1993    1994    1995    1996    1997    1998    1999    2000    2001    2002    2003    2004   


 Úvod
 Aktuálně
 Monitoring tisku
 Obnova řízení
 Guestbook
 Komentáře
 Na vlastní oči
 Reportáže
 Akce
 Fotogalerie
 Milost
 Stížnost k ÚS
 Usnesení NS
 Usnesení ÚS
 Rozhovor
 Vyšetřování
 Pochybení
 Rozsudek
 Zpráva VSČR
 Životopis
 Valdice
 Petice
 Chat
 Odkazy
 Napište nám






Vrchnímu soudu v Praze



prostřednictvím


Krajského soudu v Plzni
Veleslavínova 40
306 17 Plzeň

V Praze dne 12.11.2004

Věc: 1 Nt 351/2004

odsouzený Jiří Kajínek, nar. 11.1.1961, t.č. věznice Valdice



Stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.9.2004



Doplnění odůvodnění stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.9.2004



Vážený soude,



jako zplnomocněný advokát Jiřího Kajínka (plnou moc přikládám k tomuto podání), doplňuji tímto za odsouzeného odůvodnění stížnosti, která byla podaná proti usnesení Krajského soudu v Plzni, vyhlášenému dne 23.9.2004, sp. zn. 1 Nt 351/2004. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto tak, že podle § 283 písm d) tr. řádu, se návrh odsouzeného Jiřího Kajínka, nar. 11.1.1961, na povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn.: 4T 25/95, jako nedůvodný, zamítá.



Jako zplnomocněný advokát odsouzeného za odsouzeného tvrdím, že napadené usnesení bylo vydáno v rozporu se zákonem a je neodůvodněné. Z odsouzeného dále tvrdí, že v řízení, které vydání napadeného usnesení předcházelo, byla porušena práva odsouzeného na obhajobu a spravedlivý proces, jakož i ustanovení o řízení.



O d ů v o d n ě n í :



Obhajoba odsouzeného považuje za hrubé porušení práv odsouzeného skutečnost, že nebyly ve veřejném zasedání provedeny důkazy, které jako nové skutečnosti, dříve soudu neznámé, mohly samy o sobě nebo ve spojení s důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Zejména se jedná o navržený důkaz – výslech odsouzeného Jiřího Kajínka, výslech svědka Alexandra Hegeduse, výslech znalce MUDr. Vlastimila Tichého, výslech znalce PhDr. Marka Preisse, výslech PhDr. Magdy Gubové, výslech svědka Ivana Zerzáně, čtení listiny – zápisu o výpovědi svědka Hegeduse a další.



V této souvislosti obhajoba odsouzeného uvádí, že tvrzení soudu týkající se svědka Hegeduse, uvedené na straně 11, poslední odstavec odůvodnění napadeného usnesení, tedy tvrzení, že:



„soud učinil několik pokusů o jeho předvolání, aby návrhu obhajoby vyhověl. Svědek se však odmítl k soudu dostavit, což vyplývá z úředního záznamu na čl. 238. S ohledem na toto vyjádření soudu nečinil žádné kroky k zajištění svědka, neboť jeho výslech považuje za nadbytečný. Obhajoba tohoto svědka navrhla proto, že hodlá učinit pravdivou a novou výpověď ohledně své účasti i účasti ods,. Kajínka na trestné činnosti. Pokud ovšem svědek projevil jasnou neochotu u soudu vypovídat, pak lze mít důvodné pochybnosti o serióznosti takového návrhu. Lze důvodně předpokládat, že svědek by ve veřejném zasedání i přes opatření k jeho zajištění využil práva odmítnout výpověď, které by mu nepochybně příslušelo a žádné nové skutečnosti by zjištěny nebyly. Na tom nemůže změnit nic ani zápis o jeho výpovědi před obhájcem ze dne 9. 4. 2004 ani jeho vystoupení v pořadu Na vlastní oči. Zápis o výpovědi nelze sám o sobě použít jako důkaz v trestním řízení, resp. vycházet z jeho obsahu při úvaze o vině a trestu, navíc po výpovědi svědka Koleny má soud důvodné pochybnosti o tom, jak tyto zápisy vznikly.“



je nesprávné a účelové. Soud nikdy neučinil pokus o předvolání svědka Hegeduse, naopak učinil pokyn obhajobě, aby tohoto svědka zajistila sama. S ohledem na skutečnost, že předvolání svědka je procesní úkon příslušného orgánu činného v trestním řízení, v tomto případě soudu, který má také k dispozici zákonné prostředky jimiž se zajišťuje přítomnost svědka při úkonech trestního řízení, nebylo v možnostech obhajoby přítomnost svědka Hegeduse u soudu zajistit. Přestože soud si byl vědom, že tento svědek měl důvodné obavy ze zájmu médií, a proto bylo žádáno o vyloučení veřejnosti, soud tento postup odmítl a odmítl též předvolat svědka Hegeduse. Lze se domnívat, že předvolání svědka Hegeduse odmítl soud záměrně, ačkoliv si byl vědom toho, že svědek uvedl v záznamu advokáta, který byl opatřen úředně ověřeným podpisem svědka, velmi závažné skutečnosti týkající se projednávané trestní věci. Přestože důkaz výslechem svědka Hegeduse byl jedním ze stěžejních navrhovaných důkazů, soud jej neprovedl.



Pokud soud v napadeném usnesení uvádí, že: „Lze důvodně předpokládat, že svědek by ve veřejném zasedání i přes opatření k jeho zajištění využil práva odmítnout výpověď“, pak se jedná o pouhou neodůvodněnou spekulaci soudu, která sama o sobě nemůže být důvodem pro nepředvolání tohoto svědka. Teprve po řádném předvolání tohoto svědka a po jeho řádném poučení před výslechem, by bylo lze hovořit o tom, zda tento svědek odmítnul, nebo neodmítnul vypovídat. Úvahy soudu zakládající se na spekulacích a vidinách do budoucna, nemohou odůvodnit neobvyklý a obhajobou tvrzený nezákonný postup soudu. Jednání soudu tak dává tušit, že záměrně nepředvolal svědky, kteří mohli ve veřejném zasedání svědčit o závažných skutečnostech, které mohly mít vliv na konečný výrok soudu. 



Pokud dále soud uvedl, že „zápis o výpovědi nelze sám o sobě použít jako důkaz v trestním řízení, resp. vycházet z jeho obsahu při úvaze o vině a trestu, navíc po výpovědi svědka Koleny má soud důvodné pochybnosti o tom, jak tyto zápisy vznikly“, pak se jedná o výrok hrubě kolidující se samotným výslechem svědka Koleny a s úředním ověřením podpisu svědka Hegeduse. Obhajoba v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v případě svědka Koleny se jednalo o poznámky advokáta, svědkem nepodepsané, které byly soudu předloženy proto, aby jimi byl odůvodněn návrh na výslech tohoto svědka. Naopak u svědka Hegeduse se jednalo o záznam o jeho výpovědi učiněné před obhájcem, která byla zapsána dle diktátu svědka, který ji po přečtení stvrdil svým podpisem, úředně ověřeným. Proto tvrzení soudu shora uvedené, lze chápat jako útok na obhajobu odsouzeného, jakož i na úřední osobu, která podpis svědka Hegeduse úředně ověřovala, stejně tak lze mít takové vyjádření za projev podjatosti soudce.



Stejně tak obhajoba odsouzeného považuje za porušení práv odsouzeného skutečnost, že nebyl proveden navržený důkaz – výslech odsouzeného Jiřího Kajínka. Tento návrh obhajoby odsouzeného nebyl soudem ani zamítnut, ani nebyl zmíněn v napadeném usnesení. Tímto „opomenutím“ došlo k závažnému porušení práva odsouzeného na obhajobu a na spravedlivý proces. Tím, že soud totiž na výslech odsouzeného, který byl navržen, zapomněl, bylo odsouzenému znemožněno právo vyjádřit se ke skutečnostem, které byly důležité pro řízení o obnově procesu tak, aby jeho vyjádření mohlo v řízení o obnově sloužit jako důkaz.



Obhajobě odsouzeného se dále v této souvislosti jeví nutným uvést, že odsouzený byl po celou dobu řízení omezen na základním pohybu, a to v rozporu s vyhláškou č. 37/1992 Sb., ministerstva spravedlnosti České republiky, ze dne 23. prosince 1991, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, když předseda senátu Mgr. Tomáš Bouček ponechal odsouzenému po dobu jeho přítomnosti v jednací síni donucovací prostředky, aniž k jejich ponechání vydal pokyn a aniž byl o jejich ponechání velitelem eskorty požádán. Tímto postupem soud porušil § 12 odst. 2 cit. vyhlášky, dle které se předvedeným donucovací prostředky snímají, přičemž ponechat, případně je znovu přiložit, lze jen na pokyn předsedy senátu a ponechání nebo znovu přiložení donucovacích prostředků se uvede v protokolu o jednání. Jak vyplývá z protokolů o jednání ze dne 25.5.2004, 20.7.2004, 21.7.2004 a 23.9.2004, není v protokolech uvedeno, že by předseda senátu dal pokyn k ponechání donucovacích prostředků, avšak odsouzenému donucovací prostředky sejmuty nebyly. Tím bylo značně omezeno právo odsouzeného se ve veřejném zasedání hájit, když po dobu mnoha hodin byl spoután na rukou i na nohou řetězy a současně byl ohrožován přítomnými příslušníky ozbrojeného sboru, kteří na něj mířili samopaly a brokovnicemi. V důsledku této situace byla osoba odsouzeného značně stresována a kombinace všech provedených opatření vedla k omezení práva na obhajobu. Z takového přístupu soudu nelze vyvodit jiný závěr než ten, že soud záměrně neumožnil odsouzenému uplatňovat svá práva ve veřejném zasedání.



Co se týče provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie odvětví a klinické psychologie ze dne 4. dubna 2004 vypracovaného znalcem pplk. MUDr. Vlastimilem Tichým, primářem psychiatrického oddělení ÚVN a znalcem PhDr. Markem Preissem, pak soud v tomto případě opětovně zkrátil práva odsouzeného, když tento důkaz neprovedl ve smyslu § 211 odst. 5 tr. řádu, ale „pouze“ ve smyslu § 213 odst. 1 tr. řádu. Tak nebylo lze posuzovat znalecký posudek jako důkaz znaleckým posudkem, ale pouze jako důkaz listinou, ačkoliv znalecký posudek obsahoval všechny náležitosti znaleckého posudku tak, jako by byl vyžádán orgánem činným v trestním řízení a tedy měl být proveden dle § 211 odst. 5 tr. řádu. Postup soudu je v rozporu i s ustanovením § 110a tr. řádu, což v důsledku vedlo ke znehodnocení takového důkazu.



Pokud soud na str. 11, odst. 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že:



„K nově předloženému posudku lze říci pouze tolik, že se zabývá výhradně duševním stavem odsouzeného v současné době. V tomto ohledu posudku nelze nic vytknout a dobře by mohl posloužit například pro potřeby žádosti o podmíněné propuštění. Snad lze pouze vyslovit pochybnost nad objektivitou a vahou takových závěrů, když znalci neměli k dispozici kompletní spisový materiál. Nicméně ve vztahu k rozhodnutí soudu o uloženém trestu doživotí nemá tento důkaz žádný význam. Nepřináší totiž žádné nové skutečnosti, které by soudu v době rozhodování nebyly známé a v tomto směru nelze na základě takového důkazu povolit obnovu řízení. Posudek navíc ani neobsahuje žádnou polemiku se znaleckým posudkem tehdejším, nic mu nevytýká ani jej nijak nenapadá. Tehdejší závěry znalecké komise byly kategorické a nikdy nebyly zpochybněny žádným z rozhodujících soudů.“



pak soud zřejmě z nějakého technického důvodu neměl možnost seznámit se řádně s obsahem tohoto posudku. Stejně tak tvrzení soudu o tom, že lze vyslovit pochybnost nad objektivitou a vahou závěrů posudku, když znalci neměli k dispozici kompletní spisový materiál, se jeví být učiněné na podkladě neodůvodněné osobní spekulace založené na obhajobě neznámých důvodech. V této souvislosti se obhajobě odsouzeného jeví nutným uvést, že posuzovat objektivitu či znevažovat závěry znaleckého posudku shora uvedenými stvrzeními soudu, je mylné a nemá oporu v zákoně ani v lékařské vědě. Hlavním předpokladem podání znaleckého posudku je totiž znalecké zkoumání, které znalci provedli více než pečlivě, když odsouzeného zkoumali po několik hodin, na rozdíl od znalců předchozích, kteří nevěděli ani základní rodinnou anamnézu odsouzeného (tehdy obžalovaného) a kteří uvedli v posudku nepravdivé údaje. Pokud měl soud o závěrech a objektivitě posudku pochybnosti, měl znalce předvolat k výslechu, což také obhajoba odsouzeného navrhovala. Při tomto výslechu mohl mít soud možnost se znalců dotázat ve smyslu svých pochybností.



Stejně tak se jeví být zvláštním tvrzení soudu o tom, že posudek neobsahuje polemiku se znaleckým posudkem tehdejším, nic mu nevytýká ani jej nijak nenapadá. Pokud soud se domnívá, že polemika s dřívějším posudkem či jeho napadání je podstatnou náležitostí znaleckého posudku a bez takového obsahu je tedy zpochybňován, pak obhajoba odsouzeného podotýká, že znalci měli odpovědět na položené otázky (tak jak to bývá), což, jak z posudku je patrno, bylo učiněno. Obhajoba odsouzeného neví o tom, že by byly znalcům položeny otázky typu: „Co je třeba vytknout původním znaleckým posudkům?“ či „Co by znalci vytkli původním znaleckým posudkům?“ a podobně.



Co se týče soudem zmíněného důkazu v podobě úředního záznamu o použití služebního psa na č.l. 4530 spisu 4 T 25/95 a jemu předcházejícího úředního záznamu výjezdové skupiny policie na č.l. 4516, pak nad rámec toho, co bylo uvedeno v odůvodnění stížnosti ze dne 8.11.2004 obhajoba odsouzeného uvádí, že tvrzení soud o tom, že dle tohoto záznamu služební pes sledoval stopu pachatele po stezce, křížící Borské serpentiny až k bývalému odstavnému parkovišti, nikoli přes vozovku klatovské třídy, je nejen v rozporu se zněním tohoto záznamu, ale i s provedenými důkazy ve veřejném zasedání. Pokud jde o úřední záznam výjezdové skupiny, pak zde nelze hovořit o důkazu, který by byl v dřívějším řízení proveden. Navíc tento soudem až „glorifikovaný“ úřední záznam je v rozporu s výpověďmi svědků učiněných při hlavním líčení, ze kterých soud v původním řízení vycházel. Nelze tedy z ničeho dovodit, že by svědci, kteří vypovídali nyní, v řízení o návrhu odsouzeného na povolení obnovy řízení, hovořili nepravdu.



Co se týče dalších skutečností, obhajoba odsouzeného vytýká napadenému rozhodnutí, že neobsahuje řádné odůvodnění soudem tvrzených skutečností a samotného výroku. Obhajoba odsouzeného navrhla provést v řízení o návrhu na povolení obnovy mnoho důkazů, avšak některé soudem provedeny nebyly, ani nebyly v napadeném usnesení zmíněny, ani nebyly v řízení zamítnuty.



Pokud soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že obhajobou navržení svědci, v jejichž výpovědích byly obsaženy nové skutečnosti, jsou nevěrohodní, resp. že není dána věrohodnost tvrzených skutečností, pak obhajoba odsouzeného tvrdí, že takový postup soudu, tedy posuzování věrohodnosti předložených důkazů, je v rozporu s názorem pevně zakotveným v českém právním systému, který spočívá v tom, že skutečnosti a důkazy vyšlé nově najevo nelze hodnotit z hlediska jejich věrohodnosti, neboť by se jednalo o nové rozhodování o vině. V této souvislosti je rozhodující, že řízení o návrhu na povolení obnovy řízení tak, jak soudem bylo vedeno, bylo zaměřeno k jedinému cíli – a to k zamítnutí návrhu odsouzeného. Jinak si odůvodnění soudu, obsažené v napadeném rozhodnutí, pokud soud považuje původní řízení za nezměnitelné, vysvětlit nelze. Soud totiž není ochoten připustit, že povolení obnovy přichází v úvahu i tehdy, pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nově předložených důkazů, nastala změna původního rozhodnutí (rozh. č. 43/1960 Sb. rozh. tr.). K takovému vysokému stupni pravděpodobnosti, či dokonce k pravděpodobnosti hraničící s jistotou, došlo. Kdyby totiž v původním řízení svědek Pokoš odmítl vypovídat a kdyby svědek Ďurči a další svědci vypovídali tak, jako vypověděli při veřejném zasedání, nebylo možno za takové důkazní situace uznat Jiřího Kajínka vinným trestným činem vraždy tak, jak je v rozsudku uvedeno.



Obhajoba v této souvislosti připomíná, že i soud při projednávání návrhu na povolení obnovy projevil pochybnost v tom směru, že Jiří Kajínek vrahem není. Jak jinak si lze totiž vysvětlit slova soudce pronesená při veřejném zasedání dne 21.7.2004, kdy předseda senátu Mgr. Tomáš Bouček pronesl vůči svědkovi Kroupovi, že „když byli tak blízko k identitě vraha z borských serpertin, zda využili služeb policie a iniciovali šetření této věci, aby skutečného vraha vypátrali…“ Pokud předseda senátu vyslovil uvedená slova, pak je důvod se domnívat, že sám není přesvědčen o tom, že Jiří Kajínek je skutečný vrah.



V souvislosti s tím, že svědek Klíma a Kroupa byli dotazování také k tomu, proč neoznámili skutečnosti, které se dověděli, obhajoba odsouzeného uvádí, že šetření v této věci bylo iniciováno, přičemž odpovědí státního zastupitelství bylo, že se dotyční mají obrátit na JUDr. Kolju Kubíčka. Obhajoba odsouzeného si v této souvislosti není vědoma, že by JUDr. Kolja Kubíček působil jako státní zástupce a jako takový by měl provádět úkony, které přísluší státnímu zástupci, na druhou stranu samozřejmě jako advokát a obhájce Jiřího Kajínka vyhledával důkazy, které soudu navrhl, avšak nebyly provedeny vůbec, nebo na ně soud zapomněl. 



Co se týče zhodnocení výpovědí jednotlivých svědků, pak obhajoba odsouzeného tvrdí, že závěry soudu uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou chybné a neodpovídají tomu, co svědci skutečně při veřejném zasedání vypověděli. Tato skutečnost se týká zejména svědka Orose, jehož nevěrohodnost je soudem spatřována mimo jiné v tom, že uvedl, že cesta pachatele od místa činu po trase, kterou svědek popisoval a zpět, trvala 7 – 10 minut. Obhajoba zdůrazňuje, že i kdyby cesta pachatele pohybujícího se po tvrzené trase, trvala jinou dobu, neznamená to samo o sobě nevěrohodnost tvrzení svědka, neboť z výpovědi tohoto svědka nevyplynulo, že by při pozorování oné osoby, sledoval čas. Svědek ve své výpovědi, pokud uvedl nějaký časový úsek, čas pohybu pouze odhadl a z jeho odhadu nelze dovodit to nejpodstatnější, totiž to, že by pachatele na této trase, nebyl býval pozoroval. V době pozorování děje nejen, že neměřil čas, ale čas pohybu pachatele pro něj byl úplně bezvýznamnou veličinou. Proto jí ani nepozoroval ani jí není schopen dodatečně dovodit. Úvaha soudu vyvozující z chybného časového údaje nevěrohodnost výpovědi svědka, je tedy zcela nesprávná a svědčí opět, jako u jiných svědků o tom, že soud při svém posuzování byl veden snahou prokázat nevěrohodnost výpovědí svědků, aby tak následně prokázal, že nové skutečnosti zde neexistují a tedy že ani neexistuje důvod k obnově řízení.



Pokud soud dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že věrohodnost svědka Orose je snižována tím, že „měl určit tělesné proporce pachatele, podrobně popsat jeho postavu a dokonce i oblečení“, pak takové tvrzení je nepravdivé a v kolizi s protokolem o jednání. 



Úvahy soudu o nevěrohodnosti svědka z důvodu perfektního popisu pachatele vycházejí tedy zcela zřejmě z jiného pramene, než z jednání ve veřejném zasedání, tak jak bylo protokolováno. Z tohoto hlediska se jeví být důvod těchto úvah přímo nepřezkoumatelný.



Stejně tak úvahy soudu provázející hodnocení dalších důkazů, provedených ve veřejném zasedání, jsou nesprávné a tendenčně zaměřené proti odsouzenému ve smyslu počátečního cíle – a to zamítnutí návrhu na obnovu řízení.



Obhajoba odsouzeného předkládá další návrh na provedení důkazu, a to důkazu výpovědí svědka ***, r.č.: ***, trvale bytem ***, který sdělil natolik závažné skutečnosti, že tyto již samy o sobě odůvodňují povolení obnovy řízení. V souvislosti s tímto navrženým důkazem obhajoba odsouzeného uvádí, že soud na str. 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že: „V této souvislosti pak nutno zmínit, že i samotný obhájce odsouzeného JUDr. Kubíček prohlásil, že zřejmě zná vraha, ale za žádných okolností to nesdělí soudu (čl. 288). To považuje soud za zcela nepochopitelné, když právě takové konkrétní označení skutečného nového důkazu by prospělo zejména odsouzenému, který usiluje o obnovu řízení.“



S ohledem na shora uvedené za odsouzeného navrhuji, aby Vrchní soud v Praze zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 23. 9. 2004, č.j.: 1 Nt 351/2004, kterým byl návrh odsouzeného Jiřího Kajínka na povolení obnovy ve věci Krajského soudu v Plzni sp.zn. 4T 25/95, jako nedůvodný zamítnut, a vrátil věc prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.



V nejhlubší úctě

Jiří Kajínek

za Jiřího Kajínka

JUDr. Klára Slámová

advokát

nahoru