několika vteřin, ale viděl ho opakovaně, když ho poznal jako Dr. nebo Ing. Lebedu. Tedy člověka, který opakovaně kontaktoval poškozeného Jandu a dával si s nim schůzky výhradně na opuštěných místech, přičemž dával najevo svoji nelibost, když přišel v doprovodu svých ochránců. Přitom první schůzka proběhla právě na místě pozdější vraždy a tento svědek ztotožnil tohoto člověka jako střelce, identifikoval ho jako obžalovaného Kajínka. Obhajoba správně namítá, že popis, který tento svědek dával před prováděním rekognice, nebyl úplný. Vyjadřoval se spíše k tomu, jaké měl pachatel oblečení, vlasy a brýle, nebyl dotazován na jeho věk, tělesnou konstrukci, či  alespoň výšku postavy. Obhajoba v té souvislosti argumentovala tím, že řada dalších svědků, kteří se od Jandy nebo Juliána Pokoše doslechli o schůzkách s Dr. Lebedou, uvádí jeho jiný popis než poškozený Pokoš. To je sice skutečnost, avšak otázkou zůstává, zda ten, kdo jim tohoto muže popisoval, nějakým způsobem nezveličoval či naopak nezlehčoval, zda byl eventuelně schopen reprodukovat ten popis, či zda mu věnoval při letmém setkání patřičnou pozornost. Naproti tomu poškozený Vojtěch Pokoš Dr. Lebedu sám, a to třikrát, viděl. Přitom, jak uvádí, již od prvého setkání měl k Dr. Lebedovi určitou nedůvěru a jeho podezření vyvrcholilo při poslední schůzce, když poškozený Janda s vozidlem couval. Proto ho tento svědek vyzýval, aby v jízdě pokračoval, protože se mu nelíbilo, že Dr. Lebeda stojící před vozidlem měl obě ruce za zády a podezíral ho, že je ozbrojen. Rozhodujícím při hodnocení výpovědí tohoto svědka bylo vyvrácení podezření, zda nebyl v přípravném řízení nějakým způsobem manipulován k tomu, aby obvinil obžalovaného Kajínka. V té souvislosti obžalovaný Kajínek upozorňoval na to, že Pokoš by ho měl znát, když byli ve stejné době ve výkonu trestu ve věznici na Borech. Dále argumentoval tím, že poškozený ho nechával ve vězení nějakým způsobem pozdravovat a tím, že podle jeho tvrzení se s ním Vojtěch Pokoš spojil, upozornil ho na to, že rozhodnutí o vině obžalovaného Kajínka záleží na jeho výpovědi a nabádal ho k tomu, aby ovlivnil spoluobžalovaného Vlasáka tak, aby v trestní věci vedené proti Pokošovi proti němu nevypovídal. V takovém případě údajně byl ochoten vypovídat ve prospěch obžalovaného Kajínka a před soudem ho nepoznat. To by při rozpornosti dalších důkazů mohlo vést k jeho zproštění. Obhajoba obžalovaného Kajínka poukazovala rovněž na to, že svědek Pokoš odmítal v přípravném řízení konfrontaci a rekognici s obžalovaným Kajínkem, odmítl k věci nadále vypovídat ze strachu o bezpečnost svou a své rodiny. Namítala provedení rekognice, kdy po neúplném popisu pachatele byla svědkovi Pokošovi promítnuta pátrací relace, přičemž on jako střelce označil obžalovaného Kajínka, a další rekognice přes návrhy obhajoby prováděna nebyla. Soud se všemi těmito námitkami, stejně jako důkazními návrhy na výslechy svědků, jimž se měl ve vazbě či výkonu trestu Vojtěch Pokoš svěřovat, bedlivě zaobíral. Lze souhlasit se stanoviskem obhajoby, že svědek Pokoš je obecně nevěrohodný. Svědčí o tom četné záznamy v opisu rejstříku trestů, skutečnost, že byl odsouzen pro vydírání obžalovaného Vlasáka, jedná se o osobu, kterou policisté označují jako kriminálně závadovou. Přitom je nepochybné, že v části své výpovědi o kontaktech s obžalovaným Vlasákem nevypovídá tento svědek pravdu, když popírá skutečnost prokázanou při jeho pravomocném odsouzení, a to, že byl jedním z vyděračů. Pokud obhajoba zpochybňuje gesto, jimž svědek Pokoš při hlavním líčení označil za přítomnosti svých blízkých obžalovaného Kajínka jako střelce, soud naopak přítomnost matky a sestry poškozeného považuje za moment, který svědčí o pravdivosti tvrzení tohoto svědka. Poškozený totiž před svou matkou označil vraha jejího syna a člověka, který se ho pokusil usmrtit. Přitom pochází z romského etnika, pro které jsou typické úzké pokrevní vazby, se svým bratrem byl neustále v kontaktu a soud nevěří, že by pro nějakou manipulaci nechal uniknout trestu skutečného vraha. Pokud obžalovaný Kajínek a jeho obhájce poukazovali na to, že svědek Pokoš měl mít dohodu s policií, že nebude ve své trestní věci vzat do vazby, tuto námitku vyvrací samotná skutečnost, že v době konání hlavního líčení, kdy byl poškozený Pokoš jako svědek vyslýchán, ve vazbě byl. Soud chápe i to, že svědek Pokoš poté, co bylo z nepochopitelných důvodů v přípravném řízení konáno společné řízení, v němž byl postaven na roveň vraha svého bratra a člověka, který se ho pokusil připravit o život, odmítal spolupráci s vyšetřovatelem. Spojení trestní věci vedené proti obžalovanému Kajínkovi a spol. a trestní věci vedené proti obžalovanému Pokošovi postrádalo  naprosto jakoukoli logiku. Byť obhájce poukazoval na to, že v přípravném řízení nebyla provedena opakovaná rekognice, nepochybně stejně dobře jako soud ví, že každá další rekognice by byla zpochybněna poukazem na to, že není zřejmé, zda osoba poznávající označila skutečného pachatele, nebo toliko člověka, jehož podoba jí utkvěla v podvědomí, neboť podobizna jí byla opakovaně předestírána. Tyto pochybnosti se vztahují i k případně navrhované rekognici in natura. Jediná provedená rekognice (č.l. 4463-7) byla podle názoru tohoto senátu provedena řádně, byť po ne zcela vyčerpávajícím popisu člověka, kterého měl znovu poznávat. Jednalo se o úkon provedený v době, kdy ještě nebylo vedeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, takže logicky nebyl přítomen obhájce obžalovaného Kajínka. Soud provedl důkaz i promítnutím příslušného videozáznamu pátrací relace, takže může konstatovat, že její součástí byly předložené fotografie tohoto obžalovaného. Svědek Pokoš přitom vysvětlil podle čeho obžalovaného poznává (č.l. 5956-69). Obžalovaný Kajínek v té souvislosti však namítá, že svědek Pokoš ho musel znát již z předchozí doby, kdy spolu byli ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici na Borech, byť připouští, že on sám si ho nepamatuje. Svědek Pokoš byl propuštěn z plzeňské věznice v lednu 1990 při aplikaci rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky, k vraždě došlo 30.5.1993. To je tři a půl roku poté, co se ve výkonu trestu mohli vidět naposledy. Lze předpokládat, že obžalovaný Kajínek mohl ve výkonu trestu vypadat poněkud jinak. V každém případě má soud ve spisu k dispozici několik fotodokumentaci, v nichž jsou fotografie tohoto obžalovaného s různými typy účesů, s brýlemi či bez brýlí, každá z těchto fotografií je z jiného časového úseku, na každé té fotografii vypadá obžalovaný Kajínek jinak. Lze konstatovat, že určitá změna je na podobě obžalovaného patrná i za poslední tři roky trvání tohoto procesu. Není tedy nic nelogického na tom, že Pokoš by si obžalovaného Kajínka nepamatoval, když ten sám si na něho nevzpomínal a sám uváděl, že byli ubytováni na jiném oddílu a do kontaktu přišli sporadicky. Pokud obhajoba navrhovala k prověření věrohodnosti svědka Pokoše doplnit dokazování výslechem svědka Kolovratníka, resp. dalších svědků, soud to zamítl jako nadbytečné z toho důvodu, že má za to, že se jedná toliko o svědky z doslechu. Otázkou zůstává, zda oni sami jsou s ohledem na místo, kde se měli s tímto svědkem setkat, věrohodní a lze připustit, že svědek Pokoš jim mohl uvádět i údaje rozporné s jeho tvrzeními v procesním postavení svědka, třeba z důvodu, aby byl zajímavější, mohl k tomu mít i jiné důvody. Z výpovědí svědka Pokoše st. (č.l. 4121-2), Pokošové st. (č.l. 4124-7) a Pokošové ml. (č.l. 4128-30) přečtených za souhlasu stran postupem podle § 211 odst.l tr.ř. vyplývá, že i jim se svědek Pokoš svěřil s tím, že střelce pozná. Pokud za přítomnosti dvou z těchto svědků, rodinných příslušníků, označil před soudem obžalovaného Kajínka, nemá soud o tomto jeho údaji pochybnosti. Kontakty poškozeného Jandy a bratrů Pokošů se zmíněným panem Lebedou prokazují i svědci J. Černoch, D. Černoch a E. Černochová, stejně jako svědkyně Brenkusová. K nim byla podrobně vyslýchána i svědkyně Jandová - Havlová. Z její výpovědi vycházel soud pokud jde o stanovení potřebných časových údajů, především o dobu jednotlivých schůzek s panem "Lebedou". Přes určité pochybnosti vyplývající z jejich výpovědí, zda pod tímto jménem se představoval stále týž muž, který telefonoval poškozenému Jandovi, je soud toho názoru, že rozhodujícím je to, kdo na těchto jednotlivých schůzkách pod tímto jménem vystupoval. Má za to, že tím byl právě obžalovaný Kajínek.

 

        Dalším argumentem obžalovaného Kajínka, jímž vyvracel obviněni proti své osobě, bylo, že kdyby byl střelcem on, jakožto člověk se znalostí zbraní, použil by některou z výkonnějších, zbraní, kterými disponoval, například samopal UZI s tlumičem. Ten je výkonný, spolehlivý a výstřel by nebylo slyšet. Jeho obhájce

v té souvislosti poukazoval na to, že obžalovaný Kajínek, znalci označovaný za člověka perfektního, chladnokrevného, který se snaží působit dojmem profesionála, by nestřílel ze dvou zbraní, když podle znalce z oboru balistiky to snižuje přesnost střelby. Nenechal by se odvézt na místo činu nespolehlivým člověkem, jakým je obžalovaný Ďurči, nenechal by se vidět řadou svědků a nenechal by svědka Pokoše naživu. Obžalovaný Kajínek tedy hypoteticky jako vhodnou zbraň označil samopal UZI, který u něho byl zajištěn při jeho zatčení. Dokonce poukazoval na možnost vybavit tuto zbraň tlumičem. I touto obhajobou se soud zabýval. Aby tuto obhajobu( soud mohl akceptovat, musel by předpokládat, že v době činu již obžalovaný Kajínek musel mít samopal zn. UZI k dispozici, a to případně včetně jím uváděného tlumiče. Tato automatická zbraň by pochopitelně musela být v té době také střelbyschopná. Při zatčení obžalovaného byla zajištěna řada zbraní uvedených pod bodem IX. výroku, přičemž soud specifikoval u každé z nich i její vybavení zásobníky a příslušným střelivem. Jedině tento samopal byl bez zásobníku a nábojů. Je nelogické, že tuto jedinou zbraň by obžalovaný neměl kompletní, že by zásobníky a náboje měl na jiném místě. Tlumič této zbraně nebyl vůbec nalezen. Navíc soud vychází i ze samotné výpovědi obžalovaného Kajínka, který jinak v přípravném řízení s vyšetřovateli příliš nekomunikoval. Tento  obžalovaný sám uvedl, že Ďurčimu sliboval opatřeni střelné zbraně

a tento údaj koresponduje i s výpovědí spoluobžalovaného Durčiho. Pokud by obžalovaný měl možnost sehnat si zbraně jiným způsobem, rychle a přes někoho, kdo je spolehlivější než obžalovaný Ďurči, mohli bychom vycházet z toho, že zmíněný zbrojní arzenál měl obžalovaný v době činu již k dispozici. Pokud se však obracel na obžalovaného Ďurčiho, považuje to soud spíše za nepravděpodobné. I kdyby však tyto zbraně měl, je třeba znovu konstatovat, že zmíněný samopal zn. UZI byl nefunkční. Obhájce argumentoval tím, že pistole použité ke střelbě nebyly nikdy nalezeny, i když u obžalovaného Kajínka při domovní prohlídce a prohlídce jeho vozidla byly nalezeny jiné zbraně podstatně užitečnější. Neopatření smrtících zbraní jako předmětů doličných však nezeslabuje ostatní provedené důkazy. Pokud obžalovaný Kajínek chtěl vystupovat jako profesionál, je logické, že tyto zbraně si neponechal.

 

       Obžalovaný Kajínek opakovaně odmítal spáchání trestného činu vraždy s tím, že lidský život pro něho má vyšší cenu, než 100.000,-Kč. Znalcům z oboru psychiatrie a psychologie uváděl, že by se nedopustil ani krádeže, která by mu vynesla jen 100.000,Kč. Soud však ve shodně se závěry zmíněných znalců je toho názoru, že motivů k tomuto jednání měl obžalovaný Kajínek více, přitom majetková pohnutka byla jen jedním z nich. Přitom však z výpovědi spoluobžalovaných Ďurčiho a Hegedüse bere soud za prokázané, že poté, co se obžalovaný Kajínek nevrátil z přerušení výkonu trestu do věznice v Příbrami, byl v tíživé finanční situaci a potřeboval peníze nejen na svoji obživu, ale i na úplatky k vyvolání revize svého předchozího případu. Z důkazů zhodnocených ve vztahu k jednání obžalovaného Vlasáka pod bodem II. bere soud za prokázané, že obžalovaný Hegedüs původně zamýšlel předat obžalovanému Kajínkovi peníze právě za Tím účelem, aby měl na úplatky na generální prokuraturu. Potě, co však byl informován o problémech obžalovaného Vlasáka, logicky využil toho, že peníze, které poskytl Kajínkovi mu Vlasák může proplatit jako odměnu za pomoc proti vyděračům, eventuelně na úhradu s tím spojených nákladů. Proto peníze předal obžalovanému Kajínkovi jakoby za obžalovaného Vlasáka, což ten akceptoval tím, že mu peníze zpětné proplatil. Při absenci jiných důkazů není prokázáno, zda obžalovaný Kajínek obdržel ještě nějaký další finanční obnos. Soud má tedy za to, že tyto peníze byly jednak určeny na jeho náklady s obstaráním osobního automobilu a další, jednak jako odměna za provedený "zákrok". Ve shodě se závěry znalce z oboru psychiatrie a psychologie, které budou podrobně vyhodnoceny dále, je soud toho názoru, že se projevily osobnostní rysy obžalovaného Kajínka, který jednak chtěl vyjít vstříc obžalovanému Hegedüsovi a především chtěl imponovat svému okolí jako zkušený profesionál. Obžalovaný Kajínek má totiž nadprůměrný intelekt, výraznou schopnost manipulovat s lidmi a především má o sobě nesmírně vysoké mínění. Právě to je příčinou, proč chce v prostředí, v němž se pohybuje, imponovat jako profesionál. Tento závěr se neobjevuje jen ve dvou znaleckých posudcích z oboru psychiatrie a psychologie vypracovaných v této trestní věci, ale již v souvislosti se zkoumáním duševního stavu obžalovaného Kajínka v roce 1990 při objasňování jeho předchozí trestné činnosti. Všichni znalci se na tomto rysu povahy obžalovaného v průběhu zmíněných osmi let shodují. V tomto směru lze odkázat jednak na závěry již zmíněných znaleckých posudků, stejně tak na obsah připojeného spisu o předchozím odsouzení. Jejich shoda je o to závažnější, že mezi ostatními závěry jsou určité rozpory. Obžalovaný Kajínek před soudem při vyjadřování k důkazům vztahujícím se k jeho útěku z věznice v Českých Budějovicích, o němž dosud nebyla zmínka v tomto odůvodnění, uváděl, že kdyby chtěl za každou cenu utéci, použil by násilí a nechytili by ho (č.l. 5931). Má o sobě skutečně velice vysoké mínění. Znovu lze poukázat na to, jak hypoteticky vysvětloval, že kdyby se vraždy dopustil on - což popírá - jednal by daleko profesionálnějším způsobem. To ostatně akceptuje i jeho obhájce ve své závěrečné řeči. Skutečnost, že jedna z obětí přežila a usvědčuje střelce jako přímý svědek, že střelbu sledoval větší počet osob, že řidič, který přivezl pachatele na místo činu, nemlčel, to všechno, zřejmě včetně výběru zbraní, jsou argumenty proti tomu, že jednání se dopustil profesionál. Nikdo však netvrdí, že obžalovaný Kajínek je takovým profesionálem. Zmíněné znalecké posudky, z oboru psychiatrie a psychologie hovoří o vysoké inteligenci obžalovaného, která je však i s ohledem na další osobnostní rysy využívána asociálně. Zmiňují se o vysokém mínění obžalovaného o sobě a o tom, že by chtěl působit dojmem profesionála na své okolí. Obžalovaný Kajínek začínal svoji kriminální minulost prostou majetkovou trestnou činností. Odmítal vyjádření znalců, že se negativně vyvíjel od krádeže přes loupež až k spáchání vraždy. Ze spisu o předchozích odsouzeních tohoto obžalovaného však soud zjistil, že z prvého výkonu trestu odnětí svobody v trváni jednoho roku byl obžalovaný podmíněně propuštěn. Ve zkušební době podmíněného propuštění provedl vloupání do více než 20 bytů. Po jednom z nich proti němu zakročila policejní hlídka a obžalovaný byl pravomocně uznán vinným a odsouzen za útok na veřejného činitele spočívající v tom, že se jejich zákroku bránil, a to i za použití železné tyče, tedy se zbraní. V té souvislosti se soud zajímal o tehdejší postoj obžalovaného k projednávané trestné činnosti, zda ji doznával, či nedoznával. V trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 3 T 110/85 obžalovaný popíral použití násilí proti policistům. Jeho obhajoba v tomto směru byla tehdy vyvrácena nejen výpovědí svědků, ale i objektivním důkazem, za který lze považovat znalecký posudek z oboru soudního lékařství o mechanismu vzniku poranění poškozeného. Obžalovaný byl tedy odsouzen za to, kromě jiného, že se se zbraní (byť nikoli střelnou) postavil proti zakročujícímu veřejnému činiteli. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, z jehož výkonu byl opětovně podmíněně propuštěn 28.2.1990. Ve zkušební době podmíněného propuštění byl podezřelý ze spáchání trestné činnosti, bylo po něm vyhlášeno policejní pátrání. Při pokusu o zadrženi však obžalovaný Kajínek spolu s dalším spolupachatelem policisty odzbrojil, když k tomu použil svojí plynovou pistoli, byť podle svého tvrzení nenabitou. Potom odjel jejich služebním vozidlem. Obžalovaný v tomto zmíněném případě svoji vinu nepopírá, nesouhlasí však s kvalifikací pro trestný čin loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista a především s výší uloženého trestu v trvání 11 roků, který v současné době vykonává (č.l. 6838). Zdejšímu soudu nepřísluší hodnotit výrok o vině a trestu z předchozího pravomocného rozsudku jiného soudu. Považuje však za nutné poukázat na to, že ve smyslu uznávané soudní praxe se skutečně za trestný čin loupeže dle § 234 tr.zák. považuje i zmocnění se osobního automobilu pod pohrůžkou bezprostředního násilí, byť v úmyslu jej použít pouze k jízdě, tedy přechodně jej užívat. Výhrady obžalovaného k základní kvalifikaci nejsou tedy namístě. V tomto kontextu lze souhlasit se závěry znalců z oboru psychiatrie, že od prosté krádeže přes krádež s následným použitím násilí proti zakročujícím policistům a následně loupež s útokem na veřejného činitelé (přes předchozí uložený dlouhodobý nepodmíněný trest odnětí svobody, přes dobrodiní spočívající v opakovaných podmíněných propuštěních) se obžalovaný dopustil úmyslného usmrcení dvou lidí, třetí oběť přežila v podstatě náhodou. Obžalovaný Kajínek má tedy značnou důvěru ve své schopnosti fyzické i intelektové, má zkušenosti, je přirozenou autoritou, a i to svědčí o tom, že jedním z motivů byla právě realizace jeho představy o sobě jako profesionálovi, který má síly a schopnosti na vyšetření krizové situace, kterou nikdo jiný nezvládá. Podle názoru zdejšího soudu tedy nešlo o pouhou nájemnou vraždu a je třeba zohlednit i zbývající dva motivy a také to, že obžalovaný jednal s vědomím, že zakročuje proti vyděračům, kteří sami páchali trestnou činnost.

 

        Pokud jde o námitky obhajoby v tom směru, že provedené důkazy přesvědčivě nepotvrdily spojení mezi obžalovaným Kajínkem a obžalovaným Vlasákem, je k tomu třeba odkázat na zhodnocení výpovědí svědkyň Kounovské a Kučerové učiněné již ve vztahu k jednání pod bodem II., když soud má za to, že z jejich výpovědí nelze jednoznačně uvést, že obžalovaný Kajínek byl s obžalovaným  Vlasákem ve spojení před spácháním činu tím způsobem, že se sešli na hotelu Kamzík. Naproti tomu je třeba odkázat na zhodnocení výpovědi obžalovaného Hegedüse tamtéž. Z něj vzal soud za prokázané, že tento obžalovaný obžalovanému Kajínkovi jména vyděračů nesdělil a jediný způsob, jak ten se je mohl dozvědět, bylo přinejmenším telefonické spojení s obžalovaným Vlasákem. Namítané nelogické překročení předchozí dohody s obžalovaným Vlasákem o pouhém zastrašení či zbití vyděračů vychází z toho, že nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného Vlasáka právě v návaznosti na výpověď obžalovaného Hegedüse, že úkolem obžalovaného Kajínka nebylo poškozené usmrtit. S ohledem na skutečnost, že důkazy neumožňovaly jednoznačně závěr o vině obžalovaného Vlasáka ve  smyslu návodu k vraždě, vychází soud tedy z toho, že skutečně se jednalo o návod k vydírání a obžalovaný Kajínek z blíže nevysvětlených důvodů, v nichž se ale mohl odrážet přinejmenším jeden ze shora zmíněných motivů, rámec této dohody překročil.

 

     Zdejší soud ve společném řízení proti všem obžalovaným v průběhu 46 jednacích dnů provedl řadu listinných důkazů a především výslechů svědků a znalců, přičemž některé z těchto výslechů byly natolik podrobné, že trvaly i několik dnů. Značnou pozornost věnoval senát právě prověřování toho, zda vražda poškozeného Jandy a jeho ochránce nebyla vyvrcholením jeho sporů či nelegálního podnikání s jinými osobami. Proto byli i ve vztahu k tomuto obžalovanému dopodrobna vyslýcháni policisté k přípravě zákroku na zatčení Jandy a spol. a k jeho odložení a prozrazení akce, proto byla opakovaně vyslýchána svědkyně Jandová - Havlová. Ta byla dokonce konfrontována se svědkem Kronďákem, který podle výpovědi její i svědka Vojtěcha Pokoše měl být právě tím policistou, který dával jejímu manželovi informace, který měl vyzvat poškozené, aby nechodili ozbrojeni, podle jejího vyjádření i vyjádření jejího bratra měl zřejmě bližší informace o místu setkání s Dr. Lebedou, měl ovlivňovat i průběh vyšetřování. Z toho důvodu vyslýchal soud i vyšetřovatele v této trestní věci - svědka Lva a lze souhlasit s vyjádřením obhajoby, že tento svědek nedokázal přesvědčivým způsobem reagovat na všechny dotazy, které mu byly předloženy před soudem, přičemž za jeden z důvodů takového přístupu lze nepochybně považovat časový odstup. V této souvislosti lze tedy souhlasit s výhradami obhajoby uplatněnými v závěrečné řeči obhájce na č.l. 6903 a násl. ohledně toho, že výraznější motiv pro odstranění Jandy mohla mít celá řada dalších osob a ohledně nejasností v průběhu vyšetřování. Jak již zdejší soud uvedl v souvislosti s prokazováním víny obžalovaného Vlasáka pod bodem II., je zde skutečně řada zarážejících skutečnosti, na které věcně a logicky poukazují jak  obhájce obžalovaného Vlasáka, tak obhájce obžalovaného Kajínka. To však nic nemění na tom, že vina obžalovaného Kajínka tak, jak je uváděna pod bodem I. výroku, je prokázána bez důvodných pochybností. Pokud jde o další důkazy, které zdejší soud považuje za důležité, lze odkázat na výpověď svědka Valihracha (zhodnocenou podrobně v souvislosti s jednáním obžalovaného Vlasáka), který uváděl, že obžalovaný Kajínek se mu svěřil s tím, že obžalovaný Hegedüs měl být prostředníkem mezi jím a další osobou. Vyslechnuti byli i další svědci: kteří se ocitli na místě činu krátce po projednávané události, především svědek Brouzda st. (č.l. 6485-6), svědek Hlaváč (č.l. 624~-4) a Smetana (č.l. 6501-3), kteří se vyjadřovali právě k situaci na místě činu a v nejbližším okolí, avšak pachatele neviděli. Totéž plně platí i o výpovědí svědkyně Polanecké (č.l. 6513-4). Všichni svědci, kteří se dostali na místo činu, pro potřeby policie svá tvrzeni graficky znázorňovali na náčrtech, které byly založeny do spisu. Z výpovědi svědka Palečka na č.l. 5980-1 je zřejmé, že k obdobné schůzce došlo na místě činu již 26.5.1993, nelze však vyloučit, že tento náhodný svědek pozoroval vozidla a osoby, (které neměly žádnou souvislost s projednávaným případem. Opakované ohledání místa činu bylo náležitě zadokumentováno a dokonce zaznamenáno na videozáznam, který byl soudem promítán. Lze mít pouze výhrady k tomu, že balistikům byly dodatečně předkládány ke zkoumání nábojnice nalezené na místě činu až v září 1993 (!). Pokud však zkoumáním nebyla prokázána shoda s předchozími stopami s ohledáním místa činu provedeného bezprostředně po činu, nelze vyloučit, že tyto dodatečně zajištěné stopy vznikly právě až po činu (č.l. 1769-72). Bezprostřední příčinu smrti obou poškozených a příčinu těžkého poranění Vojtěcha Pokoše vzal soud za prokázané ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - soudního lékařství Doc. Kvapilové a MUDr. Šamanové, stejně tak jako mechanismus vzniku jednotlivých poraněni specifikovaných ve výroku pod bodem I. (č.l. 136-44, 165-73, 6267-9).

 

     Jak již bylo naznačeno, vzhledem k závažnosti projednávané trestní věcí a předchozímu způsobu života obžalovaného Kajínka byl mu zkoumán duševní stav soudními znalci z oboru zdravotnictví - psychiatrie a psychologie. Znalci z oboru   psychiatrie MUDr. Hlaváčková a Mudr. Čákora v závěrech písemného znaleckého posudku došli k závěru, že ambulantní vyšetření duševního stavu je postačující a poukázali na to, že obžalovaný v době spáchání trestné činnosti netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu. Podle jejich závěrů se jedná o poruchu struktury osobnosti ve smyslu anomální až psychopatické osobnosti s rysy anetickými, egocentrickými a narcistickými, s intelektem v pásmu nadprůměru, přičemž se jedná o osobnost citově chudší s rysy sebeobdivování a sebeprosazování, které mohou vyústit bud' v nepřiměřenou sebeobranu, nebo k agresivnímu jednání a chování. Schopnosti ovládací a rozpoznávací hodnotí jako zcela zachovalé. Podle jejich názoru se nelze jednoznačně vyjádřit k motivaci jednání obžalovaného, vzhledem ke struktuře jeho osobnosti však připouštějí pohnutku materiální (č.l. 309). Mají za to, že osobnost obžalovaného je prakticky stálá a neléčitelná, bez možnosti výraznějších změn, takže resocializaci obžalovaného považují za v podstatě "velmi obtížnou". Rovněž psycholog Dr. Jelen v navazujícím písemném znaleckém posudku hodnotí ze svého odborného hlediska obžalovaného jako osobnost anomální až psychopatickou, u které byly především zjištěny anetické rysy - tedy nevyvinuté sociální emoce kombinované s nedostačivými morálními zábranami a nefunkčním svědomím. I on shledává známky akcentovaného egocentrismu, citovou chladnost, pedantství, samolibost a nízkou hladinu společensky zaměřené sebevlády. Zároveň poukazuje na to, že obžalovaný se dovede chovat formálně sociabilně, avšak postrádá při dominantní sebelásce soucítivost a emoční vstřícnost k jiným, disponovanost trvaleji se přizpůsobit na uznávané společenské požadavky. Podle závěru písemného posudku tohoto znalce je pro obžalovaného Kajínka obecně příznačná důkladná promyšlenost konání, pečlivost i přesnost ve vykonávaných aktivitách, schopnost rychlého rozhodování, odolnost vůči zátěžovým vlivům a sebejistota. V jeho reakcích vyskytujících se v mezilidských kontextech převládají projevy negativismu, vzdoru a opozičnosti, podezřívavost, pocity křivdy, naproti tomu sklony k afektu jsou nevýznamné a velmi nepravděpodobné i v případném vystupňovaném stresu, který obžalovaného motivuje k větší pohotovosti a vyššímu psychomotorickému tempu, není mu tedy vlastní afektivně podbarvené nebo zkratkové jednání. Již tento znalec pří rozboru příznačných rysů osobnosti obžalovaného a jeho individuálních potřeb zdůrazňuje, že obžalovaný nejednal pouze pro finanční zisk, nýbrž i z jiných potřeb osobních, a 20 obzvláště pro posílení sebeobdivu, ze snahy imponovat rolí zkušeného profesionála. Zdroj motivačních faktorů v případě uznání viny shledává právě v jeho anetičnosti a narcismu. I tento znalec došel k závěru, že od předchozího znaleckého posudku z roku 1990 se charakterové negativní a sociálně maladaptivní rysy posuzovaného prohloubily, zvýraznily se jeho rizikové sklony a projevy, takže další prognózu označuje jako, pokud jde o resocializaci, "svízelnou a limitovanou" anomální až psychopatickou osobnostní konfigurací, u které radikálnější změny stěží přicházejí v úvahu (č.l. 329-33). Všichni zmínění znalci byli vyslýcháni velice podrobně při hlavním líčení. Oba psychiatři stvrdili závěry svého písemného posudku, avšak s upřesněním, že resocializace obžalovaného je sice velmi obtížná, ale "není zcela vyloučena" (č.l. 6259). Přitom MUDr. Čákora obdobně jako PhDr. Jelen připustil, že od předchozího znaleckého zkoumání v roce 1990 došlo k prohloubení negativních rysů osobnosti až na pokraj psychopatické osobnosti. Nedokázal se vyjádřit k tomu, jak a nakolik by dlouhodobý trest odnětí svobody mohl ovlivnit resocializaci obžalovaného, považoval hrubým odhadem za dostačující trest v sazbě od 12 do 15 roků. Reagoval tak na dotaz předsedy senátu, který chtěl vyjádřeni vyslýchaného znalce z hlediska psychiatrického, přestože si soud je vědom, že jde spíše o otázku pro znalce z oboru psychologie. Týž znalec však označil míru pravděpodobnosti recidivy násilné trestné činnosti ze strany obžalovaného za vyšší. Pokud jde o další vývoj osobnosti obžalovaného, uváděl různé alternativy (č.l. 6260)

s tím, že se jednoznačně nelze vyjádřit k tomu, zda jeho osobnost s ohledem na rysy anetické, egocentrické a narcistické se bude měnit k lepšímu či horšímu. Poukázal na to, že už obžalovaného se nejedná o primární agresivitu. K dotazu obhájce obžalovaného Kajínka obsáhle popisoval, na základě čeho došel k rozdílnému závěru o možnosti resocializace ve srovnáni s předchozím znaleckým posudkem (č.l. 6261), vyjadřoval se i ke zjištěné motivaci, když připouštěl, že vycházeli z vyšetřovacího spisu, kde se uvádí, že šlo o otázku odměny za spáchaný čin (č.l. 6262). Byl seznámen s rozdílným závěrem znalce z oboru psychologie ohledně motivace, poukazoval na rozdílné vyšetřovací metody (č.l. 6263). K námitce obžalovaného, že vlastní vyšetření  trvalo jednu hodinu, poukázal na to, že vypracování znaleckého posudku nezávisí pouze na vlastním pohovoru s vyšetřovaným, ale na tom, zda spolupracuje a zda tímto pohovorem znalci získají podklady pro odpovědi na položené otázky. Soudní znalec z oboru psychologie rovněž stvrdil před soudem závěry svého písemného znaleckého posudku a poukazoval na rozdíl přístupu ve zjištění motivace z hlediska psychiatra a psychologa (č.l. 6264). Poukazoval na to, že přistupoval k obžalovanému jako k člověku, který je nevinný a dosud mu nebylo nic prokázáno, avšak závěr ohledně materiální pohnutky byl výsledkem diagnostických technik. I on specifikoval svůj závěr o svízelné resocializaci tak, že bude "velice obtížná", když poukazoval na vývoj osobnosti obžalovaného od předchozího znaleckého posudku z roku 1990 a na použité vyšetřovací techniky. Velice podrobně se vyjadřoval k rysům obžalovaného s tím, že jakýkoli uložený trest nemůže nic změnit na tom, že zůstane anetickou osobností. U osobnosti tohoto typu je přitom vždy pravděpodobnost recidivy vyšší, než u standardní populace. I on však zdůraznil, že neshledal, že by obžalovaný byl primárně agresivní. Poukázal na předchozí kladné hodnocení z výkonu trestu, když došel k závěru, že resocializace "není úplně vyloučena". Podle jeho názoru není úplně vyloučena u nikoho, i obžalovaný má některé rysy pozitivní (č.l. 6265). Vyjádřil názor, že délka trestu nebude mít vliv na základní strukturu osobnosti obžalovaného v případě, že bude odsouzen, naopak vliv bude mít sociální struktura lidí, kteří budou kolem něho. Připustil možnost pokusu o útěk s tím, že pravděpodobnost je vyšší než průměrná, neboť jde o člověka chytrého, který, když ví, co dělá, dělá to s velkým rozmyslem a programovaně. Přestože není primárně agresivní, pokud by mu při útěku něco nevyšlo, vzhledem k anetickým rysům by agresi použil (č.l. 6265). K dotazu obhájce obžalovaného poukázal na shodu v diagnóze z několika po sobě jdoucích znaleckých posudků s tím, že anetické rysy jsou trvalé (č.l. 6266). Poukázal však na to, že ze své praxe ví, že se běžně vyskytují lidí s, podobnou strukturou osobnosti jako u obžalovaného, ti se však nikdy nemuseli dopustit trestného činu a stát před soudem, protože tyto rysy a priori samy o sobě nemusí být důvodem k páchání trestné činnosti. Obžalovaný především odmítal údaj z písemného psychologického posudku, kde je uvedeno, že při vlastním vyšetření se znalci svěřil s tím, že obžalovaného Vlasáka zná přes obžalovaného Hegedüse (č.l. 323). V té souvislosti je však třeba uvést, že vyjádření explorované osoby není výpovědí ve smyslu trestního řádu, proto k ní soud nepřihlíží.

 

        Obhajoba obžalovaného označila závěry znalců a především vystoupení znalců v rámci hlavního líčení za nepřesvědčivé a rozporuplné s tím, že má důvodnou pochybnost o tom, že vyšetření duševního stavu trvající jednu hodinu může být podkladem pro závěry především z hlediska ukládáni trestu, když je možné uložit v případě uznání viny i trest výjimečný a za nesprávnou označila i metodu znalců, kteří do závěru o možnosti resocializace promítli i povahu trestné činnosti, pro kterou je  obžalovaný stíhán, avšak nikoliv pravomocně odsouzen. Nesouhlasí tedy se závěry znalců z oboru psychiatrie, že ambulantní vyšetření duševního stavu obžalovaného bylo postačující a navrhovala, aby soud nařídil pozorování obžalovaného ve zvláštním oddělení nápravného zařízení, neboť duševní stav obžalovaného nelze vyšetřit jinak ( č.l. 6372).

 

      Zdejší soud s ohledem na rozpory mezi závěry znalců z oboru psychiatrie a psychologa ohledně motivace jednání obžalovaného, se zřetelem k určitému posunu v závěru znalců ohledně možnosti resocializace, došel k závěru, že návrh obhajoby je do značné míry odůvodněný. Přitom však nemohl nařídit pozorování  obžalovaného ve smyslu § 116 odst. 2 tr.ř. Takový postup soudu je na místě pouze tehdy, pokud z vyjádření odborníků, tedy znalců z oboru psychiatrie, je nepochybné, že nemohou bez pozorování obžalovaného ve zdravotnickém ústavu učinit spolehlivé diagnostické závěry o jeho duševním stavu. Soud sám nemůže závěr o potřebě takového pozorování učinit jen na základě vlastních úvah právě z toho důvodu, že jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí. Proto soud akceptoval návrh na doplnění dokazování za účelem nového vyšetření duševního stavu a s ohledem na výjimečnost projednávaného případu přibral k podání revizního posudku z oboru psychiatrie a psychologie ústav dle § 110 odst. 1 tr.ř. Komisi znalců přitom uložil jako první z otázek, kterou měli zodpovědět, vyjádření k tomu, zda je postačující ambulantní vyšetření či je na místě již zmíněné pozorováni ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Za situace, kdy komise kategoricky došla k závěru, že ambulantní vyšetření je dostačující, nemohl soud nařídit pozorováni obžalovaného.

 

 

      Závěry revizního posudku jsou shrnuty v jeho písemném vyhotovení na č.l. 6.642-6.646. Znalecká komise se naprosto ztotožňuje s předchozími znaleckými posudky v tom směru, že ani ona neshledala u obžalovaného duševní chorobu v současnosti ani v minulosti. Také její členové hodnotí osobnost obžalovaného jako anetickou, těžce psychopatickou, když hlavní charakteristikou obžalovaného je egocentričnost, anetičnost až citová oploštělost, zatímco intelektové schopnosti jsou dobré a nadprůměrné schopnosti projevuje posuzovaný v oblasti manipulace s lidmi a v sociálních sférách. Stejně jako všichni předchozí znalci hodnotí revizní posudek rozpoznávací a ovládací schopnosti obžalovaného za plně zachovalé. Naproti tomu se radikálně liší závěr komise ohledně schopnosti resocializace obžalovaného, kterou její členové hodnotí jako "zcela zaniklou" vzhledem k chybějícím morálním a etickým normám. To dovozují právě z již zmíněné stupňující se nebezpečností trestné činnosti od krádeží po násilné trestné činy, jak byla rozebírána při zjišťování motivace obžalovaného. Pro nemožnost resocializace podle jejich závěrů svědčí také neschopnost jakéhokoliv poučení z předchozích trestných činů a trestů a "neschopnost kriticky se postavit k trestnému činu, pro který je obžalovaný v současnosti obviněn". Za pozitivní sice považují dobrý intelekt obžalovaného, dobrou sociální adaptaci, schopnost manipulace s lidmi a schopnost vlastní sebekontroly a racionální uvažování, avšak s tím, že tyto zjištěné pozitivní osobnostní charakteristiky jsou při uvedeném citovém defektu spíše zhoršujícími faktory. Těmi je potencována možnost recidivy násilné trestné činnosti. Ústavní zkoumání, jak již bylo řečeno, nebylo podle znalců nutné, když znalci měli k dispozici znalecké psychiatrické posudku v časovém odstupu několika let, z nichž podle svého vyjádření mohli lépe než z krátkodobého (několikatýdenního zkoumání) zhodnotit duševní stav posuzovaného a jeho vývoj. Motivaci obžalovaného hodnotí pouze nepřímo, když ten se k trestnému činu nedoznává, usuzují - v případě, že čin bude prokázán - na motivaci zištnou. Pobyt obžalovaného na svobodě nehodnotí jako nebezpečný z psychiatrického hlediska, avšak jako vysoce společensky nebezpečný vzhledem k anetickému charakteru osobnosti a kriminálnímu rozvoji obžalovaného. Poukazují na to, že hlavní hodnotu vidí obžalovaný ve vlastní kompetenci, autoritě a pocitu moci, projevuje nedostatek některých morálních norem a zaměřuje se na uspokojováni základních vitálních potřeb. Přitom se neobává následku svého jednání. Rovněž tito znalci shledávají soběstřednost obžalovaného i agresivní rysy. Znalecká komise ve svém písemném posudku zdůrazňuje, že prostudovala všechny předchozí znalecké posudky a ty jednoznačně a v naprostém souhlasu vykazují pouze poruchu osobnosti, která se u obžalovaného kriminálně rozvíjí a emočně oplošťuje, stává se více amorální. V té souvislosti došli k závěru, že není schopen autokritického pohledu a změny životních stereotypů a hodnot ani po dlouhodobém trestu odnětí svobody. Předseda senátu požádal o doplnění závěrů znaleckého posudku, když s ohledem na skutečnost, že se jednalo o revizní znalecký posudek ke znaleckým posudkům předchozích znalců a především se zřetelem k rozdílu závěru ohledně resocializace, nepovažoval písemný znalecký posudek v tomto směru za vyčerpávající. V doplňku písemného znaleckého posudku (č.l. 6.689) znalecký ústav setrvává na svém závěru, že možnost resocializace obžalovaného je zaniklá a poukazuje na skutečnost, že ve shodě s předchozími znalci MUDr. Čákorou, MUDr. Hlaváčkovou a PhDr. Jelenem došli ke stejné diagnóze a stejnému závěru o nebezpečí další progrese nepříznivých rysů. Předchozí znalci se však v rozporu s tímto jednoznačným závěrem od něho odchýlili, když především v průběhu hlavního líčení spekulují, že věkem se osobnostní rysy spíše kompenzují než prohlubují a poukazují na zklamání obžalovaného v souvislosti s předchozím nepodmíněným trestem odnětí svobody a nemožností dosáhnout revize. Znalecká komise poukazuje na to, že úvahy předchozích znalců jsou nekonsistentní a že jejich závěry jsou v rozpory s nálezy, z nichž shodně s posudkem ústavu vycházejí.

 

           Všichni členové znalecké komise byli předvoláni k hlavnímu líčení dne 24.3.1998. Doc. Hynek za všechny přítomné znalce stvrdil závěry předchozího písemného znaleckého posudku (č.l. 6.802) a k dotazu předsedy senátu připustil existenci více motivů, které se navzájem doplňovaly či podněcovaly hlavní motiv. Uváděl - obdobně jako v předchozím posudku PhDr. Jelen, že druhořadým motivem mohl být určitý narcismus obžalovaného a jeho snaha o imponování určité subkultuře a prokázání sobě samému odvahy a schopností. Vysvětlil i to, o co se znalci opírali v závěru, že obžalovaný není schopen autokritického pohledu a změny životních stereotypů a hodnot ani po dlouhodobém trestu odnětí svobody. Připustil však, že do závěrů se do určité míry promítl předpoklad, že obžalovaný spáchal nejzávažnější trestnou činnost, pro kterou je žalován, když znalci vycházeli do určité míry z toho, že je zde určitá pravděpodobnost, že trestné činnosti se dopustil. Otázku, na kolik by se lišily jejích závěry o struktuře osobnostních rysech v případě, že by se vyjadřovali s souvislosti s méně závažnou trestnou činností, označil za spekulativní, přesto připustil, že na závěrech by se to nepochybně projevilo, neboť by nebyla zjištěna tak vyhrocená anetičnost a tak strmý vývoj od méně závažné trestné činnosti k trestné činnosti závažnější. Vlastní vyšetření obžalovaného označil za ne zcela konvenční, když obžalovaný nechtěl být znalecky zkoumán v přítomnosti ostrahy. K dotazu obhájce vysvětlil pojem anetičnost i faktory, z nichž znalci vycházeli při shledání tohoto osobnostního rysu. K dalšímu dotazu obhájce připustil, že pokud zpracovatelé posudku uvedli, že nedostatek sebekritičnosti obžalovaného spatřují i v jeho postoji k trestné činnosti, ze které je viněn, jedná se možná o nepřesnou formulaci. Za přesnější považoval, že pocit křivdy, vyplývá i z minulých odsouzení, když křivda je "nedostatečně odůvodněná". K předestřenému rozporu ohledně výchovného prostředí v dětství obžalovaného, poukázal na to, že pro posouzení struktury osobnost a její formování je rozhodující vývoj v předškolním věku. Poukázal na to, že znalci se s obžalovaným domluvili, že běžná anamnestická data mohou čerpat z předchozích znaleckých posudků (č.l. 6.804). Samotné vyšetření označil tento znalec za dostačující, a to i jeho dobu, a to přesto, co uváděl o určité zvláštní spolupráci ze strany obžalovaného. Poukázal na to, že kontakt byl navázán v takové kvalitě, o které rozhodl sám obžalovaný. K dalšímu dotazu zdůraznil, že při vypracování znaleckého posudku znalci ctili zásadu presumpce neviny, avšak poukázal na to, že znalecký posudek z oboru psychiatrie nelze podat bez přečtení spisového materiálu a nelze vycházet jen z vyjádření obžalovaného. Diskusi o tom, nakolik se do závěrů znalců promítl předpoklad, že obžalovaný spáchal nejzávažnější trestný čin, pro který je stíhán, považoval čistě za teoretickou (č.l. 6.805). S ohledem na skutečnost, že obžalovaný je vyzrálou osobností, znalci nepředpokládají, že by do budoucna došlo k velké změně jeho osobností, i když připouštějí, že s přibývajícím věkem ubývá agresivita, přičemž tento věk je , odvislý od tělesného stavu člověka. Jedná se o vyšší věk, zejména  stáří. V té souvislosti se poukazuje na to, že u obžalovaného je tělesný stav i psychická kondice dobrá, takže takové změny nelze v nejbližších dvaceti letech předpokládat. Obsáhle se mluvčí komise vyjadřoval i k tomu, proč nedoporučili ústavní pozorováni obžalovaného, když poukazuje na možnost, že by se choval účelově (č.l. 6.807). Předseda znalecké komise prof. Zvolský ve svém vystoupení před soudem zdůraznil, že pro všechny znalce byla v daném případě rozhodující diagnóza osobností obžalovaného, která nevyplývala jen z projednávané trestné činnosti, ale z celého jeho předchozího vývoje a průběhu života, přičemž je dosti lhostejné, zda tento vývoj končil loupeží, nebo útěkem,  nebo možná projednávanou závažnou trestnou činností. Obžalovaného označil za velmi silnou osobnost s tím, že jde o osobnost anomální, přitom však nejde o hodnocení z hlediska morálního. Síla obžalovaného se projevuje ve všech životních situacích a je jeho osudem, že je zaměřen na směr, který neprospívá jemu ani společnosti. PhDr. Pavlát k psychologické části posudku stvrdil závěry předložené soudu v písemné formě a poukázal na to, že kromě uváděného hlavního motivu zjistil, že obžalovaný má snahu projevovat svou kompetenci a autoritu. Vyjadřoval se i k jeho individuální zvláštnostem a obdobně jako předchozí znalci, k jejichž posudku se měla komise vyjadřovat, uvedl, že agresivita obžalovaného není primární. Pokud jde o resocializaci obžalovaného, poukázal na to, že ze struktury jeho osobnosti vyplývá, že již citové aktivity obžalovaného jsou ve službách antisociální orientace, a to natolik, že podle psychiatrů se jedná o osobnost anetickou, dissociální. To samo o sobě již opravňuje k závěru, že resocialiace není možná. Pokud jde o předchozí kladné hodnocení z výkonu trestu, poukázal na to, že hlavní individuální zvláštností obžalovaného je to, že zjištění kvalitní osobnostní rysy včetně schopnosti ovládání a sociální obratnosti jsou ve službách antisociální orientace. Obžalovaný je schopen se dobře adaptovat a projevuje se účelově, aniž by byla zasažena struktura jeho skutečných hodnot. Takže předchozí kladné hodnocení z výkonu trestu v kontextu s ostatními závěry považují spíše za přitěžující. Dále se vyjadřoval k prostředí, v němž probíhalo vyšetření ve věznici, když připustil, že to mělo vliv na celkovou kvalitu vyšetření a ovlivnilo to vyšetření inteligence. Za zvláštnost považuje, že obžalovaný se dožadoval vyšetření bez přítomnosti vězeňské stráže, když toho dosáhl, nedá se říci, že by spolupráce s ním pak byla nekvalitní (č.l. 6809). Stejně jako v doplňku písemného znaleckého posudku poukazoval na to, že předchozí znalci učinili ze správných premis chybný závěr. Pokud PhDr. Jelen uvedl před soudem, že resocializace není vyloučena u nikoho, lze s tím souhlasit, když nikdy není teoretická jistota a každé pravidlo má své výjimky. V daném případě však znalci mají právě "praktickou jistotu", a nemohou vyvozovat jiný závěr. Po obsáhlých připomínkách obžalovaného Kajínka (č.l. 6810-2) zmíněných již v rámci obhajoby obžalovaného, všichni znalci trvali na svých závěrech. Dr. Pavlát v té souvislosti vysvětlil, že poukazem na nemilou důkazní situaci před vlastním vyšetřením pouze zjišťovali, jaký má postoj obžalovaný ke svým obviněním. Pokud jde a námitky obžalovaného ohledně důvěry k znalcům, poukázal na to, že při vyšetření duševního stavu se nejedná o oboustranný vztah důvěry, naopak jde o vzájemný vztah obezřetností, protože vyšetřovaný ví, že cokoli řekne, bude použito v závěrech znalců a znalci musejí být rovněž obezřetní, aby postihli rozhodující informace.

       Podle názoru zdejšího soudu z opakovaného vyšetření duševního stavu obžalovaného je prokázána struktura jeho osobnosti a charakterové vlastnosti, které se projevily i v motivaci projednávané trestné činnosti, za prokázané považuje soud i tom, že obžalovaný netrpí duševní chorobou v pravém slova smyslu a v době činu byly jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací plně zachovány, takže z hlediska trestního práva je za své jednání plně odpovědný. Opakovaně zjištěná diagnóza osobnosti obžalovaného jako anetické a dissociální se nezjišťuje pouze z podkladů zjištěných ze spisového materiálu, u kterých by sami znalci připouštěli, že jimi mohly být do určité míry ovlivněny, ale vyplývá z celého předchozího vývoje obžalovaného tak, jak se o něm zmiňoval již tento soud při objasňování motivace jeho jednáni. Pokud komise ústavu, jakožto nejvyšší forma znaleckého zkoumání vysvětlila svůj závěr, že nebylo namístě pozorování obžalovaného, nemá soud důvod pochybovat o správnosti takového závěru, a proto ve shodě se znalci považuje ambulantní vyšetření za dostačující. Přitom je však třeba vyjádřit určité znepokojení  nad tím, jakým způsobem probíhala vlastní explorace při zpracování revizního znaleckého posudku. V souladu se závěry znalců má soud za to, že obžalovaný je pro své okolí nebezpečný, především pro své tendence k útěkům z vazby a výkonů trestů, přesto je toho názoru, že vedení věznice mělo znalcům umožnit vhodnější prostředí pro vlastni vyšetření obžalovaného, když zároveň soud chápe jeho snahu, aby přitom, když se bude svěřovat znalcům, nebyly přítomny třetí osoby, ať už jde o ostrahu, či jiné. Podle členů znalecké komise se ponechání pout obžalovanému projevilo pouze v nemožnosti provést všechny testy potřebné k vyšetření jeho inteligence. Tento senát se se znalci shoduje, že toto ztížení vyšetření nemělo podstatný význam pro zodpovězení otázek, které znalcům stanovil předseda senátu. Za závažnější považuje soud určité neshody v anamnése, zejména, pokud jde o skutečnosti týkající se výchovného prostředí obžalovaného v průběhu jeho dětství. Ani tato pochybení však nejsou takové povahy, aby zpochybnily jinak kategorické závěry revizního znaleckého posudku, z něhož soud při rozhodování o vině a trestu vycházel. Jeho zpracovatelé logicky a věcně vysvětlili, že jejich závěry v podstatě navazují na závěry předchozích znaleckých posudků včetně přezkoumávaného psychiatrického posudku JUDr. Hlaváčkové a MUDr. Čákory a psychologického posudku PhDr. Jelena, dokumentují určitý vývoj osobnosti obžalovaného od roku 1990 do současné doby. Za situace, kdy předchozí znalec z oboru psychologie PhDr. Jelen se v podstatě odlišoval od závěrů o zcela zaniklé resocializaci pouze tím, že zůstával zcela v rovině teoretické (u nikoho není resocializace zcela vyloučena), zatímco zpracovatelé revizního znaleckého posudku v rovině praktické, konkrétně u obžalovaného možnost převýchovy vyloučili, akceptoval soud závěr znaleckého ústavu. Krajský soud zároveň zcela odmítá pochybnosti obhájců o tom, že zpracovatelé znaleckého posudku byli podjatí v tom smyslu, že porušovali zásadu presumpce neviny a vycházeli z předpokladu, že obžalovaný projednávaný trestný čin spáchal. Zkoumáni duševního stavu obviněných či obžalovaných je nařizováno vždy v kontextu s tím, že je proti nim vedeno trestní stíhání pro konkrétní trestný čin. Z toho důvodu také obvykle závěry znalců pracují například v oblasti motivace s několika alternativami, a to zejména tehdy, když vyšetřovaná osoba spáchání projednávané trestné činnosti nedoznává. Přitom je nepochybné, že ve smyslu § 107 odst.l tr.ř, je třeba při vyšetřování duševního stavu poskytnout znalcům obsah celého spisu, avšak vedle těchto procesních materiálů znalci samozřejmě využívají poznatků získaných jejich vlastními odbornými znaleckými postupy specifickými pro daný obor. Nepřesná vyjádření mluvčího komise Doc. Hynka v tomto směru zcela odpovídajícím způsobem korigoval předseda znalecké komise prof. Zvolský, s jehož vystoupením v hlavním líčení se zdejší soud ztotožňuje. Další námitky obžalovaného a obhajoby nepovažuje soud za důvodné, když akceptuje vysvětlení PhDr. Pavláta před soudem.

 

    Shora uvedeným jednáním pod bodem I. se obžalovaný Kajínek dopustil trestného činu vraždy dle § 219 odst.l,2 písm.a),f) tr.zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 8 odst.l k § 219 odst.1,2 písm.a),f) tr.zák. ve znění zákona č. 557/1991 Sb., neboť jiného úmyslně usmrtil, rakový čin spáchal na dvou osobách v úmyslu získat majetkový prospěch a zároveň se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného s tím, že takový čin bude spáchán na více osobách v úmyslu získat majetkový prospěch, avšak k jeho dokonání  nedošlo. Ve smyslu § 16 odsr.l tr.zák. vycházel soud při právním posouzení tohoto skutku z právní úpravy účinné v době jeho spáchání, když pozdější novela trestního zákona rozšířila okruh okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Podle názoru zdejšího soudu s ohledem na použité střelné zbraně, počet střel, umístění zásahů, jednal obžalovaný v úmyslu přímém s cílem všechny tři poškozené usmrtit, jeho čin byl dokonán způsobením smrti dvou osob - poškozených Jandy a Juliána Pokoše. Ve vztahu k poškozenému Vojtěchu Pokošovi se jedná o ukončený pokus, když obžalovaný učinil vše pro to, aby tohoto poškozeného usmrtil, v podstatě pouhou náhodou nedošlo k poranění míchy a následné smrti. Dokonaný čin byl tedy spáchán na dvou osobách s ohledem na skutečnost, že měla být usmrcena i osoba třetí, je ve vztahu k pokusu trestného činu dán i znak spáchaní činu na "více osobách". Ze všech tří motivů specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku akcentuje v právní kvalifikaci ,soud majetkovou pohnutku obžalovaného, neboť se jednalo o nájemný trestný čin. Usmrcení obou poškozených a snahu o usmrcení přeživšího svědka Pokoše s ohledem na přípravu tohoto jednání, vyhledání osamělého místa a střelbu na všechny tří bezprostředně po sobě, považuje soud za jediný pokračující skutek, když jsou splněny všechny podmínky § 89 odst.3 tr.zák.. Je nepochybné, že obžalovaný Kajínek jednal ve vztahu ke všem zmíněným osobám veden stejným záměrem.

 

        Typový stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného Kajínka uvedeného pod bodem I. výroku je určován především významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, tedy zájmem  společnosti na ochraně lidského života. Již ten je vyjádřen v trestní sazbou, kterou je obžalovaný ohrožen, t.j. trestem odnětí svobody od 12 do 15 roků, výjimečným trestem odnětí svobody od 15 do 25 roků, nebo uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného hodnotí zdejší soud jako mimořádně vysoký ve smyslu § 29 odst.3 písm.a) tr.zák.. Kromě majetkové pohnutky se v tomto hodnocení projevuje naprostá neúcta obžalovaného k lidskému životu, když opakovaně lákal poškozeného Jandu na osamělá místa a poté, co dvakrát neuspěl, při třetí schůzce poškozené Jandu a Juliána Pokoše chladnokrevně zastřelil a Vojtěch Pokoš jeho vražedný útok přežil pouze náhodou. Smrt více osob jé zákonným znakem trestného činu ve smyslu § 219 odst. 1,2 písm. a) tr. zák., přesto přihlíží k této okolnosti zdejší soud jako k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku. Nejde přitom o dvojí přičítání k tíži obžalovaného, když je třeba poukázat na to, že okolnost podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty dle § 88 tr.zák., nehodnotí soud jako obecnou přitěžující okolnost, ale se zřetelem k tomu, že ta současně zvyšuje konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst.4 tr.zák.. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku spíše soud považuje skutečnost, že obžalovaný proto, aby si posílil vlastní sebeúctu, aby imponoval svému okolí jako profesionál, prokázal naprostou neúctu k životu jiného, byť se jednalo o vyděrače. Obecně lze nesporně každou pohnutku vedoucí k trestnému činu vraždy označit za zpravidla zavrženíhodnou, stejně jako každý způsob provedení tohoto činu a každá vražda bývá spojována s těžkým a těžko napravitelným následkem. V daném případě je však třeba zdůraznit promyšlenost, naplánovanost a uspokojování vlastního zájmu zviditelnit se jako profesionál oproti zájmu na ochraně života jiné osoby. U obžalovaného se nejednalo o zkratkové ani afektivní jednání, jeho pohnutky nepramení z deviantního pudového založení, v době činu byl plně trestně odpovědný a časový stres, v němž se ocital podle znalců, pouze zvýšil jeho motivaci. Soud přihlížel i k tomu, že z ohledání místa činu a především znaleckého posudku z oboru soudního lékařství vyplývá, že Julián Pokoš byl v podstatě "dobit", neboť u střelného poranění hlavy byl zjištěn otvor vstřelu ve vlasaté části pravé čelní krajiny a střelný kanál směřoval shora dolů v úhlu 45 stupňů, a to ze vzdálenosti několika metrů (č.l. 172) a konečně poškozený Vojtěch Pokoš, který byl zasažen celkem čtyřmi střelami, byl v době útoku obžalovanému k němu otočen na útěku zadní plochou těla, přičemž proti jeho tělu bylo střeleno ze vzdálenosti bližší než je délka hlavně použité střelné zbraně, tedy z bezprostřední blízkosti (č.Z. 190), což odpovídá výpovědi tohoto poškozeného, že poté, co byl zasažen a upadl, pokračoval obžalovaný ve střelbě do jeho těla, i když Vojtěch Pokoš ležel a nemohl klást odpor.

 

        Z důkazů provedených v hlavním líčení vzal soud za prokázané také to, že obžalovaný Hegedüs poté, co se dozvěděl, že dne 30.5.1993 kolem 20.15 hodin v Plzni došlo střelnou zbrani k usmrcení podnikatele Štefana Jandy, Juliána Pokoše a pokusu o usmrcení Vojtěcha Pokoše, za situace, kdy již od poloviny května 1993 věděl o tom, že obžalovaný Vlasák je vydírán a nabídl mu proto pomoc obžalovaného Kajínka, poté, co byl seznámen obžalovaným Vlasákem den po vraždě, že její obětí byli právě jím zmínění vyděrači, a po následné výzvě obžalovaného Vlasáka, aby schoval někam obžalovaného Kajínka, toto neoznámil bez odkladu policejnímu orgánu ani prokurátorovi.

 

      Obžalovaný Hegedüs odmítl v hlavním líčení k tomuto skutku vypovídat, rovněž odmítl odpovídat i na případně položené otázky (č.l. 5933), ale neměl připomínky k protokolaci svých předchozích, výpovědí z přípravného řízení, které mu byly předestřeny postupem podle § 207 odst.2 tr.ř.. Při prvním výslechu v přípravném řízení dne 10.11.1993 nebyly ještě u obžalovaného Hegedüse dány důvody nutné obhajoby, vypovídal tedy bez obhájce. Při této výpovědi popíral jakýkoli kontakt s obžalovaným Kajínkem v době, kdy se nevrátil z přerušení výkonu trestu a odmítal, že by sliboval obžalovanému Vlasákovi nějakou pomoc, nebo s ním hovořil o tom, že by Kajínka viděl v televizi. Trval na tom, že nevěděl nic o tom, že by Kajínek někoho zavraždil (č.l. 2625). Následující výpověď učinil obžalovaný Hegedüs dne 11.11.1993 za situace, kdy již byl vzat do vazby a dosud neměl ani zvoleného, ani ustanoveného obhájce, takže k ní soud vůbec nepřihlížel. Před soudkyní rozhodující o jeho vzetí do vazby setrvával na svém vyjádření z prvního výslechu před vyšetřovatelem (č.l. 2655). Dne 23.12.1993 byl tento obžalovaný vyslechnut za přítomnosti obhájců, tato jeho výpověď byla již hodnocena ve vztahu k jednání obžalovaného Vlasáka a obžalovaného Kajínka. Připustil, že o Kajínkovi se s Vlasákem bavil ještě v době po vraždě poté, co již proběhly prvotní výslechy na policii a říkal mu, že jeho člověk je v celostátním pátrání a pokud byl zatažen do té věci v Plzni, do té vraždy, tak to Vlasák pěkně posral. Jinak připouštěl, že po celou dobu byl informován Vlasákem, že se spolu s Kajínkem nekontaktovali, spíše se Vlasák informoval, co je s jeho člověkem nového. Opakovaně uváděl, že až do doby vraždy nevěděl, že jedním z vyděračů měl být posléze zavražděný Janda. O tom, že by celá záležitost mohla mít něco společného s Vlasákem se dozvěděl až tehdy, když ten ho informoval, že je hlavním podezřelým v případě vraždy. O tom, že má spojitost s Kajínkem se dozvěděl až v době, kdy mu bylo ukázáno usnesení o stíhání Kajínka 9. nebo 10.11.1993. Připustil však, že měl zlé tušení, že by to mohlo mít spojitost s Kajínkem zhruba od doby, kdy mu Vlasák vrátil již zmíněných 100.000,- Kč. Trval na tom, že souvislosti s případem vraždy Štefana Jandy a celostátního pátrání po Kajínkovi se dozvěděl z televize. Na otázku jednoho z obhájců potvrdil, že obžalovaný Vlasák komentoval vraždu, že si to s nimi mohl vyřídit kdokoli další, koho vydírali (č.l. 2665). Další pokusy o výslech tohoto obžalovaného v přípravném řízení byly neúspěšné. K věci se vyjádřil souhrnně ve svém písemném vyjádření založeném na č.l. 6858-61. V něm doznal, že o vraždě poškozených se dozvěděl v novinách již dne 31.5.1993 a odpoledně toho dne telefonicky hovořil s obžalovaným Vlasákem. Ten mu potom ukazoval identikit údajného pachatele, který nebyl podobný obžalovanému Kajínkovi. Obžalovaný Vlasák mu přesto říkal, že by bylo lepší, kdyby ho někam schoval a zařídil, aby ten člověk každopádně někam zmizel. Připouští, že od to doby tušil, že to byl obžalovaný Kajínek, i když se v duchu přesvědčoval, že on to není. Tak to alespoň uváděl, před vyšetřovatelem, má však za to, že jeho vyjádření neodpovídá tomu, jak je myslel, pouze připouštěl, že v duchu přemýšlel o tom, jestli by to mohl být Kajínek, ale nevěřil tomu. Přestože vyšetřovatelé trvali na tom, že vrahem byl Kajínek, on věděl, že to Kajínek být nemůže, protože z jednání Vlasáka a z toho, co říkal bylo jasné, že oni - dva v kontaktu nebyli a on sám Kajínkovi neříkal, aby v té věci něco dělal a on nic dělat nemohl, protože nevěděl o jaké konkrétní vyděrače se jedná a kde je má hledat. 0 něco dál ve svém vyjádření poukazoval na to, že obžalovanému Vlasákovi řekl, že s tím mužem není v kontaktu, že po něm pátrá policie, a to i prostřednictvím televize, připustil, že obžalovanému Vlasákovi řekl, že to "celé posral", protože měl pocit, že Vlasák ho do té věci zatáhl, i když nevěděl přesně jak.

 

       Obhájce obžalovaného Hegedüse v závěrečné řeči v té souvislosti poukazoval na to, že obžaloba se opírá toliko o část výpovědi jeho klienta z výslechu ze dne 11.11.1993 a zpochybnil jeho použitelnost. Poukázal na to, že je třeba zvážit, co konkrétně, kdy a nakolik hodnověrným způsobem se obžalovaný Hegedüs o činu dozvěděl, zda takovou vědomost vůbec měl, nebo ji mohl mít v daném časovém období. Poukazoval na to, že obžalovaný Hegedüs je do dnešního dne přesvědčen, že obžalovaný Kajínek trestný čin vraždy nespáchal, a to právě z důvodů, které uváděl ve svém písemném vyjádřeni. Přitom zdrojem informací obžalovaného Hegedüse byla osoba obžalovaného Vlasáka vystrašeného k smrti, jehož stav neumožňoval učinit jednoznačné závěry o správnosti těchto informaci tak, aby jeho tvrzení obžalovaný Hegedüs mohl beze zbytku věřit. Dalším pramenem byly údaje se sdělovacích prostředků, které lze rovněž přesvědčivě znevěrohodnit. Je tedy třeba zhodnotit informace, které měl obžalovaný Hegedüs  k dispozici a podle názoru obhajoby nebyla jeho vina prokázána.

 

        Podle názoru zdejšího soudu je vina obžalovaného Hegedüse v tomto bodu prokázána, byť ne z důvodů, které uvádí obžaloba právě se zřetelem k tomu, že výpověď z 11.11.1993 ve shodě s obhajobou považuje zdejší soud za nepoužitelnou. Obžalovaný Hegedüs dle vlastního vyjádřeni věděl o tom, že obžalovaný Vlasák je vydírán, že zvažuje kontakt na "čečenskou mafii", nabídl obžalovanému Vlasákovi pomoc s tím, že má vhodného člověka a obžalovaného Kajínka seznámil, jak vyplývá z důkazů rozebraných u předcházejících bodů výroku, s problémy obžalovaného Vlasáka. Přestože staví svou obhajobu na tom, že pochyboval o jeho vině

a že ji do současnosti nevěří, přinejmenším od okamžiku, kdy ho obžalovaný Vlasák vyzval - a to obžalovaný Hegedüs opakuje s odstupem let i ve svém písemném vyjádření - aby "toho člověka někam schoval a zařídil, aby ten člověk každopádně zmizel" (č.l. 6860 p.v.), musel být přinejmenším srozuměn s tím, že existuje možnost, že obžalovaný Kajínek je pachatelem zmíněného trestného činu. Ve svém písemném vyjádřeni tento obžalovaný do značné míry modifikuje své předcházející výpovědi, když ostatně reaguje i na výpovědi, které, jak již bylo řečeno, jsou pro toto řízení irelevantní. Přesto však nemění tvrzení, že obžalovaný Vlasák mu řekl, aby obžalovaného Kajínka schoval. Právě tento pokyn považuje zdejší soud za zlom. Přinejmenším od tohoto okamžiku se obžalovaný Hegedüs dopouštěl jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Proto zdejší soud upřesnil popis skutku oproti obžalobě tak, jak je uveden pod bodem IV. výroku tohoto rozsudku. Ostatně z výpovědi svědka Valihracha, která již byla také podrobně zhodnocena vyplývá, že tento svědek se kontaktoval s obžalovaným Kajínkem v době, kdy obžalovaný Hegedüs byl vzat do vazby, obžalovaný Kajínek se mu svěřil s tím, že obžalovaný Hegedüs působil jako prostředník a zneklidňoval se, že ve vazbě někdo mluvil. I to je podpůrný důkaz pro uznání viny tohoto obžalovaného.

 

       Shora uvedeným jednáním naplnil obžalovaný Hegedüs všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoznámení trestného činu podle § 168 odst.l tr.zák. ve znění zákona č. 557/1991 Sb., neboť hodnověrným způsobem se dozvěděl, že jiný spáchal trestný čin vraždy podle š 219 tr.zák. a takový trestný čin neoznámil bez odkladu prokurátoru nebo bezpečnostnímu orgánu. Při právním posouzení jednání tohoto obžalovaného vycházel soud z trestního zákona účinného v době spáchání, když novela trestního zákona a jeho současně změní není ve smyslu § 16 odst.l tr.zák. pro obžalovaného příznivější. Při řešení otázky, zda je naplněn znak "hodnověrným způsobem se doví", je třeba vycházet právě z konkrétních okolností případu, t.j. z důvěryhodnosti zdroje, ze kterého měla tato informace pocházet, z okolností a podmínek, za kterých měl zdroj tuto informaci pachateli poskytnout, z formy a obsahu této informace. Hodnověrná vědomost pachatele tohoto trestného činu přitom musí zahrnovat všechny okolnosti činu jiného, které jsou rozhodné proto, aby tento čin byl trestným činem, jehož se týká oznamovací povinnost. Jak již bylo řečeno, obžalovaný věděl o tom, že Vlasák byl vydírán, zprostředkoval mu pomoc obžalovaného Kajínka a přestože měl určité pochybnosti o jeho vině, právě od okamžiku, kdy byl vyzván, aby ho někam vyzval, musel být srozuměn s tím, že obžalovaný Kajínek mohl být pachatelem trestného činu, na který platí oznamovací povinnost. Tento trestný čin je možno spáchat i z úmyslu eventuelního dle § 4 písm.b) tr.zák.. Obžalovaný Hegedüs věděl, že byl spáchán trestný čin vraždy, věděl, že jeho pachatelem mohl být obžalovaný Kajínek, když s Vlasákem se domlouvali na jeho ukrytí a hovořili spolu o tom, že je po něm vyhlášeno celostátní pátrání, přesto nevyžil nejbližší možnosti tyto skutečnosti oznámit. Přitom povinnost oznámit trestný čin uvedený v § 168 odst.1 tr.zák. nastupuje nejen tehdy, když se oznamovatel dozví o trestném činu a zná jeho pachatele, nýbrž i za situace, kdy oznamovatel se dozví o spáchaném trestné činu a možnosti, že někdo byl jeho pachatelem. Soud zvažoval i to, zda v konkrétním případě nebyly u obžalovaného Hegedüse splněny podmínky jeho beztrestnosti ve smyslu § 168 odst.2 tr.zák.. Podle tohoto ustanovení není trestný čin, kdo nemohl oznámení učinil, aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Nebezpečí smrti nebo ublížení zdraví by přitom mohlo vycházet z charakteru; spáchaného trestného činu, který nebyl ohlášen. Muselo by však být ve vztahu k obžalovanému Hegedüsovi či jeho osobám blízkým konkrétní a reálné, což nebylo. Stejně tak nehrozila jiná závažná újma ani trestní stíhání, neboť obžalovaný Hegedüs není považován za účastníka jednání uvedeného pod bodem I..

 

       Nebezpečí trestního stíhání ve smyslu § 168 odst.2 tr.zák. totiž znamená nebezpečí trestního stíhání za čin, jehož se ten, kdo má oznamovací povinnost, nebo osoba jemu blízká skutečně dopustili. Společenská nebezpečnost jednání obžalovaného Hegedüse je zvyšována toliko charakterem trestného činu, který neoznámil.

 

 

        Dne 8.2.1994 byl obžalovaný Jiří Kajínek v Praze zatčen k a byl dodán do výkonu vazby v této trestní věci. V době výkonu vazby byl umístěn ve vazební věznici České Budějovice. Dne 27.3.1994 v 08.45 hodin při provádění vycházek obviněných, vyjmul krycí stropní pletivo vycházkového dvorce, poté vylezl na střechu věznice a po hromosvodu slezl do prostoru vojenských staveb a odtud se pokusil o útěk směrem k zimnímu stadiónu V Českých Budějovicích, kde byl v prostoru přilehlého parkoviště zadržen hlídkou Policie ČR a Vězeňské služby ČR.

 

      Obžalovaný Kajínek odmítl v hlavním líčení k tomuto jednání vypovídat, v přípravném řízení pouze stručně konstatoval, že "nemá k tomu, co říci, je to úplně jasný" (č.l. 2594). S ohledem na skutečnost, že obžalovaný svoji vinu nepopíral, byly za souhlasu stran postupem podle § 211 odst.l tr.ř. v hlavním líčení přečteny výpovědi všech svědků v této trestní věci (č.l. 5931). Jednalo se výhradně o příslušníky vězeňské služby ČR vykonávající službu ve Věznici České Budějovice a příslušníky Policie ČR. Jejich výpovědi dokreslovaly provedené listinné důkazy, především protokol o dodání do vazby, usnesení o vzetí do vazby (č.l. 47-8, $8-9), hlášenky změn na č.l. 123-4 a 125, a dále důkazy vztahující se přímo k útěku (č.l. 271-80, 287, 288-89).

 

       Shora uvedeným jednáním pod bodem VIII. (bod VII. obžaloby) naplnil obžalovaný Jiří Kajínek všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle

§ 171 odst.2 písm.b) tr.zák., neboť podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu tím, že uprchl z vazby. Obžalovaný v kritické době vykonával rozhodnutí soudu o vazbě, jakožto zajišťovacím opatření, tento výkon podstatně ztížil svým útěkem. Takové narušení režimu vazby je nepochybně "podstatným ztížením". Obžalovaný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm.a) tr.zák., neboť jednal cíleně. Stupeň společenské nebezpečnosti je vyjádřen trestní sazbou, podle názoru zdejšího soudu není výrazně zvyšován, pokud se odhlédne od toho, že nereagoval na výzvu k zastavení a musel být použit jako donucovací prostředek varovný výstřel a hmaty a chvaty sebeobrany.

 

      Při rozhodování o druhu a výši trestu u každého z obžalovaných se zdejší soud řídil všemi hledisky uvedenými - v § 23 odst.l a 1 odst.l tr.zák.. Přihlížel k stupni nebezpečnosti daného trestného činu pro společnost, jakož i k možnosti nápravy a poměrům obžalovaných. Obžalovaný Jiří Kajínek je svobodný, bezdětný. V minulosti byl již třikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to i pro násilnou trestnou činnost (č.l. 6838), trestné činnosti se dopouštěl v minulosti i ve zkušební době podmíněného propuštění, po přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který v současné době vykonává se do výkonu trestu nevrátil a na útěku se měl dopustil projednávané trestné činnosti pod body I., VI. a VII.. Z výkonu trestu odnětí svobody i vazby je vždy hodnocen kladně, avšak s tím, že se opakovaně pokouší o útěk. Závěr hodnocení obžalovaného ze současného výkonu trestu je ten, že trest u něho neplní výchovný účel (č.l. 6841-2). Přitěžuje mu, že spáchal více trestných činů a také recidiva. Polehčuje částečné doznání k méně závažné trestné činnosti. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem byl obžalovanému ukládán za veškerou projednávanou trestnou činnost úhrnný trest odnětí svobody dle § 35 odst.l tr.zák. v sazbě § 219 odst.2 tr.zák.. Je tedy ohrožen uložením trestu odnětí svobody od 12 do 15 roků, uložením výjimečného trestu odnětí svobody od 15 do 25 roků, nebo uložením výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Již při hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání uvedeného pod bodem I. soud v tomto rozsudku konstatoval, že ten je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodné pohnutce a zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku. Za situace, kdy původní znalci hodnotili možnost nápravy obžalovaného jako obzvlášť ztíženou, byly by splněny podmínky § 29 odst.2 tr.zák. pro uložení trestu odnětí svobody na 15 až do 25 let. Tento soud však vychází především z kategorických závěrů revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie. Z posudku vypracovaného znaleckým ústavem vyplývá (jak již bylo podrobně rozebráno při hodnocení důkazů a námitek obžalovaného), že obžalovaný je vysoce nebezpečný z hlediska páchání recidivy závažné násilné trestné činnosti a jeho resocializace je vyloučena, což znamená, že ve smyslu § 29 odst.3 písm.b),c) tr.zák. účinná ochrana společnosti k vyžaduje uložení trestu odnětí svobody na doživotí, a to za  situace, kdy není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody na 15 až do 25 let. V té souvislosti se znovu poukazuje na to, že znalci konstatovali, že ani dlouhodobý výkon trestu nezmění strukturu osobnosti obžalovaného, jeho povahové založení a neodstraní jeho výrazné anetické a dissociální rysy. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že u obžalovaného Kajínka byly splněny všechny tři kumulativní podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí stanovené v ustanovení § 29 odst.3 tr.zák., takže soudu nezbylo, než mu tento trest uložit. Podle § 39a odst.2 písm.d) tr.zák. byl obžalovaný Kajínek k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a to právě z toho důvodu, že mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody. Ve smyslu § 29 odst.l tr.zák. zvažoval soud i možnost rozhodnutí, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštěni do doby výkonu trestu nezapočítává. Takové zpřísnění je však fakultativní a tento senát nedošel k závěru, že je namístě. Podle názoru zdejšího soudu z hlediska dosažení účelu trestu ve smyslu izolace pachatele dostačuje samotné uložení trestu odnětí svobody na doživotí.

 

       Zároveň byl tomuto obžalovanému uložen i trest propadnutí věcí - zbraní a střeliva specifikovaných v bodě IX. výroku o vině, jimiž byl spáchán trestný čin nedovoleného ozbrojování (§ 55 odst.l písm.a) tr.zák.).

 

       Obžalovaný Vlasák dosud nebyl soudně trestán, z výkonu vazby je hodnocen kladně, stejně jako ze svého bydliště. Je rozvedený, žije s družkou, je otcem dvou zletilých synů, jedná se o soukromého podnikatele. Tomuto obžalovanému polehčuje především dosavadní řádný způsob života (§ 33g) tr.zák.), pokud jde o jednání pod bodem II., nepominul soud ani tu skutečnost, že jednání se dopustil pod vlivem tíživých poměrů, kdy byl vydírán a policie opakovaně selhala. Soud zohlednil i to, že meze jeho návodu byly obžalovaným Kajínkem překročeny (§ 31 odst.l písm.b) tr.zák.). Za přitěžující okolnost považuje soud skutečnost, že spáchal dva úmyslné trestné činy. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání tohoto obžalovaného pod bodem II. je zvyšován tím, že objednal trestnou činnost za úplatu. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem byl tomuto obžalovanému ukládán trest úhrnný ve smyslu § 35 odst.l tr.zák. za veškerou projednávanou trestnou činnost v sazbě do tří roků odnětí svobody. Přestože tento obžalovaný strávil ve vazbě více než tři roky, tři rozhodování o trestu soud nepřihlížel k tomu, že by měl tuto dobu omezení jeho svobody zohlednit v uloženém trestu. Tento senát si neumí představit, že by obžalovaný, který dosud nebyl odsouzen, je velice dobře hodnocen, k jeho chováni nejsou připomínky a který se jednání pod bodem II. dopustil za situace, že byl sám vydírán a zpočátku se nedovolal pomoci policie, byl odsouzen k trestu odnětí svobody na samé horní hranici zákonné trestní sazby jen proto, aby byl pokryt výkon předchozí vazby. Vazba je zajišťovacím institutem, není sankcí, a proto soud k ní přihlížel pouze z toho úhlu pohledu, že na obžalovaného již bylo i jejím výkonem výchovně působeno. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem považuje zdejší soud za přiměřený trest v trvání šestnácti měsíců. Senát zvažoval, zda nejsou dány podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu ve smyslu § 58 odst.l písm.a) tr.zák., došel však k závěru, že podmíněný odklad výkonu trestu není namístě. Přitom bral v úvahu především povahu projednávané trestné činnosti tohoto obžalovaného a návaznost jeho jednání pod bodem II. na následné jednání spoluobžalovaného Kajínka, byl ten překročil rámec dohody. Podle § 39a odst.2 písm.b) tr.zák, byl obžalovaný Vlasák pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, tedy do nejmírnějšího typu věznice pro pachatele úmyslných trestných činů, protože dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Zároveň podle § 55 odst.l písm.a) tr.zák. rozhodl soud o uložení trestu propadnutí věcí, jimiž byl spáchán trestný čin nedovoleného ozbrojování tak, jak jsou specifikovány ve výroku o trestu.

 

     Obžalovaný Hegedüs je soukromý podnikatel, je rozvedený, bezdětný (č.l. 5933). V současné době je ve vazbě Městského soudu v Brně, sp.zn. 4 T 62/98. V minulosti již byl soudně trestán i ve výkonu trestu odnětí svobody (č.l. 6835), projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Z výkonu vazby je hodnocen kladně. Tomuto obžalovanému polehčuje částečné doznání, především ke vztahu k jednání pod bodem V. výroku, přitěžuje mu, že spáchal dva úmyslné trestné činy, již byl v minulosti odsouzen a - jak již bylo zmíněno - trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem byl tomuto obžalovanému uložen za veškerou projednávanou trestnou činnost za použití § 35 odst.l tr.zák, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců. Vyšší trest soud neukládal s ohledem na časový odstup i s přihlédnutím k tomu, že pomoc při obstarávání dokladů obžalovanému Kajínkovi nebyla ze strany obžalovaného Hegedüse motivována zištně, ale přátelskou pomocí. Tento trest byl s ohledem na předchozí způsob života uložen jako nepodmíněný, podle § 39a odst.2 písm.c) tr.zák. byl obžalovaný Hegedüs pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou, neboť byl uznán vinným spácháním úmyslných trestných činů a v minulostí byl již ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin.

 

     Ze všech poškozených se se svým nárokem na náhradu škody připojila včas a řádně toliko Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Okresní pojišťovna Plzeň, se žádostí o úhradu léčebných nákladů vynaložených na ošetřování bratrů Pokošových. Zdravotní pojišťovna byla vyrozuměna, jakožto poškozená organizace, o konání hlavního líčení (č.l. 5723), vyrozumění bylo převzato 29.3.1996 (č.l. 5730 p.v.). Zdejší soud po přečtení obžaloby postupem dle § 44 odst.2 tr.ř. rozhodl o připuštění v š e ch poškozených k hlavnímu líčení, bez jejich vyjmenovávání (č.l. 5898). Z této dikce vyplývá, že připuštěna byla i VZP. Její zástupce nebyl u prvního hlavního líčení přítomen, předseda senátu měl tedy podle § 206 odst.2 tr.ř. přečíst připojení z přípravného řízení, konkrétně z č.l. 126. K tomu pochybením nedošlo (předseda senátu v přípravě k hlavnímu líčení vycházel z druhého číslování, takže tento nárok měl označen s tím, že je na č.l. 1566, a před výslechem obžalovaných jej nenalezl). Obžalovanému Kajínkovi bylo tímto způsobem znemožněno vyjádřit se k uplatňovanému nároku na náhradu škody. Za situace, kdy odmítal k věci vypovídat a popírá svoji vinu, která je předpokladem rozhodnutí o náhradě škody, má soud za to, že nedošlo ke zkrácení jeho práv. Navíc bylo před soudem přečteno navazující vyúčtování, specifikace jednotlivých nákladů na č.l. 6657-63, obžalovaný Kajínek k němu neměl připomínek. Proto zdejší soud, který uznal obžalovaného Kajínka vinným jednáním pod bodem I. uložil tomuto obžalovanému podle § 228 odst.l tr.ř. zaplatit poškozené organizaci škodu ve výši 52.066,- Kč, když nárok na náhradu škody považuje za oprávněný v plné výši.

 

    V tomto společném řízení se Krajský soud v Plzni zabýval obžalobou i ve vztahu k obžalovaným Jaroslavu Kreuzerovi a Janu Mikešovi. Těm je pod bodem X. obžaloby dáváno za vínu spáchání trestného činu zneužívání pravomocí veřejného činitele podle § 158 odst.l písm.a) tr.zák., kterého se měli dopustit v době od 30.5.1993 do 12.11.1993 ovlivňováním svědků v trestní věci vraždy Štefana Jandy a Juliána Pokoše a pokusu vraždy Vojtěcha Pokoše, spáchaných dne 30.5.1993 v Plzni a tím mařením odhalení pachatele tohoto trestného činu, ačkoli měli jako příslušníci Policie ČR podle § 2 odst.l písm.d) zák. č. 283/1991 Sb., o policii, za povinnost odhalovat trestné činy a zjišťovat pachatele.

 

        Po zhodnocení výpovědí obžalovaných v přípravném řízení a zhodnocení výpovědí spoluobviněného Hegedüse a svědků Koláře, Kučerové a magnetofonové nahrávky pořízené v září 1993 v hotelu Kamzík a magnetofonové nahrávky telefonického hovoru mezi obžalovaným Vlasákem a poškozeným Štefanem Jandou, s níž bylo manipulováno, došel krajský státní zástupce v odůvodnění obžaloby k závěru, že je prokázáno, že obžalovaný Kreuzer udržoval pravidelné styky s Antonínem Vlasákem, který v té době vystupoval jako svědek v trestním stíhání vedeném pro trestný čin vraždy, účastnil se s ním různých jednáni a nedal žádným způsobem najevo nesouhlas s označováním své osoby, jako ochranky Antonína Vlasáka, byl přítomen situaci, kdy obžalovaný Vlasák předával obžalovanému Hegedüsovi částku 100.000,- Kč, aniž by o tomto poznatku učinil jakékoli oznámení orgánům vyšetřujícím trestný čin vraždy a s pravděpodobnostní hraničící s jistotou pak provedl spolu s Antonínem Vlasákem úpravu záznamu telefonického hovoru vedeného mezi Antonínem Vlasákem a Štefanem Jandou, což bylo v hrubém rozporu s jeho povinnostmi policisty. Z výpovědi obviněného Hegedüse v přípravném řízení podle názoru státního zástupce vyplývá, že obviněný Jan Mikeš poskytoval pomoc Antonínu  Vlasákovi, za kterého vypracoval různé stížnosti adresované různým orgánům české republiky s úmyslem ztížit práci vyšetřovatelů, kteří konali vyšetřování ve věci trestného činu vraždy. Z výpovědí svědkyň Kounovské a Kučerové i svědka Koláře podle jeho názoru vyplývá, že oba obžalovaní v době, kdy Antonín Vlasák vystupoval jako svědek v trestní věci, mu poskytovali i jiné služby, především se zapojili různými formami do jeho podnikatelských aktivit. Z výpovědi svědkyně Kučerové, zejména z protokolu o rekognicí, která s ní byla provedena, je podle názoru žalující strany prezentovaného v odůvodnění obžaloby zřejmé, že oba obžalovaní v listopadu 1993 - tedy již v době, kdy bylo vedeno pátrání po Jiřím Kajínkovi, jako osobě podezřelé ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst.l,2 písm.a) tr.zák. - se s ním setkali v hotelu Kamzík v Mariánských Lázních a nepodnikli žádné kroky k jeho zadržení a předání příslušným orgánům (str. 151 odůvodnění obžaloby). Z obdobných důkazů vycházela intervenující státní zástupkyně i ve své závěrečné řeči (č.l. 6868-71). V této souvislosti je třeba podrobněji zmínit předpoklad státní zástupkyně, že právě obžalovaný Kreuzer manipuloval s nahrávkou telefonického hovoru mezi obžalovaným Antonínem Vlasákem a poškozeným Štefanem Jandou, což bere za prokázané z magnetofonové kazety vydané obžalovaným Vlasákem dne 31.5.1993, která byla porovnaná s nahrávkou hovoru pořízenou v hotelu Kamzík, kterou dne 15.11.1993 vydal obžalovaný Jiří Kreuzer se zaměřením na ztotožnění mluvčích, kteří pronesli věty "A je to" a "dostaneš drbačku pro vydírání, víš?". Poukazuje na závěry znaleckého posudku, z něhož je zřejmé, že v nahrávkách hovorů na obou předložených kazetách se shoduje obžalovaný Antonín Vlasák z telefonického hovoru s poškozeným Jandou s jedním z mluvčích rozhovoru v hotelu Kamzík, avšak větu "A je to" v závěru telefonického rozhovoru pronesl další mluvčí. Vzhledem k tomu, že s nahrávkou hovorů mezi obžalovaným Vlasákem a poškozeným Jandou pořízenou dne 30.5.1993 od doby jejího vydání manipulovaly pouze dvě osoby, důvodně předpokládá, že uvedenou větu řekla jedna z těchto osob. Podle přesvědčení státního zástupce "netřeba být renomovaným expertem, aby se dal učinit závěr, že touto osobou je obžalovaný Jiří Kreuzer". Proto je a činěn závěr, že v rozporu s povinnostmi policistů uloženými jim zákonem o Policii ČR se oba obžalovaní kontaktovali s osobami vystupujícími v trestním stíhání vedeném pro trestný čin vraždy podle § 219 odst.l,2 tr.zák., těmto osobám poskytovali v různých formách pomoc a namísto, aby v souladu s povinnostmi uloženými jim zákonem o policii oznamovali svoje poznatky ve vztahu k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy, nepodnikli v tomto směru žádné kroky, což se negativně odrazilo při objasňování skutečností vedoucích ke stíhání konkrétních pachatelů. Z výpovědi obžalovaného Hegedüse se považuje za vyvrácenou obhajoba obžalovaného Kreuzera v tom směru, že je prokázáno, že ten udržoval pravidelné styky s Antonínem Vlasákem, který v té době ještě vystupoval jako svědek, účastnil se různých jednáni a byl přítomen také situaci, kdy obžalovaný Vlasák předával Hegedüsovi částku 100.000,- Kč, aniž by o tomto poznatku učinil jakékoli oznámení orgánům vyšetřujícím trestný čin vraždy, "s pravděpodobností hraničící s jistotou" pak provedl spolu s Antonínem Vlasákem úpravu telefonického hovoru vedeného mezi obžalovaným Vlasákem a poškozeným Jandou. Z výpovědi obžalovaného Hegedüse se považuje za prokázané, že i obžalovaný Mikeš poskytoval pomoc Vlasákovi, za kterého vypracoval různé stížnosti adresované různým orgánům ČR s úmyslem ztížit práci vyšetřovatelů, kteří konali vyšetřování ve věci trestného činu vraždy. Z výpovědi svědkyň Kounovské a Kučerové a svědka Koláře podle názoru státní zástupkyně vyplývá, že oba obžalovaní v době,  kdy obžalovaný Vlasák ještě vystupoval jako svědek mu poskytovali různé služby. Z výpovědi svědkyně Kučerové a protokolu o rekognici považuje státní zástupkyně za zřejmé, že oba tito obžalovaní v listopadu 1993 se setkali s obžalovaným Kajínkem v hotelu Kamzík v Mariánských Lázních a nepodnikli žádné kroky k jeho zadržení.

 

          Naproti tomu oba obžalovaní kategoricky popírali jednání kladné jim za vinu, přičemž jednak odmítali porušení ustanovení § 2 odst.l písm.d) zákona o policii s tím, že upravuje povinnosti policie ČR jako celku, nikoli jednotlivých policistů, jednak se velice podrobně a opakovaně vyjadřovali ke skutkovým zjištěním. Svoji pozornost přitom zaměřovali i na výtky k vyšetřování projednávané trestné činnosti a obžalovaný Kreuzer i na okolnosti, za nichž došlo k odložení naplánované akce proti vyděračům Jandovi a spol. a prozrazení chystaného zákroku. Obžalovaný Kreuzer poukazoval na to, že s obžalovaným Vlasákem se znal v kritické době zhruba 14 dní a až později se s nim blíže seznámil jako s každým, kdo je člověku nějak sympatický a s kým tráví nejvíce času. V té době měl dovolenou, proto ji věnoval pro pana Vlasáka. Již v té době byl rozhodnutý, že odejde od policie, protože nemá cenu tam být, nejednal za úplatu (č.l. 5898-901). Poté, co mu postupem podle § 207 dost.2 tr.ř. byly přečteny výpovědi z přípravného řízení, poukazoval na to, že obžalovaný Hegedüs mu byl představen jako obchodní partner pana Vlasáka, se kterým se setkali asi 2x či 3x a o případu, který je tu projednáván, se vůbec nebavili. Kategoricky trval na tom, že nebyl nikdy v pracovním poměru u obžalovaného Vlasáka, ani od něho žádné peníze nedostával, dělal pro něho zadarmo, vlastně tím způsobem odpočíval. Hotel byl zavřený a bez zaměstnanců, on zajišťoval opravu komína a kotle. Pokud je někde v účetních dokladech uvedeno, že obdržel nějaké peníze, byly to peníze na materiál, nebo vezl výplatu paní Kučerové. Odmítal, že by někdy vystupoval jako ochranka pana Vlasáka s tím, že vždy vystupoval pouze jako jeho známý. Připustil, že je možné, že někdy hovořil o tom, že když člověk není spokojený, může si podat stížnost, ale poukazoval na to, že to přece není nic trestného. Vyjadřoval se i k tomu, že dělal ručitele obžalovanému Vlasákovi na směnku přes 4.000,000,- Kč. Popíral jakoukoli manipulaci s kazetou, na které byl odposlech rozhovoru Vlasáka s Jandou a argumentoval tím, že od 31.5.1993 dosud s ní mohl manipulovat kdokoli od policie. Neviděl jakýkoli důvod pro takovou manipulaci ze své strany. Považuje za spekulaci, že zatímco soudní znalec píše, že poznámka "A je to" je vyslovena neidentifikovatelnou osobou, státní zástupkyně je přesvědčena, že touto osobou je on (č.l. 5903). K dotazu obhájců vyslovil názor, že jeho setkání s obžalovaným Hegedüsem v Praze bylo až 14 dnů po vraždě, dříve s ním do styku nepřišel (č.l. 5906). Trval na tom, že setkání s Hegedüsem byla vždy náhodná, připustil, že jednou se setkali u benzínové pumpy, ještě spolu s Vlasákem, on sám však Hegedüsovi neposkytoval žádné informace, ani žádnou poradu z oblasti trestně procesní (č.l. 5907). Popíral, že by byl přítomen předání peněz Hegedüsovi od obžalovaného Vlasáka. Dále se tento obžalovaný vyjadřoval k věci při svých četných připomínkách k prováděným důkazům (č.l. 5921, 5929, 5934). K předloženým vizitkám na č.l. 3969, kde byl označen jako ředitel firmy obžalovaného Vlasáka, uváděl, že se jednalo pouze o legraci, že lze vytisknout jakoukoli vizitku, pokud není zneužita (č.l. 5951). Dále poukazoval na manipulace s jeho žádostí o propuštění do civilu s tím, aby jeho žádost byla vyžádána od policejních funkcionářů, kteří budou předvolání jako svědci (č.l. 6129). Vyjadřoval se i k tomu, že měl koncesní listinu, ale i když byla jedním z rozhodujících důvodů jeho propuštění od policie, v té době fakticky nepodnikal. Nesouhlasil s výpovědí Ing. Pytlíkové (č.l. 4138-44, 4145-8), že se představoval jako ředitel hotelu Kamzík (č.l. 6142). Po výslechu svědka Chyby před soudem připomněl, že v kritické době znal obžalovaného Vlasáka asi 10 dní a vykali si, z vyšetřovacího týmu byl vyřazen po hádce s Dr. Kadeřábkem (č.l. 6199). Po výpovědi svého dřívějšího nadřízeného Duchka poukazoval na okolnosti, za nichž mu byl doručen propouštěcí rozkaz (č.l. 6207, 6208). Po předložení obsahu přílohové obálky č.9, tedy věcí zajištěných při domovní prohlídce obžalovaného Hegedüse,  poukazoval na smlouvu o pronájmu, z níž vyplývá, že v době, kdy on měl údajně vykonávat funkci ředitele, vykonával tuto funkci Hegedüs (č.l. 6218). I po výslechu svědka Vavřičky trval na tom, že nikdy nevystupoval jako ochranka, pokud měl pistoli, nebylo to proto, že by někomu dělal ochranku, ale nosil ji pro vlastní ochranu (č.l. 6226). Obsáhle reagoval na výslech znalců - zpracovatelů znaleckého posudku z oboru fonoskopie (č.l. 6298-9). Poukazoval na manipulaci se svědkem Kolářem, který oproti objektivní skutečnosti ve výslechu před vyšetřovatelem, od něhož se posléze distancoval, uváděl, že se od obžalovaného Vlasáka již dopředu dozvěděl, že na Šumavu pojede ve společnosti obžalovaného Kreuzera (č.l. 6396). Po předložení k nahlédnutí a přečtení obsahu přílohové obálky č.11 měl obdobné připomínky jako k přílohové obálce č.9 (č.l. 6400). Zpochybňoval výpověď svědkyně Kučerové, že se představoval jako ředitel hotelu, měl výhrady i k její vizuální paměti (č.l. 6444-6445). V té souvislosti poukázal na to, že o tom, že měl zajišťovat obžalovanému Vlasákovi alibi a dělat mu ředitele hotelu se psalo v denním tisku. Vylučoval, že by se chlubil funkcí ředitele. Po seznámení s výpovědí svědkyně Kučerové trval na své obhajobě (č.l. 6454), v té souvislosti předložil fotokopii článku redaktora Patrika Biskupa o tom, že měl poskytnout obžalovanému Vlasákovi alibi a za odměnu dostat místo ředitele hotelu. Odmítal i tvrzení svědka Oswalda, že s ním jednal o Kamzíku a že mu předával nějaké klíče a přestavoval se mu jako ředitel (č.l. 6457). Na svoji obhajobu uváděl, že neměl vůbec v úmyslu odejít od policie, měl od 1.12.1993 přejít do Prahy na zvláštní útvar pro boj s organizovaným zločinem (č.l. 6458). K okolnostem svého propuštění se vyjadřoval znovu po výslechu svědka Soboty (č.l. 6724-6). V té souvislosti znovu pro potřeby soudu předložil fotokopie založené na č.l. 6728-34. Tyto materiály předložil opakovaně (č.l. 6796-801).

 

     Opakovaně tento obžalovaný požádal o doplnění dokazování (č.l. 6322-3, 6320-1, 6814). Své námitky ke způsobu vyšetřování své údajné trestné činnosti a hodnocení jednotlivých důkazů podrobně shrnul i v písemném vyhotoveni své závěrečné řeči na č.l. 6907-9).

 

     Rovněž obžalovaný Mikeš namítal právní kvalifikaci použitou v obžalobě a skutečnost, že za vinu se mu dává porušení ustanovení, které zahrnuje úkoly policie jako právnické osoby (č.l. 5908). Poukázal na to, že s obžalovaným Vlasákem byl seznámen prostřednictvím obžalovaného Kreuzera až v období léto-podzim 1993, znali se pouze pár týdnů. Poté, co ho obžalovaný Vlasák seznámil se svou verzí případu, obžalovaný Mikeš nevěřil v jeho vinu a vysvětlil mu, že pokud se skutečně stalo to, co mu převyprávěl, není to pouze jeho osobní věcí, nechal ho nahlédnout do trestního zákona a trestního řádu a informoval ho, že má právo podávat stížnosti. Jednu mu dokonce napsal, když mu jí Vlasák nadiktoval. Trval na tom, že nikoho neovlivňoval, což nezpochybňoval ani vyšetřovatel. Naopak obsáhle citoval ze svých vlastních stížností na postup orgánů činných v trestním řízení. Připustil setkání s obžalovaným Hegedüsem, avšak s tím, že spolu hovořili pouze formálně a s výjimkou toho, že Vlasák Hegedüsovi řekl, že podal stížnost a za jeho výslech nemůže, se tito dva v jeho přítomnosti bavili o soukromých záležitostech (č.l. 5911). Připustil, že ještě v období před 5.9.1993 byl s Vlasákem a jeho rodinou na soukromé rekreaci v hotelu Kamzík, a to i za přítomnosti svědka Koláře. Bavili se o tom, co se přihodilo ze strany údajných vyděračů Jandy a Pokošových. Vyslovil názor, že jde o rozhovor, který má soud k dispozici, neboť magnetofonová kazeta byla předána vyšetřovateli. Trestní stíhání vedené proti své osobě označil za nelegální, poukázal na to, že nezná žádné svědky vraždy Štefana Jandy, neví, kdo byl vrahem, proto nemohl žádné svědky ovlivnit (č.l. 5917.-18). Po přečtení předchozích výpovědí z přípravného řízení na č.l. 2783-94, 2796-9, souhlasil s obsahem protokolace a poukazoval na to, že v žádném případě nikdy neměl žádné výhody ani neobdržel žádnou finanční částku od obžalovaného Vlasáka jako od fyzické osoby, nebo od dalších osob uvedených v obžalobě. Vyjadřoval se ke svým obchodním kontaktům se společnostmi obžalovaného Vlasáka a k již zmíněné směnce na 4.800.000,- Kč. Trval na tom, že nebyl velkým přítelem ani obžalovaného Vlasáka, ani poškozeného Jandy, byť toho znal. Obžalovaný Vlasák si k němu přátelský vztah vybudoval až v roce 1996, když ho byl navštívit ve vazbě. Nevzpomínal si, kdy se dozvěděl, že Kajínek je podezřelý ze spáchání vraždy Jandy, podle jeho názoru to bylo zřejmě ze sdělovacích prostředků, nebo od kolegů v práci. Obžalovaného Kajínka viděl poprvé až před soudem a není si vědom, že by byl v hotelu Kamzík někdy za přítomnosti obžalovaného Hegedüse. Rovněž i vzájemný vztah obžalovaného Kreuzera  a Kronďáka označil spíše za pracovní. Trval na tom, že několikrát se obžalovaného Vlasáka ptal, jestli má s tou záležitostí něco společného, přičemž využíval i svých znalostí psychologie, on mu však nikdy neodpověděl pozitivně a nepřipustil, že by si vraždu objednal (č.l. 5921). Zpochybnil výpovědi obžalovaného Hegedüse, který při svém prvém výslechu okolnosti vztahující se ke kontaktu s nějakými policisty neuváděl a z nepochopitelných příčin hned druhý den poté, co byl kontaktován Policií ČR byl k smrti vyděšen a vyjadřoval obavu o sebe a svoji rodinu. Z toho dovozoval, že i tomuto obžalovanému bylo obdobným způsobem jako jemu vyhrožováno ze strany orgánů činných v trestním řízení. Popíral, že by obžalovaného Hegedüse jakkoli ovlivňoval a poukazoval na to, že ho viděl pouze krátce a proto ho ani nepoznal, když si sedal na lavici obžalovaných. Pokud by ho jakkoli ovlivňoval, tak jedině, aby mu radil, aby nevypovídal ve vazbě. Popíral, že by s obžalovaným Hegedüsem hovořil o stížnostech, vzápětí však připustil, že by s ním mohl hovořit o stížnostech, které považoval za jednoznačně oprávněné a odmítl jeho tvrzení, že by obžalovanému Vlasákovi dělal ochranku (č.l. 5935). Po předložení dokladů založených při prohlídce prostor v Plzni, Dominikánské ulici, namítal nezákonnost tohoto vyšetřovacího úkonu (č.l. 5947) a odkazoval na obsah svých stížností. Přitom konstatoval, že žádná z těchto stížností, které byly přečteny v hlavním líčení, nebyla řádně prošetřena a nebyly z ní vyvozeny žádné legální důsledky (č.l. 5950). Pokud jde o vizitku obžalovaného Kreuzera, jakožto ředitele, potvrdil jeho obhajobu, že šlo víceméně o žert (č.l. 5951). Namítal, že jsou prováděny důkazy týkající se jeho podnikatelských aktivit a aktivit obžalovaného Vlasáka a poukazoval svým právem na ochranu soukromí a osobnosti (č.l. 6008). V souvislosti s okolnostmi provedené prohlídky přilehlých prostor vyjádřil názor, že osobní zášť vyšetřovatelů ovlivnila trestní stíhání vzhledem k jeho osobě (č.l. 6126). Po přečtení listinných důkazů vztahujících se k hodnocení jeho osoby (č.l. 6129) odmítal pokles iniciativy a poukazoval na diferencovaný přístup policie k řešení jeho i obžalovaného Kreuzera. V souvislosti s tím, co mu je dáváno za vinu, poukazoval na to, že se ptá každého svědka, jestli ho neovlivňoval, proto dával návrh na doplnění dokazování výslechy státní zástupkyně Mgr. Brázdové, vyšetřovatelů Hejny a Lva (č.l. 6139), posléze však na těchto návrzích netrval. Vyjadřoval se k tomu, že jako mandantář pracoval od 30.8.1993 a z materiálů, které měl k dispozici mu nebylo nic známo o tom, že by obžalovaný Kreuzer pracoval v jakékoli funkci nebo byl zaměstnancem obžalovaného Vlasáka (č.l. 6142). Po výslechu svědka Duchka poukazoval na okolnosti, za nichž byl "zatčen" (č.l. 6205). Připustil, že chodil ozbrojen i v civilu až do doby, kdy mu byla odebrána zbraň, popíral, že by dělal ochranku obžalovanému Vlasákovi (č.l. 6226-7). I po výslechu svědka Koláře před soudem trval na tom, že obžalovanému Vlasákovi ochranku nedělal. Zpochybnil výpovědi svědkyně Kounovské s tím, že si ho plete s jiným kolegou spoluobžalovaného Kreuzera, protože on sám nikdy na hotelu Kamzík v montérkách nebyl a žádnou takovou činnost tam nevyvíjel (č.l. 6442-3). Po výslechu svědkyně Kučerové připustil, že na hotelu Kamzík byla pořádána soukromá oslava, které se zúčastnil i on sám, obžalovaný Vlasák a obžalovaný Kreuzer, nemělo to však žádnou souvislost s projednávaným případem (č.l. 6455).

 

       Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada obžalovací (§ 2 odst.8 tr.ř., § 180 tr.ř.), Při zachování totožnosti skutku ve smyslu § 220 tr.ř. se vychází z popisu skutku uvedeného v záznamu o sdělení obvinění (dříve v usnesení o zahájení trestního stíhání), který byl zopakován či modifikován v žalobním petitu. Soud může rozhodovat toliko o skutku, pro který byla osoba, proti níž je vedeno trestní stíhání, obviněna a posléze obžalována. V daném případě již v usnesení o zahájení trestního stíhání a vznesení obvinění ze dne 12.11.1993 a následně v obžalobě je popis skutku omezen pouze na "ovlivňováním výpovědí mařili odhalení pachatele trestného činu". Pokud tedy byla prováděna řada důkazů k prokázání toho, zda obžalovaní dělali ochránce obžalovanému Vlasákovi, zda pro něho pracovali, či zda nedovoleně soukromě podnikali, jedná se o skutečnosti, které jsou s ohledem na zmíněný popis skutku bez významu. Podstatu skutku tvoří jednání a následek, který jím byl způsoben. Pokud by tedy bylo prokázáno, že obžalovaní oba, nebo některý z nich, prováděli výše zmíněnou činnost, je třeba  konstatovat, že takové skutečnosti samy o sobě mohou mít význam z hlediska toho, zda obžalovaní jako policisté porušili svoje služební povinnosti, nikoli však pro závěr, zda ovlivňovali svědky. Proto budou zhodnoceny pouze důkazy, které mají význam pro objasnění skutečností, zda ze strany obžalovaných Mikeše a Kreuzera došlo či nedošlo k nějakému ovlivňováni svědků.

 

      Výpověď svědkyně Kučerové o tom, že oba obžalovaní měli být

na hotelu Kamzík v přítomnosti obžalovaného Kajínka je zpochybněna z důvodů, které jsou uvedeny při podrobném ,rozboru její výpovědi ve vztahu k závažnější trestné činnosti (č.l. 3962-6, 6450-5, 4507-9). Stejně tak nelze bez dalšího vycházet  z výpovědi svědkyně Kounovské, a to nejen z důvodů rozepsaných při hodnocení důkazní situace ve vztahu k jednání pod bodem I.

a II.. Tato svědkyně totiž připustila, že zaměnila obžalovaného Mikeše s jiným mužem, který měl podle jejího tvrzení doprovázet obžalovaného Kreuzera na hotelu Kamzík v době, kdy tam byl obžalovaný Kajínek (č.l. 6446). Obžalovaného Mikeše nepoznala ani na předložené fotodokumentaci, a to přestože s ní měl obžalovaný Mikeš jednat jako zástupce majitele firmy (č.l. 6443). Přitom sama o sobě uvádí, že má dobrou vizuální paměť. Svědek Kolář připouští pořízení magnetofonové nahrávky na hotelu Kamzík, neříká však nic o ovlivňování svědků, nic takové nezmiňuje ani obžalovaný Vlasák ve svých četných výpovědích a konečně ani obžalovaný Hegedüs se nezmiňuje o tom, že by byl jakýmkoli způsobem ovlivňován obžalovaným Mikešem. Uvádí, že tento obžalovaný psal stížnosti proto, aby ztížil práci vyšetřovatelům. Pokud jde o obžalovaného Kreuzera, tento spoluobžalovaný ho usvědčuje pouze z toho, že ten mu vysvětloval možnost odepřít výpověď, a to s použitím příkladu o rybě, která se chytla na háček proto, že otevřela tlamu (č.l. 2659). Tato výpověď byla činěna za přítomnosti obhájců a již po sdělení obvinění obžalovaným Kreuzerovi a Mikešovi, lze z ní tedy vycházet a obžalovaný Hegedüs, přestože v hlavním líčení své předchozí výpovědi modifikoval, tuto výpověď nikdy nezpochybnil. Sama státní zástupkyně ve své závěrečné řeči na č.l. 6868 vysvětluje tento rozhovor mezi obžalovaným Hegedüsem a obžalovaným Kreuzerem tak, že podle obžalovaného Hegedüse mu obžalovaný Kreuzer dával poučení o zákonných ustanoveních, podle kterých by měl postupovat v případech, kdy by policie podle nich nepoučila. Je pravda, že podle obžalovaného Hegedüse mu obžalovaný Kreuzer vysvětlil, že podané stížnosti mohou mít za následek i vyhození vyšetřovatelů, potvrdil, že obžalovaný Kreuzer po něm chtěl, aby mu řekl, o čem vypovídal. Soud vychází z jeho výpovědi i v tom směru, že usvědčuje obžalovaného Mikeše, že psal stížnosti proto, aby ztížil práci vyšetřovatelům. Obžalovaný Hegedüs, který odmítl před soudem vypovídat, svoje tvrzení vůči obžalovaným Kreuzerovi a Mikešovi nezpochybnil, a to ani ve svém písemném vyjádření založeném na č.l. 6858-61a. Za situace, kdy žádný jiný svědek v této trestní věci neuvádí, že by byl některým z obžalovaných ovlivňován, je soud toho názoru, že pro uznání viny obžalovaných Mikeše a Kreuzera samotné vyjádření obžalovaného Hegedüse nestačí. Stejně tak nelze závěr o vině obžalovaného Kreuzera opírat o míru pravděpodobnosti, jak je tomu v tvrzení státní zástupkyně o tom, že to byl on, kdo pořizoval nahrávku telefonického rozhovoru obžalovaného Vlasáka s poškozeným Jandou. Znalecký posudek z oboru fonoskopie a závěry jeho zpracovatelů v hlavním líčení (č.l. 1781-6, 1791-805, 6294-301), takový závěr sice nevylučují, ale ani neprokazují. Přitom je právě úkolem orgánů činných v trestním řízení a především v poslední fázi nezávislého soudu, aby učinil závěr o vině bez důvodných pochybností. Důkazní břemeno má stát. Ze zmíněného znaleckého posudku nelze vyloučit, že větu "A je to" pronesl mluvčí označovaný v záznamu rozhovoru pod písmenem "A", tedy obžalovaný Vlasák. To také koresponduje s vyjádřením obžalovaného Vlasáka na č.l. 6298 a také to souhlasí s vyjádřením obžalovaného Kreuzera na témže čísle listu. Nelze tedy operovat jakoukoli mírou pravděpodobností ve vztahu k obžalovanému Kreuzerovi. Navíc ani pokud by bylo prokázáno, že v době pořizování záznamu rozhovoru mezi Vlasákem a Jandou byl přítomen, nemělo by to význam pro závěr o jeho vině. Neboť za vinu je mu dáváno to, že po spáchání vraždy ovlivňoval svědky. Telefonický hovor byl však zaznamenán logicky ještě za života poškozeného Jandy.

 

       Soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě, také z toho důvodu odkazoval obžalovaného Kreuzera a Mikeše v úvodu  jejích výslechů před soudem do skutkových mezí a nepřipouštěl právní polemiku. Lze však souhlasit s tím, že ustanovení § 2 odst.l písm.d) zák. č. 283/1991 Sb. stanoví úkoly policie jako celku, zatímco povinnosti policisty řeší zmíněný zákon v § 6 a 7 z hlediska provádění služebních zákroků a služebních úkonů. Základní povinnosti policisty byly a jsou upraveny v zákoně č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, a to konkrétně v ustanovení § 28 tohoto zákona ve znění platném do 31.12.1993. Tam uvedené základní povinnosti policisty podle názoru tohoto senátu obžalovaný Mikeš kontakty s obžalovanými Vlasákem a Hegedüsem neporušil tím, že by ovlivňoval svědky. I kdyby jím podávané stížnosti (č.l. 2454-61) byly psány s cílem mařit vyšetřování, nejednalo se o ovlivňování  svědků. Úmysl mařit vyšetřování jako takové, nebyl tomuto obžalovanému prokázán, spíše se mohlo jednat o zaujatost proti konkrétním osobám. Navíc u obžalovaného Mikeše a obžalovaného Kreuzera je zřejmé, že oba mají vysoké, snad až přehnané sebevědomí o svých znalostech práva. To platí především o obžalovaném Mikešovi. Pokud tedy docházelo k  formulování stížností, ev. vysvětlování postupu při výslechu a poučování svědků o možností a právu odmítnout výpověď, jednak se nejednalo vůbec o výkon jeho pravomoci, jednak není jednoznačně prokázáno, že by tímto způsobem kohokoli ovlivňoval, Sepisování stížností jako takových je plně legitimní, jednak jde o realizaci petičního  práva ve smyslu čl. 18 Listiny základních práv a svobod, jednak o zákonný postup upravený trestním řádem. Proto soud došel k závěru, že je namístě zprostit obžalovaného Mikeše obžaloby podle § 226 písm.a) tr.ř. s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán.

 

       Pokud jde o obžalovaného Kreuzera, je zdejší soud toho názoru, že poučování obžalovaného Hegedüse o právu odmítnout výpověď je samo o sobě legitimní. V souvislosti s okolnostmi, za kterých k tomuto "poučování" docházelo a následně použitému bonmotu, však považuje soud jednání obžalovaného Kreuzera za přinejmenším neetické, neprofesionální a návodné k tomu, aby tento obžalovaný jako svědek svého práva skutečně využil. Neexistuje však jediný důkaz, že by věděl o vině obžalovaných Kajínka a Vlasáka a že by ovlivňoval obžalovaného Hegedüse v úmyslu mařit vyšetřování. Navíc takovéto jednání nebylo - jak nesprávně uvádí obžaloba - výkonem pravomoci způsobem odporujícím zákonu ve smyslu § 158 odst.l písm.a) tr.zák., neboť nešlo o aktivní jednání při výkonu pravomoci. S ohledem na skutečnost, že není z žádného z provedených důkazů prokázáno, že obžalovaný Kreuzer věděl něco bližšího o předchozím jednání obžalovaného Hegedüse, nelze bez důvodných pochybností dojít k závěru, že vyzýval obžalovaného Hegedüse k mlčení proto, aby zmařil vyšetřování vraždy. Takovou pohnutku sice nelze zcela vyloučit, avšak v důkazní nouzí nelze učinit kategorický závěr o úmyslu obžalovaného Kreuzera. Platí to především se zřetelem na jím i před soudem projevovanou snahu prokázat znalosti trestněprávních a trestněprocesních předpisů. Tyto pochybnosti nebyly odstraněny ani doplněním dokazování na návrh obžalovaného Kreuzera, tedy výslechem svědka Soboty (č.l. 6721-7). Další návrhy na doplnění dokazování byly jako nadbytečné zamítnuty, když úkolem soudu nebylo zjišťovat, zda při rozhodování o propuštění obžalovaného Kreuzera z řad policistů byl či nebyl porušen zákon, neboť soud je vázán, jak jíž bylo uvedeno, toliko rámcem obžaloby.

 

         Z žádného provedeného důkazu nebylo bez pochybností prokázáno ani to, že by obžalovaný Kreuzer byl zaměstnancem obžalovaného Vlasáka, byť existence jeho vizitky a svědecké výpovědi dalších zaměstnanců hotelu Kamzík tomu do značné míry nasvědčují. Soudu nepříslušelo posuzovat ani to, zda byl oprávněný další důvod k propuštění obžalovaného z řad Policie ČR, a to nedovolené soukromé podnikání. Ze skutečností, že obžalovaný Kreuzer ručil obžalovanému Vlasákovi na několikamiliónovou směnku lze dovodit, že mezi nimi vznikl velice úzký vztah. Otázkou však nadále zůstává, do jaké míry byl obžalovaný Kreuzer informován o trestné činnosti obžalovaných Hegedüse, Vlasáka a Kajínka. Proto soud došel k závěru, že bylo prokázáno, že se stal žalovaný skutek a tento spáchal obžalovaný Kreuzer tím, že nabádal Alexandra Hegedüse, aby při svém výslechu mlčel. Takové jednání však nelze považovat za trestný čin ve smyslu § 158 dost.l písm.a) tr.zák., nelze je kvalifikovat ani podle ustanoveni § 158 odst.l písm.c) tr.zák. jako nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci obžalovaného na základě jemu uložených povinností. Pokud by obžalovaný Kreuzer nabádal obžalovaného Hegedüse, aby jako svědek před vyšetřovatelem, nebo policejním orgánem konajícím přípravné řízení podle trestního řádu, zamlčel nějakou okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, dopustil by se návodu k trestnému činu křivé výpovědi podle § 10 odst.l písm.b) k § 175 odst.l písm.b) tr.zák.. Takovýto návod však není prokázán, když z výpovědi obžalovaného Hegedüse lze vycházet v tom směru, že byl nabádán, aby jako svědek využil svého práva a vůbec nevypovídal. Pokud by obžalovaný Kreuzer z rozhovoru s Hegedüsem nebo Vlasákem zjistil skutečnosti, z nichž by hodnověrným způsobem došel k závěru, že byl spáchán trestný čin ` vraždy konkrétní osobou, a bez odkladu by tuto skutečnost neoznámil, dopustil by se trestného činu neoznámení trestného činu dle § 168 odst.l tr.zák.. Ani taková skutečnost však nebyla prokázána, navíc by se již jednalo o jiný skutek, o kterém by soud nemohl rozhodovat. Podle názoru zdejšího soudu tedy jednání obžalovaného Kreuzera bylo neprofesionální a z hlediska důstojníka policie neetické, když si musel být vědom, že jeho nástupci ve vyšetřovacím týmu potřebují získat další poznatky k objasnění trestného činu vraždy. Vzhledem k odstupu času však již nepřicházelo v úvahu postoupení věci k projednání jakožto případného kázeňského přestupku. Proto zdejší soud postupem podle § 266 písm.c) tr.ř. zprostil obžalovaného Kreuzera obžaloby v plném rozsahu.

 

 

P o u č e n í:Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do osmi dnů

              dnů od doručení jeho písemného vyhotovení,

              k Vrchnímu soudu ČR Praze, prostřednictvím soudu zdejšího.

 

              V Plzni dne 26. června 1998

 

 

 

                                                                                        Předseda senátu:

                                                                                    JUDr. Pravoslav Polák

                                                                                                    v.r.

 

 

Za správnost : V.  Kočová




nahoru