1993    1994    1995    1996    1997    1998    1999    2000    2001    2002    2003    2004   


 Úvod
 Aktuálně
 Monitoring tisku
 Obnova řízení
 Guestbook
 Komentáře
 Na vlastní oči
 Reportáže
 Akce
 Fotogalerie
 Milost
 Stížnost k ÚS
 Usnesení NS
 Usnesení ÚS
 Rozhovor
 Vyšetřování
 Pochybení
 Rozsudek
 Zpráva VSČR
 Životopis
 Valdice
 Petice
 Chat
 Odkazy
 Napište nám




1 Nt 351/2004 - 385


                                                Usnesení

 

 

Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání, konaném dne 23. 9. 2004 ve věci ods. Jiřího Kajínka, nar. 11. 1. 1961, trvale bytem Praha 10, Křenická 811/48, t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, t a k t o

 

Podle § 283 písm d) tr.ř. se návrh odsouzeného Jiřího Kajínka, nar. 11.1.1961, na povolení obnovy řizení ve věci Krajského soudu v Plzni sp.zn. 4T 25/95 jako nedůvodný   z a m í t á.

 Odůvodnění

 

 

Odsouzený Kajínek byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998, sp.zn. 4 T 25/95 uznán vinným mimo jiné trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1,2 písm.a),f) trestního zákona a pokusem` trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1, 2 písm.a),f) trestního zákona ve znění zákona č. 557/1991 Sb.. Za tyto a další sbíhající se trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 2. 1999, kdy Vrchní soud v Praze pod zn.zn. 11 To 79/98 zamítl odvolání obžalovaného.

 

Dne 27. 1. 2004 podal odsouzený Kajínek prostřednictvím svého obhájce návrh na obnovu řízení ve výše uvedené věci Krajského soudu v Plzni. V návrhu označil řadu důkazů, které podle něj nebyly soudu v původním řízení známé a samy o sobě či ve spojení s důkazy již provedenými mohou vést k jinému rozhodnutí o vině, případně i o trestu. Konkrétně se jednalo o nové důkazy v podobě výpovědí svědků Orose, Oberdörfera, Rozsívačové a nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Dále pak odsouzený navrhl nové výslechy osob, které byly již v původním řízení vyslechnuty, byt' některé z nich v jiné procesním postavení. Konkrétně navrhl výslech svědků Hegedüse, Ďurčiho, Vlasáka, Vojtěcha Pokoše. V souvislosti s těmito důkazy pak navrhl další důkaz v podobě pořadu televize Nova Na vlastní oči ze dne 26. 1. 2004. Dne 20. 5. 2004 pak tento návrh doplnil o návrh dalších důkazů. Jednalo se výslech svědků Koleny, Felcmana, zápis o výpovědi svědka Hegedüse, učiněné před obhájcem odsouzeného, zápis o výpovědi svědka Brabce, učiněné před obhájcem odsouzeného a jeho výslech před soudem, výslech svědka Kroňdáka, výslech svědkyně PhDr. Gubové a listinu - její vyjádření k duševnímu stavu odsouzeného, výslech svědků Klímy a Kroupy, výslech svědka Kreuzera a záznam o podání vysvětlení tohoto svědka, výslech znalců - psychiatra a psychologa - MUDr. Tichého a Mgr. Preisse, záznam pořadu televize Nova Na vlastní oči z února 2004. Během veřejného zasedání pak odsouzený učinil další důkazní návrhy. Jednalo se výslech svědka Zerzáně (původní návrh obhájce zněl na výslech svědka Kerzáně), svědka Vachalovského - člena inspekce Ministerstva vnitra, která věc šetřila asi dva roky po události.

 

Před samotným zhodnocením jednotlivých důkazů, navržených odsouzeným, považuje soud za nutné zdůraznit, že obnova řizení podle § 277 a násl trestního řádu je mimořádným opravným prostředkem a lze ji povolit za splnění zcela striktních podmínek. Zásadní podmínkou pro povoleni obnovy řízení je skutečnost, že vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy, které v původním řízení nebyly soudu známy a samy o sobě či ve spojeni se skutečnostmi a důkazy již provedenými by mohly vést k jinému rozhodnuti o vině či trestu.

Z toho vyplývá, že ne každý navržený důkaz, byt' zcela nový, nemůže vést automaticky k povolení obnovy řízení. Naopak, soud je povinen již v tomto řízení zkoumat kvalitu a věrohodnost tohoto důkazu, předběžně jej konfrontovat z důkazy již provedenými a zhodnocenými a zkoumat, zda by skutečně byl způsobilý zvrátit důkazní situaci. Dále je třeba uvést, že v této souvislosti soud naopak nepřezkoumává a nehodnotí důkazy v původním řízení již zhodnocené. Jinými slovy nesupluje odvolací řízení. Pouze hodnotí ve vztahu k nim důkazy nově navržené. Konečně je třeba uvést, že soud v tomto řízení nepřezkoumával zákonnost původního řízení. To učinil jednak odvolací soud a soud Nejvyšší v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V řízení o povolení obnovy soud zásadně přezkoumává skutkové okolnosti, nikoli zákonnost řízení.

 

Nyní již k jednotlivým důkazům, které byly navrženy a ve veřejném zasedání provedeny.

 

Obhajoba považovala za zásadní důkaz výpověď svědka Jana Orose. Má zato, že tento svědek jednoznačně potvrzuje, že pachatel vražd odešel z místa činu jiným směrem, než bylo uvedeno v původním rozsudku a s ohledem na jeho chování, kdy se měl vrátit mezi přihlížející osoby, se nemohlo jednat o ods. Kajínka. Tento svědek ve veřejném zasedání uvedl, že byl očitým svědkem střelby v Borských serpentinách v květnu 1993. Od března do prosince roku 1993 byl ve vazbě ve Věznici Plzeň. Koncem května 1993 zaslechl při sprchování střelbu. Jeho spoluvězni mu oznámili, že někdo střílí do auta. On šel k oknu, ze kterého byl výhled na Borský park a spatřil člověka, jak dochází k autu. To auto ještě popojelo asi metr zpátky a ten muž do něj asi třikrát střelil. Potom ten muž přeběhl silnici, vedoucí z Plzně na Klatovy a pospíchal dolů k přehradě. Asi po 70 - 100 metrech vylezl na silnici a vrátil se zpět k místu, odkud střílel. To mohlo trvat asi 7 -10 minut. V té době bylo na místě už 25 - 30 lidí, zastavila tam dvě auta a jeden autobus, přijela sanitka a policie. Od této doby svědek slyšel spoustu výpovědí svědků v televizi, kteří tvrdili, že pachatel utíkal přes Borský park, on si říkal, že to nemohl být Kajínek, když ten střelec utíkal jinam a pak se vrátil. Muž, ktery' střílel, byl vysoký asi jako svědek, byl menší, než všichni lidé, mezi které se vrátil. Svědek pak dále uvedl, že celou věc nikde neoznámil, neboť událost viděl v květnu a propuštěn z vazby byl až v prosinci. Věc neoznámil příslušníkům vězeňské služby, neboť si myslel, že to z okna také viděli. Svědek sledoval od počátku tento případ v televizi a věděl, že svědci mluví nesmysly. Několikrát dostal vztek, neboť on věděl, že střelec se pohyboval jiným směrem. Svědek nešel své poznatky oznámit dříve, neboť z televize věděl, že si v Plzni policisté vyřizují účty a bál se o sebe i o své děti. Rozhodl se vypovídat až poté, co za ním přišel pan Vlasák a Mgr. Slámová. S Vlasákem byl na vazbě někdy v roce 1995. Vlasák slyšel svědka, jak o události hovoří a zjistil, že ji viděl. Svědek se pak rozhodl vypovídat před soudem, protože mu vadí, že má sedět doživotní trest člověk, ktery' to neudělal. Má strach i dnes, přesto se rozhodl svědčit.

 

Po obsáhlém výslechu svědka Orose a po konfrontaci jeho výpovědi z již provedenými důkazy, které byly v původním řízení provedeny a zhodnoceny a které nebyly žádným ze soudů zpochybněny, shledal soud několik skutečností, opravňující jej k závěru, že takový důkaz je nevěrohodný a nezpůsobilý zvrátit původní rozhodnutí o vině ods. Kajínka. Předně se soud zabýval otázkou, zda tento svědek mohl pozorovat události v Borských serpentinách a v jaké kvalitě. Za tímto účelem opatřil soud listinné důkazy ve spolupráci s Věznicí Plzeň. Ze sdělení věznice nepochybně vyplývá, že v předmětné době se svědek nacházel ve vazbě. Bylo také zjištěno, že vazba se nacházela na všech třech chodbách budovy 1/3. Svědek byl ubytován na cele č. 218 v horní části této budovy. Ze situačního plánku je také nepochybné, že právě okna této budovy směřují směrem k Borskému parku. Pokud jde o výhledové poměry na místo činu právě z okna věznice, které označil svědek, byla v době konání veřejného zasedání situace velmi problematická. Jak obhajoba, tak státní zástupce předložili v tomto směru důkazy, které měly potvrdit, resp. Vyvrátit tvrzení svědka, že na místo činu viděl. Obhajoba svá tvrzení opírá o reportáž televize Nova, ve které svědek Oros označil způsob pohybu pachatele a v tomto směru pak redaktoři pořadu provedli pokus, který má prokazovat, že svědek na místo skutečně viděl. Na druhé straně státní zástupce předložil při veřejném zasedání videozáznam a protokol vyšetřovacího pokusu ze dne 12. 5. 2004, kterým tvrdí, že svědek na místo činu vidět nemohl. Zde je třeba uvést, že státní zástupce měl samozřejmě zákonné oprávnění takový pokus provést a předložit jako důkaz. Obhajoba v tomto směru namítla, že státní zástupce je oprávněn opatřovat důkazy pouze na žádost soudu. Přitom zřejmě vychází z ustanovení § 282 odst. 2 trestního řádu, nicméně takový výklad je nepřesný. Státní zástupce totiž po celou dobu trestního řízení disponuje oprávněními, danými pro celé řízení, tedy i pro veřejné zasedání o obnově, ustanovením § 180 trestního řádu. Takové důkazy však soud v danou chvíli považuje za málo hodnotné. Je pravdou, že obecně řečeno mohl svědek na místo činu vidět, pokud jde o směr výhledu z Borské věznice. Na druhé straně od předmětné události uplynulo 11 let a lze jen těžko dovodit či prokázat, zda svědkovi mohly či nemohly bránit ve výhledu například stromy, další porosty a podobně. Na tom nemění nic ani fakt, že státní zástupce provedl vyšetřovací pokus téměř ve stejný den (12. Š) jako byl den spáchání činu, ani ničím nepodložené tvrzení obhajoby o rychlosti růstu stromových porostů. Soud se snažil v tomto směru opatřit důkazy, zejména jakoukoli fotodokumentaci z roku 1993, ovšem bezvýsledně, takže výše uvedené rekonstrukce považuje za málo významné.. Je pravdou, že takové skutkové pochybnosti by soud měl vyložit ve prospěch odsouzeného. Tomu ovšem brání přímá konfrontace výpovědi svědka z dříve provedenými důkazy. Především se jedná o neprávem opomíjený důkaz v podobě úředního záznamu o použití služebního psa na čl. 4530 spisu 4 T 25/95 a tomu předcházejícího úředního záznamu výjezdové skupiny policie na čl. 4516 téhož spisu. Z těchto záznamů jednoznačně vyplývá, že služební pes sledoval stopu pachatele po stezce, křížící Borské serpentiny až k bývalému odstavnému parkovišti, nikoli přes vozovku klatovské třídy. Tento důkaz považuje soud za stěžejní nejen pň hodnocení výpovědi svědka Orose, ale pň konfrontaci s dalšímu navrhovanými důkazy. Soud tomuto důkazu přikládá velký význam zejména proto, že u něj nelze mít jakékoli pochybnosti o manipulaci ze strany policie či kohokoli jiného. Jednalo se o jeden z prvních úkonů policie na místě činu v době, kdy ještě zdaleka nebyl znám pachatel vražd. Tento objektivní důkaz podle názoru soudu lze jen těžko zpochybnit, navíc koresponduje s dalším důkazem - výpovědí spoluobžalovaného Ďurčiho a prověrkou jeho výpovědi. O nové výpovědi Ďurčiho v pozici svědka u veřejného zasedání bude hovořeno níže. Další pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědka Orose vzbuzují časové údaje, které uvedl. Nelze uvěřit tomu, že by cesta pachatele rychlou chůzí přes Klatovskou třídu, pár desítek metrů po pěšině (pokud vycházíme z reportáže TV Nova, kde svědek byl přítomen pokusu, který prováděl jeden z redaktorů) a zpět po silnici trvala 7 - 10 minut. Pokud lze z výše uvedených vyšetřovacích pokusů o výhledových poměrech na místo činu lze vzít něco za prokázané, pak je to vzdálenost obou míst (věznice - místo činu), která je značná. Pak lze důvodně pochybovat o tom, že by svědek určil tělesné proporce pachatele, podrobně popsal jeho postavu a dokonce i oblečení. Konečně vážné pochybnosti soudu vzbuzuje jednání svědka bezprostředně po sledované události a další léta až do jeho vystoupení v pořadu Na vlastní oči. Lze jen těžko uvěřit tomu, že svědek, který by byl svědkem evidentní vraždy, by toto neoznámil pracovníkům vězeňské služby, kteří byli bezprostředně přtomni v místnosti, odkud událost sledoval. Svědek velmi nepřesvědčivě a nelogicky vysvětlil, proč věc neoznámil podstatně dříve, ale až v době, kdy kolem celé kauzy počala mediální kampaň. Jeho vyjádření o strachu ze všech, o válce policistů a podobně nejsou pro soud přijatelné argumenty. Naopak, soud je hluboce přesvědčen, že svědek 

nehovoří pravdu a jako takový nemůže být novým důkazem v obnoveném řízení. Neobstál totiž v konfrontaci z důkazy, které byly v původním řízení podkladem pro rozhodnutí o vině a které jsou součástí uceleného řetězce s důkazy dalšími. Pro úplnost je třeba dodat, že svědek je osobou patnáctkrát soudně trestanou, což jeho nevěrohodnost ještě prohlubuje.

 

Ve veřejném zasedání byl dále vyslechnut svědek Jaroslav Ďurči, původně stíhaný pro trestný čin nadržování společně s ods. Kajínkem. Svědek se měl na událostech v roce 1993 mimo jiné podílet tím, že odvezl ods. Kajínka do Plzně do prostoru pod Borskými serpentinami a po spáchání trestné činnosti jej opět odvezl do Prahy. V nynějším veřejném zasedání vystupoval již v pozici svědka a uvedl, že jeho výpověď z původního řízení byla smyšlená, učiněn á pod nátlakem policie a za velmi stresujících okolností. Svědek uvedl, že mu policie vyhrožovala umístěním do vazby společně s Kajínkem, sdělila mu obvinění ze spolupachatelství na trojnásobné vraždě, chtěla zatknout jeho přítele, zneužívala jeho homosexuality a podobně. On měl velký strach, byl pod tlakem a proto přistoupil na podmínky policie a podal tehdejší výpověď. Pravda je ovšem taková, že v Plzni tehdy vůbec nebyl, Kajínka tam nevezl a může potvrdit, že v době činu se Kajínek nacházel v Praze. K prověrce jeho výpovědi, která byla uznamenána na videozáznam zvedl, že policie mu předložila papír, kde měl napsáno, co má po cestě autem říkat. On měl papír v ruce a popisovanou trasu do Borských serpentin z něj četl. K okolnostem jeho nynější svědecké výpovědi uvedl, že samozřejmě věděl, že ods. Kajínek byl odsouzen k doživotí mimo jiné na základě jeho lživé výpovědi, ale tehdy měl starosti s vlastním trestním stíháním a proto dříve neoznámil pravdivou verzi. Kromě toho měl neustále obavy s policie, která mu vyhrožovala. Je ale pravdou, že měl od vyhlášení rozsudku černé svědomí, které ho nakonec donutilo říci pravdu. Před soud se dostavil i přesto, že nemá v soudy důvěru, má s nimi špatné zkušenosti. Jde mu však o to, aby ods. Kajínek neseděl nevinně.

 

Výpovědi svědka Ďurčiho lze říci následující. Předně nelze akceptovat, aby pouhá změna výpovědi (ať už v pozici obžalovaného či svědka) byla důvodem k obnově řízení bez dalšího zkoumání této nové výpovědi. Obžalovaný Ďurči v původním řízení svým způsobem opakovaně změnil postoj k věci a soud se s tím vypořádal. Soud má dnes důvod se domnívat, že svědek Ďurči lže. Jeho argumenty, proč v původním řízení usvědčil ods. Kajínka jsou velmi nepřesvědčivé a nelogické. Předně je třeba říci, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by obžalovaný byl kdy stíhán pro spolupachatelství na trestném činu vraždy. Od počátku mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin nadržování a pro tento trestný čin také byla podána obžaloba. Soud proto vyjádření svědka o zastrašování policií v tomto směru musí odmítnout. l kdyby tomu na samém počátku vyšetřování tak bylo, trestní stíhání obžalovaného Ďurčiho bylo pravomocně skončeno dne 23. 6. 1998 zastavením trestního stíhání pro bezúčelnost. Pak mu ovšem podle názoru soudu nebránilo nic v oznámení pravdivé verze událostí orgánům činným v trestním řízení. Je s podivem, že tak učinil až v době, kdy i ostatní svědci se rozhodli podat nová svědectví před soudem. Svědek sice na jedné straně tvrdí, že nemá důvěru v soudy a zdůvodňuje tím značnou časovou prodlevu ve vypovězení pravdy, nicméně nyní vypovídal právě před soudem. Hlavním důvodem, proč soud neuvěřil svědkovi, je konfrontace s jeho výpovědí v původním řízení, zejména pak v rámci prověrky jeho výpovědi. Svědek tehdy absolvoval prověrku, která spočívala v tom, že navedl policejní automobil z okraje Plzně - výpadovky na Prahu - až do Borských serpentin. Tohoto úkonu se kromě policistů účastnila i státní zástupkyně a jeho průběh je zachycen na videozáznamu. A právě z tohoto záznamu je zřejmé, že Ďurči naprosto spontánně navigoval policisty přec celou Plzeň až do míst, kde měl vysadit ods. Kajínka a zde na něj počkat. Na záznamu je jasně vidět, že Ďurči nemá v rukou žádný papír s „policejním návodem", ale po celou dobu sleduje cestu a dává pokyny řidiči. Protože se jedná o videozáznam a ne o pouhý protokol, je třeba odmítnout

jakoukoli verzi o manipulaci ze strany policie. Naopak, soud na základě této úvahy odmítá dnes uvěřit cokoli svědku Ďurčimu a jeho výpověď nepovažuje za důvod k povolení obnovy řízení. V této souvislosti nelze přehlédnou ani fakt, že svědek byl v minulosti opakovaně trestán, přitom dvakrát se jednalo o trestný čin podvodu, což výrazně zvyšuje nedůvěru soudu v tvrzení svědka. Je pravdou, že v původním řízení sou z jeho tehdejší výpovědi vycházel a uvěřil jí, nicméně tehdy se jednalo o jeden z důkazů, které tvořili v souhrnu ucelený řetězec. Dnes svědek vypovídá něco zcela jiného, změnu výpovědi logicky nezdůvodňuje, navíc byl přímo usvědčen ze lži v konfrontaci s jiným důkazem.

 

Dále byl vyslechnut k návrhu obhajoby svědek Vlasák, který byl v původním řízení stíhán společně s ods. Kajínkem pro návod k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm.b) trestního zákona k § 235 odst. 1 trestního zákona a nakonec také odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, ktery' vykonal celý vazbou. Z vazby byl propuštěn dne 31. 1. 1996. Ten uvedl, že si nikdy na vraždu Jandy a Pokošů nikoho nenajal. Když byl ve vazbě, dozvěděl se od několika lidí, že Vojtěch Pokoš prohlašuje ve věznici, že střelce nepoznal a ods. Kajínek to nebyl. Několik lidí dokonce tvrdilo, že střelbu viděli z oken věznice. V určité době to sdělil i svému obhájci JUDr. Röschovi. Ten mu ale poradil, aby to u soudu neříkal, že by se věc zbytečně zamotala a že to nemá žádný význam. Když se pak dozvěděl, že advokátní kancelář JUDr. Kubíčka usiluje o obnovu řízení, kontaktoval je a své poznatky jim sdělil. Oni kontaktovali lidi, kteří událost viděli a byli ochotni vypovídat. Jedním z nich byl svědek Oros a také svědek Oberdörfer, ktery' znal Pokoše a věděl, že ten má rozhlašovat, že střelce nepoznal. Když pak viděl pořad TV Nova Na vlastní oči, kde hovořil policista Kolena o činnosti psovody na místě činu, nabyl přesvědčení, že události proběhly jinak, protože to tvrdili lidé na sobě nezávislí, kteří se vzájemně neznali.O svědku Orosovi se dozvěděl ještě před hlavním líčením, o svědku Oberdörferovi asi před půl rokem, to je nová informace. Pokud jde o jeho tehdejšího obhájce, měl v něj důvěru, zpočátku jej Dr. Rösch hájil na plnou moc. Tehdy byl ve vazbě, byl pod velkým tlakem a uvěřil obhájci, že jím zvolený postup obhajoby je nejlepší. Informacím o panu Orosovi tehdy nepřikládal velký význam, nyní je považuje za důležité. Tehdy zřejmě neměl intenzívní pocit, že by svědectví Orose mohlo vylepšit jeho procesní postavení. Svědek dále uvedl, že kontaktoval advokátní kancelář JUDr. Kubíčka, neboť má zájem na očištění svého jména a celé kauzy. Pokud totiž Kajínek nevraždil, nemohl ani on nikoho vydírat. Své poznatky ale nesdělil dříve, nebot' během pobytu ve vazbě byl zdeptaný a apatický a ani nevěděl, jestli by noví svědci tehdy vypovídali.

 

K této výpovědi považuje soud za nutné uvést, že ve vyjádření svědka vidí řadu prvků, které jej opravňují pochybovat o její pravdivosti. Předně je třeba se zastavit u situace, kdy svědek měl vědět o možném svědkovi či svědcích, kteří viděli střelbu v Borských serpentinách, a to v době, kdy probíhalo řízení před Krajským soudem v Plzni, ve kterém byl sám obžalovaná pro poměrně závažnou trestnou činnost a nacházel se ve vazbě. Pak se jeví zcela nepochopitelné, že neuplatnil před soudem všechny možnosti obhajoby, navíc tak zásadní. Pokud by tehdy před soudem vypovídali potenciální očití svědci událostí, které by je popisovali odlišně od zjištěného skutkového stavu, mohlo by to skutečně mít zásadní vliv nejen na rozhodnutí ohledně obž.. Kajínka, ale právě i ohledně obž. Vlasáka. Soud pak není ochoten akceptovat ani jedno ze zdůvodnění svědka, proč tyto zásadní informace nesdělil u hlavního líčení. Je málo pochopitelné a téměř vyloučené, že by obhájce v tak závažné věci odmítl navrhnout u soudu provedení důkazu, ktery' by měl zásadní vliv z hlediska obhajoby jeho klienta. Soudu je osobně znám obhájce JUDr. Rösch jako velmi aktivní obhájce i v nepoměrně bagatelnějších věcech než bylo trestní stíhání obžalovaného Vlasáka, navíc jej obhajoval z titulu plné moci, kterou mu obžalovaný udělil.I kdyby obhájce takový postoj zaujal, soud vážně pochybuje, že by obžalovaný se v tomto směru nehájil sám. Stejně tak je s podivem, že svědek nepřikládal v době probíhajícího hlavního líčení novým svědectvím velký význam a nyní je považuje za důležité. Konečně svědek svědčil v tomto veřejném zasedání proto, že mu záleží na očištění svého jména a kauzy jako takové. Pak se ovšem soud oprávněně ptá, proč tak neučinil již dávno, když nejméně po vyhlášení rozsudku v roce 1998 mu bylo jasné jeho postavení, kdy byl odsouzen skutečně jen" pro vydírání a trest vykonal vazbou. Na základě výše uvedených skutečností má soud zato, že výpověď svědka Vlasáka nemůže být důvodem k povolení obnovy řízení. Předně je třeba říci, že výpověď svědek není novou skutečností, která by nebyla soudu dříve známa. Svědek podal ve veřejném zasedání pouze zprostředkované informace, které měl od svědků Orose a Oberdörfera, kteří byli smi vyslechnuti. Ani ve spojení s těmito výpověďmi nemůže mít výpověď svědka Vlasáka vliv na původní rozhodnutí. Svědku Orosovi soud neuvěřil, o svědku Oberdörferovi bude hovořeno níže.

 

K návrhu obhajoby byl také předvolán svědek Vojtěch Pokoš, když podle návrhu na povolení obnovy řízení měl tento svědek změnit výpověď, kterou učinil v původním řízení. Svědek u veřejného zasedání využil práva odmítnout svědeckou výpověď podle § 100 odst. 2 trestního řádu. Obhajoba považuje tento postoj svědka za jasný důkaz toho, že v původním řízení lhal, neboť pokud b nyní vypovídal a uvedl pravdu, vystavil by se nebezpečí trestního stíhání pro křivou svědeckou výpověď podle § 175 odst. 1 trestního zákona. K tomu soud považuje za potřebné uvést, že takový výklad ustanovení § 100 trestního řádu ze strany obhajoby je přinejmenším mylný. Svědek byl původně ve stejném řízení stíhán pro vlastní trestnou činnost, byť jeho stíhání pak bylo vyloučeno k samostatnému projednání. S trestním stíháním ods. Kajínka a dalších osob však souviselo. Proto bylo zcela namístě poučit svědka podle § 100 odst. 2 trestního řádu o právu odmítnout svědeckou výpověď. Zde je třeba ovšem zdůraznit, že svědek je poučován v takovém případě o právu odmítnout výpověď, pokud by si takovou výpovědí sobě nebo osobě blízké mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání. Svědek tak nebyl poučen ve vztahu k trestnému činu křivé svědecké výpovědi, ale ve vztahu k možnému trestnímu stíhání v širším slova smyslu, a to nejen vůči sobě, ale i osobám blízkým. Soud není oprávněn dále zkoumat důvody odmítnutí svědecké výpovědi, lze si ale představit celou škálu důvodů, proč svědek odmítl vypovídat. Pokud svědek totiž nevyužije takového práva, je pak povinen vypovědět pravdu a nic nezamlčet. Jinými slovy v souvislosti s touto rozsáhlou kauzou by musel vypovídal vše, nikoli pouze to, co by sám chtěl.Soud je tedy toho názoru, že závěry obhajoby a „logické" vývody z postoje svědka jsou pouhou spekulací a skutečností, důležitou pro potřeby případné obnovy řízení je prostý fakt, že svědek Vojtěch Pokoš nezměnil výpověď, kterou podal v původním řízení. Jeho výpověď tedy není novou skutečností, která by v původním řízení nebyla soudu známa. V souvislosti s tím pak mohou těžko obstát nepřesvědčivé výpovědi svědků Orose, Oberdörfera a Brabce (viz níže).

 

Svědek Brabec uvedl, že s o událostech v Plzni v roce 1993 se dozvěděl od Pokoše a Ďurčiho ve věznici. V letech 1995 - 1996 se seznámil ve Věznici Ruzyně s Vojtěchem Pokošem. Nebyli spolu ubytováni na jedné cele, vídali se pouze u lékaře. Tam mu Pokoš ukazoval střelná zranění a také mu sdělil, že po něm v Borských serpentinách stříleli policisté. V roce 1996 pak byl ve Věznici Pankrác, kde se seznámil s Jaroslavem Ďurčim a byl s ním asi čtrnáct dní na cele. Ten mu říkal, že byl policisty donucen k výpovědi proti ods. Kajínkovi a že zneužili jeho homosexuality. Tyto skutečnosti se rozhodl sdělit soud proto, že vidí, jak pracuje justice a jak byl odsouzen on sám. Kontaktoval tedy advokátní kancelář JUDr. Kubíčka.

K této výpovědi lze uvést pouze to, co už bylo dílem řečeno výše. Jedná se pouze o zprostředkovaný důkaz, který se týká vyjádření svědků Pokoše a Ďurčiho před řadou let ve věznicích. V rámci řízení o obnově nutno tuto výpověď konfrontovat s výpovědí svědka Pokoše, který ji nezměnil, a z kterou se původní soud dostatečně vypořádal. Navíc soud má vážné pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědka Brabce. V tomto ohledu je jeho přístup stejný jako u svědků předchozích. Svědek se na jedné straně prezentuje jako člověk, kterému záleží na nalezení pravdy, na straně druhé tuto pravdu prezentuje až po značné době od chvíle, kdy se zásadní informace dozvěděl. Dále má soud vážné pochybnosti o tom, zda svědek Pokoš skutečně sděloval ve věznicích osobám, které znal velmi povrchně, skutečnosti ohledně jeho lživé výpovědi. Bez zajímavosti není ani moment ve výpovědi svědka ve veřejném zasedání, kterým je jeho vyjádření na čl. 259: „Pan Pokoš tam říkal něco jiného než před tím, myslel jsem si o tom, že se chtěl určitě dostat z vazební věci, za kterou byl stíhán". Tento osobní postřeh svědka až příliš nápadně koresponduje s opakovaným vyjádření ods. Kajínka a jeho obhájce o jistém obchodu svědka Pokoše s policisty. Skutečnost, proč svědek neoznámil nové skutečnosti dříve bez ohledu na aktivitu JUDr. Kubíčka nedokázal logicky vysvětlit. V neposlední řadě se jedná o recidivistu, ktery' podle vlastního vyjádření byl aktuálně odsouzen pro podvod, což je z hlediska věrohodnosti specifický trestný čin a nevěrohodnost svědka ještě prohlubuje. Lze tedy uzavřít, že ve výpovědi svědka Brabce soud nevidí nový důkaz, ktery' by ve spojení s důkazy jinými mohl vést k obnově rizení.

 

Výpověď svědkyně Rozsívačové považuje soud z hlediska případného povolení obnovy řizení za zcela bezcennou. Svědkyně se vyjadřovala pouze stručně k životu odsouzeného, jeho dětství a podobně. Její výpověď není novou skutečností, která by nebyla soudu dříve známa a která by mohla ovlivnit jeho rozhodnutí, byt' by to mělo být toliko ve výroku o trestu. Skutečnost, zda rodiče odsouzeného byli či nebyli rozvedeni je z hlediska závěrů znalců ve vztahu k výjimečnému trestu zjevně nepodstatnou.

 

Svědek Feleman ve veřejném zasedání uvedl, že pracoval v květnu 1993 jako policista na obvodním oddělení Plzeň - Bory. V.době události byl sám ve služebním vozidle a zaslechl relaci ve vysílačce. Rozjel se tedy na ohlášené místo činu. Přijel tam úplně první, neví ale, jestli tam již byli kolegové z PMJ. Svědek hovořil se zraněným Juliánem Pokošem, ptal se jej co se stalo. Ten mu odpověděl" „nic, to je jedno, nechte to bejt". Dále s ním nemluvil, evidentně se mu o tom hovořit nechtělo. Na místě pak vytěžil svědky, konkrétně dva mladíky a pak ještě asi pět osob, kteří se vyjadřovali k popisu pachatele a jeho pohybu z místa činu. Svědek si pamatoval, že pachatelem měl být muž střední postavy, ktery' měl na sobě delší šedý plášť a odešel přes Klatovskou třídu - výpadovku na Klatovy a odejít po pěšince dolů. Jeden svědek dokonce viděl pachatele jak se vrátil na místo činu a zařadil se mezi lidi. Svědek o tomto úkonu sepsal podrobný úřední záznam, o kterém ale dnes nic neví. V tomto veřejném zasedání vypovídá poprvé. Pokud mu byla předestřena výpověď z přípravného řízení uvedl, že mu tato výpověď unikla. Vzpomíná si na ní, vypovídal zcela svobodně bez nátlaku. Vypovídal vše, co na místě činu viděl a zjistil. Pokud jde o pořad TV Nova Na vlastní oči, byl kontaktován panem Kroupou.

 

K této výpovědi je třeba předně uvést, že svědek ve veřejném zasedání neobstál v konfrontaci se svou výpovědí z řízení původního. V tehdejší výpovědi dne 9. 6. 1993, tedy krátce po události se nevyjadřoval k tak zásadním zjištěným informacím, jako byl pohyb pachatele po střelbě a k jeho oblečení. Už vůbec nehovořil o vyjádření jednoho ze svědků, že se měl pachatel vrátit a zařadit mezi přihlížející osoby. Vysvětlení, že se svědka tehdy na to nikdo neptal, je pro soud málo uspokojivé. Ani ve veřejném zasedání v současné době se svědka na počátku výpovědi soud ani nikdo jiný na nic neptal. Svědek byl pouze seznámen

s předmětem výslechu a byl vyzván ke spontánní výpovědi. Přesto sám vypověděl okolnosti, týkající se výslechu svědků na místě činu a skutečností ohledně pohybu pachatele a jeho oblečení. navíc soud je toho názoru, že policista v činné službě musí mít více než kdokoli jiný povědomost o důležitosti některých informací a lze vážně pochybovat, že pokud by je tehdy skutečně měl, zamlčel by je vyšetřovateli. Podstatná je také konfrontace svědka s dalšími důkazy, provedenými v původním řízení. Svědek hovoří o vytěžování svědků na místě činu, kdy se zjevně mělo jednat o svědky Hofmana, Brouzdu, Vaice, Minčevovou a Vaništovou. Všichni tito svědci pak byli vyslechnuti v trestním řízení a soud se z jejich výpověďmi vypořádal v rozsudku. Nyní lze pouze konstatovat, že nikdo z těchto svědků nehovoří o pohybu pachatele přes Klatovskou třídu a jeho návratu mezi přihlížející osoby. naopak někteří z nich (Brouzda, Vaic) hovoří o jeho útěku zkratkou přes serpentiny směrem k hrázi přehrady. To ostatně koresponduje s výpovědí Jaroslava Ďurčiho, který měl čekat na ods. Kajínka právě naproti vyústění oné zkratky na Klatovskou třídu. Soud znovu opakuje, že nesupluje odvolací řízení a předpokládá správnost hodnocení již provedených důkazů v původním řízení. Výpověď svědka Felctuana pak do řetězce takových důkazů vůbec nezapadá. S ohledem na shora uvedené považuje soud tohoto svědka za nevěrohodného, v jehož výpovědích se vyskytují značné rozpory jak vzájemně, tak ve vztahu k dalším důkazům. Navíce se jedná pouze o důkaz zprostředkovaný, jehož obsahem je zejména zprostředkování výpovědí dalších svědků, kteří ale byli vyslechnuti osobně. Soud nepředpokládá, že by jmenovaní svědci krátce po události,kdy ještě nebyl znám pachatel, jakkoli zkreslovali své poznatky. jedná se o svědky náhodné a na sobě nezávislé. V konfrontaci s nimi nemůže výpověď svědka Felcmana obstát. V neposlední řadě je třeba zdůraznit opakovaně důkaz v podobě záznamu policie o použití služebního psa, který již byl podrobně rozebrán v rámci hodnocení výpovědi svědka Orose.

 

Svědek Kreuzer byl v původním řízení stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.l písma) trestního zákona a zproštěn podle § 226 pístu. b) trestního řádu obžaloby. Ve veřejném zasedání přednesl svědek obsáhlou výpověď, ve které ovšem opakoval již skutečnosti, které sdělil v původním řízení. Obecně hovořil o poměrech v řadách plzeňské policie, o průběhu vyšetřování případu a podobně. Nesdělil ovšem žádné nové skutečnosti, které nebyly v dřívějším řízení soudu známy, a které by mohly mít přímý vliv na jiné rozhodnutí o vině či trestu. Svědek se také zmínil o tom, že byl upozorněn krátce před veřejným zasedáním policií, že mu hrozí smrt a byla mu nabídnuta ochrana kterou ovšem odmítl. Toto tvrzení svědka je doloženo záznamem o podání vysvětlení ze dne 7. 4. 2004 (čl. 151). Soud ovšem z tohoto faktu nedovozuje žádný závěr ve vztahu k obžalovanému Kajínkovi a případné obnově řízení. Obhajoba sice tvrdí, že jediná možná může být právě s tímto případem, ovšem dále toto tvrzení nedokládá. Svědek se sám v tomto směru vyjadřuje velmi vyhýbavě. Na jedné straně tvrdí, že možná ví některé zásadní nové skutečnosti, na druhé straně o nich nehovoří a na přímou otázku, zda zná nějaké nové skutečnosti, týkající se předmětného skutku, odpovídá že ne. Pak ovšem soud tento důkaz považuje z hlediska případné obnovy řízení za zcela bezcenný, neboť neposkytuje žádné nové skutečnosti, které by soudu dříve nebyly známy.

 

Dále obhajoba navrhla provedení důkazu - výslechu zcela nového svědka Jana Oberdörfera. Svědek ve veřejném zasedání  vypověděl, že znal oba bratry Pokošovy. Ve věznici Plzeň Vojtěch Pokoš říkal, že neví, kdo střílel. Říkal to někomu na chodbě a svědek to zaslechl, když šel z televize. Pouze se zeptal Pokoše, proč říká takové nesmysly. Další rozhovor s ním na toto téma nevedl, neptal se ho na podrobnosti, na jeho otázku Pokos' pouze pokrčil rameny. K soudu se dostal tak, že se dozvěděl o Dr. Slámové, vyhledal jí a řekl jí, co ví. Nemá rád násilí a proto celou věc oznámil. Oznámil jí ovšem až nyní, protože nemá rád policii a už vůbec ho nenapadlo to sdělit vězeňské službě.

 

Soud měl k dispozici kromě této výpovědi i určité prohlášení ze dne 24. 11. 2003 (čl. 21-22). Soud si je vědom toho, že se jedná pouze o listinný důkaz a nelze jej použít jako protokol o výpovědi v trestním řízení. Na druhé straně podle názoru soudu je použitelný pro hodnocení věrohodnosti svědka. Toto prohlášení bylo také svědkovi předestřeno, nebot' obsahuje zcela jiné a hlavně podrobnější informace o rozhovoru se svědkem Pokošem. Vyplývá z něj, že svědek Oberdörfer vedl s Pokošem přímý rozhovor, ve kterém mu Pokoš řekl, že Kajínek nestřílel. Když se jej Oberdörfer zeptal, proč tak vypovídal, odpověděl mu, že mu policie slíbila odpustit trest. Na takto předloženou listinu, obsahující jeho vyjádření, nedokázal svědek logicky a přesvědčivě zareagovat. jeho vyjádření, že tehdy i nyní uvádí pravdu, je pro soud nepřijatelné. Soud má důvod se domnívat, že jeho výpověd' nevychází z reálných poznatků a jako taková se jeví nevěrohodná. Nevěrohodnost svědka pak podporuje také jeho bohatá kriminální minulost, vyplývající z rejstříku trestů. Svědek očividně lhal i při veřejném zasedání, když byl dotazován na současná trestní stíhání, o kterým měl soud poznatky a svědek je zamlčel. V neposlední řadě je i zde třeba zdůraznit, že se jedná pouze o potenciální zprostředkovaný důkaz, ktery' neobstojí s důkazy již provedenými, zejména s výpovědí samotného Vojtěcha Pokoše, které nebyla poškozeným změněna a ze které původní soud vycházel. Zmíněná výpověd' svědka Oberdörfera při všem, co o ní bylo řečeno, nemůže být důvodem k povolení obnovy řízení, neboť na celkovém hodnocení důkazů nemůže nic změnit, byt' se formálně jedná o nový, dříve soudu neznámý důkaz.

 

Obhajoba dále navrhla výslech svědka Jaroslava Kroňďáka, byt' se v průběhu veřejného zasedání od tohoto návrhu snažila distancovat. Přesto obhájce provedl výslech svědka. Nutno zdůraznit, že svědek není novým důkazem, neboť byl již obsáhle vyslechnut v původním řízení. Jeho výpověd' ve veřejném zasedání nepřinesla žádné nové skutečnosti, které by původnímu soudu nebyly známy a které by mohly mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu. Obhajoba se zaměřila evidentně na výslech svědka ohledně jeho případné přítomnosti na místě činu v době střelby a jeho případný podíl na vraždách. To ovšem není předmětem tohoto řízení za předpokladu, že by nebyly o takové možnosti předloženy pádné důkazy.

 

Dále byli vyslechnuti svědci Josef Klíma a Jan Kroupa, redaktoři televize Nova, kteří zpracovávali reportáž Na vlastní oči, odvysílanou 26. 1. 2004, která byla ve veřejném zasedání také provedena jako důkaz. Svědci hovořili obecně o tom, jakým způsobem zpracovávali reportáž, jak se dostali do kontaktu s osobami, které v ní vystupují a podobně. Jejich výpovědi nepřinesly žádné nové skutečnosti, které by soudu nebyly dříve známy a jsou proto pro potřeby případné obnovy řízení bezvýznamné. Zde by chtěl soud zdůraznit, že oba svědci hovořili shodně o jejich pátrání, které je přivedlo na stopu skutečného pachatele vražd v Plzni v květnu 1993. Oba také hovořili o člověku, ktery' vraha znal. Soud se ovšem nedozvěděl jakékoli jméno osoby, která by případně mohla být před soudem vyslechnuta. Pak ovšem všechny závěry svědků učiněné na základě jejich pracovní činnosti nelze považovat za nic jiného než za pouhé spekulace. Svědci nedokázali vysvětlit, proč při tak konkrétních poznatcích nepřistoupili ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Jejich sdělení, že odvysílali reportáž, kterou museli vidět policisté i státní zástupci, se jeví poněkud podivné. V této souvislosti pak nutno zmínit, že i samotný obhájce odsouzeného JUDr. Kubíček prohlásil, že zřejmě zná vraha, ale za žádných okolností to nesdělí soudu (čl. 288). To považuje soud za zcela nepochopitelné, když právě takové konkrétní označení skutečného nového důkazu by prospělo zejména odsouzenému, ktery' usiluje o obnovu řízení.

Soud k důkazu provedl i zmíraný videozáznam publicistického pořadu Na vlastní oči, vysílaného televizí Nova dne 26. 1. 2004. Soud tomuto důkazu nepřikládá velký význam. Je pravdou, že v něm hovoří řada osob, které ovšem byly v drtivé většině vyslechnuti soudem ve veřejném zasedání. Výjimkou je svědek Hegedüs, který tento výslech odmítl. O okolnostech jeho výslechu bude ještě hovořeno níže.

 

Posledním svědkem, který byl vyslechnut ve veřejném zasedání, byl svědek Martin Kolena. Tento svědek vypověděl v podstatě totéž co svědek Felcman s tím rozdílem, že svědek Kolena tyto věci pozoroval sám. konkrétně uvedl, že sledoval na místě činu psovoda a viděl jej přejít vozovku Klatovské třídy. Po chvíli se ten pes vracel po silnici zpátky. Když pak stál v hloučku lidí, všiml si, že služební pes štěkal na policisty, psovod ho okřikl a zavřel jej do vozu. To mu připadalo divné, neboť tento pes policisty poznal a nikdy na ně neštěkal. Svědek prováděl na místě činu ohledání, v té době tam již byli kolegové z PMJ. Později tam dorazila zásahová jednotka, které poznal podle černých kombinéz. Svědek vyslovil pochybnost o tom, zda s nimi na místo činu přijel policista Felcman a zda byl vůbec před tím na oddělení. V tomto směru byl svědkovi předestřen k ověření jeho věrohodnosti protokol o výpovědi, sepsaný před JUDr. Kubíčkem dne 8. 5. 2004. O přístupu soudu k takové listině jako k důkazu bylo již hovořeno při rozboru výpovědi svědka Oberdörfera. 1 tento protokol předestíral soud svědku Kolenovi pouze pro ověření jeho věrohodnosti. Svědek uvedl, že už tehdy uváděl, že si těmito skutečnostmi není jist. Obhájce ovšem zapisoval jeho výpověď rukou a pak jí přepsal v kanceláři. Svědek nic nepodepisoval. Dále svědek ve veřejném zasedání uvedl, že hovořil na místě se svědkem Felcmanem. Ten údajně mluvil s jedním Pokošem a ptát se jej, co se stalo. Podle Felcmana ale Pokoš nebyl vstřícný a pouze řekl něco v tom smyslu :"to se ani neptejte, to ani nechejte vědět". Co dalšího mu měl Pokoš říci si svědek Felcman nevybavil. 1 zde předestřel soud svědkovi jeho výpověď před JUDr. Kubíčkem, kde je výslovně uvedeno: ,Felcman mi řekl, že když se na místě činu ptal postřeleného Pokoše, kdo střílel, řekl mu To se ani neptejte, nebo to nechtějte vědět nebo přijdete o kariéru, jsou v tom policajti". Svědek Kolena tento rozpor nedokázal uspokojivě vysvětlit. Jeho sdělení, že si na tuto frázi dnes nevzpomněl, je málo přijatelné, když se jedná o stěžejní pasáž jeho výpovědi. Navíc v tomto ohledu se výrazně liší od samotného svědka Felcmana, který o takto konkrétních informacích od Juliána Pokoše nikdy nehovořil. Z celé výpovědi svědka je totiž zřejmé, že má tendenci vypovídat ani ne tak ve prospěch odsouzeného, jako ve výrazný neprospěch policistů. Soud má hned několik důvodů k této úvaze. Předně se jedná o bývalého policistu, který podle vlastních slov neodešel od policie za zcela normálních okolností. Svědek měl soudní spor s vedením plzeňské policie, osobní konflikt s policistou Kadeřábkem a podobně. Lze se důvodně domnívat, že svědek za situace, kdy se veřejně hovoří o možné účasti některých  policistů na předmětných vraždách a v té souvislosti se objevují jména Kadeřábek, Kroňďák Mikeš a podobně, může mít zájem vypovídat v neprospěch těchto osob. Zde je třeba zmínit část výpovědi svědka ohledně přítomnosti zásahové jednotky na místě činu. Toto tvrzení je v příkrém rozporu se zprávou Inspekce ministra vnitra (čl. 310-316), ze které vyplývá, že v době činu nedisponovala zásahová jednotka policie černými kombinézami a proto jí nemohl svědek takto identifikovat.

 

Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že výpověď svědka je velmi nevěrohodná. Jednak soud shledal rozpory mezi jeho výpovědí e veřejném zasedání a jeho výpovědí před obhájcem, u které má navíc značné pochybnosti o její autentičnosti a způsobu, jakým byla tato listina sepsána, když od někter ch pasáží se distancoval sám svědek. Jeho výpověď je ale v rozporu zejména s již mnohokrát zmiňovaným úředním záznamem o použití služebního psa, s výpovědí svědka Koleny a zcela vybočuje z uceleného řetězce důkazů provedených v hlavním líčení. O nevěrohodnosti takového svědka pak dílem svědčí i obsah

přílohového spisu Okresního soudu Plzeň - město 1 T 9/95, kde byl oznamovatelem trestné činnosti vůči jeho osobě v rámci výkonu služby, ovšem obžalovaná byla nakonec zproštěna obžaloby podle § 226 písma) trestního řádu, když soud shledal, že žalovaný skutek se nestal. Lze tedy uzavřít, že výpověď svědka Koleny je sice formálně novým důkazem, ktery' nebyl soudu dříve znám, ale jeho věrohodnost je tak malá, že nemůže být důvodem pro obnovu řízení, neboť již teď neobstojí v konfrontaci s dříve provedenými důkazy a nemohl by vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu.

 

Soud pak k návrhu obhajoby provedl ještě další důkazy. Předně se jednalo o znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie ze dne 4. 4. 2004, který' byl zpracován na žádost obhajoby a který měl být prostředkem k dosažení obnovy řízení ve výroku o trestu odnětí svobody na doživotí. Zde je třeba připomenout, že v původním řízení byl odsouzený zkoumán opakovaně a dne 12. 12. 1997 byl na jeho osobu vypracován revizní ústavní znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, který pak byl podkladem při hodnocení osoby obžalovaného a v konečném důsledku mimo jiné pro uložení trestu. K nově předloženému posudku lze říci pouze tolik, že se zabývá výhradně duševním stavem odsouzeného v současné době. V tomto ohledu posudku nelze nic vytknout a dobře by mohl posloužit například pro potřeby žádosti o podmíněné propuštění. Snad lze pouze vyslovit pochybnost nad objektivitou a vahou takových závěrů, když znalci neměli k dispozici kompletní spisový materiál. Nicméně ve vztahu k rozhodnutí soudu o uloženém trestu doživotí nemá tento důkaz žádný význam. Nepřináší totiž žádné nové skutečnosti, které by soudu v době rozhodování nebyly známé a v tomto směru nelze na základě takového důkazu povolit obnovu řízení. Posudek navíc ani neobsahuje žádnou polemiku se znaleckým posudkem tehdejším, nic mu nevytýká ani jej nijak nenapadá. Tehdejší závěry znalecké komise byly kategorické a nikdy nebyly zpochybněny žádným z rozhodujících soudů.

 

Přestože bylo obhajobou několikrát zdůrazňováno, že se v tomto řízení nejedná o prokázání viny policistů, bylo mnohdy dokazování a výslechy svědků vedeny právě v tomto duchu. Aby bylo tedy dokazování úplné, opatři: soud nad rámec návrhu na povolení obnovy řízení zprávu Inspekce ministra vnitra, zpracovanou v roce 2004 (čl. 310 - 316). Závěry této zprávy ve vztahu k možné účasti na předmětných vraždách jsou negativní.

 

Obhajoba navrhovala ještě řadu dalších důkazů, jejichž provedení soud zamítl s tím, že jsou nadbytečné. Předně se jednalo o výslech svědka Hegedüse a o zápis o jeho výpovědi, kterou učinil před obhájcem JUDr. Kubíčkem. K tomuto svědkovi je nutno uvést, že soud učinil několik pokusů o jeho předvolání, aby návrhu obhajoby vyhověl. Svědek se však odmítl k soudu dostavit, což vyplývá z úředního záznamu na čl. 238. S ohledem na toto vyjádření soudu nečinil žádné kroky k zajištění svědka, neboť jeho výslech považuje za nadbytečný. Obhajoba tohoto svědka navrhla proto, že hodlá učinit pravdivou a novou výpověď ohledně své účasti i účasti ods,. Kajínka na trestné činnosti. Pokud ovšem svědek projevil jasnou neochotu u soudu vypovídat, pak lze mít důvodné pochybnosti o serióznosti takového návrhu. Lze důvodně předpokládat, že svědek by ve veřejném zasedání i přes opatření k jeho zajištění využil práva odmítnout výpověď, které by mu nepochybně příslušelo a žádné nové skutečnosti by zjištěny nebyly. Na tom nemůže změnit nic ani zápis o jeho výpovědi před obhájcem ze dne 9. 4. 2004 ani jeho vystoupení v pořadu Na vlastní oči. Zápis o výpovědi nelze sám o sobě použít jako důkaz v trestním řízení, resp. vycházet z jeho obsahu při úvaze o vině a trestu, navíc po výpovědi svědka Koleny má soud důvodné pochybnosti o tom, jak tyto zápisy vznikly. Pokud pak jde o toto vyjádření a o vystoupení v pořadu Na vlastní oči, je třeba připomenout že v takových případech nenese svědek jakoukoli odpovědnost za svá slova. Tu by samozřejmě měl jako svědek ve veřejném zasedání po řádném poučení, kde by

se mohl v případě lživé výpovědí vystavit nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin křivé svědecké výpovědi. Soud tak vidí zjevnou neochotu svědka v takovém skutečně procesním postavení vypovídat. Ze všech těchto důvodů byl návrh na jeho výslech a na čtení zápisu o jeho výpovědi zamítnut. Pokud jde o zápis o výpovědi svědka Brabce před obhájcem, lze konstatovat totéž, co již bylo řečeno výše. Takový zápis může posloužit pouze k ověření věrohodnosti svědka formou předestření svědkovi, nikoliv jako procesně použitelná výpověď. Svědek Brabec byl vyslechnut, od tohoto zápisu se neodchyloval a soud nemá důvod tuto listinu číst jako důkaz. Soud považuje za nadbytečný výslech svědka Vachalovského, člena dřívější Inspekce ministra vnitra za situace, kdy má k dispozici zcela novou zprávu této inspekce. Další důvod k výslechu tohoto svědka, ktery' sdělil obhájce dne 22. 9. 2004 považuje soud již za zcela spekulativní a nesmyslný. Obdobná situace jako u svědka Hegedüse nastala také ohledně svědka Zerzáně. Mělo se jednat o zcela nového svědka, který' dosud vyslechnut nebyl. Při pokusu tohoto svědka předvolat na adresu poskytnutou obhájcem bylo zjištěno, že se zde nezdržuje. Sám obhájce pak nebyl schopen tohoto svědka, který' měl svědčit ve prospěch odsouzeného Kajínka, k veřejnému zasedání zajistit. Předložil pouze ručně psaný zápis o jeho výpovědi, který' je jako důkaz nepoužitelný. Navíc soud nemůže ověřit, zda se jedná o listinu autentickou a jako takovou ji musí považovat z hlediska možné obnovy řízení za bezcennou. Sám soud nepovažuje výslech takového svědka za potřebný. Je zjevné, že se opět jedná o osobu, která se zdráhá vypovídat v procesním postavení svědka před soudem. Soud dále zamítl návrh na výslech svědkyně PhDr. Gubové a na přečtení jejího odborného vyjádření. Její vyjádření k psychickému stavu bylo totiž jedním z podkladů výše uvedeného znaleckého posudku, který' jako důkaz proveden byl a pro potřeby řízení o obnově se takový rozsah dokazování jeví jako postačující. Ze stejného důvodu pak byl zamítnut i návrh na výslech zpracovatelů posud u ~r. Tichého a PhDr. Preisse.

 

Závěrem tedy soud znovu opakuje, že po provedeném rozsáhlém dokazování ve veřejnému zasedání nebyly nalezeny takové důkazy či skutečnosti, které by soudu dříve nebyly známy a které by mohly samy o sobě či ve spojení z důkazy již provedenými vést soud k jinému rozhodnutí o vině či trestu ohledně odsouzeného Jiřího Kajínka. Proto byl návrh na povolení obnovy řízení jako nedůvodný zamítnut.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost do 3 dnů ode dne jeho oznámení k
Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

V Plzni dne 23.


                                                         Mgr. Tomáš B o u č e k, v.r. předseda senátu


 

                                                          Za správnost vyhotovení: Olga Harmáčková

 


nahoru